Kapitola 03

Nastane vůbec lepší zítřek? Mé odhodlání mě rychle opouštělo. První noc to ještě docela šlo. Aspoň že ten skřet nechrápal, to jsem si oddychnul. Byl jsem rád že to zabalil brzo ...no tedy na mé poměry. Já chodil spát až po půlnoci. Ale to ráno...
Ještě rozespalý jsem vylezl z postele a hned po ránu jsem si málem přišlápl kalhoty na spaní. Kdo říká že vstává esteticky ten kecá. Nějak jsem pozapomněl že jaksi už nemám celý pokoj pro sebe a prostě jsem vrazil do koupelny a ještě si vytíral oči od ospalků. Zarazil jsem se však ve dveřích, protože jsem spatřil něco co mi málem vypálilo oči. Dany se nakláněl nad umyvadlem a čistil si zuby. Když jsem vešel, upřel na mě tázavý pohled a kartáček mu trčel z pusy. Ani jsem nestačil popadnout dech či něco říct, protože mé oči sjely někam kam by neměly. Proboha co to je za módu nosit spodky do půli zadku. Myslím že kdybych měl košili tak si ji poslintám. Na co to sakra myslím? Navíc takhle po ránu.
"Obšuženo vypalni".

Tak hezky to na mě šišlalo přes ten kartáček. Radši bych ti ho vrazil do krku...no ten kartáček samozřejmě. Rychle jsem za sebou zabouchl dveře a snažil se uklidnit zrychlený dech. Kruci, mohl jsem mít z toho infarkt.
Takové šoky hned po ránu. Vrátil jsem se poraženě do postele a přetáhl si deku přes hlavu. Maminko proč?
Musel jsem si stále přehrávat tu scénu v koupelně. Na to že je tak malej je zatraceně sexy. No moment, nad čím to sakra přemýšlím? Jsem nemocnej nebo co? Sáhnul jsem si na čelo ale nic kloudného jsem nezjistil. Ale asi jsem měl sahat někam jinam, protože jsem cítil jak se můj "kamarád" hlásí o slovo. Houby nemocnej, jsem jenom nadrženej.
Musíme si určit nějaké pravidla, jinak to nepůjde. Nechci tohle zažívat každé ráno.
Jakmile se mi povedlo uklidnit vylezl jsem opatrně ze své ulity. Zdálo se že to skřítě je už pryč, takže jsem se dovlekl do koupelny.
Nějak jsem tu stále cítil jeho přítomnost. Neměl jsem to ve zvyku ale musel jsem si dát studenou sprchu, abych se vzpamatoval. Byl to šok, ale nepopírám, pomohlo to. Rozebíral jsem tam v klidu svou situaci. Musím si dávat větší pozor. Moje tělo reaguje jak nemá na osoby na které nemá. Bude to tím že mi chybí sex? Hm, asi jo a nejen ten. I když jsem měl svůj samostatný život rád přeci jen mi v něm něco chybělo.

Když jsem se konečně zkulturnil a sešel dolů na snídani mamka mě hned ve dveřích zpražila pohledem.
"Měl by jsi chodit dřív spát Flo, nebudeme na tebe čekat se snídaní každé ráno".
Už jsem říkal že mám tendenci všude chodit pozdě? Moje nejhorší vlastnost. Hned jsem dostal kázání a všiml si, jak se ta malá blonďatá zrůdička válí smíchy po stole. Měl jsem chuť ho vynést v zubech. To se ti to směje hm? Když za to můžeš vlastně ty. Nakonec jsem přeci ukořistil chleba s medem a posadil se. Snídaně probíhala tiše. Viktor už byl dávno v práci, takže rozhovor u stolu váznul. Než tedy matka přišla s novodobým mučením.
"Dany a jaké máš vůbec zájmy? Ať víme jak tě zabavit".
Nijak jsem nedával najevo že mě jejich hovor zajímá, ale špicloval jsem uši jak jen to šlo. No dobře, další nehezká vlastnost mé maličkosti. Zvědavost.
Dany však ani vůči mé matce nejevil známky o spolupráci. A tak jen pokrčil rameny s neurčitým "všechny možné" a bylo po rozhovoru.

Po snídani jsem se vytratil ven, musel jsem si zajít na poštu a taky vyvenčit Filuta. Při mém návratu se mamka vítězně uculovala.
"Co je"?
Ukázala mi do obýváku a já jsem jen nechápavě nadzvedl obočí, protože jsem nevěděl co se tady dělo když jsem byl pryč. Pak jsem ale uslyšel ty podivné zvuky střelby. Proto jsem nenápadně nakoukl do obýváku a viděl tu malou příšerku. Seděl na polštáři na zemi, naprosto zaujatým výrazem sledoval nějaké zombíky v TV a snažil se je všechny postřílet. No být já zoombík a potkat ho v temné uličce se zbraní, tak beru nohy na ramena. A to jsem si vždy myslel že mamce takové věci vadí. Nesnášela tyhle ty krvavé hry a mě je taky věčně zakazovala, takže jsem hrával u kamaráda.
Jak se zdálo ale Dany měl v tomhle výjimku. To není fér. Já jen doufám že takhle ten playstation nezavaří.
Mamka byla šťastná že ho dovedla zabavit a já měl konečně chvilku klidu pro sebe.
"Měl by jsi jít za ním a zkusit si s ním hrát".
"Není to malé dítě, nevím proč bych měl, nejsem chůva".
"Floriane, copak se s ním nemůžeš spřátelit"?
Copak bych ji mohl říct ne? Pro ty krásné mandlové oči, které jsem zdědil? No mohl bych, ale koledoval bych si o pomstu. Takhle jsem jen vytasil bílou vlajku. Vůbec se mi nechtělo, ale co jsem mohl dělat.

Vloudil jsem se tedy na gauč a chvíli ho pozoroval. Ten jeho zapálený výraz byl tolik roztomilý a jeho smaragdové oči svítili potřebou všechno a všechny zlikvidovat.
Nechtělo se mi rušit tu krásnou podívanou.
"Nepotřebuješ druhého hráče"?
Zdálo se jako by mou otázku ani neslyšel, protože mu notnou chvíli trvalo než jen cosi zamumlal.
"Mám to brát jako ano"?
"Nejseš na to už trochu starej? To je hra pro mladší".
Dobře přiznávám naštvalo mě to. Ani ne to co mi řekl, ale jak povýšeně se mnou jednal, jako s nějakou onucí. Čapnul jsem proto polštář a hodil ho po něm. Vyjekl leknutím a jedem zoombík ho v tu ránu rozpáral. GAME OVER hochu.
Upřel na mě nakvašený pohled a hodil po mě polštář zpátky.
Rozesmálo mě to. "Jo tak takhle ty malej skřete". A tak nějak prostě začala polštářová bitva. Chvíli se tvářil jako kakabus, ale když se konečně vyvztekal rozesmál se. Oba jsme se tak nějak smáli a ta tíseň co panovala mezi námi byla najednou pryč. Ten malej se ale uměl prát. Když mu totiž došly polštáře vrhnul se na mě sám. Trochu mě to překvapilo a tak jsem ho hodil taky na gauč a naházel na něj všechny polštáře. Svíjel se tak sladce, až mi ho bylo líto. Ale nevolal o pomoc. Na to byl příliš hrdý. Povedlo se mu vystrčit rozcuchanou hlavu. "Tak co vzdáváš se"?
"Nikdy"!
"Vzdej se nebo to bude ještě horší". Koukal jsem mu laškovně do očí. Nevím co mě napadlo ustlat si na něm, respektive na těch polštářích co měl na sobě. Měl bych si uvědomit kde je hranice všech her a já to neudělal.
"Jsi těžkej slez"!
"Vzdej se a přiznej porážku"!
Nastalo ticho. Koukali jsme na sebe tak podivně. Nevím co se stalo. Ale ty jeho oči mě vábily. Co to probůh dělám?
Přeci jen se mu povedlo mě v nestřeženém okamžiku kopnout kolenem do žeber, takže jsem se svalil s rachotem na zem.
"Kluci co tam děláte"?!

Dany se zvedl, upravil si svou fasádu a nasadil výraz andílka než mamka vběhla do obýváku. A tak hezky to začalo.
"Hrajeme si přece, co by jsme dělali".
Jak jsem pochopil Dany by se nevzdal ani kdybych ho začal škrtit. Vrátil se noblesně ke svému playstationu a mě nadále ignoroval. V místnosti se hned ochladilo o několik stupňů. Tohle střídání nálad a postojů mi nešlo na rozum. Ale mám ten dojem že se mi ho povedlo rozesmát a na chvíli zapomněl na svůj úděl mučedníka v této domácnosti.

A tak jsem stvořil tabulku. Zdá se to komické, ale jinak to prostě nešlo. Dva kohouti na jednom hnojišti, tedy s jednou koupelnou, prostě by to nedělalo dobrotu. V tabulce jsem vyznačil kdo kdy má koupelnu, abych zabránil další střetům s tou malou potvůrko. Přeci jen se mám až moc rád abych si každé ráno dával studenou sprchu. Určitě to ani není zdravé. Když jsem ji ukázal Danymu, smíchy se svalil na postel. Měl jsem chuť ho pomalu škrtit. Svírat ten jeho bělostný krček až by v něm křuplo...
Nakonec jsem raději poraženecky opustil svůj pokoj. Mamka měla zase nějakou podezřelou náladu a Filuta tahal své vodítko všude po zemi. Nějak mi nedošlo co po mě chce, než jsem si uvědomil že je pondělí. No jo můj chytrý pejsek dobře ví že v pondělí chodíme na cvičák jen tak si zaběhat a zablbnout. I když dneska bylo trochu moc horko na jakoukoliv aktivitu. Vysvětlete to však natěšeným psím očím.
"Jdeme ven mami, vrátíme se až k večeři".
"Počkej Flo, poslouchej...nechceš sebou vzít i Danyho"?
"Proč"?
Jsem to já ale naivka, myslel jsem že zdrhnu sám.
"No musí přeci taky chodit ven. A protože to tu v okolí nezná, mohl by jsi mu ukázat nějaká hezká místa. Nemůže se pořád válet doma. A navíc chci vysávat, takže huš, oba".
Můj nadšený pohled se podobal přejeté žábě. To snad nemyslí vážně? To ho mám sebou všude tahat jako svůj ocas? Vždyť TA věc je nesnesitelná. Kolikrát mamce musím vysvětlovat, že nejsem chůva. Ale když ji popadne uklízecí nálada je pravda, že je lepší být z domu co nejdřív. A možná to přeci jen nebude tak hrozné, vždyť co se může stát?

"Vstáváme mladý pane, dostal jsem rozkaz tě jít vyvenčit".
Upřely se na mě dva zelené smaragdy a na rtech mu zavlál rozkošný úsměv. Nějak ve mě hrklo, ale nedal jsem to na sobě znát.
"Copak jsem pes"?
"Je mi líto bráško ale takové jsou rozkazy od velkého generála".
Schválně jsem ho sarkasticky popíchl. Při oslovení "bráška" se naježil jako dikobraz a ozvalo se jen jakési sprosté syčení a brblání. Ale k mému překvapení vážně vstal a následoval mě. Filuta už stepoval s vodítkem v tlamě u dveří.
Neptal se kam jdeme. Myslím že mu to bylo celkem jedno. Nasadil si sluchátka a dělal že není duchem přítomen. Akceptoval jsem jeho nechuť, ale můj nápad to nebyl. Protáhnul jsem ho parkem a doufal, že ho přeci jen něco zaujme, třeba kino, discotéka či hospoda, cokoliv. Ale ta malá blonďatá věc se zdála být naprosto netečná. Došli jsme na cvičák, kde už bylo pár mládeže a taky pár mých kamarádů se psy.
Zrovna jsem mával kamarádce Lauře daleko vzadu, když jsem si nevšiml, že Filuta ve své splašenosti a nedočkavosti začal dělat neplechu a chodit kolem mě a Danyho dokola. Uvědomil jsem si to až už bylo pozdě a smyčka vodítka se mi utáhla kolem nohou.
Okřikl jsem ho, ale nepomohlo to. Jakmile zahlédl svoji oblíbenou fenku německého ovčáka prudce sebou trhnul a podrazil mi nohy.
Ale k mému překvapení jsem nedopadl na tvrdou zem, ale na něco měkkého a voňavého.
"Koukej ze mě slézt"!
A sakra....
Chvíli mi trvalo než jsem nás oba z vodítka vymotal k jeho nelibému prskání jsem se však jen rozesmál. Takový trapas se může stát jenom mě. Filuta na nás koukal jako na dva spadlé z marsu a nedokázal pochopit, proč se nezvedáme a nejdeme se s ním honit.
Nakonec jsem nás vysvobodil a Dany se začal zvedat a oprašovat. Byl tak pomuchlaný až se mi ho chtělo zmuchlat víc. Už zase myslím na takové blbosti.
Přiběhla k nám moje kamarádka Laura s huronským smíchem se popadala za břicho. Filuta konečně mohl pozdravit její ovčandu. Setkávali jsme se tady často, až jsme se nakonec spřátelili. Dokonce mě pozvala Laura i na rande a tak jsem ji musel nějak šetrně vysvětlit, že není v mém okruhu zájmů. Vzala to v pohodě a kamarádství přetrvalo.
"Co to tu vyvádíte? Flo ty jeden chlípníku, takhle na veřejnosti...".
Okamžitě jsem ji zpražil pohledem aby mlčela. Naštěstí se nezdálo že by Dany něco zaznamenal, jak stále kolem sebe nakvašeně prskal kyselinu a jed.
"Hele nech si toho ty chytrá. To kvůli tobě. Filuta je jak utrženej když vidí tvoji Besy".
"To víš láska na první pohled no".
Menší brunetka s dlouhým copem musela toho zlobivého baskervilla poplácat po hrudi jako odměnu. Než zaměřila svůj ostrozrak na to zvířátko co přišlo se mnou.
"A tohle je kdo? Neseznámíš nás"?
"To je ..." uvažoval jsem jak TÉ věci říkat... "to je můj novej bráška".
Divný pocit, jako kdybych cítil kudlu v zádech.
"Ale...no toto. A že si tvoje mamka pohnula".
"Ale kušuj Lauro".

"Ahoj, já jsem Laura, nějaká nepodstatná kamarádka. A ty"?
Dany na ni chvíli hleděl a já měl strach že ji ukousne hlavu. Ale Laura byla expert na krocení dravých šelem. I se psy uměla zázraky. A navíc její úsměv byl nakažlivý.
"Dany".
"Tak to mě těší. Jsi tu poprvé? No snad se ti tu bude líbit".
Poprvé a naposled musím dodat. Už ho víckrát sebou nevezmu. Už si dokážu představit ten Lauřin výslech a kázání o prznění neviňátek, které má tak ve zvyku.

Dany se přeci jen usadil na lavičce a napájel se studenou hnusnou kolou. My s Filutem jsme si dali zatím první okruh překážek. Jako kdyby se to psisko chtělo schválně předvést. Dělal mi radost. Nakonec jsme nechali psí dráhu dalším zájemcům. Cítil jsem jak nás Dany pozoruje ostřížím zrakem. Tak nějak jsem si připadal jako ve světle reflektorů. Až na to že jsem se v tom horku strašně zapotil.
Pro osvěžení zapnuli na starém fotbalovém hřišti dva ostřikovače a pustili pejsky aby si mohli hrát a trochu se smočit. Nakonec se přidali i jejich páníčci. A tak z toho byla osvěžující párty. Samozřejmě Filuta nesměl u ničeho chybět a tak za chvíli vážil o deset kilo víc, když jeho dlouhá srst nacucala vodou. Samozřejmě že ho nenapadlo nic jiného než jít osvěžit i nás. Takže zrovna když jsem se usadil vedle Danyho na lavičce pro trochu oddechu, Filuta přiběhl a ukázal nám psí sprchu.
Dany se tomu tak rozesmál jak se ho pokoušel odstrčit mokrý od hlavy až k patě. Líbilo se mi vidět ho takhle se smát. Tak dětsky a upřímně.
Jenže když už jsme byly oba skropení psí sprškou z kožichu, Laura nepřišla na lepší nápad než nám to ještě zpříjemnit. Většina osazenstva sundala nezbytné části oděvu a zůstali v plavkách.
Přihnala se tedy mokrá amazonka a čapla Danyho za ruku a už ho táhla do chřtánu rozstřikovače.
"Ne, já nechci, néééé"!!!
Ale bylo zbytečné ji odporovat. Nakonec jsem tam skončil taky, ale šel jsem dobrovolně, abych tu malou mokrou zrůdičku zachránil z drápů těch amazonek.

Když jsme se vraceli domů ještě z nás crčela voda. Byli jsme mokří až na kůži. Ale Dany vypadal moc šťastně. Svítil jako mokré sluníčko. Vlasy mu padaly do vlasů a lepily se mu na tvář. Byl to krásný pohled. Asi ho budu muset koupat častěji.