Kapitola 04

Paní Kajerová pozvedla obočí. "Znáte"?
"Jistě. Na tváře mám paměť a tuhle bych jen tak nezapomněl".
Začal jsem rudnout. Asi ho bavilo mě trápit, protože jsem cítil jak se v tom vyžívá. A nebo tohle měla být vážně lichotka? Nevěděl jsem to. Protože to pronášel takovým pobaveným tónem.
"Ale a že jsi mi o tom neřekl Adame".
Měl jsem dost té jeho hry. Proto jsem sebral odvahu a jen odseknul, "nebylo o čem".
Stále mě propaloval pohledem a nahodil smyslný úsměv, který mi podlamoval kolena. To se mi asi jen zdá...on se mnou vážně flirtuje před svou matkou? To je blbost. Na co zase myslím. Je to jen má představa. Nastalo najednou podezřelé ticho. Paní Kajerová sledovala jak se měříme pohledy a raději to nekomentovala.
"Aha, v tom případě je to v pořádku". Tuhle poznámku jsem asi špatně pochopil, nebo to myslela tak jak to myslela?

"Matko, nebuď na mě zlá".
A pak jsem měl pocit že bouchnu smíchy, protože paní Kajerová na syna praktikovala to, co ráda dělala mě. A to, že mu rozcuchala rukou vlasy a on jen útrpně držel.
Už jsem to nevydržel a trochu se zahihňal. M.K. po mě střelil pohledem jako kdyby prosil o záchranu. "Moc se nesměj, počkej až ti to taky začne dělat".
"Už se stalo".
Nemohl jsem uvěřit že vedeme rozhovor....já mu odpovídal?
"Mám tě litovat nebo obdivovat"?
"Rozhodně obdivovat".
Vykročil ke mě a úsměv mi zmrznul na tváři. Podal mi ruku v jasném gestu. "Tak aby to bylo oficiální, já jsem Marek Kajer".
Trochu jsem váhal, ale nakonec jsem ji stiskl, "Adam Sehl".
Cítil jsem jak mnou projel jasný elektrický impuls. Myslel jsem, že něco takového je možné jen v jeho románech, ale právě se mi to stalo na živo. A myslím že nejen mě. Protože se Marek neuráčil mou ruku pustit. Vzhlédl jsem k němu a nevěděl co říct.
Nakonec se přeci jen umoudřil a pustil ji. Myslel jsem, že to bude moje smrt. Otočil se ke své matce, která přinášela podnos s ledovým čajem a oba jsme se na své sklenice vrhli. Měl jsem tak sucho v ústech, že jsem byl vděčný za tohle skvělé osvěžení. Paní Kajeroá to jen komentovala další přednáškou na téma "nelijte to tak do sebe, je to studené".
"Málem bych zapomněl proč jsem přišel. Musíš přestat zaměstnávat tak okouzlující posily, nemůžu se pak soustředit".

A to už jsem se málem sunul k zemi. Okouzlující? On si ze mě dělá dobrý den nebo co? Vytřeštil jsem oči, ale nenašel jsem odvahu to nějak komentovat.
Paní Kajerová mu věnovala pohlavek a on se jen přikrčil. "Ruce pryč, je to ještě chlapec".
"Ale já nic...".
"Já tě znám moc dobře. Proč si tedy přišel"?
"Chtěl jsem svoji krásnou matinku pozvat na oběd, ale když mě pořád biješ tak si to asi rozmyslím".
"Na oběd? A pročpak"?
"Copak syn nemůže pozvat svou matku na kus žvance"?
"Ne, pokud se vyjadřuje jako buran".
Tahle jejich hádka mi brala dech. Jako kdyby na mě úplně zapomněli. Obdivoval jsem jak umí být Marek galantní, ale také jak ostrý má jazyk. Už jsem pochopil, že má rád ironii a dvojsmysly a proto s ním komunikace asi nebyla jednoduchá. Ale jeho matka to s ním dokonale uměla.
"Promiňte madam, váš ponížený syn vás žádá o vaši přítomnost u královské hostiny".
Paní Kajerová se začala smát. "Ty jsi ale šašek, minul jsi se asi povoláním".
Ale nakonec přeci jen souhlasila a nechala mi obchod na chvíli na starosti. Jen jsem ji ujistil že nevyhoří, nepřepadnou ho banditi a ani se přes něj nepřevalí velká voda, ani ho nerozdupe divoké stádo buvolů. To ji trochu uklidnilo.
"Neboj se, do jedenácti ji přivedu zpátky, taťko".
S tím mi věnoval poslední kouzelný oslnivý úsměv a zmizeli venku.
Osaměl jsem. Ale byl to velmi zvláštní pocit osamění. Stále jsem viděl ten úsměv, který mě hřál u srdce. Už vím alespoň trochu jaký je. Viděl jsem ho. Mé přání se splnilo. Měl jsem velkou radost. Jen mě mrzelo, že se s ní nemůžu s někým rozdělit. Simonko tak mi chybíš. Určitě bys teď pronesla něco vtipného a oba by jsme se tomuhle nečekanému setkání zasmáli. Ale já se smát nemůžu, protože jsem zamilovaný až po uši.

--------------------------------------------------------------------------------------------------

Od toho dne se začal ten "velký" spisovatel v knihkupectví objevovat častěji. Co častěji, začal tam chodit skoro denně. Bylo to moc zvláštní takhle ho moci vidět a občas s ním i mluvit. A to jak se na mě díval, jako kdybych byl nějaký chutný kus masa mě přivádělo k šílenství.
Paní Kajerová nad těmito návštěvami jen kroutila hlavou. Až jednou si mě přizvala k sobě do kanceláře. Netušil jsem proč, už dva dny byla podivně zamlklá a já tušil že ji něco dělá starosti. Ona však neměla potřebu se mi až do teď svěřovat.
"Adame prosím posaď se. Chtěla bych si s tebou o něčem promluvit".

Už ten tón, kterým to pronášela mě udivil a tak jsem nemeškal a vyplnil její příkaz s očima vytřeštěnýma. Jen jsem si přál ať mě nevyhazuje, protože se mi tu strašně líbilo a Marek byl....od kdy mu říkám křestním jménem? Hodlal jsem tuhle záležitost odložit a řešit ji později a tak jsem upnul zrak k paní Kajerové.
"Já...udělal jsem snad něco špatně? Jestli jsem špatně srovnal knížky nebo je chybně zařadil tak já...
"Ne Adame. Jsem s tvou prácí spokojená, nic jsi špatně neudělal, právě naopak, chtěla bych ti poděkovat".
"Poděkovat? A za co"?
"Za Marka".
Vykulil jsem na ni oči, protože jsem nic nechápal. "Já...já nevím jak....jak to myslíte".
"Ale no ták, nedělej ze sebe neviňátko Adame. Víš je to velmi zvláštní. Můj syn se tu za poslední dva roky ukázal možná tak třikrát, čtyřikrát a to jen o svátcích či mých narozeninách. Vždy tvrdil že má moc práce. A už dlouho jsem ho ani neviděla se tak usmívat".
S tím mi zase začala cuchat vlasy a já jen útrpně držel.
"Od toho dne kdy mě pozval na oběd sem chodí i několikrát týdně a to mi k němu nějak nesedí. Víš nejsem hloupá a tak mi hned došlo, že sem můj syn nechodí z důvodu aby viděl svou matku".
Proč by sem jinak chodil? Moje mysl začala rychlostí blesku šrotovat kolečka a přemýšlet co se mi to snaží paní Kajerová říct, protože jsem měl pocit, že mi něco pořád uniká a při tom to mám pod nosem. Když sem nechodí za ní tak ....a pak mi to došlo. Nad hlavou jako kdyby se mi rozsvítila žárovka , jak to bývá vždycky v těch kreslených pořadech a já na paní Kajerovou upřel kajícný pohled hříšníka.
Ona jen kývla na souhlas a já měl pocit, že z té židličky asi sjedu pod stůl. On sem chodí za mnou? Tohle je vážně hloupý sen. Začínám snad bláznit a zase jsem si něco vyfantazíroval?
"Odpust, nechtěla jsem tě šokovat. Jistě už asi víš že můj syn je takříkajíc ....no prostě má rád muže".Pak se chvíli odmlčela a já jen zapomínal dýchat. Hm to mi jaksi došlo když se mnou tady posledně flirtoval. A já myslel že mám bujnou fantasii. Jasně jsem si vybavil ten dotyk tenkrát když tu byl prvně.
"Víš Adame, nechci aby jsi to bral osobně nebo se nějak urazil, ale znám svého syna. Rád si hraje a ty jsi ještě mladý, neokoukaný a...prostě jsi pro něj nový zdroj zábavy. Chápu, že ho obdivuješ jako spisovatele, ale rozhodně bych si nepřála aby jsi mu podlehl či přijal nějakou jeho nabídku ať už k čemukoliv.
Chodí sem jen protože tady uviděl tebe a pravděpodobně si myslí, že by mohl využít tvého obdivu k němu aby ti popletl hlavu. Ale já vím že jsi chytrý mladík Adame a nenecháš se sebou manipulovat".
S tím na mě hodila káravý pohled a já nevěděl najednou co odpovědět. Tak takhle to teda bylo. Ale nějak se mi tomu nechtělo věřit. Jen hra? Ale ty jeho oči...nejsem hlupák, jeho oči ho prozradily. Nebyl v nich posměch, ale něco jiného co jsem dosud neznal. Nebo jsem si celou dobu jen něco nalhával. Rád jsem s ním hrál ty jeho slovní hry a začal jsem v tom být dobrý, takže se mi občas povedlo pronést něco kousavého.
Ne, tomuhle já nikdy neuvěřím. Možná mám zatemněný mozek zamilovaností, ale nevěřím že on je takový.
"Jsem ráda že ho to sem táhne, alespoň ho vidím častěji, jsem taky přece jenom matka, ale rozhodně nechci aby to bylo na tvůj úkor. Pokud by tě tedy jakkoliv obtěžoval musíš mi to říct ano"?
Čelist mi spadla až na zem. Ale já si přeju aby mě obtěžoval.
Ten den jsem šel domů s těžkou hlavou. Copak je to tak špatné? Proč si o něm jeho matka myslí to nejhorší? Nebo je chyba ve mě? Co si sakra myslím? Že jsme v nějaké pohádce a já ho okouzlím na první pohled a on se do mě bláznivě zamiluje a bude si mě chtít vzít?
Co si to tu nalhávám. Ona je jeho matka, musí vědět nejlíp jaký je. S tím jsem doma padnul do polštáře a rozplakal se. Bylo mi to už všechno jedno. Nechtěl jsem to vědět, nechtěl jsem si přiznat krutou pravdu, že jsem jen nějaká zábavná hračka pro jednoho znuděného spisovatele.Sny se přece neplní, zvlášť ty takhle naivní.

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Další den byla sobota. Byl to první den za celé ty dva týdny, kdy jsem se do knihkupectví netěšil. Schválně jsem se šoural co nejpomaleji, jako kdybych mohl nějak změnit fakt že tam musím. Měl jsem v hlavě prázdno. Nechtěl jsem na nic myslet. Protože bych si jen připomínal ty jeho krásné oči, které mě lákaly a sváděly. Opravdu to byla jenom hra. A já si myslel...jsem asi ten největší hlupák na světě.
Když jsem dorazil do knihkupectví bylo už otevřeno, to mě překvapilo. Paní Kajerová v sobotu chodila později.
Vešel jsem tiše do obchodu, ale všude bylo ticho. Až poté jsem uslyšel ty hlasy ze zadu s kanceláře. Paní Kajerová se tam s někým hádala a zvyšovala hlas. Nikdy jsem ji takhle mluvit neslyšel. A pak se ozval i druhý hlas, který bych poznal kdekoliv. Její syn. Ukryl jsem se za regálem. Nevím proč jsem to udělal. Pak bylo jen krátké ticho a třísknutí dveřmi. M.K skoro vylétl z kanceláře a já viděl jak si z kapsy džínů vytahuje pouzdro na cigarety. Vylétl ven jako blesk a já jen zůstal nevěřícně koukat. Že by rodinná hádka? Ale proč? Vždyť spolu vycházeli tak dobře.
A navíc mě udivila ještě jedna věc. Za tu dobu co sem M.K chodí jsem ho neviděl ani jednou kouřit. Celé dva týdny. Z toho jsem usoudil že se buď snaží přestat nebo kouří jenom ve stresu.
Vytáhl jsem pytel s odpadky a vydal se také ven.
Nevím kde jsem vzal tu odvahu. Prostě jsem dělal že jdu vysypat odpadky...nic víc. Ale ano, bylo v tom víc a já to věděl.
Když jsem vyšel ven, měl jsem takový ten pocit deja vu jak se říká. Takhle jsem ho viděl tenkrát na autogramiádě. Ale tentokrát jsem sebral odvahu a rozhodl se hrát hlupáka. Přešel jsem k popelnici jako kdybych nevěděl že tam je. Cítil jsem jeho pohled.
"Slyšel jsi to"?
Nemusel jsem se ptát co má na mysli. Nemusel jsem se ani otáčet, nechtěl jsem aby si připadal trapně že jsem tu hádku vyslechl i když nevím o co tam šlo. Jen jsem tedy kývl.
"Má matka vždycky ví jak mě vytočit. Pořád ten její ochranářský komplex".
Kradmo jsem se na něj podíval. Zrovna studoval kachlíky na zemi, bylo to tak zvláštní takhle ho vidět.
Odvážil jsem se tedy něco říct abych nějak zmírnil tu dusnou situaci. "Takové jsou asi všechny matky", povedlo se mi vykouzlit úsměv a on se na mě zahleděl. Úplně mi tuhla krev v žilách, ty jeho pronikavé oči mě zbavovaly soudnosti.
"To asi ano. Jen by si ho nemusela zrovna vybíjet na tobě".
Vytřeštil jsem oči, protože jsem nevěděl jak to myslí. Co s tím mám společného já? Najednou se odlepil ode zdi a přešel ke mě. Popravdě, všechno ve mě křičelo ať ucouvnu, ale já to nedokázal jen jsem tak stál jako hlupák.
Přišel až těsně ke mě a díval se mi zhluboka do očí. Pak udělal něco...něco co raději dělat neměl. Vztáhl ruku a pohladil mě po tváři. Neucukl jsem, i když jsem asi měl...nemohl jsem. Naopak já hlupák se mu ještě do dlaně zapřel.
"Jsi moc hezký Adame, víš o tom"? Jen jsem zakroutil hlavou. Nevím jestli to bylo na znamení že nevím, nebo že to není pravda. V tu chvíli to bylo ale jedno.
"Matka mi jasně dala najevo, že se od tebe mám držet dál, abych tě nezkazil. Nemyslíš že je to vtipné"?
"Já nevím".
Jeho sametový hlas jako kdyby mě omotával pevnou sítí, ze které jsem se nemohl vymotat. "Nemám rád když se mi takhle plete do života. Ale chápu její důvody".

Tak to je asi jediný. Já je absolutně nechápu. A ani chápat nechci. Co je jí vůbec do toho? Její syn už je dospělý a může si nabalovat koho chce.
"Tomu nerozumím". V očích mi svítily plameny vzteku. Je to snad můj život. Může jí být jedno jestli mě její syn přefikne nebo ne. Jestli mě odkopne, jestli budu jenom hračka. Rozhoduji o tom sám. Teď už jsem to věděl. Šel bych do toho rizika, možná jsem blázen ale já...já ho....

"Nechci tomu rozumět". S tím jsem se raději vydal rychlou chůzí pryč.
Ale on mi zatarasil cestu a chytil mě za paži. "Utíkáš přede mnou"?
"Pusťte mě".
Jen zakroutil hlavou až mu spadly prameny vlasů do očí.
Přitiskl mě na zeď. Nebudu vám lhát, zrovna moc jsem se nebránil, proč taky. Na tuhle chvíli jsem čekal už dlouho. Snil jsem o ni a přitom jsem se jí bál.
Sklonil se nade mnou a dlouze mě políbil. Chvíli jsem zůstal trochu zaraženě stát, ale pak jsem polibek váhavě opětoval. Když se odtáhl jen jsem na něj zíral jako na největší božstvo a připadal si tak hloupě. Vykroutil jsem svoji ruku z jeho sevření a utekl jsem.
Nesplnitelný sen se na malý okamžik vyplnil. Jen na ten jeden malý okamžik....
Ale co mi to bylo platné?
Možná bylo hloupé takhle utéct. Ale já nevěděl co jiného dělat. Nechtěl jsem aby si myslel že...no prostě že mu padnu k nohám kdykoliv se na mě podívá. A copak to není pravda? Samozřejmě že je. Ale i já mám svou hrdost...teda to co z ní ještě po dnešku zbylo a nechci se ji vzdávat.

Ale ať si kdo chce říká cokoliv...já toho polibku nikdy nelitoval. A taky nikdy nebudu.