Haruka dva dny pobýval ve svém pokoji a odmítal kohokoliv vidět. Trápilo ho svědomí. Nejen že mu sestra chyběla, byť byla stále naživu...někde daleko a nejspíš byla i šťastná. Ale i fakt, že vzal nevinný život zamilované dívky. To vše bylo jako obrovský, těžký balvan, díky kterému se nemohl skoro nadechnout. Záchvaty vzteku, kdy jen bušil ve svém pokoji nenávistně do futonu střídal hysterický smích a poté pláč. Zasáhlo ho to velmi silně a konečně mohl truchlit za svou sestru, kterou už nejspíš nikdy v životě neuvidí. Ovšem po dvou dnech bylo jasné, že situace na hradě je naprosto neudržitelná. Po chodbách sídla pobíhal doktor a jeho pomocníci, z jednoho pokoje do druhého a snažil se lidem, zasaženým touto tragédií pomoci a ulevit jejím myslím i tělům.
Po dvou dnech vylezl i Haruka ze svého úkrytu, avšak starost lékaře odmítl. Zjistil totiž, že jeho otec jako jediný vše nesl rozumě.
Smrt domnělé Hiromi zůstala totiž utajena. Měšťané o tom nesměli mluvit a lidé z vesnic to považovali za nějakou nepravděpodobnou, romantickou legendu. Nikdo nesměl zjistit, že dcera rodu Kuriyuki zemřela. Lord Hideharu si byl dobře vědom, že kdyby se tuhle tragickou zprávu dozvěděl kdokoliv z rodu Sadawa, mohlo to znamenat konec aliance a válku. Tak vážná situace opravdu byla. Bez Hiromi neměl rod jak se spojit s rodem Sadawa a zabránit tak nevyhnutelnému. Hideharu celé dva dny úzkostlivě podplácel a vyhrožoval všem, kdo byli svědky této události, všem, co Hiromi pod skalisky hledali. Skoro nespal, jedl snad jen jednou, když ho služebná donutila skoro násilím něco sníst. Jeho vlasy na skráních, už tak dost prošedivělé, získaly stříbrný nádech. Vypadal unaveně a pohuble.
Haruka by ho býval ani nepoznal, když byl před něj zavolán do hlavního sálu. Sál vždy plný rádců a výše postavených samurajů a měšťanů nyní zel prázdnotou. Co bylo ale ještě podivnější bylo, že po boku lorda Hideharu neseděl na polštáři u malého stolku Gedo-san, jak tomu bylo vždy. Haruka byl po vstupu do sálu otcem vyzván, aby se posadil naproti němu. Možná by to mladíkovi nepřišlo zas tak zvláštní, ale měl na hrudi hodně tíživý pocit. Navíc...před jeho otcem stál malý, nízký stolek a také štětec a kalamář. Něco psal? Možná nějakou listinu? Haruka nechtěl cíleně nakukovat. Ale jedna z listin ležela pohozená vedle stolku. Dokázal jí přečíst. Ale hned první slova ho zarazila a on skoro zapomněl dýchat. Haiku báseň? Proč by otec, který poezii nerozuměl a nesnášel jí psal Haiku?
Nedávalo to smysl.
Mysl mladíka byla nyní velmi zmatená. Když však otec odložil štětec a úhledně ho uložil, Haruka najednou procitl. Vzpomněl si totiž na jeden rozhovor s otcem. Hideharu ho poučoval, jak by měl zemřít pravý šlechtic ze samurajského rodu. V bitvě, ve válce mečem. To byla vysněná smrt. Ale pokud by se zostudil, nedokázal ochránit rodinu a svou zemi, bylo nutné, aby přijal zodpovědnost. Aby si sám vzal život tradiční sepukku. Před tím ale bylo nutné sepsat tři věci. První z nich byla báseň Haiku. Věřilo se, že tyto poslední verše budou odkazem na muže, který žil. Měli oslavovat to, jaký byl a vyzdvihovat to, čeho dosáhl za svého života nebo co miloval.
Druhou listinou měla být podepsaná závěť. Ta nyní ležela před Harukou na stole. Sice jí viděl vzhůru nohama, ale nemohl se mýlit. A třetí listina nebyla tak obvyklá. Byla to omluva. Za své selhání se musel muž formálně omluvit. Tato listina ležela pohozená na druhé straně stolku, na tu Haruka neviděl, jen odhadoval, že to bude ona.
Mladíkovo srdce se rozbušilo. Než stačil cokoliv pronést, otec zašeptal jen krátká slova:
"Omlouvám se, zklamal jsem."
Poté si rozhalil kimono na hrudi a ze svého rukávu vytáhl krátký meč tanto, který vytáhl mistrně z pochvy. Vše bylo tak rychlé. Haruka se nestačil ani vzpamatovat, nestačil to otci vymluvit. Jen něco poplašeně vykřikl, protože moc dobře tušil, čeho bude zde svědkem. Jednal však naprosto bez přemýšlení. Přeskočil malý stolek, až svrhnul kalamář na tatami, a sevřel čepel krátkého meče zavčasu, než by si jeho otec prořízl břicho.
Celá situace se stala vyhrocenou. Haruka odmítal meč pustit, byť se mu ostrá čepel zařezávala do dlaně. Zahleděl se otci zpříma do očí. V tu chvíli toužil říct mu pravdu. Ale copak ta by něco změnila? Jen by všem o to více ublížila.
"Nesmíte! Tohle nesmíte, otče!"
"Není jiné cesty Haruko. Až jednou dospěješ, pochopíš to."
"Takové věci nechci a nikdy nebudu chápat. Nemůžete se vzdát svého života!"
"Tajemství o smrti Hiromi nezůstane tajemstvím navždy. Brzy se to rod Sadawa dozví. A pak...zaútočí na naše území. Vezmou si vše a zbytek spálí. Tohle je jediný způsob, jak vás s matkou ochránit. Musím přijmout vinu, nést tuto zodpovědnost! Protože jsem vinen tím, že naše dohoda s rodem Sadawa nemůže...nemůže být uskutečněna."
"Ne! Vyslechněte mě otče, prosím, jen mě poslouchejte. Vše bude v pořádku. Svatba se uskuteční. Jen jí urychlíme."
"Zbláznil jsi se, můj synu. Hiromi je..."
"Hiromi je tady!"
Mladý chlapec si silně druhou rukou udeřil do hrudi. Jeho otec ale nemohl chápat, kam tím Haruka míří.
"Copak jí nevidíte ve mě? Copak nejsme stejní? Podobáme se jako vejce vejci. Ani vy, ani naše matka, nikdo nás nikdy nedokázal rozlišit. Dvě těla, dva životy, ale jedna podoba."
Lord Hideharu jen ke svému synovi vzhlédl se slzami v očích. Byla to pravda. Jeho slova... Jistě že Hiromi v něm viděl. Vždy jí uvidí ve svém synovi. Ale stále mu nejspíš nedošlo, kam tím Haruka míří. Přestal však dávat pozor a uchopení krátkého meče povolilo. Haruka proto využil otcovi nepozornosti a s hlasitým syknutím mu vyrval meč z dlaně, než ho zahodil až ke dveřím. Nechtěl aby se ještě otec snažil zabít. Musel mu říct, co nyní budou dělat. Protože tento plán Haruka vymýšlel celé měsíce. Tak, aby ochránil Hiromi, jak její život, tak čest. Aby ochránil i celý jejich rod...bylo nutné se obětovat. Ale to bylo naprosto v pořádku, pro ty, které miloval.
"Pokud nás nerozeznáte ani vy dva...nepozná ve mě muže ani Sadawa."
"To přece nemyslíš..."
"Myslím! Budu předstírat, že jsem Hiromi. Provdám se jako žena za toho starého dědka. Je mu už přes sedmdesát. Sám jste mi to říkal, otče. Až nadejde svatební noc...udusím ho pokrývkou nebo něco takového. Bude to vypadat jako nehoda! Bude to v pořádku. Je to zlý člověk, který se baví popravování lidí a pálením stavení. Nikomu chybět nebude."
"Ale..."
"Žádné ale! Lord Sadawa je starý a jeho syn zemřel na bojišti, při válce o Kasurimi. Nemá dědice. Po jeho smrti bude manželství anulováno, protože nedojde k početí dědice. Tak jak tomu přikazuje zákon. Poté se budu moci vrátit domů. Hrad Sadawa bude v obležení samurajů, kteří si budou chtít urvat vůdcovství. Čeká je občanská válka, rozervou svou zemi a možná na ně zaútočí i jiné země s vidinou šance na zvětšení svého vlastního území. To jste mě v hodinách politických věd učil, pamatujete? Slabí a zranění jedinci vždy padnou a poslouží jako potrava. I kdyby někdo nastoupil po Sadawovi, bude tak oslaben, že bude potřebovat naše spojenectví. A myslím, že kdokoliv je lepší, než rod Sadawa."
Haruka se zadýchaně zahleděl na svého otce a strhl si svou šerpu od pasu, aby si mohl ovázat poraněnou dlaň. Viděl v očích svého otce úžas. Ano, tohle vše, každý detail byl naprosto promyšlený a naplánovaný. Haruka se opíral o neměnné zákony, o politické zvyklosti i o situaci kolem jejich země. Znal fakta a vyvodil z nich důsledky. Při hodinách svého otce dával pozor, neustále se ho vyptával, co by bylo kdyby.Hypotetické situace otci předhazoval právě proto, aby svůj plán mohl promyslet do nejmenších detailů. Nemohl selhat!
Nyní už Hideharu chápal proč ta synova náhlá změna, proč tolik zájmu o politiku, proč tolik snahy v cvičení. Dokonce věděl i o tom, že ho Gedo-san učí nepřiměřené taktiky. Nesouhlasil s tím, zakázal to, ale Gedo...ten si vždy dělal co chtěl. Hideharu věřil, že se tento plán nezrodil jen za dva dny, po smrti Hiromi. Věřil, že k němu chlapec spěl mnoho měsíců. A nejspíš se chystal s Hiromi na poslední chvíli před jejím sňatkem vyměnit a zachránit jí tak od jejího osudu. Proč tedy Hiromi...proč....
"To je naprosté bláznovství. Mám ohrozit svého syna, když jsem zrovna ztratil dceru? Co když...tě někdo pozná, co když..."
"Nikdo to nepozná, dokážu se chovat jako dívka lépe, než Hiromi. To přece víte, otče. Nikdo nic nepozná. Bude to trvat jen týden, možná dva a pak vše...pak vše bude za námi a náš rod i země budou v bezpečí. Nebudu váhat, otče. Ochráním nás. A je mi jedno, co pro to obětuji. Tohle je jen maličkost. Nechte mě to udělat, nechte mě zničit tenhle rod Sadawa, pak budeme moci žít bez strachu z jejich útoku. Nechte mě se pomstít, za to, že Hiromi kvůli tomu ukončila svůj život."
Hideharu nedokázal ze svého syna spustit pohled. Mladík, kterého vždy považoval za flákače, který se nikdy nesnaží, nikdy ho nic nezaujalo, nechytilo za srdce a věčně byl vším jen znuděný a otrávený, se poslední měsíce tolik změnil. Najednou před ním nestál ten neposlušný a tvrdohlavý chlapec, ale muž, který svíral pěsti zlobou a snažil se i přes prožitou tragédii zachránit svou rodinu. Muž, který byl ochotný podstoupit obrovské riziko, vydat se do sídla znepřáteleného rodu. Muž, který...byl schopný zabít pro ochranu své země, i svého rodu. Muž, na kterého mohl být Hideharu právem pyšný. Bylo to proto právě dnes, kdy udělal něco netypického. Vstal ze svého polštáře a svého syna pevně objal. Bylo to poprvé, co tohle udělal.
Haruka tím byl tak vyvedený z míry, že i jemu se draly slzy do očí. Ale odmítl plakat. Rychle zatřásl hlavou a od otce odstoupil. Nesměl podlehnout, nesměl se zlomit. On ne!
"Otče, zařiďte urychlení svatby. Pošlete list lordu Sadawa, s tím, že nechcete už více čekat, až se naše rody spojí. Svatba proběhne po novém roce, v prvním měsíci nového roku."
A přesně tahle Harukova žádost měla opravdu opodstatněný smysl. Nemohl čekat, až Sadawa zemře,ten starý člověk další zimu přežít nemusel. Haruka se musel provdat zavčasu a ukázat tak, že rok Kuriyuki je věrný a dostojí slovu o alianci. Otec sňatek oddaloval několik let, od dob, co se Hiromi stala ženou.Tak aby neměl jejich rod na zádech terč, nebyli považováni za zrádce nebo osočeni, že vyčkávali schválně, aby se tomuto spojenectví svatbou přeci jen vyhnuli, musela se uskutečnit. Navíc zima, kdy svět zahalí bílá studená pokrývka byla určena také schválně z jistého pragmatického důvodu. Díky chladnému počasí bude moci mít na sobě více vrstev oblečení a tak nepoměr mužského a ženského těla, kterým neoplýval, krásně zamaskuje. Opravdu Haruka myslel na každý detail, na každou možnost, na každou obavu. A proto byl jeho plán dokonalý.
Žádné komentáře:
Okomentovat