Kapitola 03

Nevěděl jsem jak se zeptat. Proto jsem jen koktal něco o té krásné autogramiádě a jak byla úspěšná. Ona jen pokyvovala hlavou, ale shlížela na mě modrýma očima, které jako by tušili, že mě něco trápí.
"Ale to není to na co jsi se chtěl zeptat že ne"?
Jen jsem vydechl. Nemohl jsem lhát.
"Já jen že až teď mě napadlo proč si M.K vybral tohle knihkupectví. A když jsem vás viděl se podepisovat tak....Máte stejné příjmení, myslel jsem si že je to jen shoda jmen ale...".

Jen se zasmála a vzala mě kolem ramen. "Tvá intuice se nemýlí. Není to jen shoda jmen. Ten známý spisovatel BL románů M.K. je můj syn".
Teď jsem asi vypadal jako ten největší idiot, když jsem tam tak s ní stál a začal koktat. Ale ona se rozhovořila.
"Zprvu jsem z toho neměla moc radost, že píše takové věci, víš stále jsem věřila, že má na něco víc. Ale postupem času jsem zjistila, že ho to baví a nemůžu mu v tom bránit, tak jsem mu nechala volnou ruku. A vidíš to...teď je z něj velký spisovatel. Nikdy nepoužíval pseudonym tak jak jsem mu radila. Vždycky to byl hrozný paličák".
Paní Kajerová si jen povzdychla.
"Vy, vy...jste celou dobu věděla....". O bože já chci zmizet, chci se propadnout hluboko pod zem. To právě ona mi vždy schovávala první výtisk jeho knih když přišly do knihkupectví. To ona byla svědkem toho, jak mi září oči pokaždé když tu knihu mám v rukou...
"Co? To že jsi jeho velký fanoušek? Samozřejmě že ano".
Díval jsem se na ni nevěřícně a snažil se ujistit že to je jenom zlý sen.
"Omlouvám se, pokud jsem tě přivedla do rozpaků".
Bylo mi trapně. "Já...ehm...ne to je v pořádku, to byla moje chyba. Připadám si hloupě že jsem se ptal".
"Pročpak? Vím že knihy mého syna máš moc rád. Není za co se stydět".
Teď už alespoň vím, po kom má M.K ten svůj pohled typu "vidím ti až do žaludku", protože ho na mě právě praktikuje jeho matka.
Oba jsme se nakonec tomu jen zasmáli. Paní Kajerová mě pozvala na horkou čokoládu do svého knižního království. Byl jsem překvapen. Vyprávěla mi o své sběratelské vášni ke starým knihám, ale tématům o svém synovi se zdárně vyhýbala. To mě dost štvalo. Takový zdroj informací...ale alespoň mi sdělila že ji syn občas jezdí navštěvovat sem do knihkupectví a proto mu nabídla autogramiádu, aby prý i k něčemu byl když sem přijede.
Teď už vše dávalo smysl, vše do sebe zapadalo. Proto jsem ho tady tenkrát potkal u auta...možná, že bych ho mohl potkat znovu, když se tu budu potloukat častěji.
A bojový plán byl na světě. Myslím že paní Kajerová o něm věděla hned z počátku, protože se na mě podezřele usmívala. Pak se ale asi rozhodla, že mi způsobí infarkt.

"Když už jsi takový jeho velký čtenář...co kdybych vás seznámila"?
Můj stav se dá popsat jen takhle...upadla mi čelist na zem a mé oční bulvy se ocitly na druhém konci místnosti.
"Já...já...nevím jestli je to dobrý nápad".
"Jistě že je Adame". S tím to dál nehodlala rozebírat. A já se pomalu ale jistě začal děsit toho že to myslí vážně.
S plnou hlavou nových zásadních informací a pozváním na další čokoládu zase příště jsem odcházel domů. Jen jsem přemýšlel jestli mám k Simče skočit hned a vyzpovídat se ji nebo to počká do zítra. Rozhodl jsem se však počkat a nejdřív si to utřídit v hlavě. Celý rok a půl jsem měl přímo pod nosem matku mého největšího idolu. Dá se tomu vůbec věřit? A to Simonka tvrdila něco o nesplnitelném snu.
Teď ten sen ale nevypadá tak vzdálený jako dřív.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Nastalo léto. Velmi horké léto. Zrovna nám začali naše poslední prázdniny a já řešil co s nimi provedu. Naši se rozhodli trávit dovolenou jako vždy na chatě v Jizerkách. To jsem ale neshledával dostatečným. Proč se celé prázdniny dřít na chatě a sem tam se vykoupat v zřaseném rybníku....takhle jsem si prázdniny opravdu nepředstavoval.
Proto jsem se tohoto rodinného výletu odmítl účastnit. Doufal jsem spíš, že bych si přes prázdniny našel nějakou brigádu v Praze a vydělal si na pořádné prázdniny, které bych si udělal podle svého. Bylo mi už skoro 18 a tak mi to rodiče povolili.
Bohužel moje brigádní partnerka mě naprosto vypekla. Řekla mi, že její rodiče ji dali k dobrému vysvědčení cestu do Itálie k moři. Takže jsem měl první měsíc prázdnin trávit sám. To nebylo zrovna dobré.
Chudák Simča. Snažila se mi omlouvat, že o tom nevěděla a že by klidně zůstala. Chápal jsem, že Itálie je Itálie a proto jsem se vůbec nezlobil. Spíš jsem ji tiše záviděl.
Co se dalo dělat. Simča odjela a já zůstal sám v prázdném bytě.
Snažil jsem si najít nějakou přijatelnou brigádu, ale jako kdyby se proti mě všichni spikli. Nikde nic pořádného nebylo. Štvalo mě to.
A tak jsem se rozhodl zajít do mého oblíbeného knihkupectví za paní Kajerovou, možná by o něčem věděla ona.
Když jsem Simče před prázdninami říkal tuhle novinku, kroutila nevěřícně hlavou a tak jsem se rozhodl ji s paní Kajerovou taky seznámit. Padly si hned do oka. Od té doby měla Simča vždy podezřelý úsměv na rtech, když jsem řekl že jdu po škole do knihkupectví. No dobře, nezastíral jsem nikdy důvody mých návštěv a ona to věděla. Bylo to možná hloupé, ale byla to moje jediná šance jak ho znovu vidět.
A tak jsem u paní Kajerové vyfasoval šálek ledového čaje, který uměla opravdu výborný a snažil jsem se ji vysvětlit mou neutěšenou situaci. Když jsem ji všechno povyprávěl rozcuchala mi mé vrabčí hnízdo na hlavě ( nevím jak přišla k tomuhle zvyku ) a rozesmála se. Tázavě jsem na ni hleděl. Pak ale jen tleskla a dodala, "to je výborná náhoda".
"Náhoda"?
"Oh, jistě. Víš zrovna jsem tě o to sama chtěla požádat. Tady v knihkupectví je přes léto spousta práce a já to sama nestíhám. Proto jsem se tě chtěla zeptat, jestli by jsi mi tady nechtěl přes prázdniny vypomáhat. Sice ti nemůžu zaplatit tolik jako by jsi dostal jinde, ale nějaká koruna by z toho byla. Co říkáš Adame"?
Vyvalil jsem oči překvapením. Tohle bylo...tohle bylo...další můj splněný sen? Ano často jsem sníval o tom, že budu pracovat jednou třeba v knihovně, nebo v knihkupectví. Ani jsem nepomyslel však na něco takového se dovolit zeptat. A teď mi tu paní Kajerová sama nabízí brigádu?
Okamžitě jsem souhlasil a to s velkou chutí. Ujistil jsem ji, že peníze nejsou pro mě tak důležité. Protože popravdě, takovou skvělou brigádu, která by mě bavila, jen tak nenajdu.
Mé nadšení nebralo konce. Začal jsem hned druhý den. Paní Kajerová mě zasvětila do tajů tohoto malého, ale přitom velkého krámku. Ukázala mi jak skládat knihy a na které police...ve všem měla přehledný systém. Vše mělo své místo. Každá knížka. To mě úplně fascinovalo. Její systém jsem brzy pochopil, takže jsem byl schopný vykonávat všechnu práci a to ještě s úsměvem. K obědu mi vždycky paní Kajerová něco malého ukuchtila, abych nemusel jíst ve Fast foodech.Ze začátku mi to bylo trochu trapné, ale zvykl jsem si. A že paní Kajerová uměla skvěle vařit. Stala se něco jako mojí druhou mámou a často jsme spolu probírali knižní novinky a nové spisovatele.
Občas se zmínila i o svém synovi, který podle ní ji strašně zanedbává. Přišlo mi její vyprávění vždy vtipné.
"Víš už když byl tak starý jako ty chtěl být spisovatelem. Trochu mi ho připomínáš. Taky mi tu často vypomáhal, vždy si ukradl nějakou knížku a zmizel s ní vzadu. Ani když vydal první svou knihu nepřestával tu pracovat. Až časem sem chodil stále míň a míň, až přestal úplně. Jeho nakladatel si nepřál aby se motal v krámu své matky. Prý by to kazilo jeho image. Taková hloupost".
Jen jsem pokýval hlavou. Vzpomněl jsem si jak jsem ho viděl na autogramiádě a že vypadal unavený a nevyspalý. Až se mi srdce z toho pohledu svíralo.
Asi toho života má taky plné zuby. Vypadal tak. Určitě by potřeboval odpočinek, třeba pár dní u své maminky? Hm, to zní dobře....

------------------------------------------------------------------------------------------------

Paní Kajerové jsem neřekl, že sám tak trochu píšu. Jen by se tomu vysmála. Bylo to tajemství jen mezi mnou a Simčou.
Ano moje kamarádka mi poslala krásný pohled z Itálie. Psala tam, že se zamilovala do plavčíka a že ho chodí očumovat každé ráno. Dokázal jsem si to živě představit a musel jsem se tomu smát.
Už jsem v knihkupectví Kajer pracoval asi tak dva týdny, když přišla velká zásilka knih. Paní majitelka zrovna vyřizovala papíry, tak jsem ji nechtěl rušit. Přebral jsem zásilku za ní. Bylo to strašně těžké a zabalené jen v tvrdém papíru. Ten však takovou váhu neunesl, takže dno balíku se protrhlo a všechny knihy mi popadaly na zem. Začal jsem klít jako dlaždič a snažil jsem se je rychle posbírat. Kdyby viděla paní Kajerová knížky na zemi tak by se rozzlobila. Byla na tohle velmi háklivá. Do toho všeho jsem ještě slyšel jak se dveře otevřely a zazvonil malý zvoneček co byl nad nimi. Zákazník! To se může stát jenom mě. Spěchal jsem, takže jsem se ani neotočil a jen křikl, "hned jsem u vás".
Jenže zákazník došel až ke mě. Cítil jsem kroky za svými zády. No bezva, asi se někdo strašně baví sledovat mě jak sbírám knihy po zemi.
Ten den bylo strašlivé horko, takže jsem měl na sobě jen krátké tričko a plátěné kalhoty pod kolena. Jak jsem byl ohnutý cítil jsem divný pocit. Jako kdyby mě něčí oči přímo propalovaly. Naježili se mi z toho chloupky a pak to přišlo. Ucítil jsem tu vůni....tu kterou jsem dobře znal a na kterou jsem nezapomněl. Strnul jsem na místě, knihy neknihy. Prosím bože, ať se pletu, ať za mnou nestojí zrovna on...
Pomalu jsem se otočil a viděl ho stát přímo za mnou s podivným úsměvem. Naše oči se střetly a koukali jsme na sebe dost nechápavě. Chtěl jsem něco říct, ale jen jsem otevřel pusu. Pokud jsem si do teď myslel že je M.K. sexy, tohle bylo i na mě moc. Měl na sobě ošoupané džíny, bílou jednoduchou košili, do půlky hrudi rozhalenou a sluneční brýle posazené v těch jeho vlasech barvy tmavé slámy.
Jen se na mě usmál a přešel blíže ke mě. Pak se sklonil a začal mi bez jediného slova pomáhat sbírat knihy. Nemohl jsem tomu uvěřit. Spolu se nám povedlo tu spoušť uklidit. Zbývala poslední kniha. Sehnul jsem se pro ni, ale to jsem asi neměl dělat. Protože ten samý nápad měl i on, takže jsme knihu chytily společně. No vlastně to tak úplně nebyla pravda. Já chytil knihu a on mou ruku. Zvedl jsem svůj pohled abych se ujistil...ano, tohle nebyla náhoda. Věděl moc dobře co dělá.
Pak se ale z poza závěsu vynořila paní majitelka.
"Marku"?
Jmenovaný se otočil a jemně sjel rukou po mých prstech a vydal se k ní. Znělo by hloupě kdybych řekl, že mě tohle pohlazení naprosto vzrušilo a já si připadal jako nějaký chlípník.
"Co tu proboha děláš"?
"Copak nemůžu přijet navštívit svou milovanou matinku"? S tím se k ní sklonil a políbil ji na tvář.
"Omlouvám se, asi jsem měl nejdřív zavolat...".
"Ne, to je v pořádku, jen jsem tě nečekala. Dáš si ledový čaj? Venku je tak strašlivé horko".
"Moc rád, děkuju".
Rychle jsem se uklidil za regál, protože se M.K. zase ke mě otočil a hledal pohledem. Co tu sakra dělá...ale co, nebyl to přeci důvod proč si tu brigádu vzal? Aby si ho mohl vidět? Mé svědomí se do mě přímo zakouslo. Ano to je sice pravda ale..ale..
Ale co?
"Neřekla jsi mi, že máš nového pomocníka".
"Copak ti musím říkat všechno? Už jsem stará na takovou práci a tak potřebuju výpomoc. Ty se tu sotva ukážeš aby jsi své matce pomohl".
"To bolelo".
Začal se smát. Měl nádherný hluboký, sametový hlas a jeho smích tak ve mě rozvibroval vlnu slasti.
"Vy dva se vlastně ještě neznáte, že"?
S tím se na tváři paní Kajerové rozlil nebezpečný škleb.
"Adame pojď sem, chci ti někoho představit".
Tohle snad nemyslí vážně. To je podraz. Ale věděl jsem, že musím vylézt ze svého úkrytu.
"Adame tohle je můj syn, ten velký spisovatel M.K. Marku tohle je můj milý pomocník Adam".
"Tě...těší mě", vykoktal jsem rychle, aby to nevypadalo divně.

Bylo mi trapně a on mi to neusnadňoval, protože jsem viděl jak se skoro dusí smíchy.
"Velký? Matko přeháníš jako obvykle. A navíc...my už se vlastně známe, že"?