Kapitola 02

Nemusím vám asi říkat, že jsem byl tak bláhový a před tím knihkupectvím jsem strašil den co den s touhou ho znovu vidět. Bylo to hloupé, naivní...ale nemohl jsem si pomoct. Simča už neměla ani sílu to komentovat a to jsem byl rád. Nepotřebuji aby mi říkala jaký jsem hlupák. To vím dávno sám.
Ale on se už neukázal.

Pak však jednou když jsem šel kolem visel za výlohou velký plakát, který ohlašoval malou autogramiádu právě Marka Kajera. Jeho knihy byly stále oblíbenější. Myslel jsem, že mi asi zaskočí bageta, kterou jsem právě do sebe cpal. To je vtip? Ona a tady? V tomhle knihkupectví? Vběhl jsem s rychlostí blesku dovnitř a raději jsem se o tom sám informoval. Když jsem dostal kladnou odpověď na otázku "Opravdu Marek Kajer přijede a bude podepisovat knihy"? Připadal jsem si jako kdybych najedno letěl na obláčku. Znovu ho uvidím a tentokrát tu šanci nepromarním. Už kvůli tomu úsměvu, který mě pronásledoval dnem i nocí.
Simče jsem to jako správná klepna hned vyslepičil a čekal na její reakci. Byla z toho taky nadšená a slíbila mi, že bude má morální podpora a půjde tam se mnou. Vrhnul jsem se na ni s radostí mě vlastní. To přesně jsem potřeboval slyšet.
"Ale za ručičku tě teda nepovedu. Hezky k němu půjdeš sám a ne že na něj budeš házet zamilované pohledy".
To jsem sice s čistým svědomím nemohl slíbit, ale alespoň jsem řekl, že se o to budu snažit. Tím byla má kamarádka uklidněna.
Když ten den přišel, ze školy jsem vylétl a pádil domů jako o závod. Pak jsem se asi hodinu převlékal, jako kdybych s ním měl jít na rande. Musel jsem se párkrát vyfackovat abych se vzpamatoval. Nakonec jsem vyřešil tím nejednodušším způsobem. Vlasy jsem si rozcuchal do vrabčího hnízda a vzal si oblíbenou mikinu.
Nebudu ze sebe přece dělat nějakého modela, kterým stejnak nejsem.
Simča mě ale sjela káravým pohledem, nakonec však mou volbu pochválila a vyrazili jsme spolu směr knihkupectví.
Ale pak nastal problém. Začal jsem zase panikařit a nohy mi vypověděli službu. Takže jsem musel chvíli počkat až se mé tělo uráčí znovu spolupracovat a pak jsme vešli dovnitř.
Bylo tam narváno. Spousta fanynek, která se chichotaly a cosi si šeptaly, stály ve frontě na podpis a nebo se jen tak schovávaly za regály s knížkami. Až jsem si začal říkat co tu proboha dělám, vždyť tu jsou samé holky. To bude vypadat divně když po zástupu těhle puberťaček tam najednou přijdu já.

Začal jsem se nenápadně a potichu sunout zpátky ke dveřím. Ne, na tohle prostě nemám. To nedokážu...
Ale Simča moji reakci asi očekávala a zastoupila mi cestu s jasným zavrtěním hlavy.
"Ale..."
"Kam si myslíš že jdeš? Celý minulý rok jsi o tomhle přece snil ne? Setkat se se svojí hvězdou. A teď chceš zdrhnout? Na to zapomeň. Nevláčím se sem přes půlku Prahy zbytečně a ani nehodlám už dál poslouchat to tvoje zamilované vzdychání".
Zůstal jsem stát s otevřenou pusou a nezmohl se na jakýkoliv odpor.
Dobře. Takže nádech....výdech...a jde se na věc.
Ale zrovna když jsem se chystal vydat se ke stolku s podpisy kde seděl on...vyhlásil můj idol pauzu na cigaretu. To mě pěkně dožralo. Hele já se tu snažím a ty si jdeš vykuřovat...to je sprostý. Ale když jsem ho viděl odcházet srdce se mi sevřelo. Vypadal tak ztrhaně a unaveně. I když se snažil usmívat, z nějakého důvodu mě to nepřesvědčilo.
Měl na sobě světle hnědé sako, a světlý rolák. Vypadal tak dokonale, tak krásně. Přál bych se ho dotknout. Proto jsem se tajně bez Simčina dovolení vytratil ven za ním. Nevím proč jsem to tenkrát udělal, prostě mi srdce zavelelo jdi a tak jsem šel.

 -----------------------------------------------------------------------------------------

Zahlédl jsem ho jak se opírá o zeď za knihkupectvím a zapaluje si. Nechápu jak dokáže vypadat sexy i při tomhle. Zíral jsem na něj skoro s otevřenou pusou, ale neodvážil jsem se vystoupit z bezpečí, které mi poskytovaly dveře.
Jen jsem ho pozoroval a úplně se zasnil. Proto ve mě přímo hrklo když se na mě otočil a podíval těma šedomodrýma očima. Snažil jsem se couvnout a něco vykoktat jako omluvu že ho vyrušuji, ale on mě přerušil.
"Nemusíš odcházet, jsem vděčný za společnost".
Úsměv mi zmrznul na tváři, když mě propaloval tím zvláštním pohledem. Naježili se mi chloupky i na zátylku když na mě promluvil. Jeho hlas byl úžasně klidný a tak sametový.
Vypadal, že mě s pobavením sleduje. Pak mi nabídl cigaretu, ale já jsem odmítl.
"Máš pravdu, nehezký zvyk. Ale na něco člověk umřít musí".
S tím se odlepil od zdi a začal se trochu procházet.
Nejradši bych si vrazil facku. Nestůj tu tak ty hňupe a něco řekni. Ale byl jsem schopný pusu jen otevřít, žádný zvuk či slabika však nemohla ven. To bylo tak trapné. Ticho se prohlubovalo.
"Doprovázíš sem nějakou svou dívku? Nebo snad sestru"?
Konečně jsem byl schopen formulovat aspoň jedno slovo. "Prosím"?
Slavný spisovatel M.K se na mě otočil.
"Já sem nikoho nedoprovázím, já přišel jsem...na autogramiádu".
"Opravdu"?
S tím o mě projevil ten muž nehraný zájem a vyrazil ke mě. Trochu mě to vylekalo a tak jsem raději kousek ustoupil. Zastavil se nedaleko ode mě a zkoumal skoro pod mikroskopem.
"Moc chlapců moje knihy nečte. Jsi asi první, kterého znám".
S tímhle jsem jen zalapal po dechu, protože jsem se právě strašně hloupě prozradil. Cítil jsem jak začínám rudnout. Ale rozhodl jsem se, že se nedám jen tak vystrašit, pak bych si to po zbytek života vyčítal.
"Já ano. Četl jsem je všechny".
S tímto sdělením M.K pozvedl obočí do tázavého gesta. "Mám takový pocit, že tě odněkud znám, už jsme se potkali"?
Oh, proboha, on si to pamatuje.... "Já...ehm...nevzpomínám si".
Jen se pobaveně usmál a mě bylo jasné, že si právě vzpomněl. Tiše se rozesmál a kousek poodstoupil. "Tohle knihkupectví asi tak před měsícem, nemám pravdu"?
Přešlápl jsem z nohy na nohu a začal nedobrovolně rudnout ještě víc, což se mi nelíbilo. Ale nedokázal jsem to zastavit.
"To bylo trochu trapné", jen jsem špitl. "Proč? Mě to celkem pobavilo".
S tím vykouzlil ten svůj sexy úsměv a já myslel, že svoje kolena i zbytek těla budu seškrabávat na zemi v podobě rosolu.
"Takže jsi si přišel pro podpis velkého spisovatele"?
Jen jsem kývl hlavou. Nechápal jsem jak někdo takový si může pamatovat nějakého hloupého kluka, kterého potkal před měsícem u výkladu knihkupectví.
Otočil se znovu ke mě a když viděl mé váhání začal si šacovat sako. S vítězným pokřikem vydoloval své pero a nastavil ruku.
"Tak kam ho chceš"?

V tu chvíli jako kdyby mě o hlavu přerazil kovovou tyč. Bude to vypadat blbě když na něj vystrčím pozadí? Stál jsem tam s otevřenou pusou. "Já...já...".Cítil jsem jak se začínám potit. Měl jsem chuť se na něj vrhnout a prosit ho na kolenou ať mě alespoň políbí a hned vzápětí jsem chtěl prchnout daleko odsud, zahrabat se doma pod peřinu a už nikdy nevystrčit nos.
On čekal. Asi ho strašně bavilo sledovat mou reakci. Proto jsem se rozhodl tenhle dvojsmysl spolknout a natáhl jsem k němu svou...eh tedy jeho novou knihu.
Otevřel ji na první straně a rozmáchlým písmem se podepsal.
"Tvé jméno"?
"A...Adam".
S tím mi knihu vrátil, ale udělal něco co mi nedalo mnoho dnů spát. Když mi ji podával schválně rukou neucukl a pohladil mé prsty. Zůstal jsem strnule stát, ale také jsem neuhnul. Naše oči se poprvé setkaly. Byl to podivný pocit. Cítil jsem takovou zvláštní energii.
Stáli jsme tam naproti sobě a dotýkali se prsty. V tom však ze dveří vyšla žena a volala na M.K aby se laskavě vrátil dovnitř ke svým povinnostem.
Stáhl svou ruku a obdařil mě svým posledním lítostivým pohledem a pak vyrazil ke dveřím. Já tam stál ještě chvilku, než jsem se dokázal vzpamatovat. Pak jsem vyrazil k Simče. Cestou jsem si přečetl věnování.
"Pro Adama s poděkováním od Marka".
Zůstal jsem na to hledět jako u vytržení. Marek? Ne prostě jen Kajer nebo M.K - jak se všude podepisoval? Od Marka? A za co mi děkuje? Já tomu vůbec nerozumím.

 -----------------------------------------------------------------------------------------------

Když jsem autogram ukázal Simonce jen na to vytřeštila oči a jala se mě zpovídat víc jak nějaký policajt u výslechu. Ale já ji na její dotazy většinou neuměl dát jasnou odpověď.
"Tak co se tam venku stalo? Ty si šel za ním a ..."?
"A...a povídali jsme si, pak mi podepsal knihu a..".
"A"????
"No dotkli jsme se prsty".
Simča si z tohoto sdělení musela sednout v parku na lavičce, aby se trochu uklidnila. Ve mě byla v tu chvíli taky malá dušička a pořád jsem si v hlavě promítal ten dotek a snažil se přijít na vysvětlení proč to udělal.
"To jako neúmyslně"?
Jen jsem zakroutil hlavou a Simča propukla v jásot. "To jako fakt? Neříkej mi že jsi se na něj vrhnul a začal jsi mu osahávat prsty".
Musel jsem ji hned zpohlavkovat,
"Co to plácáš, to on se mě dotknul úmyslně".
Teď už se Simča tak nesmála. "Opravdu? Jsi si jistý? Možná jen...".
Ale můj pohled ji prozradil, že o této skutečnosti se nedá pochybovat.
"Nechápu to Simi, proč to udělal"?
"Možná ses mu líbil".
"To je pěknej nesmysl".
"Proč? Vždyť jsi celkem...pohledný, neměl by si se tak podceňovat".
S tím jsem se jen zašklebil, zvedl Simču z lavičky a vyrazili jsme domů. Tu noc večer jsem znovu nemohl spát. Ten dotek mi nešel z hlavy. Udělal to schválně, vím to. Díval se mi přitom do očí. A pak jsem si vzpomněl na náš rozhovor se Simčou o čtenářích BL.
Ona tenkrát tvrdila, že všichni co to čtou jsou na kluky, ale já tomu moc nevěřil. Až teď mi to došlo. On se chtěl přesvědčit. Viděl mě se červenat a asi se chtěl přesvědčit. Kdyby se mýlil ucukl bych hned. Ale to já neuděl a vychutnával si ten dotek. Takže mu musí být jasné že jsem....
Rychle jsem si přes hlavu přetáhl polštář. Ale ty šedomodré oči mě pronásledovaly dál.

Dalších pár dní jsem chodil znovu kolem toho knihkupectví. Nevím proč jsem to dělal. Musel jsem přece vědět, že je skoro nulová šance ho tu znovu potkat. Ale bohužel to věděla jen jedna má část a tu druhou o tom faktu nedokázala přesvědčit. Bylo mi ze mě samého špatně. To jsem to ale zoufalec. Neumím se bavit, neumím se seznamovat ani si udržet vztah. To jediné co umím je vzdychat po M.K. Sám jsem si uvědomoval, že tohle není správné.
A navíc mě žrala jiná otázka. V Praze je spousta velkých knihkupectví. Tak proč právě tohle poctil svou přítomností a to dvakrát? Dlouhé dny mi to nešlo do hlavy. Až jsem jednou zase vešel dovnitř.

Tentokrát jsem jen potřeboval nějakou učebnici do školy a jen jsem se trochu toulal mezi regály. Když se objevila za závěsem paní majitelka. Hned jsem ji pozdravil, protože jsem ji měl velmi rád a ona byla vždy šťastná když jsem přišel. Rád jsem si s ní občas povídal. Ona vždy tvrdila že mládež už pořádně nečte a chlapci už tuplem. Teď jsou v módě časopisy a internet a na knihy se pozapomnělo.
Rozuměli jsme si, protože jsem sdílel její lásku ke knihám, zvlášť k těm starým vázaným v kůži.
Zrovna mi ukazovala jednu co objevila v antikvariátu a já ji tiše obdivoval. Když přišel poslíček a ona musela podepsat převzetí balíčku.
A pak mi to došlo. Byl to jak blesk z čistého nebe. Proč jsem si to neuvědomil sakra dřív? To jsem opravdu takový blbec? Ona se totiž podepsala jako Milena Kajerová.
Zůstal jsem stát s ústy dokořán. Ano znal jsem její příjmení.....ale tak nějak jsem si to nedával do spojitosti s Markem Kajerem. Až teď mě to napadlo. Proto tohle knihkupectví. Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsem si toho dříve nevšiml. Že jsem takovou důležitou informaci o paní majitelce knihkupectví úplně zazdil. Kajerová...to by znamenalo že....