Ale zahrada byla ztichlá, nehnulo se ani stéblo trávy, ani list na stromě. Přesto Asunaru věděla, že děti někde jsou. Prohledala již celé sídlo. Všechny pokoje, dokonce i sklad s jídlem. Vše prošla snad už dvakrát a po dětech ani stopy. Nemohly přeci jen tak zmizet, vypařit se nebo propadnout do země. Asunaru - chůva, jenž je vychovala znala obě děti. Věděla, že tyhle jejich hry na schovávanou mohly trvat celé hodiny a ona hodiny opravdu neměla. Bylo nutné je najít co nejdříve. Proto se odhodlala k poslednímu kroku, kterému se zatím bránila.
"Haruko! Hiromi!"
Její silný hlas se rozlehl po celé zahradě, ozvěna však nepřišla, jako by se každá slabika ztratila mezi oblázky v rybníčku. Opakovala však své volání, i když nepředpokládala, že by jí děti odpověděly. Zkoušela hrozby, zkoušela dokonce i lákání na sladký karamel. Ale nic. Zahrada stále mlčela.
Teprve po chvíli jejího volání, kdy se rozhodla vyjít na malý dřevěný mostek nad rybníčkem, aby viděla dál, se zpoza domu ozval konečně hluk. Ale k smůle nebohé Asunaru to nebyly děti, které musela najít, ale zahradník pan Noto. Zahleděl se na chůvu a ušklíbl se pod svým knírkem. To nejspíš chůvu natolik rozzlobilo, že zpražila výchovným pohledem i jeho.
"Viděl jste je?! Kde jsou?!"
"Nejspíš si někde jen hrají, zahrada je pro ně magické místo... až budou mít hlad, zase se objeví."
"Copak vy můžete vědět o výchově dětí, vy starý kozle. Haruko se dnes musí seznámit se svým učitelem a Hiromi čeká lekce na shamizen s paní Gorino. Nemohou toto zmeškat. Jejich otec by se velmi zlobil."
"Starý kozel? Já měl pět dětí, pět...všechny stejně neposlušné a divoké jako tihle dva...a všechny si dělaly v tomhle věku co chtěly. Smiřte se s tím Asunaru-san. Mají v žilách mnoho života a touhy objevovat."
Asunaru však jen mávla nespokojeně rukou. I kdyby měl deset dětí kozel kozlovitá, netušil by, jak se vychovávají děti takového původu. Každý den měly učební program, který jim sestavovala spolu s jejich otcem i matkou, aby děti měly potřebné znalosti. Ale tyto děti prostě...nikdy nebyly obyčejné. Tajně je nazývala protivnými duchy hory Koga, pod kterou se zdejší sídlo rozprostíralo. A věřila, že tyto děti přinesly duchové. Tolik neposlušnosti jaktěživ neviděla.
A to nebylo to nejhorší, co jí trápilo, ohledně těch dětí.
"Haruko! Hiromi! Okamžitě sem!"
Konečně se ozvalo trochu smíchu. Sice byl hned utišen, ale určitě to byl smích. Proto Asunaru zpozorněla a hledala pohledem místo, odkud smích zaslechla. Pak už stačilo několik rychlých kroků, oběhla klenutý mostek po trávě, než se sklonila a pohlédla pod něj. Nikdy by nečekala, že se obě děti ukrývaly právě pod jejíma nohama. Nejspíš tam zase honily žáby nebo dělaly nějakou podobnou vylomeninu. Obě děti byly ušpiněné a zablácené, každé však vytáhla za ucho nahoru na mostek, i přes jejich hlasité protesty.
Obě děti už tušily, že se jejich chůva zlobí, že se prohřešily neposlušností. A proto nevině klopily zrak ke svým nohám. Asunaru se nad nimi ve své neobvyklé výšce, na ženu, tyčila a výhružně na ně hleděla. Bylo ale těžké jednoho z nich pokárat protože...
... ani po tolika letech je nedokázala rozpoznat od sebe.
Děti byly úplně stejné, podobaly se jako vejce vejci. A bylo to občas nadmíru děsivé. Ani jejich matka, která je porodila, je nedokázala odlišit. Ani jejich otec...vlastně nikdo v celém panství to nedokázal. Proto se jim vždy říkalo Hiromi, spojením jejich jmen. Chůva ale toto jméno vždy odmítala používat. Naprosto stejné tváře, naprosto stejný účes, dokonce jejich matka trvala na tom, aby se stejně oblékaly. "Jsou to ještě děti přeci..."
Asunaru to ale vytáčelo zvláště ve chvílích, kdy potřebovala obě děti rozdělit a každé poslat dělat svou práci, plnit svůj denní nastavený program. Proto se pak stávalo, že Hiromi s otcem trénovala boj s halapartnou, než díky svému dívčímu vypísknutí byla odhalena, zatímco její bratr Haruko v tu dobu zkoušel tanec s vějířem, který ho učila stará gejša z Eda, v domnění, že jde o malou holčičku, která potřebuje trochu půvabu. Jak byla rozlícena, když jí do salonku přivedli naprosto stejně vypadající dítě, tvrdíc, že se zmýlili a že celé dvě hodiny dávala lekci chlapci! Jak nehorázné, jak sprosté!
Děti z toho měly legraci a jak se ukázalo, sami se záměrně vyměňovaly, když se jim jejich denní program nelíbil. Hiromi měla ráda lukostřelbu, ale otec by své malé princezně nikdy něco takového nedovolil, proto se často s Harukou, kterého zase více bavilo učit se číst, nebo hrát na shamizen, vyměnila.
Asunaru se snažila už několikrát děti rozlišit. Barevnou stužkou ve vlasech, kterou si ale děti přehazovaly mezi sebou, jak se jim zachtělo. Barevným pruhem látky na rukávu, který si děti přešívaly, jakmile se to Hiromi naučila dělat úhledně. Dokonce chůva zkoušela i jiné boty, nebo rozdílně barevná kimona, aby děti odlišila. Ale i ty si dokázaly Hiromi a Haruka snadno vyměnit.
Kolikrát si nebohá chůva stěžovala na obě děti. Jejich matka to považovala za zábavné a nijak jim nebránila se přehazovat. Jejich otec to sice opravdu rád neměl, ale tvrdil, že to Asunaru bude muset vydržet ještě tak dva roky, než se těla dětí začnou měnit a bude snadné je potom rozeznat. Haruko více vyroste a jeho tělo bude osvalenější, zatímco Hiromi se žensky zakulatí v bocích. Asunaru však věřila, že do té doby naprosto zešediví z obou dětí a všech starostí kolem nich.
Její ruka vylétla rychlostí hada, který toužil uštknout svou kořist. Ozvalo se lupnutí a vzápětí hned druhé. Obě děti dostaly ostré pohlavky. A že jen u jednoho nezůstalo. Další dva přišly hned následovně. Starý zahradník, který vše z dálky pozoroval jen zakroutil hlavou a houkl na chůvu za mostkem. "Nemusíte je přeci hned bít Asunaru-san! Jsou to ještě děti!"
Ale chůva ho skoro nevnímala. Ne že by sama chtěla děti bít záměrně. Ano výchovný pohlavek si zasloužily, ale ty další pohlavky už byly záměrně z jiného důvodu. Během své snahy děti rozlišit totiž zjistila zajímavou věc. I když byly děti identické a měly i stejnou povahu, dokázaly se vydávat jeden za druhého naprosto dokonale, přesto tu byla jedna malá zásadní odchylka. Po čtvrtém plácnutí se k ní konečně zvedl plamenný pohled dvou hnědých očí, zatímco druhá hlavička zůstala sklopená. A tehdy Asunaru přesně dokázala poznat, že onen nemilý, vzdorovitý pohled je právě Haruko. Vždy byl více divoký a vždy se také snažil chránit svou sestru. To bylo naprosto přirozené. Proto chůva sevřela jeho paži, aby mu tak zabránila utéct a zase se vyměnit se svou sestrou.
"Haruko, čeká tě tvůj nový učitel. A jistě na tebe nebude čekat věky."
Chlapec se ani nepokoušel chůvě vysmeknout. Věděl, že to nemá smysl. Proto když se na něj zahleděla jeho sestra, jen se rošťácky pousmál. Jejich hra dnes již končila. Ale to jim nebránilo vymyslet na zítra další zlobivost, další způsob, jak svou chůvu trápit.
"Hiromi, okamžitě se vrať do domu a převlékni se. Podívej se jak vypadáš, copak se takhle má chovat dcera rodu Kuriyuki? Paní Gorino tě očekává v salonku. Pospěš si! A umyj se!"
Jistě že chůva měla trochu vztek. Měla na bedrech mnoho starostí. Musela do těchto dětí dostat trochu pokory a rozumného myšlení. Byla to její práce, za kterou byla placena rodinou již osm let, ale brala to i za své poslání.
Hiromi se nakonec opravdu rozběhla směrem k domu. Když byla ale v dostatečné vzdálenosti, na chůvu se otočila a vyplázla jazyk, což pobavilo i zahradníka, který se rozesmál. Pak Hiromi zmizela v jednom z domu sídla a rychle si umyla obličej ve džberu vody. Učení hry na shamizen opravdu nesnášela, neměla žádné hudební cítění a držet hodiny křečovitě těžký a velký nástroj bylo namáhavé.
Mohlo by se tedy zdát, že Hiromi byla právě strůjcem všech nezbedností. Její bratr se vždy jevil mnohem tišeji, přemýšlivěji. Pravda byla ale mnohem komplikovanější. Obě děti se i v tomhle ohledu naprosto doplňovaly.
Hiromi sice přišla s nápadem, bláznivým a neučesaným, co by chtěla provést, ale to právě Haruka vše do detailu naplánoval, určil sestře kdy utéct ze svého pokoje, určil kde a kdy se převléknou a vymění a také většinou on dostával výprask za podobné lotroviny. Asunaru totiž věřila, že je má na svědomí právě on a svou sestru k podobným nezbednostem nabádá. Haruko se však nikdy nebránil trestu, nechtěl vidět svou sestru plakat. Proto často vinu bral sám na sebe cíleně.
Nakonec se povedlo Asunaru odvést i malého Haruka do jeho pokoje, kde ho sama umyla a převlékla, musela na něj dohlédnout, uměl být opravdu vzdorovitý. Poté ho vzala do jedné ze společných místností, aby mu představila jeho nového učitele. Byl to mladý muž, krátce vystudoval lékařství a toužil se stát lékařem. A díky rodu Kuriyuki se mu to jistě v budoucnu podaří. Nyní ale musel snést pár let všeobecného vyučovaní tohoto chlapce, který mu na přivítanou ukázal nepěkný obličej, než ho jeho chůva zpacifikovala.
"Tohle je pan Munotaku, budeš ho oslovovat sensei a budeš se k němu chovat uctivě, jinak si mě nepřej Haruko."
Chlapec ovšem nebyl extra nadšený, ze svého nového učitele. Doufal spíš v někoho staršího, moudrého, možná v nějakého mnicha, který by mu vyprávěl zajímavé příběhy a legendy. Ve svém věku byl tolik zvídavý. Ale nakonec vzal zavděk i tímto mladým učencem, který vytáhl z rukávu svého kimona malý balíček v látce a podal ho Harukovi na uvítanou. Chlapec se chvíli zdráhal tento dar přijmout, nakonec ho ale látku rozbalil a zjistil, že je to sladký koláček, který si nezpůsobně nacpal celý do pusy. Dalo by se říct, že i tak mladý učitel si ho dovedl získat. Sice trochu podle úplatou za dobrotu, ale účel často světil prostředky.
Žádné komentáře:
Okomentovat