„Co tady děláš, skrčku?“
„Já…já…“
Dio však nebyl schopen se pořádně vyjádřit. Hleděl do očí zavalitému muži ve špinavé zástěře, který vypadal jako místní hostinský. Dostal z něj trochu strach, i když neviděl důvod.
„Co to tam máš za pucfleka? Nová zábava?“
„Sklapni, Horte a raději zaplať tu útratu, za včerejšek!“
Hlasitá výměna názorů přes celý hostinec Dia zrovna neuklidnila, přistihl se, jak se začal trochu krčit. Co tu vlastně dělal? Proč ho jeho sny zavedly sem, do krčmy, která měla na vývěsním štítu probodnutého kance? Rychle proto přejel pohledem všechny přítomné, ale muž, kterého viděl ve snu, zde nebyl. Že by jeho sny, tentokrát neříkaly pravdu? Přesně mohl určit místo, kde sedává onen muž, dokonce i co přesně nosí na sobě, i když do tváře mu nikdy ve snu neviděl.
„Neděs tak to dítě, Anseli, podívej se, jak se klepe, chuďátko malé.“
Hostinský okamžitě zjihnul, jakmile uslyšel rázný, ženská hlas, který však nezněl tak výhružně, jako ten jeho. Hned se s úsměvem otočil k ženě, která stála za ním, ve stejné zástěře a propalovala ho pohledem.
„Ale holubičko…tohle není místo pro děti.“
„Huš dědku, běž obsluhovat, já se o to postarám.“
Dio byl uklidněn přítomností ženy, která měla přátelský úsměv. Hned byl objat kolem ramen a násilně posazen k jednomu prázdnému stolu.
„Podívejme se na to princátko naše. Vypadáš, jako kdybys viděl všechny hrůzy světa. Máš tak zarudlé oči a určitě i pořádný hlad, viď?“
Dio okamžitě zakýval hlavou, než si uvědomil onu skutečnost a rychle zase hlavou zavrtěl. Měl hlad, ale neměl čím zaplatit. Jako kdyby se mu to však zračilo v očích, žena jen mávla rukou a za chvíli byla zpátky i s horkou polévkou a kusem chleba.
„Jen se najez, a pověz, co tě sem přivedlo?“
Žena se hned natáhla po Diově čapce, chlapec však instinktivně uhnul, proto toho nechala. Její zvědavost to však nijak neukojilo.
„Já…někoho hledám.“
„Nepovídej, všichni někoho hledají. Pokud jsi přišel za zábavou, tak na to jsi ještě trochu malý.“
„Ne, já...hledám muže, v kápi. Muže, který skrývá svou zjizvenou tvář. Sedává támhle u toho sloupu, v rohu.“
„Hledáš Lovce? Proč bys…ne, takového muže nehledej. To není dobré.“
„Znáte ho?“
„Jistě, chodí sem jednou za pár týdnů, najíst se, občas i přespí. Nikdo nezná jeho jméno, říká se mu prostě Lovec, protože platí kožešinami, zabitou zvěří, houbami a bílými kameny. Není to dobrý člověk. Je jako…duch. Jako by byl mrtvý, ale jeho tělo to ještě nevědělo. Víš…prázdné oči, bez duše. Děsivé. Proč hledáš někoho takového?“
To byla ta správná otázka. Dio se s plnou pusou chleba zahleděl na hostinskou, ale v jeho výrazu nebyla znát lež. Nevěděl, proč toho muže hledá, nevěděl, co pro něj má znamenat, když ho ani nezná. Nerozuměl tomu, co mu jeho sny ukazovaly. Sklopil tedy pohled do houbové polévky a snažil se najít nějaký důvod.
„Pokud mi to nechceš říct…“
„Ne já… vlastně nevím, proč ho hledám. Ale…vím jen, že ho musím najít. Možná, až s ním promluvím tak…“
„Hodně štěstí. Lovec nemluví s nikým. Je to spíš děsivý přízrak. Ale dnes se neukázal, možná přijde zítra.“
Byla to přeci jen malá stopa. Muž z Diových snů opravdu existoval. Ale kým byl a proč se mu zjevoval? Další a další otázky se chlapci draly na mysl. Svou porci polévky však snědl velmi rychle. Ještě hodnou chvíli žmoulal poslední kousky chleba, a snažil se přijít na to, kde dnes složí hlavu. A co když onen Lovec nepřijde ani zítra? Co když už se neukáže? Jak dlouho bude muset Dio čekat? I poslední kůrka chleba v mladém chlapci zmizela a byl čas jít.
„Hele prcku, myslíš si, že tady budeš jen tak jíst zadarmo? Koukej to zaplatit, nebo si jídlo budeš muset odpracovat. Vzadu je spoustu špinavého nádobí, tak hybaj!“
Hostinský však neměl pochopení pro Diovo nasycení zdarma. Ani jeho žena tentokrát nic nenamítala a Diovi práce nijak nevadila. Neměl také co jiného dělat. Proto nijak neprotestoval a nechal se odvést do kuchyně. Škopek studené vody pro něj nebyl problémem, a proto se hned pustil do práce. Netušil, že ho hostinská se zájmem sledovala ode dveří. Nechápala, jak dokázal mladý hoch celý večer máčet ruce v té studené vodě, ale svou práci odvedl a obměkčil i srdce přísného hostinského.
„Prý tu na někoho čekáš, říkala žena. Ale hádám, že na nocleh nemáš, tak jako jsi neměl na jídlo.“
Diovi nezbývalo než správnou domněnku hostinského potvrdit. Nikdy by však nežádal víc, než nakrmení svého žaludku. Proto ho tak překvapila ta velkorysá nabídka.
„Můžeš dnes spát ve stájích, u prasat a slepic. Nic víc. Ale běda ti, pokud budou ráno chybět nějaká vajíčka, uříznu ti ty malé nenechavé prstíky a uvařím je v polívce.“
Pro Dia byla možnost přespání nesmírně důležitá. Doufal, že mu další sen odhalí nový střípek budoucnosti. Doufal, že v něm pochopí, proč má vyhledat muže, s přezdívkou Lovec a rozhodně mu nevadilo spát se zvířaty. Byl hostinskému i jeho ženě nesmírně vděčný, a proto, než se v noci odebral do stájí, vsunul ruku do velké pece, a zanechal tam pro své dobrodince dárek. Oheň, rudý jako krev, který jen tak nevyhasne, ani když nebude přikládáno. Neměl, jak jinak by se jim odvděčil.
--------------------------------------------------------------
Tu noc mu však sny nepřinesly kýžené odpovědi, po kterých tolik toužil. Jen…ještě větší zmatení. Ocitl se na místě, které nikdy dřív neviděl. Přesto ho tak dobře znal. Shlížel dolů mezi polámanými stromy do údolí, které bylo spálené na popel. Zbytky zdí a opevnění zůstaly jako jediný pozůstatek toho, že dřív v údolí bylo mnoho stavení. Co to bylo za místo? Proč cítil takovou bolest, lítost? Při druhém pohledu však viděl, jak lidé opět staví nové zdi, nová obydlí, jak v údolí začíná růst zase tráva, cítil vůni lesních květin…byla to nádhera. A vedle sebe zahlédl brzy stát i muže v kápi. Toho, kterého tolik hledal. Snažil se k němu natáhnout ruku, ale nešlo to. Muž se však…usmíval? Diovi se ten výraz vpálil do mysli, jako něco nepopsatelně krásného, byť muži ani pořádně do obličeje neviděl. Kdo byl? Brzy se ale kopec rozduněl a listy stromů roztřásly, než se vedle muže v kápi zjevil velký zlatý drak a usednul vedle něj. Přátelství, oddanost, láska, to vše mohl Dio v tu chvíli cítit. Než se zlatý drak zahleděl přímo na něj, jako kdyby ho mohl vidět. To se Diovi nikdy dřív v jeho snech nestalo.
„Zachraň ho, miluj ho…nyní již smíš, byť to bude těžké. Potřebuje tvou pomoc, potřebuje tě… už Arise nepouštěj.“
Dio nechápal slova draka. Nedokázal pochopit, jak je možné, že mu rozumí. Aris? Tak se ten muž v kápi jmenoval? Kdo je to, co pro něj znamená? Dio se však nestačil zeptat. Ze snu ho probudilo ostré pálení na bedrech. Nikdy takovou bolest nezažil. Byť rychle vyskočil ze slámy a snažil se bolavé místo ohmatat, nic tam necítil. Venku se teprve rozednívalo, kohout ještě ani nekokrhal, přesto to Dia vyhnalo zpět do hostince, kde se ještě ze včerejší noci povalovalo pár pijáků. Zpočátku ani Dio nezaznamenal, že se dveře krčmy znovu otevřely. Nezaregistroval ani tiché kroky kožených bot. Až když kolem něj prošel stín v hnědém dlouhém plášti s kápí hluboko do očí, skoro nadskočil nejen novou bolestí. Tentokrát v oblasti beder, ale také oním poznáním. To byl on, Lovec.
Muž si však Dia sotva povšiml a zamířil rovnou ke svému obvyklému místu. Odvázal si od pasu několik králíků, které včerejšího večera ulovil a za které se hodlal dnes pořádně najíst. Bylo na čase tenhle kraj opustit. Zdržel se tu příliš dlouho a mohl by vzbudit nechtěnou pozornost stráží krále Branha, kteří po něm stále pátraly.
Jakmile se však Lovec usadil u svého stolu, ucítil prudké pálení na svém předloktí. Bylo to krajně nepříjemné. Odhrnul proto kožený nátepník, který zakrýval hluboké jizvy po okovech, aby zjistil, co je příčinou pálení. Když ale zahlédl, jak se jeho dávná dračí runa opět objevuje, kousek po kousku míří k jeho rameni, zůstal na to šokovaně hledět. Nebylo to možné, tolik let už uběhlo od smrti jeho draka. S životem Raeuse uhasla i dračí runa, která pokrývala Arisovi nejen jednu paži, ale také hruď a levý bok. Runa, o kterou se dělili, jako propojené duše se za ty roky strávené se zlatým drakem opravdu rozrostla. S Raeusem měla zmizet veškerá magie a zmizela i část toho mladého chlapce, který chtěl jen mír a svobodu pro všechen lid. Propojení jejich duší navždy zmizelo.
Ale nyní, z ničeho nic opět začala runa zářit. Z jakého důvodu? Když konečně Lovec zvedl svůj pohled a zahleděl se na mladého chlapce, který se neustále podivně ošíval, dostal velmi nepříjemný pocit. Něco… tu nebylo správně. Jeho ruka proto sklouzla automaticky k rukojeti meče. Dřív, než však stačil tasit, přihnal se z kuchyně hospodský a nedbaje na tajemného hosta popadl okamžitě Dia za ramena a začal s ním třást.
„Co jsi to provedl? Co jsi…. zač?! Oheň v peci od včerejší noci nevyhasnul, i když už tam není žádné dřevo. Běda…rudý je jako krev. Jsi snad čaroděj, vládnoucí nějakou temnou magií? Přišel si nás uhranout? Tak mluv spratku!“
„Já jsem nechtěl…nejsem…“
Dio neměl šanci se příliš obhajovat. Jeho dobrý úmysl se znovu setkal u lidí s nepochopením a strachem.
„Bolí to…“
Celý ten prapodivný rozhovor vyslechl i Aris, sedící u svého stolu, zahalen kápí. Zprvu nevěnoval kárání chlapce žádnou pozornost, dokud k němu nedolehla slova o rudém plameni. Ten už neviděl celých šestnáct let. Takový oheň, který nikdy neuhasl, pro ně tvořil Raeus… pálící runa… spojení těchto dvou věcí donutilo Arise věnovat více pozornosti mladému hochovi. Nebylo na něm nic výjimečného… ale to, jak se na něj díval, Arise nenechávalo klidným. Jako kdyby ten kluk znal jeho tajemství. Ale to nebylo možné.
„Pusťte mě, musím s ním mluvit. Aris mě potřebuje.“
„Neznám žádného Arise, prolhaný démon jsi…ano, přesně tak. Syn čarodějnice, který k nám přišel, aby nás zničil!“
Dio hned začal kroutit hlavou. Snažil se hostinskému vysmeknout, ale marně. Nikdy by si nedovolil svou sílu použít proti člověku. Ještě by to nejspíš nastalou situaci zhoršilo. To, co ale Dio nečekal, byl fakt, že se Lovec od svého stolu prudce zvedl, až jeho židle upadla s hlasitým zaduněním na zem. To na chvíli upoutalo pozornost i hostinského.
Celých šestnáct let už neslyšel své jméno, vzdal se ho, odhodil ho. Od té chvíle byl jen nikdo. Lovcem ho nazvalo pár zdejších lidí a on se tomu nijak nevzpíral. Za ty roky už mu říkali leckde i hůře. Aris…ano, to bylo kdysi jeho jméno. Jak by ho ale ten mladý chlapec mohl znát? Co o něm ví? Mohl by to být špion z Branthornu? Tak mladý, sotva vyrostl dětským létům. A runa na zápěstí pálila čím dál víc. Zamířil tedy k celému tomu dění u dveří a dost nešetrně hostinského odsunul stranou. Z takové blízkosti mohl Dio spatřit i část jeho tváře, kterou tak pečlivě schovával pod kápí, zvrásněnou mnoha hlubokými rýhami. Diovi se úplně zatajil dech. Najednou dokázal poznat, z čeho pochází takové zranění, i když dříve žádné takové nikdy neviděl. Celé vysvětlení, jež mu nabídla jeho mysl, bylo nesmyslné. Jizvy od dračích šupin. Ale kde by k nim muž mohl přijít? Draci byli jen v pohádkách, starých legendách a jeho…snu…
Svým pohledem však Dio neuhnul a vpíjel se do prázdných tmavých očí muže v kápi. Jako kdyby tam stály snad celý den, než k chlapci Lovec natáhl svou ruku a chytil ho za zápěstí. V tom se obě runy na jejich tělech konečně dokončily a přestaly pálit. Najednou jako kdyby oba cítili…něco nepopsatelného. Duši toho druhého. Bolest, utrpení, samotu… v obou se hromadily podobné pocity.
„Nemožné…kdo... kdo jsi?“
Arisovi vůbec nedošlo, že se ptá nejspíš stejně hloupě, jako před chvíli hostinský. Ale ten pocit…byl tak povědomí. Vzpomínal si na něj. Něco podobného kdysi sdílel s Raeusem, jisté duševní spojení, které je naplňovalo.
„Já…já nevím. Jsem…Dio.“
Ani sám chlapec nevěděl, kdo vlastně je. A nyní poprvé ve svém životě to přiznal nahlas. Uměl věci, které se lidem zdály divné, děsivé. Věci, které nikdo jiný neuměl. Ale nevěděl, proč mu byl dán tento dar, netoužil po něm. Pro něj to ale bylo přirozené.
Jako by Dio cítil, že mu muž v kápi dokáže porozumět, že se stačí jen natáhnout…
Marně se pokusil na špičkách dosáhnout k jeho kápi, aby mu jí sundal. Měl potřebu to udělat, byť tomu stále nerozuměl. Muž však uhnul a místo toho zatáhl za jeho zápěstí, které stále držel a vydal se ke dveřím z hostince. Nedbal na volání hospodského, na spílání o pekle a černokněžnících. Na nic takového Aris už dávno nevěřil. Ale musel zjistit, co je ten chlapec zač a odkud zná jeho jméno.
Žádné komentáře:
Okomentovat