"Než s Munatakou odejdeš, budu po tobě chtít ještě jednu věc. Tvé kimono. To růžové, s lotosovými květy."
Hiromi už nyní nedávala bratrova slova vůbec smysl. K čemu mu bude kimono, které dostala darem od rodu Sadawa? Kimono, jež jako jedno z mála bylo jen v počtu jedno kusu, a tedy nevhodné pro dvojčata, když se chtěly přehazovat. Navíc se Hiromi zařekla, že to kimono nikdy na sebe nevezme, byť by se dalo označit za nádherné. Byl to dar od muže, který jí měl zničit život, za kterého měla být provdaná. A ona odmítala nosit jeho dar. Znamenalo by to totiž uznat svůj budoucí úděl.
Zmateně tedy kývla bratrovi na souhlas, i co se tohoto týkalo.
"Jakmile odejdeš... tu noc, neotáčej se zpět! Neboj se o náš rod. Vše bude v pořádku. Žádná válka nebude. Ten dědek Sadawa je nohou nad hrobem. Nemá žádné dědice, až zemře, což jistě nebude trvat dlouho... bude nebezpečí války zažehnáno. Jeho poradci a generálové budou soupeřit o moc a rozervou zemi sami. Budou mít dost problémů, než aby se vzmohli na nějakou válku s jinými rody."
Znělo to opravdu moudře. I Munataka-sensei byl překvapen, že Haruka myslel opravdu i na důsledky činů své sestry a nejen to, dokonce myslel i na to, jak je nejlépe zvládnout.
Ještě chvíli Haruka sledoval ten úsměv muže, od kterého toužil získat uznání. Už od té chvíle, kdy ho jako malý potkal poprvé. Stále si na tu chvíli vzpomínal. Munataka-sensei si ho získal prakticky okamžitě. Od té doby doufal, že by si jednou mohli více rozumět. Že by Munataka-sensei pochopil...
Haruka rychle zavrtěl hlavou a raději se otočil k odchodu. Vše, co potřebovali vědět jim sdělil a spoléhal na to, že budou dbát jeho pokynů. Bylo to přeci jen i pro jejich vlastní dobro.
"Haruko, počkej..."
Mladík však nechtěl déle zůstávat v přítomnosti obou zamilovaných. Jeho srdce bolelo a on toužil si ho vytrhnout a necítit tu zradu. Necítit to opuštění. Nedokázal se Hiromi podívat do očí.
"Ještě jedna věc, sestřičko. Chci abys týden před festivalem ochořela a zůstávala ve svém loži."
Všechny tyto pokyny měly samozřejmě svůj smysl pro fungování jeho plánu. Vše ale vypadalo další dny naprosto poklidně. Haruka se sice dále sestry trochu stranil, dále udržoval svůj mužský vzhled a tréninky s otcem byly čím dále intenzivnější. Ovšem Haruka narazil na svůj nedostatek talentu. Proto tajně požádal velitele stráží, aby mu s tréninkem pomohl. Starý Gedo-san neměl nic proti tomu, nabušit do mladého dědice trochu oné síly a mužnosti. Ovšem hned při první hodině byl naprosto šokován Harukovou prosbou.
"Nechci se učit sebeobraně, ani útoku s mečem. Nauč mě jak zabít. Nauč mě jak to udělat rychle a tiše. Uč mne tyto věci!"
Gedo-san netušil, co na tuto ohnivou prosbu odpovědět. Když se zahleděl do očí mladého dědice rodu, byl si jistý tím, že svá slova myslí vážně. Chtěl přesně tohle umět a nemohl si vybrat lepšího učitele. I když jeho otec byl dobrým samurajem, měl svou hrdost a čest. Zato Gedo-san byl mnoho let roninem a živil se jak se dalo, i nájemnými vraždami. Haruka to věděl, slyšel ten příběh, kdy Gedou san zachránil jeho otce, že za něj chtěl položit život, byť ho viděl poprvé. Tahle síla a odhodlání, tato věrnost mu vysloužila post velitele stráží a otcova ochránce. Gedo-san dostal nový domov, novou šanci a na minulost již myslet nechtěl a vlastně ani nemusel. Tyto vědomosti totiž zde v mírumilovném klanu Kuriyuki nebyly potřeba. A to Gedo-san činilo šťastným.
Byl osvobozen od svého údělu, od té krvavé cesty, kterou kráčel v minulosti.
Když proto Haruka toužil přesně po těchto vědomostech z jeho minulosti, začal se starý muž mračit, až z něj šel opravdu strach.
Jistě že to byla jen otázka času, než se Gedo-san zeptal naprosto přímo, proč chce Haruka mít takové znalosti. Umět takové nečestné techniky. Nebylo to vhodné. Ale Haruka si dobře byl vědom, že je bude potřebovat. Možná....možná nebude čas čekat, až Sadawa zaklepe bačkorama. Možná mu bude muset někdo pomoci. A navíc tu byla ještě jedna věc...Ayako...
"Nauč mě to, potřebuji znát takové věci, abych ochránil ty, které miluji. Abych ochránil naší rodinu i zem. Použiju vše...vše co je jen trochu možné. A proto...prosím, Gedo-san, nauč mě, jak vzít život."
Všechno šlo podle Harukova plánu, byť byl poměrně komplikovaný. Týden před festivalem Hiromi ulehla s teplotami. Doktora však odmítla s tím, že bude v pořádku, že asi jen prochladla. Chůva Asunaru si dělala starosti, několikrát denně jí chodila kontrolovat. Nevšimla si ale, že za tři dny v loži nahradil Hiromi Haruka, který se za ní vydával. Zabalen v teplých přikrývkách nebyl od sestry stále k rozeznání. Bylo snadné provést výměnu. Haruka totiž dobře znal zvyky jejich chůvy. Její harmonogram byl naprosto přesný. Vždy v osm hodin ráno, poté ve tři hodiny odpoledne a poté znovu v osm hodin večer. Tři návštěvy, kdy musel zaujmout sestřino místo. Protože Hiromi...Hiromi už tu nebyla.
Ten den, co předstírala nachlazení, ten den za ní večer přišel zrovna když si ostrými nůžkami stříhala vlasy. Nemohl se na to dívat, bolelo ho z toho srdce, přesto své sestře pomohl zbavit se jejich dlouhých krásných kadeří. Trochu oškubaný vzhled ještě umocnili oblečením, které Haruka ukradl při sušení jednomu sluhovi. Hiromi bylo trochu velké, ale to tolik nevadilo. Ušpinila si svou tvář, narazila slaměný klobouk a byla připravena na odchod. Nikdy by si ale nepomyslela, že to bude tak těžké.
Když stála před domem svého milovaného učitele a držela plně naloženého osla za provaz, když čekala, až se vydají na cestu, věděla, že je to naposled, co jejich hrad vidí. Po tvářích jí tekly slzy, které však díky potemnělému a zamračenému večeru nikdo nemohl vidět. Jakmile se Munataka-sensei objevil, jen svému sluhovi kývl a vydali se na cestu z hradu. Několikrát Hiromi upozornil, aby se neotáčela, aby se nahrbila. Ovšem Hiromi jako kdyby cítila ve svých zádech pohled, který jí trhal zevnitř.
Haruka stál na hradbách a sledoval je odcházet. I když sestře slíbil, že tam nebude, svůj slib poprvé nedodržel. Sledoval jak vedouc osla po boku svého drahého učitele opouští nádvoří hradu. Pohledem jí vyprovázel až k bráně. A byť jí tolikrát kladl na srdce, aby se neotáčela, nepřál si nic jiného, než naposled spatřit její oči, její tvář.
A Hiromi jeho tiché přání vyslyšela, aniž by o něm mohla vědět. U brány, když stráže otevřely průchod se přeci jen, na krátko otočila, a střetla se pohledem s Harukou. Ten krátký pohled měl být rozloučení, poslední sbohem. Byť chtěla svému bratrovi říci mnohem víc, třeba tisíci slovy.
Bylo to poslední sbohem, které dokázala dát. Provinilá duše, která opouštěla vše, co jí bylo drahé.
Sensei jí ostře napomenul a dostala i herdu do ramene, aby sebou hodila. To jí trochu přivedlo zpět do reality a s bratrovým pohledem se rozloučila nadobro. Bylo to to nejtěžší, v jejím životě, tím si byla naprosto jistá. Poté prošli oba branou, aniž by vzbudili nějaké podezření.
Část Harukova srdce v tu chvíli odešla s Hiromi někam do zapomnění. Nejspíše i ta lepší část jeho srdce.
Další dny se tedy držel plánu, předstírat svou sestru, kterou trápí nemoc. Nebylo to ani poprvé, co se takhle prohodili, když se jednomu z nich nechtělo do výuky nebo na trénink. Haruka však věděl, že je to naposled. Odchod sestry tak strašně bolel, že nejednu noc ronil tiše slzy do polštáře. Přesto ho další těžké rozhodnutí, další těžká zkouška, teprve čekalo. A on přesně věděl, co musí udělat. Den před festivalem se oblékl do kimona své sestry a zúčastnil se rodinného oběda s tím, že je mu už lépe a nemůže se dočkat festivalu. Vše šlo podle jeho plánu. Chyběla mu poslední věc.
Ten večer před festivalem se tiše vkradl do pokoje služebné Ayako a velmi snadno jí popletl hlavu slovy o lásce. Už dříve s ní hodně hovořil a věděl, že mladá služebná v něm našla zalíbení a on to zalíbení jen ještě přiživoval, byť ho sám nesdílel. Vše dělal jen pro noc festivalu, pro Hiromi...pro její svobodu. A zašel tak daleko, že hodlal využít této mladé, naivní služebné. Ten podvečer jí nechal na tatami slavnostní růžové kimono, které Hiromi dostala od rodu Sadawa a které si nikdy nechtěla obléct. Poprosil Ayako, aby si ho oblékla, aby se učesala a nalíčila, aby byla prostě nádherná, s tím, že se setkají na festivalu a užijí si ho spolu.
Dívka poblázněná svou láskou souhlasila, byť věděla, že ona je jen služebná a Haruka dědic rodu. Možná chtěla doufat, že se do ní zamiloval a že by mohli být přeci jen nějak spolu.
Setkat se měli za stánkem s pečenými jablky.
Ayako se opravdu připravila, nikdy si nepřipadala krásnější. Kimono jí dokonale padlo, protože měla velmi podobnou postavu Hiromi. Dokonce i stejně tmavé, dlouhé vlasy. Na sebe nahodila ještě kožešinový kabát s kapucí, kterou jí Haruka také donesl, kvůli tomu, že venku bylo poměrně chladno v tak pozdní hodinu. Před devátou večerní pak vyrazila tajně z hradu ke svatyni. Oblohu zrovna osvětloval ohňostroj, když vybíhala schody. U svatyně se to však hemžilo lidmi. Mnoho měšťanů i lidí z okolních vesnic se přišlo podívat na tu krásu. A i Ayako byla okouzlena barevnými světly na obloze. Několik očí jí sledovalo, několik lidí se po ní otočilo, ona si však ve své nedočkavosti nevšimla, že každý předpokládá, že je to právě dědička rodu Kuriyuki, krásná dáma, Hiromi.
Přesně na tohle však Haruka spoléhal. Že bude služebná od jeho sestry k nerozeznání. A přesně tohle mělo být také důvodem, proč zde dnes Ayako měla být.
Mladá služebná si povšimla stánku s jablky. Stál v centru malých obchůdků a stánků, které byly postaveny jen pro tuto noc festivalu. Byla to oblíbená pochutina zvláště pro děti. I ona si jedno chtěla zakoupit, ale i starý muž, který je u stánku prodával, si jí díky tomu drahému kimonu spletl s princeznou Hiromi. Proto dívka dostala jablko zdarma. Chtěla už se ohradit, že není Hiromi, ale jablko zdarma znamenalo ušetřené peníze, kterých jako služebná nedostávala mnoho. Proto se jen usmála a slušně poděkovala, než se tajně vytratila za stánek s jablky.
Čekala, až se Haruka objeví. Nemusela však čekat dlouho. Haruka se opravdu objevil v tmavém slavnostním kimonu. Vypadal naprosto překrásně, jako pravý mladý muž a dědic rodu. Byla jím okouzlená. Haruka však trval na tom, že je zde moc hluku a musejí jít kousek dál. Ayako ho následovala a její srdce se mohlo rozskočit. Haruka se však zdál zamyšlený, byl tichý, skoro nepromluvil, jen stál a shlížel s útesu dolů, na obrysy hradu rodu Kuriyuki, který byl dnes večer také osvětlen. I Ayako se přidala k jeho sledování hradu, aniž by tušila, o čem Haruka přemýšlí.
"Vím...že mi nikdy neodpustíš. Vím, že za nic nemůžeš... ale...je mi to líto...musí to tak být!"
Ayako vzhlédla k tváři mladého prince. Jeho oči byly zalité slzami. V šoku upustila i pečené jablko, než jí Haruka dost nešetrně chytil za předloktí. Poplašeně se rozhlédla, chtěla od něj couvnout, jako kdyby tušila, že je něco špatně. Ale již to nestihla.
Harukova ruka jí svírala pevně, poté ale mladík trhnul a Ayako ztratila balanc.
"Musí...to tak být, abych jí dal svobodu."
To byla poslední slova, která mohla zaslechnout. Další prudké trhnutí jí přivedlo až na kraj útesu. Noha se jí vysmekla s geta střevíců a ona zavrávorala na hraně útesu. Z posledních sil chmátla několikrát do vzduchu, aby se Haruky zachytila, ten jí však ještě postrčil do tmavé propasti pod ní.
Vykřikla hlasitě, ale přes zvuk ohňostroje jí nikdo nemohl slyšet. Nikdo nemohl ani vidět její pád. Jediné, čím si byl Haruka jistý byl fakt, že po tak velkém pádu její tvář nebude k poznání. Kimono však ano.
Haruka vyběhl pak celý rozcuchaný s hysterickým výrazem v očích přímo do středu všeho dění a zřítil se na kolena. Hlavu si svíral v dlaních a něco nesrozumitelně mumlal. Seběhly se k němu nejen stráže, ale i jeho otec s matkou, kteří si toho povšimli. I několik měšťanů, kteří se zalekli toho, jak to mladý Haruka vypadá. Trvalo několik minut, než byl schopný se Haruka trochu uklidnit. Sevřel dlaň svého otce i matky a s pláčem jim oznámil, že jeho sestra, jeho milovaná Hiromi skočila z útesu. Nemohla snést představu, že se vdá bez lásky za krutého muže z rodu Sadawa. A proto, ze zoufalství skočila a vzala si život.
Šokovaní lidé nemohli uvěřit těmto slovům. Mnoho z nich tu domnělou Hiromi dnes vidělo.
Nic nenasvědčovalo tomu, že by byla zkroušená. Přesto otec zděšen tímto přiznáním povolal všechny stráže a vydali se Hiromi hledat. Byť šance, že pád přežila, byla naprosto nulová.
Festival byl předčasně ukončen a všichni lidé se snažili pomoci při pátrání. Louče kolem svatyně hořely několik hodin, než se jim povedlo najít zkrvavené a rozbité tělo mladé dívky, v růžovém kimonu s lotosovými květy. Jediné, podle čeho mohl otec Hiromi bezpečně poznat.
Žádné komentáře:
Okomentovat