Kapitola 05

I když to první setkání s tím záhadným podivným chlapem mi moc odpovědí nepřineslo, nehodlal jsem to vzdát. K ránu jsem se vrátil domů. Ještě jsem se ho minulou noc snažil dohonit, ale ztratil se mi tak snadno v úzkých tmavých uličkách. I když se mi už zavíraly oči, musel jsem si uvařit kávu, aby můj mozek byl ještě chvíli aktivní. Už v ranních zprávách běželo na několika kanálech oznámení, že policie už je Pitvaři na stopě. Camova fotka se prezentovala jako fotka toho nejodpornějšího zločineckého individua a pod ní stále obrazovkou běhalo telefonní číslo, na které mají lidé zavolat pokud by tohoto muže spatřili. Nepochyboval jsem o tom, že policejní stanice se už od rána stane telefonní centrálou. Znal jsem lidi i jejich touhu se zviditelnit a pomoci. Jistě budou telefonovat zbytečné, nepodložené informace, vymyšlená setkání s tímto mužem a policii to nejen přidělá více práce než se těmi dezinformacemi prokouše, ale ještě je to svede ze stopy. Což mě vcelku vyhovovalo, potřeboval jsem víc času. Nevím, proč jsem si byl tak jistý, že ten muž není Pitvař, ale spíše se ho snaží zastavit. Neodkýval mi tuto teorii, ale ty videa mluvila sama za sebe. Díval jsem se mu do očí a i když vypadaly temně a chladně, přesto nebyly zlé.

Postupně jsem si přeříkával všechna známá fakta a měl pocit, že mi stále něco uniká. Něco, co jsem měl před očima. Už jsem chtěl i vypnout televizi, která mě rušila, když jsem zaslechl zprávy o počasí. Ty mě normálně nijak nezajímaly, v tuhle roční dobu se stejně střídal jen vítr, déšť a sem tam slunce. Ale přesto mi televizní rosnička oznámila něco, co přesně zapadlo do mých informací.
"Ano, už zítra večer se nám měsíc úplně schová a noc bude temná. Čeká nás totiž nov."
Zdálo by se to jako nepodstatná informace, to ano. Ale já měl zrovna před sebou rozložené fotky z místa činu, které jsem nepoctivě odcizil... tedy spíše jsem si vypůjčil od policejního technika negativ a tajně si fotky vyvolal. Na všech jsem viděl naprosto stejnou věc. Všechna světla byla rozbitá. Dokonce podle videa Pitvaři vadilo i červené nouzové osvětlení. Možná neměl rád ostré světlo lamp... útočil jen v ty noci, kdy bylo zataženo a měsíc nesvítil... a nyní nastává nov.
Byl jsem si jist, že zítřejší noc Pitvař opět zaútočí, naprosto jist.

Po poledni, kdy jsem se konečně probral ze slastného spánku, mě napadlo zavolat poručíkovi Blakeovi. Byl jsem zvědavý, zda již získali nějaké informace, které by byly trochu věrohodné. Myslím, že ho můj telefon překvapil. Znovu mě ponoukal, abych ten případ nechal být, ale já nemohl. Přeci mě znal, copak nevěděl, jak je to zbytečné? Dozvěděl jsem se však, že v tom mumraji nesmyslných a planých oznámení se pár věrohodných našlo. Několik lidí ho vidělo u kostela archandělské církve. Jedna paní ho prý viděla i mluvit s otcem Pilasem. Takže i policie už měla stopu a hodlala ji prošetřit. U toho jsem prostě nemohl chybět. Nevěřil jsem sice, že by policie uspěla tam, kde já jsem selhal, ale přesto mě to zajímalo. Rychle jsem se oblékl a vyrazil do překvapivě slunečného dne.
U kostela už postávalo několik policejních aut, i to poručíka Blakea. Viděl jsem, jak na schodech do kostela mluví s tím knězem. Zdálo se, že ani tentokrát otec Pilas nebyl příliš sdílný s informacemi. Co mě ale zaujalo více... povšiml jsem si, že boční vchod do kostela, který vedl z té ovocné zahrady, kudy chodit kněz, je otevřený. Byla to jedinečná příležitost. Policie si toho nevšimla, takže jsem se proplížil kolem aut a zamířil k plotu. Byl vysoký, ale měl jsem dobrou fyzičku a praxi z dětství... žádný plot přede mnou nezůstal nepokořen. Nebral jsem v potaz, že by se to dalo považovat za vloupání, navíc do církevního kostela. Asi půjdu do pekla.

Přesto jsem plot snadno přelezl a vydal se k postrannímu vchodu. Vchod vedl do chodby v sakristii kostela. Vedla nejspíš kamsi ke kancelářím a osobním místnostem kněze a také do malé předsíňky, kam lidé nemají přístup a ve které jsem poznal, že jsou lavice sražené k sobě. Vypadalo to, jako by tam někdo přespával. Byla tam deka a na malém stolku sklenice s vodou. Dokonce i několik knih, které ležely různě po zemi. Takže tady otec Pilas schovává Cama? Bylo to jisté. Jelikož byl ten muž v kostele přítomen i ve chvíli, kdy jsem tam byl dříve já, musel být ukryt někde v útrobách kostela. A tohle bylo jediné uzavřené místo, které mělo přístup k bočním dveřím.
Zaujala mě malá černá pírka, která se jen tak povalovala na lavicích. Vypadala jakoby od nějakého havrana, jen byla mnohem jemnější na dotek.
Zaslechl jsem dokonce rozhovor poručíka Blakea a otce Pilase, takže jsem si mohl ověřit, že když jsem tu byl já, musel mě ten muž říkající si Cam slyšet.
Otec se samozřejmě hájil tím stejným. Žádného takového muže nezná, nikdy sem nepřišel, a tak dále. Zdálo se, že ani poručík mu to moc nebaští, stále na něj svými otázkami tlačil. Ale kněz byl naprosto klidný.
Ukryl jsem se za katafalkem, který nejspíš dříve sloužil k soukromým modlitbám samotného duchovního kostela a čekal. Poručík se rozloučil asi o půl hodiny později, nejspíš mu došla trpělivost. A řekl bych, že nechal nejspíš kostel hlídat. Asi hodinku poté jsem zaslechl tiché, ale spěšné kroky. Nepatřily knězi, ten měl jemné, ručně šité boty. Tohle byla tvrdá chůze s kovovým nádechem. Tiše prošel otevřeným bočním vchodem přímo do této místnosti. Slyšel jsem šustění pláště a zahlédl ty kožené boty. No jistě... náš hledaný!
"Byla tu policie. Už tě hledají po celém městě."
I kněz tiše vstoupil do místnosti a já se jen modlil, aby mou skrýš neodhalili. Nevěděl jsem, co by se mnou tahle podivná sekta udělala.
"Viděl jsem je."
Ten tichý a přitom mrazivý hlas, pamatoval jsem si ho dobře. I v tuhle chvíli mi dokázal přivodit husí kůži a mrazení. Tak jako chvění v podbřišku.
"Musíš být opatrnější. Policie se jen tak nevzdá."
"Já vím, Otče, ale nemohou mě zastavit. Pokud to zkusí..."
"Kamieli, dost! Takhle nesmíš mluvit."
Kněz ho však oslovil jiným jménem. Kamiel, znělo to tak cizokrajně. Kamiel, Kam... Cam, no jistě, americká zkratka tak netypického jména. Cam nebylo skutečné jméno.
"Omlouvám se, Otče. Zítra večer Bagra znovu zaútočí. Našel jsem její hnízdo. V konečné stanici metra, vlhké a temné místo s dostatkem potravy v podobě bezdomovců a jiných vyvrhelů. Tam si na ni dnes v noci počkám a zastavím její běsnění."
"Zatím ale nevíme, proč to dělá. Sage se od včerejška neozval."
"Jsem si jist, že se o sebe postará a doufám, že najde tu správnou knihu."

Postupně mi informace zapadaly do sebe. Takže kněz tomuhle Kamielovi pomáhá. Ten muž, kterého jsem viděl s velkou knihou, k nim taky patří. Dobře... ale kdo je to Bagra? Příliš jsem tu jejich terminologii nechápal. Navíc o té věci mluvili v ženském rodě. Pak jsem si vybavil záznamy z kamer. Když jsem si tenkrát pomyslel, že to stvoření v mnišské kutně je příliš malé na muže. Mělo nanejvýš sto šedesát centimetrů. Ale pokud by to byla žena... zdálo se mi to ale stále více přitažené za vlasy.
"Hlavně nezapomínej, že tě teď hledá celé město, snaž se vyhnout zbytečným konfliktům."
"Budu nenápadný."
Otec Pilas se opravdu rozesmál. Bylo to tak divné a mírně ironické. Po něm jsem zaslechl i druhý smích toho tajemného Kamiela. Vypadalo to, že si dobře notují, jen jsem netušil, co jim přišlo tak vtipné.
Musel jsem za tím katafalkem zůstat skoro dvě hodiny skrčený. Ztuhly mi snad všechny svaly v těle a jen jsem se modlil, abych se zvládl zase narovnat a postavit. Slyšel jsem ještě několik podivných zvuků, které jsem nedokázal určit. Na nos mi dokonce sedlo další malé, černé pírko, takže jsem se musel hodně ovládnout, abych nekýchl. Pak skřípot lavic, jak se nejspíš muž uložil. No skvělé, s takovou se odtud jen tak nedostanu. Prekérní situace, ze které jsem neviděl žádné východisko. Nemohl jsem si být jistý, že ten Kamiel třeba usne a já se vyplížím. Proto jsem musel zůstat ve své skrýši až do setmění.

Jakmile se setmělo Cam, nebo spíš Kamiel, se tiše vytratil zadním vchodem. Byl hodně rychlý. Teprve poté jsem se odvážil vylézt ze svého úkrytu. Bylo těžké koordinovat své pohyby, bolely mě kosti a byl jsem celý ztuhlý. Nemělo smysl snažit se toho podivína nahánět a sledovat. Přesně jsem věděl, kam má namířeno. A měl jsem pocit, že znám město lépe než on, takže by pro mě neměl být problém dostat se na místo dřív.
Poslední stanici metra vytopilo prasklé potrubí před několika lety a celý tunel začal praskat. Takže tuto zastávku odstavili a dodnes nebyla používána. Tedy... jak se to vezme. V zimě tam přespávali bezdomovci, kvůli fukarům, které při průjezdu metra vedlejším tunelem přiváděly horký vzduch. V létě se tam zase srocovala opilecká mládež navyklá na drogy. Město se ze začátku snažilo o vymýcení takovýchto živlů a přízraků této stanice, ale nakonec byly všechny pokusy marné a tak nyní zastupitelé dělali, že o ničem neví a že se to neděje, klasický postup.
Autem bych musel objíždět půl města, ale měl jsem štěstí, stopl jsem si metro na trase C a pak už jen vystoupil v předposlední stanici. Dál už jsem musel po kolejích. Jo, bylo to nebezpečné, to nepopírám, ale naštěstí jsem si nejdřív ověřil rozpis jízd, než jsem do kolejiště seskočil z nástupiště. Měl jsem půl hodiny, takže jsem byl naprosto klidný. Když jsem dorazil na místo a vyškrábal se na uzavřené nástupiště poslední stanice, překvapilo mě jaké je tam ticho. Čekal bych posedávající mládež v hloučcích, jak kouří trávu či si píchají nějaká svinstva do žil. Nebo aspoň opilecké dýchánky, povalování flašek, krabice či novinové stany bezdomovců. Ale našel jsem jen prázdné roztrhané oblečení, pár bot, špínu a smrad, který mi byl velmi nepříjemný. A pak jsem si to uvědomil. Na chvíli jsem zastavil a rozhlédl se. Kde jsou krysy? Normálně by se to tady jimi hemžilo... začínal jsem mít takový divný stísněný pocit, ale směřoval jsem dál do útrob stanice. Proražená betonová zeď, tmavé čmouhy po stěnách a zápach stále sílil. Čím hlouběji jsem šel, tím méně světla sem prosvítalo. Všechno centrální osvětlení bylo na kusy a mě to připomnělo řádění Pitvaře. Že bych byl opravdu na dobré stopě? Mezi pilíři jsem viděl se cosi mihnout a skoro na mě smrt sáhla, jak jsem se lekl.
"Haló? Je tu někdo?"

Bylo to tak rychlé. Pamatuju si zazvonění lahve, pak bouchnutí okenice starého stánku s tabákem, točil jsem se kolem dokola za zvuky, jenž přicházely a věděl jsem, že je něco špatně. Pak jsem ucítil tu prudkou ránu a mé tělo přímo odletělo až za dlouhou lavičku, o kterou jsem se nejspíš praštil do hlavy. Zatmělo se mi před očima a já jen viděl mnišskou kutnu, z takové podivné staré látky, s kápí na hlavě. Dívalo se to na mě! A když říkám TO, myslím tím TO! Nebyl to člověk, proboha!
Dívalo se to na mě ostře zelenýma očima, obličej obrostlý jako by nějakými šupinami plazů. Zastavil se mi dech. Hleděl jsem do tváře stvoření, které jsem si neuměl představit ani v těch nejstrašidelnějších mýtech. Cenilo to na mě ostré zuby a já měl jistotu, že mě zítra ráno najdou pohozeného někde v kanále na kousky. Podařilo se mi rychle vyskočit na nohy, ale neměl jsem šanci utéct. Motala se mi hlava od toho otřesu. To stvoření u mě bylo ale rychlostí blesku a já cítil pálivou bolest na prsou. Stačil jen jediný rozmach a bílá košile se mi barvila do ruda. Neměl jsem ani zbraň, nic, co by TO nějak odstrašilo nebo zastavilo. Proto jsem z posledních sil před sebe svrhl onu lavičku a doufal, že poslouží na pár sekund jako val. Marně. To stvoření prorazilo velmi silný kus dřeva i železnou podpěru pod dřevem jedním zásahem a chytilo mě pod krkem. Pak jsem cítil, že se země mým nohám vzdaluje. Nemohl jsem dýchat, nemohl jsem přemýšlet, nemohl se bránit. Našel jsem, co jsem hledal... našel jsem ale i smrt?