Kapitola 05

Peter vztekle zavrčel a obrátil se na druhý bok, propletl se s mladičkým tělem vedle sebe. Ale ten odporný zvuk nepřestával.
I Michaila to vzbudilo a taky byl pěkně rozmrzelí. Teprve nad ránem se mu povedlo usnout a teď mu ta věc trhala uši.
"Co to je"? Jeho hlas zněl ještě rozespale a ochraptěle, přitulil se víc k Peterovi, jehož tělo tak krásně hřálo. "Vypni tu věc"!
"To je telefon".
I když se o to Peter snažil zvonění telefonu dlouho nedokázal ignorovat, lezlo mu to strašně na nervy. A navíc nechtěl vzbudit Mišáka, který se znechuceně vrtěl a snažil se přetáhnout si polštář přes hlavu.
Nechtělo se mu ten hovor přijímat, moc dobře totiž věděl kdo volá. A dnes opravdu neměl chuť se s ní vybavovat. Ale když telefon nepřestával dál vydávat ty příšerné zvonivé zvuky byl nucen obětovat se pro dobro všech.Čapnul sluchátko a měl chuť ho hodit o protější zeď.
"Šťastné a veselé Vánoce Nano". Znělo to nezúčastněně a naprosto chladně. Na druhém konci drátu zavládlo chvíli ticho, pak se však ozval hluboký krásný ženský hlas.
"Jak víš že ti volám právě já"?
"Kdo jiný by mi volal 25. prosince v šest hodin ráno".
Ano to byla pravda. Byl to její každoroční zvyk volat po každém významném svátku takhle brzo po ránu. Peter to opravdu nesnášel.
"Šťastné a veselé Petere, snad ještě nespíš"?

Ne, právě jsem upadl do komatu. Co bych asi dělal takhle brzo po ránu? Já nevstávám ve čtyři hodiny ráno jako ty. Já jsem těžce pracující a unavený člověk.
Michail se znovu zavrtěl a přehodil si jednu nohu přes Peterovi bedra, hlavu si položil na jeho hruď a jen mírně zívnul. V tu chvíli měl chuť ho umačkat jak byl nádherný.
"Bohužel už nespím, čí je to asi vina"?
"Ale noták synáčku, nebuď tak drzý ano. Stejně se na tebe teď zlobím abys věděl"!
"Proč? Neposlal jsem ti dárek k vánocům"?
"Protože jsi mi neřekl že budeš na vánoce v Praze"!
Peter se musel poškrábat na hlavě. Jak z tohohle ven. Kdybych jí to řekl tak ji tu mám o svátkách pečenou vařenou.
"No...víš...já to taky do poslední chvíle nevěděl".
"Lhaní ti nikdy moc nešlo Pete".
Už zase začíná, nesnáším když mi tak říká, jako kdyby mi bylo pět.
"Co takhle nechat mě aspoň jednou v klidu vyspat Nano"?
Měl co dělat aby nezněl opravdu podrážděně. A navíc Michail s tím svým andělským výrazem tomu taky moc nepomohl. Jezdil totiž s tou nožkou pod peřinou po Peterových hýždích a jen tak jako by v polospánku se jal líbat každý milimetr jeho hrudníku. To ho opravdu celkem vzrušovalo a tak mu nijak nebránil v jeho hraní. Avšak zapomněl dávat pozor a soustředil se jen na chlapce na sobě, proto svou matku v telefonu úplně zazdil.
"Pete, posloucháš mě vůbec"?
"Samozřejmě že ne, ...ehm tedy ano". To už měl co dělat aby ovládal své zrychlené dýchání, protože Michail dorazil k jeho bradavkám a pěkně si s nimi pohrával.
"Jsi pěkný nezdvořák. A vůbec proč svou starou nebohou matku nepřijedeš navštívit? Strávíme spolu vánoční svátky tak jako kdysi".

Starou? Nebohou? No tak to určitě. Ta má energie na rozdávání a navíc je ji sotva padesát. Ale to se mu vážně nehodilo do plánu. Teď rozhodně nemá chuť někam odjíždět, nechce tu Michaila nechávat samotného. A vzít ho sebou také nemůže, to by byl oheň na střeše.
Žena na druhém konci napjatě čekala na odpověď. Včera volala pár známým aby jim popřála pěkné svátky a tak se dozvěděla od pana Slánka, že její synátor už je doma a ani ji to předem neoznámil. Dost ji to rozzlobilo. A to nebylo nic proti tomu jak ji překvapil fakt, že si její malý Pete sebou přivezl nějakého malého kluka. Co je zač? A co s ním Peter má. Snad jeho nový přítel? Ale to by mi přeci řekl nebo ne?
Je pravda, že jejich vztahy poslední dobou nebyly to co dřív. A od kdy je Pete na děti? Ty informace, které získala od vrátného se ji vůbec nelíbili.
"Promiň Nano, ale já...víš..., au sakra, nech toho".
Nana se podivila. Takže Slánek nelhal. On tam opravdu někoho u sebe má.
Michail zrovna zkoušel své zoubky, takže měl Peter opravdu co dělat aby udržel konverzaci.
"Promiň Nano , ale bohužel mám moc práce. Musím se připravovat na ...no...na...další případ".
No jistě. Případ? A o vánocích? Nevěřím mu ani slovo. Kdy mi proboha začal takhle lhát? Tomu udělám přítrž. Tomu všemu!
"Jak chceš! Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi"!
S tím se v telefonu ozval pípání. Zavěsila.
No bezva, to jsem si to teda zavařil. Peter si musel prohrábnout své vlasy a odlepit od sebe tu malou kousavou přísavku. Michail to komentoval jen nespokojeným pohledem.
Vsadím se že Nana už balí kufry a do zítra tu mám její generálskou milost. Mě vážně někdo tam nahoře nemá rád.
"Kdo to byl"?

Peter se na něj jen podíval. To nádherné vrabčí hnízdo, ty ospalky v očích....vrhnul se na něj jak divoké zvíře a znovu ho povalil do peřin. "Hej s citem ..."!
Stáhnul z něj celou přikrývku, čímž odhalil jeho nahé tělo. Potřeboval si zpravit náladu.
Michail v tu ránu zrudnul, jeho rozpaky přerostli do obludných rozměrů a začal se s Peterem zase o deku přetahovat. Nakonec přece jen vyhrál.
"Ty stydlíne jeden".
Mladík se zamotal do celé pokrývky, takže teď vypadal spíš jako velká bílá housenka.
"Kde mám oblečení"?
"A potřebuješ ho tak nutně, ty moje malá mumie"?
Michail na něj hodil vzteklý výraz.
No dobře, i když příště ti tu přikrývku zabavím, z tohohle tě rozmotávat nehodlám.
Jen otráveně zvedl Michailovo spodní prádlo, které se válelo po zemi.
"Tohle chceš"?
S tím prádlo podržel tak vysoko, aby na něj chlapec nemohl ve své zakuklené podobě dosáhnout. Mával mu s ním před nosem.
"Vrať mi to".
"Popros"!
"Zapomeň".
Já tě z té kukly vytáhnu můj malý Mišáku. Michail se snažil natáhnout, ale Peter vždy na poslední chvíli ucuknul.
"Řekl jsem vrať mi to"!
"Ale tak ono se mi to snaží rozkazovat? Já řekl popros".
Petera bavilo takhle chlapce trápit. Jen ať si spolkne tu svou hrdost. Je tak k pomuchlání když se zlobí. "Prosím". Peter se jen pousmál. To je ono, "no vidíš že to jde".Už mu chtěl jeho spodní prádlo vrátit, když tu ho osvítila asi múza a našeptala mu naprosto ďábelský plán. Vynutil si od Michaila tvrdý jazýčkový polibek a pak se zvednul z postele.

"Jestli to chceš", zamával svou trofejí ve vzduchu," tak si pro to budeš muset dojít".
S tím zamířil směr koupelna. Ještě ve dveřích se trochu pootočil a mrkl na chlapce v posteli. "Dám si sprchu, nepřidáš se"?Sotva stačil uhnout před letícím polštářem. Ty malý divochu, tohle tě budu muset odnaučit, polštáři se nehází, ještě bych mohl přijít k úrazu.
Michail marně hledal po zemi alespoň kousek svého ošacení. Nenašel nic. To snad není možný, co si sakra o sobě myslí? Já tu nahej chodit nebudu. Ale stále mu v hlavě rezonovala ta nabídka na sprchu. Snažil se ji z hlavy vyhnat, ale nešlo to. Stále ho hlodala. Myslím...myslím, že budu muset přistoupit na jeho požadavky. Ale jen proto abych dostal své oblečení zpátky samozřejmě. S tím se dalo celkem souhlasit. Omotal si tedy pokrývku kolem pasu, chvíli ještě váhal, ale nakonec ho ta hra pohltila a on se vydal za Peterem do koupelny.