Kapitola 05

Co na tohle odpovědět? Sám jsem nevěděl. Proto jsem hrál mrtvého brouka a dělal jsem že ta otázka nebyla adresována mě. Stále jsem cítil jeho zvídavý pohled, který ve mě rozechvíval každičkou strunu. Ten malej zmetek je tu sotva pár dní a prokoukl mě skrz naskrz lépe něž moje mamka, která se mnou žije celý život. Ono asi to prokoukávání ani moc těžké nebylo, když jsem se věčně choval jako nadržený hřebec a navíc mu dělal z opilosti návrhy, čemuž jsem stejně nevěřil.
Nevěděl jsem jestli zapírat svou orientaci, zvlášť před ním by bylo úspěšné. Přeci jen jsem mu dal tolik vodítek,že by to poznal i slepý. Jenže potvrdit je by znamenalo vystavit se nebezpečí odhalení. Ale co Flo, nediv se. Jednou to prasknout muselo a věděl si to moc dobře.
Svíjel jsem se tedy na posteli v křečích pochybnosti.
"Mlčení znamená souhlas, takže jsi buzna."

Naprosté konstatování faktu od něj znělo jako rozsudek smrti stětím hlavy. Navíc ten rošťácký úsměv co dokázal vykouzlit na své tváři.
"A kdyby jo tak co?"
"Nic, jen jsem se zeptal."
Myslím že tahle konverzace...tedy způsob té jeho mi zůstal utajen. Nijak neprojevil že by mu to vadilo či vůbec neprojevil nějakou účast. Jen to vzal na vědomí a to bylo celé. Co jsem vůbec čekal? Možná křik? Zhnusení v jeho očích? Nebo že se mi bude vyhýbat a štítit se mě? Ano, čekal bych něco takového. Proto mi to nešlo na rozum.
"Řekni mi pravdu, co jsem včera večer mlel?"
Přeci jen se na posteli otočil a strčil si unaveně ruce pod hlavu, aby mohl sledovat šedé mapky na stropě. Velice bohulibá to činnost, ale já chtěl odpověď.
Jenže odpovědi jsem se nedočkal. Ta malá zrůdička se prostě zvedla a jen se mi vysmála do obličeje.
"Jdu ven".
Překvapilo mě to, proto jsem rychle vylétnul z postele a zabouchnul mu dveře před nosem, aby nemohl odejít. I kdybych z něho měl vymlátit tu odpověď a slib že bude mlčet....
Ale jeho ostrý pohled se do mě zabodnul. Opřel se zády o dveře ve svůdném gestu a schválně na mě drze pomrkával. Iritovalo mě to, ale při tom jsem nedokázal ustoupit stranou jak bych asi měl. "Co je? To mi to chceš udělat tady a teď? Si nějak troufáš. Ale já to ve stoje nerad, takže uhni."

Pobouřili mě jeho slova, ale neustoupil jsem. Musel jsem mu ukázat že se sebou nenechám orat, jak je asi zvyklý. Já nemám důvod poslouchat jeho rozkazy. Zdál se velmi suverénní a jeho jednání mě natolik iritovalo, až mě to k němu přitahovalo mnohem víc. Zbláznil jsem se, dočista jsem si vychlastal mozek.
Ta chvíle kdy jsme tam tak stáli a měřili se pohledem, kdo má větší koule a kdo uhne jako první, se mi zdála nekonečná. Tohle byla hra o přežití. Ale jak se zdálo i když nebyly povoleny zbraně, Deny měl stále ostrý jazyk.
"To tu budeš stát a jen na mě čumět?"
Uvažoval jsem nad tisíci možnostmi, z kterých mi na mysl pořád tanula jen ta ho políbit. Prostě se sklonit a hrubě mu ukrást polibek. Sám mě k tomu provokoval přeci. Dostal bych přes držku? Začal by křičet?
Kdo ví...ale neodvážil jsem se. Tak nějak jsem měl možná strach. Poprvé.
Ustoupil jsem. Vytáhl své bílé spodky na tyčku a zamával s nimi jako s bílou vlajkou. Vyhrál si ty malej skřete.
Zmizel z pokoje s pohrdavým smíchem. Bylo mi nějak nevolno. Co se to sakra děje? Proč se to muselo takhle pokazit? Měl jsem vztek sám na sebe za to jak jsem se choval. Za to na co jsem myslel. Měl jsem vztek na toho malého...nemohl jsem mu přijít na jméno. Prý ve stoje to nerad, ten si teda dovoluje. Co ten malej skřet ví o sexu. Co ví vůbec o mě. Nemá právo mě soudit. A už vůbec nemá právo se mi vysmívat.

Chvíli jsem chodil po pokoji jako šelma zavřená v kleci, abych se trochu uklidnil. Nakonec jsem vzal Filuta na procházku, abych si vyčistil hlavu. Co jen budeme dělat pejsku můj? Dva měsíce s ním nevydržím, to ho dřív buď uškrtím...nebo něco horšího. Stojí mi to vůbec za to se takhle nervovat?
Filuta na mě koukal jako kdyby všemu rozuměl. Příště tě pošlu a vyneseš toho skřeta v zubech a bude klid.
Když jsem se vrátil domů rodinná večeře se nekonala, za což jsem byl jen rád. Mamka s Viktorem odhrdličkovali kamsi do divadla a nechali jen vzkaz že jídlo je v troubě. Tedy to co z něj zbylo jak jsem posléze zjistil.
Nechápal jsem jak takové malé hubené stvoření ala Dany může spořádat tolik jídla. Ale neřešil jsem to. Doufal jsem, že budu mít klid aspoň večer. To útočné stvoření se vyvalovalo u televize, naprosto zaujaté programem. Můj příchod sice zaznamenal, ale nedal to nijak najevo. Tak přeci že by mír?
Když už jsem mířil ke schodům ozvalo se z obýváku..."Ne že mě v noci budeš ošahávat ty úchyle."
"Jsem celej žhavej na tebe skočit a ukázat ti jak to dělaj praví chlapi vážně."
Dál jsem to už raději nekomentoval, protože něco pravdy na tom bylo. Čím víc mě štval, tím víc jsem měl chuť ho taky naštvat. Zákon akce a reakce, fyzika mi sice nikdy nešla ale tohle si pamatuju.
Zalezl jsem do postele a snažil jsem se co nejrychleji usnout. Ale stále se mi to nedařilo a v hlavě mi běhaly podivné obrazy mě a Danyho, které jsem nemohl vyhnat z hlavy. Rozčilovalo mě to. Ten malej zmetek se mi naboural i do erotických představ? Jdi ven, jdi pryč, já tě tam nechci....
Ale nic nepomáhalo. Dany nahoru přišel až pozdě v noci, kdy už se mi konečně dařilo usínat. Zalezl si do koupelny, ale jak jsem si všimnul nezavřel dveře, ne úplně. Udělal to snad schválně? Ne to by už trochu přeháněl. Určitě jen zapomněl...
Sledoval jsem ho jak se převléká. Byl to krásný pohled na jeho mladičké pružné tělo. Sotva si sundal kalhoty upřel na mě ten svůj zelený kočičí pohled a ve mě hrklo, jako už dlouho ne. Takže tohle dělal schválně? Věděl snad že se dívám? Připravil mi tohle striptýzové představení?
"To se ti tak líbím bráško, že mě musíš pořád očumovat?"
Jen jsem něco nenávistně zasyčel a otočil se na druhou stranu. Flo to není dobré. Ten kluk během pár dní našel tvé slabé místo a dělá vše proto, aby ti udělal ze života jedno velké peklo. Využil tvé slabosti a obrátil ji proti tobě Flo.
Co jen budu dělat?

--------------------------------------------------------------------------------------------------

Nastaly tropická vedra a doma bylo k zalknutí. Proto jsem se snažil zdržovat se co nejvíce venku, co nejdále od domova, co nejdále od něj. Ten jeho drzý pohled mě příliš dráždil na to, abych s ním vydržel dlouho v jedné místnosti. On znal mé tajemství a nevynechal ani jednu příležitost jak mi ho omlátit o hlavu. Ty jeho věčné narážky a provokování jsem už po týdnu nedokázal snášet.
Můj nový bratříček se stal moji nejhorší noční můrou.
Před rodiči se choval jako andílek, i když si neodpustil pár narážek na homosexuály, ze kterých přiváděl nejen mamku, ale i svého otce do rozpaků. Třeba se jen tak u oběda zeptal zda v té košili nevypadá jako teplouš. Když to udělal poprvé málem jsem se udusil. Či při zprávách v televizi, kde zrovna běžela reportáž o nějakém tom duhovém pochodu, jen tak prohlásil, že takový by jsme mohli udělat i tady, že by se určitě hodně lidí přidalo. Jeho prapodivné narážky mamka brala jako součást puberty a Viktor jako hloupé tlachání. Jen já jsem znal pravdu. Vždy se na mě po takovém bodnutí do citlivých míst podíval. Nedokázal jsem identifikovat jeho pocity. Bylo to zhnusení? Opovržení? Ne, myslím že takový malý skřet jich nebyl schopen. Byla to zábava. Ano byl jsem jeho hračka, další blbec na hraní.
Všechno vyvrcholilo jednu sobotu, kdy Viktor dotáhl domů obrovskou krabici. Nechápal jsem co se děje, ale Dany byl nadšen. Až po rozbalení jsem pochopil, že je to nějaký druh bazénu.
Takže ho ti dva celé dopoledne stavěli a mamka jim jako zkušená odbornice na bazény, za kterou se prohlásila ještě to ráno, ráda do toho kecala. Sledoval jsem ten pitoreskní obraz téhle malé rodinky a tak nějak jsem měl svíravý pocit. Jako kdybych už do ní nepatřil. Jako kdyby mě prostě vyškrtli ze seznamu rodinných příslušníků.
Nakonec se jim to opravdu povedlo složit a k mému překvapení ten bazén nebyl ani tam malý jak jsem očekával. Dany se okamžitě svléknul ( s tím svlékáním byl vždycky překvapivě nějak rychle hotový, což mě fascinovalo ) a že ho hned vyzkouší.
Chvíli jsem ho zaujatě sledoval jak se máchá, ale když vylezl musel jsem odvrátit pohled. Cítil jsem pnutí v kalhotách. To si snad ten dole dělá srandu...

Ale když ty jeho plavky, tak mokré, se na něj lepily a ukazovaly to co by nejspíš neměly...
Chtěl jsem odejít. Chtěl. Ale moje nohy se nepohnuly. Prostě jsem zmrznul. A ten jeho svůdný úsměv, který mě jako by vábil do pekelné výhně.
"Nepůjdeš se smočit bráško, voda je bezva."
"Myslím že to oželím."
"Velká chyba, naučil bych tě jednu podvodní hru, určitě by se ti líbila."
Jen se tomu rozesmál a došel si do kuchyně pro sklenici džusu.

Mamka ho hned hnala, protože zamokřil celý koberec.

No jo ty mně tak něco naučíš, to určitě. Abych něco nenaučil já tebe. Nevím co mě to napadlo za ztřeštěný nápad. Asi jsem z toho horka či sluníčka dostal úpal a odvařil se mi mozek. Nedokážu jinak vysvětlit co mě to popadlo. Prostě jsem sundal tričko i kalhoty a jen ve spodkách zaplul do bazénu, kde jsem se roztáhnul jako kdyby mi to tam patřilo. Měl jsem dost těch jeho her. Hodlal jsem mu to dát sežrat, i když jsem nedomyslel zatím jak. Ale já plány vymýšlím za pochodu, jsem improvizátor.
Vážně to bylo skvěle osvěžující. Možná až moc pro jisté části mého těla. Ale chtěl jsem...co jsem vlastně chtěl? Pomstu? Chtěl jsem toho malého skrčka nějak vytrestat?
Za všechny ty poslední dny, kdy si ze mě dělal balon na kopanou?

Když se Dany vrátil k bazénu a viděl, že už je obsazeno, zaváhal. Tentokrát jsem jasně dokázal poznat tenhle pocit. Byly to obavy. Bál se mě snad? To byla jako voda na mé mlýnské kolo. Přeci jen vyhrály ty plamínky v jeho smaragdovém pohledu a jeho nosánek najednou vylétl o hodně výš.
Neměl by jsi dráždit hada bosou nohou, nebo tě rafne. A já už byl až moc vydrážděný. Moje nervy hlásily stávku.
"Co koukáš? Jsi říkal že mě naučíš nějakou hru ne?"
Myslím že ten malej skřet věřil, že si se mnou může dělat co chce. Věřil, že bych se neodvážil na něj ani sáhnout.
A mé chování ho vyvedlo z míry. Ale nesl to statečně a nenechal na sobě nic znát. Najednou však nekrášlil jeho rty ten pohrdavý úšklebek a jen po mně těkal očima když lezl do bazénu.
"A co když se mi už nechce?"
"Ale tak pán má velký řeči a pak skutek utek? No to je mi ale novinka."
Role se najednou obrátily. Teď jsem to byl já, kdo měl navrch a jasně jsem poznal, jak ho to strašně štve.
Bavilo mě sledovat jak si sedl ode mě až na druhou stranu bazénu.
Bylo na čase udělat mu v té jeho pomotané makovičce jasno.
"Copak je? Štítíš se mě? Neboj se nebude to tak bolet...možná."

Jen na mě cáknul vodu a trochu nervózně se rozesmál. Jeho chování mi bylo poněkud divné, ale nepřikládal jsem tomu takovou váhu. Měřili jsme se pohledy a čekali kdo z nás dvou zase jako první ustoupí. Oba jsme byli paličáci a tohle byl boj. Boj o to, kdo se sebou nechá zametat. Neustoupil jsem. Tentokrát už ne.

Ale co mě překvapilo, že ten malý potvor také neustoupil. Právě naopak. Než jsem se nadál přišoupl se v bazénu prudce až těsně ke mně. Vyvalil jsem oči. Co on je to za podivného tvora? Všimnul jsem si že místo kapitulace zaútočil, což bylo buďto od něj naprosto šílené a hloupé, nebo měl vážně pocit, že je v bezpečí když mi říká bráško. Nějak jsem nepochopil co má za lubem. Snaží se mě naštvat nebo....nebo svést? Blbost, vždyť je to malej kluk a navíc...
Náš boj byl v tu chvíli naprosto vyrovnaný. Dokud tedy Dany neudělal tu osudovou chybu. Rukou pod vodou sjel na mé stehno a nechal ji tam laškovně položenou.
Asi nemusím podotýkat, že jsem i zapomněl dýchat jak ve mě hrklo. Něco takového bych od něj nečekal. Děsil mě, jelikož byl tolik nevypočitatelný. Nemohli jste vědět jestli se na vás v dalším okamžiku usměje nebo vám vrazí pěstí. Nevěděl jsem co dělat. Ale tak už jsem se považoval za celkem dospělého a prohrát se škvrnětem jsem nechtěl. Proto jsem neuhnul.
"Dost ubohá hra...trochu... trochu ji vylepšíme."
Nevěděl jsem jak jsem to vykoktal, či co mě k tomu vedlo. Můj mozek se vypnul, chytil jsem jeho ruku pod vodou a přetáhl ji mnohem výš a položil si ji přímo na rozbouřený rozkrok. Byl jsem zvědavý jak rychle ruku stáhne. Ale nic se nestalo. Jen na mě vykulil překvapený pohled, když zjistil že jsem značně vzrušený. Nevím co jsem si přál víc, aby tu ruku odtáhl nebo aby mě pohladil?
Ale ani s ní nehnul. Chvíli bylo ticho a asi se rozhodoval jestli bude riskovat a pokračovat ve hře.

Bohužel v tom nejlepším, kdy jsem už cítil záchvěvy v jeho dlani, na nás přišel Viktor. Dany ode mě uskočil, jako kdyby ho píchla včela a div se nezabil, jak vyskočil z bazénu a zdrhnul domů.
To je nefér. Chtělo se mi brečet. Tak přeci jen jsem tuhle bitvu vyhrál, i když to bylo značně pochybné vítězství vzhledem k mému stavu. Proč sakra neuhnul?
I když ta voda byla značně studená, připadal jsem si jako kdyby kolem mě vřela. Raději jsem taky rychle vylétl ven a zmizel vzadu na zahradě, kde jsem se potupně jako nějaký chlípník tajně za keřem malin uspokojil, s představou té jeho malé ručky v mém klíně.