Kapitola 06

Cítil jsem, jak mi z těla vyprchává život. Snažil jsem se ještě nějak uhodit to stvoření, ale marně. Zatmělo se mi před očima a já si pamatuju tu poslední myšlenku. Takhle tady umřu? Novinář zabit neznámým tvorem v metru? Ne, tenhle článek chci napsat já, nechci, abych měl ve stejných novinách, ve kterých pracuji, nekrolog. Bylo toho tolik, co jsem objevil a vyrojilo se ještě více otázek. Ale má mysl si neuměla spojit vodítka, nedostával se mi kyslík do mozku. Pamatuju si jen na ten záblesk jasného modrého světla. Oslepilo mě to, když jsem se naposledy chtěl podívat té příšeře do tváře. Tak studené a bodavé... vzpomínám si i na obrys nebo stín nějaké postavy, pak prudkou ránu, kterou utržilo to stvoření a let.... Odhodilo mě to několik metrů na druhou stranu nástupiště, tam jsem narazil do zdi, vzpomínám si na střepy z nějakého rozbitého osvětlení a pak tvrdý dopad do kolejiště metra. Dokázal jsem cítit jen bolest a svůj vlastní sípavý dech. Nemohl jsem se pořádně nadechnout ani se hýbat. Tma, ta příjemná uklidňující tma...

Kostel Archandělské spravedlnosti

"Kolik toho viděl?"
"Všechno."
"Dobře, ale... je to novinář, co s ním teď budeme dělat?"
Slyšel jsem kroky a dva hlasy. Ten jeden bych poznal všude. Byl to on, ten muž z uličky, Cam. A ten druhý hlas mi byl také povědomý, jen jsem si ho chvíli nedokázal zařadit. Snažil jsem se zůstat v klidu, i když můj první reflex byl rychle se posadit a ohmatat se jestli ještě žiju. Ale jelikož jsem nebyl v místnosti sám, ovládl jsem se a oči nechal tiše zavřené. Až po chvíli jsem si vybavil i ten druhý hlas. Mluvili spolu tiše, ale řekl bych, že to byl ten kněz z toho archandělského kostela.
"Odstraním ho, nesmí stát v cestě."
"Kamieli, to přece nemůžeš, je to nevinný člověk, jen byl ve špatné době na špatné místě."
"On nepřestane pátrat."
Kde jsem to byl? A jak jsem se sem dostal? Proč... proč jsem necítil žádnou bolest? Pamatoval jsem si rány na hrudi, ale nepálily mě. Ani záda a žebra nebolely. To bylo hodně divné. V první chvíli jsem se až lekl, že jsem vážně mrtvý. Pokusil jsem se zvednout ruku a osahat své tělo, to přerušilo hovor obou mužů, takže už nebyl důvod předstírat bezvědomí, ze kterého jsem se probral před několika minutami. Prudce jsem otevřel oči a trochu se mi točila hlava. Měl jsem jen ovázanou hruď pevným obinadlem a také do očí mi trčel kousek obvazu. Vše bylo pevně přitažené a dalo by se říct, skoro jako od doktora, žádné amatérské ovazování. Pokusil jsem se posadit, ale jemný tlak ruky mě znovu uložil.
"Jen klid, pane Gavine, ležte prosím. Budete zase v pořádku."
"Já... kde to jsem? Ten tvor, musím okamžitě alarmovat policii... ať to bylo cokoliv, chtělo mě to zabít!"
Viděl jsem jemný úsměv na rtech toho kněze, jako bych byl malé plačící dítě, které se snažil utišit. Pomalu se mi vše vybavovalo a skládalo dohromady, každý střípek začínal pomalu zapadat.
"Ach tak, to nic, pane Gavine, budete zase v pořádku, nejspíš jste se při tom pádu udeřil do hlavy a jste ještě zmatený. Nacházíte se v kostele Achrandělské spravedlnosti, pamatujete si mě, jsem Otec Pilas. Měl jste štěstí, že šel Cam zrovna kolem. Poslal jsem ho se starým oblečením, jenž nám darovali farníci, aby je odnesl bezdomovcům, kteří ošacení mohou ještě využít. Našel vás ležet v kolejišti metra a donesl sem."

Překvapeně jsem zamrkal a chytil se za hlavu... ano, obvaz. Jenže já si žádnou ránu do hlavy nepamatoval a už vůbec nějaké bezdomovce. Stačilo mi zahledět se na toho kněze a věděl jsem, že mě balamutí. Snaží se mi namluvit, že jsem zmatený, ale to byla pěkná blbost.
"Dobrý pokus, ale moje hlava je v pořádku a rozhodně jsem se do ní neuhodil. Neříkal jste náhodou, že toho muže neznáte? A najednou je to váš poslíček?"
Prstem jsem ukázal na postavu opírající se o dveře do místnosti. Celou dobu tam byl, ale mlčel.
Kněz si mírně povzdechl, asi pochopil, že mě nepřesvědčí o tom, že jsem nic neviděl.
"Omlouvám se, ale vaše nenadálá návštěva mě poněkud vystrašila, pane Gavine, o to více, když jste hledal Cama. Musíte mi věřit, nechtěl jsem vám lhát, ale... okolnosti mě přinutily k tomu vám neříct celou pravdu."
"Takže ta... ta věc se zelenýma očima patřila taky k vám? Taky jste TO chránil?"
"Váš vrah je mrtvý a vy žijete, o víc se starat nemusíte."
Propálil jsem muže říkajícího si Cam pohledem, nelíbil se mi jeho tón, přesto mi problesklo hlavou pár vzpomínek. To modré světlo, ta postava, která mě zachránila. On tam byl! Možná jsem měl poděkovat za svůj život právě jemu! Přesto jsem tušil, že aféra Pitvař byla jen zástěrka, celou dobu jsem se honil za něčím... něčím, co jsem si sám nedokázal vysvětlit.
"Ne, takhle vážně ne. Takhle to nechodí. Málem jsem v tom metru umřel... ta zelenooká věc... vy tvrdíte, že to byl Pitvař?! A pokud ano, co byl ten tvor zač?"
Další salva zběsilých otázek následovala, zmínil jsem i označení, které jsem slyšel při mém tajném špehování a tím jsem se nevědomky prozradil, označení Bagra, tak tomu tvorovi přece říkali. Nerozuměl jsem tomu a rozhodně jsem to nehodlal nechat být. Jak to, že jsem netrpěl bolestí? Byl jsem si jist, že jsem si zlomil rovnou několik žeber, vyrazil dech a na krku cítil stále ten tlak, i můj hlas byl dost ochraptělý a každou chvíli jsem se rozkašlal. Začal jsem ze sebe horlivě strhávat obvazy, abych se přesvědčil, že tu něco smrdí. A měl jsem pravdu. I přes knězovo spílání, že to nesmím, se mi povedlo roztrhat obvaz na hrudi. Ale po žádné ráně nebylo ani stopy. Ani jizva... ani zaschlá krev, ani podlitiny či modřiny. Přitom jsem si byl jist, že mi ta příšera potrhala břišní svalstvo.
Přímo jsem se zděsil. Ne... já si to nevymyslel, nezdálo se mi to. Nejsem blázen, sakra já nejsem blázen!!
"Pane Gavine, prosím, lehněte si ještě na chvíli, vaše tělo je stále slabé. Vypijte si v klidu čaj..."
Vzpomínám si jak do mě kněz vnutil čaj. Nebylo to moc těžké, tak krásně voněl a já měl ukrutnou žízeň a popraskané rty. Ta vůně mě pomalu kolébala ke spánku a já si až po pár minutách uvědomil podivnou nahořklou chuť nějakých bylinek. Bylo už pozdě. Víčka mi spadla jako zatížená žulovými kameny a já se svalil zpět na matraci.

"Ví toho už opravdu příliš."
"Nesmíme mu ublížit, možná kdybychom ho nějak přesvědčili, upustil by od své touhy všechno zveřejnit."
"Jste naivní, Otče."
"Proč jsi tedy léčil jeho vážná zranění? Mohl jsi ho tam nechat klidně zemřít. Vím, jak bolestivé je pro tebe léčení. Proč jsi ho donesl až sem?Bylo by snazší ho tam někde nechat ležet, nemýlím se snad? Stále je v tobě velký kus dobra, Kamieli, ať chceš nebo ne."
"Vše bude na vaší zodpovědnosti, Otče. Pokud ohrozí mou misi, nebudu váhat a vezmu si i jeho život!"
"Jistě Kamieli, ale zkus přemýšlet nad tím, že by nám jako spojenec mohl pomoci. Je to novinář, jistě je pro něj snadné dostat se k informacím. Může je využít pro nás."
Hlasy pomalu utichaly a mířily pryč, nerozuměl jsem dobře ani polovině rozhovoru, jako kdybych nebyl schopen zpracovávat informace, ani slova. Urputně jsem se bránil spánku co to šlo, ale ať už bylo v tom čaji cokoliv, bylo to silnější než já.

Když jsem se probral, slunce stálo již vysoko. Poznal jsem to podle okna, kterým přímo na můj obličej prahly jarní paprsky. Konečně se mi povedlo nějak vyhrabat do sedu a dokonce se vrávoravě postavit. Hlava se mi trochu motala jako po velké kocovině. Byl jsem bez košile, jen v kalhotách. Snažil jsem se najít svůj notes, diktafon a mobil, ale marně. I můj kabát byl pryč. Dobře, jsem nejspíš držen v tomhle kostele, tráven či uspáván neznámou drogou nebo bylinou a navíc mám pocit, že jsem viděl něco, co jsem vidět neměl nebo že mi přeskočilo. Bez možnosti spojení se světem to byla nemilá situace. Vypotácel jsem se z místnosti na chodbu, která vedla do síně kostela. Na lavici jsem zahlédl sedět toho skrčka s kšiltovkou, takže jsem zůstal raději v uctivé vzdálenosti.
"Trochu jsem si toho hňupa prověřil. Je to novinář, to jo, ale prý má vazbu i na policii, hlavně na poručíka Blakea, který vyšetřuje ty vraždy. To potěší, co? Už jste se rozhodli, co s ním uděláte? I kdyby začal všude vykládat o šupinaté obludě z metra, stejně mu nikdo neuvěří a pošlou ho do blázince, já vím, o čem mluvím. Budou si myslet, že je přepracovanej a nadopujou ho lékama a pak už nebude vědět ani jak se jmenuje."
"Už jsi našel tu knihu, Sagi?"
"Hele, ty přerostlá slípko, víš, jak je těžký dostat se k něčemu tak vzácnému? Objevil jsem dvě. Jednu má v držení sekta říkající si Mag Mell a druhou si chrání čarodějnický kult Senesa. Ani k jedné knize se nemůžu dostat, ale jsem si jistej na devadesát procent, že jsou pravé."
Sekta? Čarodějnice? Začínala mě z toho vážně bolet hlava.
"Senesu bychom měli raději vyloučit, ti jsou velmi nebezpeční a zatím s nimi máme dobré vztahy."
"To se teda chcete vkrást do sídla po zuby ozbrojené satanistické sekty s divnými rituály a bůh ví čím ve sklepení a jen tak si půjčit jejich rituální knihu? Budou nadšení."

Podlaha se pode mnou zhoupla a já se instinktivně chytil první věci po ruce. Byl to jakýsi závěs oddělující kostelní síň od chodby. Ten ovšem nebyl uzpůsoben k tomu, aby snesl tíhu dospělého lidského těla. S řinkotem se prohnula tyčka a všechny kroužky popraskaly, pak jsem se svalil na zem i se závěsem a samozřejmě na sebe tím hlukem upozornil nejen tři muže v kostele, ale snad i celé město.
Cítil jsem, jak mě dvě ruce jen tak popadly pod paží a zvedly skoro do vzduchu, pak mě Kamiel postavil opět na nohy a opravdu nehezky na mě hleděl. Rychle jsem od něj couvl, tak prudce se mi rozbušilo srdce hledět mu zpříma do tváře. Měl tak jemné rysy, přesto z něj vyzařoval respekt a síla. A ty vlasy, černější než ebenové dřevo, než tma, než cokoliv, co jsem kdy viděl a já měl najednou touhu si jen nechat proplouvat mezi prsty. Zmateně jsem zakroutil hlavou nad svými divnými myšlenkami. Jednou vidím hezkého chlapa a už jsem celej hotovej.
"Jak to tak vypadá, pan Gavin je již v pořádku."
"Čím jste mě to nadopovali? Hodláte mě tu snad držet?"
"Samozřejmě že ne, jen jsem chtěl, abyste si trochu odpočinul. Slabý odvar z několika bylinek zaručující klidný regenerační spánek, naprosto neškodný."
"Dost těch her, Otče, slyšel jsem váš rozhovor, viděl tu věc, co se mě snažila zabít. A vy se mě snažíte přesvědčit, že jsem blázen. Takže se zeptám jen jednou, než zamířím rovnou na policii. Co se tu sakra děje? Co skrýváte? Co byla ta věc zač?"
Nastalo ticho. Záhadný muž, kterého jsem stíhal tolik dní, jménem Kamiel, mlčel a přešel se usadit na schůdek vedoucím k nízkému pódiu a kazatelskému stolku. Otec Pilas stál u jedné z lavic a ten muž, kterého nazývali Sagem, seděl rozvalen v lavici. Chápal jsem, že mi příliš nedůvěřují, ale já se jen tak nehodlal vzdát.
"No... pane novinář, pokud si nechcete užít pobyt v blázinci, měl byste o věcech, co jste tu slyšel mlčet. Když mi bylo šestnáct, tvrdil jsem, že do našeho pokoje chodí v noci strašidlo... zavřeli mě do ústavu. I já si myslel, že jsem no... na hlavu. Týden potom našli mou sestru, jak se brodí krví našich rodičů, které ubodala. Bylo ji sedm let a sotva uměla psát. Ale oni neposlouchali, když jim říkala, že to bylo to strašidlo A měla pravdu."
Nechápavě jsem na toho muže hleděl, netušil jsem, proč mi tohle říká, ani spojitost s mou otázkou. Poté si odkašlal i ten kněz.
"Pane Gavine, velmi se omlouváme, ale... vaše pátrání bylo natolik úspěšné, že jste vypátral i skutečnost, o které většina lidí na světě nemá ani tušení a přitom je to pravda, byť to bude znít hodně bláznivě. Již po staletí jsou ONI mezi námi a vedou spolu boj, ve kterém je lidstvo znázorněno jako rukojmí a prostředek. Boj dobra a zla. Je to hodně komplikovaný příběh, ale pokud ho chcete slyšet, řeknu vám vše po pravdě. Musíte mi však slíbit, že nic z toho, co vám zde řeknu se neobjeví v novinách ani na policejní stanici. Způsobilo by vám to jen potíže, tak doufám, že chápete... mlčení je i ve vašem zájmu. Váš Pitvař je mrtvý, již nikomu neublíží, vaše pátrání je u konce. Ale dostal jste se příliš daleko a víte toho příliš. Je jen na vás, zda chcete znát celou pravdu. Pak už ale... nebude návratu."