Kapitola 07

Ráno bylo pěkně krušné. Vzbudil jsem se celý rozlámaný a než jsem si stačil uvědomit, že se tísním na úzkém gauči, zřítil jsem se dolů, takže jsem snad vzbudil všechny sousedy v okruhu pár mil. Ještě jsem byl celkem mimo, ale alespoň jsem si ušetřil kocovinu. Večer jsem měl naštěstí jen pár piv.
Asi jsem po ránu vypadal velice esteticky, protože Laura vyšla ze svého pokoje a úplně se mě lekla. Než ji asi právě v probuzeném stavu došlo, že to jsem já a jen mávla rukou.
Měl jsem štěstí, že její rodiče bývali často přes týden pryč za prací. Takže měla Laura celý byt pro sebe. Jinak bych neměl odvahu přijít a dožadovat se noclehu.

Laura zabrala koupelnu snad na celou hodinu a já si v duchu říkal že je horší jako Dany. Hned jak jsem si vybavil jeho tvář musel jsem se proplesknout. Hned po ránu? Ale kušuj. Ale přeci jen vyplula z koupelny jako pravá dáma a milostivě mi dovolila jít se taky zkulturnit.
Když jsem vylezl cítil jsem vůni čaje a něčeho pečeného. Bylo to pečivo, právě vytahované z trouby. Laura byla poklad. Já být na holky tak neváhám ani vteřinu a požádám ji o ruku.
Seděli jsme tiše u snídaně. Cítil jsem jak po mě Laura pokukuje, ale dlouhou dobu neměla odvahu se zeptat.
"Utekl jsi snad z domu?"
"Ne jen jsem...udělal co jsem neměl."
"Spal si s ním?"
"Ježíši co si to o mě myslíš?"
Její pohled mluvil za všechno. Neskáču na všechno co kolem projde. Sám jsem se o tom přesvědčoval celou noc.
"Tak?"
Jen jsem musel svěsit hlavu. Ke stolu přiběhla i její ovčanda Besy a začala mi pokládat svou těžkou hlavu na koleno a házet po mě psíma očima. Somrovala něco k jídlu, ale dát jsem ji nemohl, Laura by mě přetrhla. A tak jsem ji jen tiše hladil.
"Nejde to, nevydržím s ním v jednom domě. Pořád si se mnou hraje a svádí mě. Pořád mám chuť..."
Laura si jen povzdechla.
"Včera večer mi volala Sabina. Prý jste byli v Modré opici. Měla o tebe strach".
Mlčel jsem. Nechtěl jsem přiznat svůj hřích, to že jsem šel s tím...nemusel jsem nic říkat, jen jsem vytáhnul ten kousek papíru s jeho číslem. Nastalo ještě těžší nadechnutí ze stran mé kamarádky. Ale neodsoudila mě jak jsem předpokládal.
"Tímhle ale nejde věci řešit to víš ne?"

Přeci jen mě u sebe nechala až do oběda. Pomohl jsem ji s úklidem a šli jsme vyvenčit Besy. Byl jsem ji tolik vděčný. Nepoučovala mě, nedávala hloupé dospělácké rady, i když byla o tři roky starší než já. Shrnula to prostě slovy "přírodě neporučíš".
Musel jsem se tomu jenom smát. Po poledni jsem se tedy vrátil zpátky domů. Pozdě jsem si uvědomil, že jsem ani mamce nezavolal a že bude mít strach kde jsem byl. Pozdě jsem si uvědomil, že nechávat Danyho samotného a ignorovat ho byla špatná volba.
Když jsem se vrátil mamka stála v kuchyni. Viděl jsem že má zarudlé oči a to mě moc bolelo. Nesnášel jsem když plakala. Tak jsem ji jenom objal a za vše se omluvil. Hned mi vyčinila jak si to představuji, ani nezavolám, ona trne co se mi stalo... Všechno jsem si to útrpně vyslechl a omluvil se znovu. Namluvil jsem ji že jsme slavili u Laury a já tam přenocoval, protože se mi nechtělo vracet takovou dálku pozdě v noci domů. Sice nevím nakolik mi tuhle historku uvěřila, ale zdála se být klidnější.
Tedy než mě zamrazila při odchodu.
"Floriane, prosím posaď se, chtěla bych s tebou o něčem mluvit."
Její tón nevěstil nic dobrého, takže jsem se zmateně posadil.
"Víš nikdy jsme spolu nemluvili no...o tvém milostném životě. Nikdy jsem se příliš nevyptávala ale..."
Moje obočí vylétlo vzhůru a já se zděsil. Co tohle znamená?
"Já nevím o čem to mluvíš mami, můj milostný život je naprosto v pořádku". Asi se dneska vylžu z podoby. Odpusť bože, půjdu do pekla.

Mamka se i dále ošívala a mě to bylo krajně podezřelé. Ale raději jsem se neodvažoval zeptat se jestli to ví. Jak by to mohla vědět? A pak mi na mysl vytanul Dany. Ne Flo, takový parchant to snad není. To by neudělal...stále jsem si to opakoval jako mantru, ale bez valného účinku.
"Víš tehdy když si chodil s tou slečnou, byla moc milá, škoda že jste se rozešli. A teď tolik času trávíš s Laurou a tak jsem myslela..."
"Mami ale Laura je jenom moje kamarádka."
Myslím že to byla věta, kterou mamka právě slyšet nechtěla. Přisedla si ke mně a chvíli mě prohlížela ze všech stran. Co je mám snad lepru?
"Víš Dany mi včera přinesl tohle a měl obavy co si o tom má myslet. Prý to našel když povlékal postele."
Hodila na stůl ten pornografický gay časopis, který jsem tomu skřetovy zabavil a hodil ho do koše. Jak se zdá nijak to nepomohlo. Proto jsem mohl jen třeštit oči a snažit se nerudnout.
"Řekl mi, že to našel pod tvým polštářem a já bych moc ráda věděla no...v tom časopisu jsou nazí muži."
To je mi tedy postřeh. Bože můj nevěděl jsem jestli se studen propadnout, nebo vztekem prasknout. Proč to udělal? Proč ji musel dát ten časopis? Chtěl se snad pomstít?
"Ten zmetek jeden".
"Floriane! "
Neuvědomil jsem si že jsem to vyprsknul nahlas s tolika nenávisti, jenž jsem byl schopen. Mamka mě zpražila vyděšeným pohledem.
"Byla bych ráda kdyby jsi mi tohle vysvětlil, to je nějaký váš žertík?"
Sklopil jsem hlavu a začal si převíjet všechny ty vzpomínky kdy jsem ji musel lhát, aby se nedozvěděla pravdu. Jak jsem si zakládal na tom že jednou ji to řeknu...časem. A teď mě tahle skutečnost sama konfrontovala. Nevěděl jsem co říct. Co udělat. Proto jsem se zmohl jen na útrpný pohled, který přímo volal "nech mě jít, nechceš to vědět".
Přeci jen se znovu posadila a promnula si spánky. "Já myslela že spolu můžeme mluvit o všem Flo. Nikdy mě ani nenapadlo že by jsi...no že..."
Také nevěděla jak to říct. Vyhýbala se tomu slovu, jelikož si asi nebyla jistá.
"Je to tvoje?"
"Ano."
Nemělo cenu dál lhát a dělat že to neexistuje. Možná jsme si potřebovali takhle promluvit už pár měsíců. Proto jsem se rozhodl ji odpovědět na všechny otázky.
"A no...v tom časopisu, jsou samí muži. Líbí se ti to?"
Nastalo ticho.
"Flo, zlatíčko na tom přece není nic špatného když se ti ty obrázky líbí, to ještě neznamená že jsi..".
"Mami, ale já jsem. Ano bojíš se to říct, ale je to pravda, jsem homosexuál. Líbí se mi muži".
Nastalo mnohem větší ticho. Bál jsem se že mamka omdlí, protože byla bílá jako stěna. V pořádku, první pomoc zvládám na jedničku, přeci jen ze mě bude doktor no ne.
Na chvíli to musela jít vydýchat k oknu. Mlčela, jen ji po tváři tekli slzy.
"Jak dlouho...jak dlouho už"?
Byl čas na upřímnost. Na vyjádření všeho toho, co jsem se ji bál říct.
"Já nevím, začal jsem si to uvědomovat asi v šestnácti".
Další hluboké nádechy následovaly.
"Odpusť mi to, že jsem ti to neřekl dřív, ale bál jsem se jak by jsi reagovala".
Přeci jen jsem se odvážil mamku pevně obejmout. "Není to nemoc mami, neumírám. Jen prostě se mi místo holek líbí kluci".
Neřekla na to nic, ale přeci jen se mírně usmála. "Máš mě ještě ráda?"
"Jsi můj syn Floriane."

Myslím že tahle odpověď byla dostačující. Přinutil jsem ji si znovu sednout, protože se ji točila hlava. Dlouho do večera jsme si o tom povídali. Když se otřepala z prvotního šoku její první otázka zněla jestli mám přítele. Jen jsem zakroutil hlavou, takže ji to trochu uklidnilo. Řekl jsem ji všechno. I když jsem u toho rudnul jako rak, styděl jsem se. Přeci jen jsem nebyl zvyklý mluvit o takových věcech.
Řekl jsem ji celou historii s mou tehdejší první přítelkyní, dokonce i to s tím stanováním. Sice taky trochu rudla, ale muselo to všechno ven. Svoje vypravování jsem skončil u toho proč jsem chtěl jít na kolej, i když škola nebyla tak daleko od domova a klidně bych mohl levněji dojíždět.
Jak se zdálo mamka všechno v klidu přijala. Rozhodli jsme se zatím o tomhle tajemství před Viktorem pomlčet.
Byli jsme jako dva spiklenci.
Měl jsem asi radost že celé to tajemství prasklo. Hodně se mi ulevilo, když jsem to nemusel dusit v sobě. Ale na ten podraz od toho skřeta jen tak nezapomenu. Bylo mi hned jasné že to udělal schválně. Jako pomstu. Ale proč? Proč mi ztrpčuje život? To ho to tak baví? Myslím že si budeme taky muset velmi vážně promluvit. Už mě nebaví být jeho hračka.

 -------------------------------------------------------------------------------------------

Napětí a vztek ze mě přímo odkapávali, když jsem rozrazil dveře mého pokoje a našel Danyho rozverně klátit nožkami, jako nějaká koketa na své posteli. Když jsem vešel střelil po mě zvědavým pohledem a v jeho pohledu jsem viděl posměch. To mě ještě více rozčílilo, takže už jsem se vůbec nedržel zpátky a začal na něj prostě křičet.
"Proč?!"
Ale odpovědí mi byl jen ten jeho kouzelný rošťácký úsměv.
"Na něco jsem se tě ptal!"
"Proč? Jen tak...aby byla legrace."
Myslel jsem že ta věc má aspoň nějaký charakter, ale jak se zdálo mýlil jsem se. Jak si mohl dovolit plést se mi do života? Tenhle malej přistěhovalec, kterého tu trpím jen kvůli matce?
Přešel jsem až k němu a tyčil se nad ním jako bůh pomsty. Stále po mně pokukoval, ale jeho pohled se změnil z posměšného na zvědavý, což mě trochu zmátlo. Chtěl snad vědět co udělám. Nevím proč jsem se napřáhl a chtěl mu jednu vrazit. Vážně jsem chtěl v mém rozběsněném stavu. Neuhnul ani o píď. Má ruka se zastavila těsně u jeho tváře. Proboha co to dělám? Nemůžu ho přece uhodit, to nejde...
"Co je? Dostal si strach? Dokonči to ty zbabělče jeden teploušskej!"
Ale i když jsem měl v tu chvíli tak obrovský vztek, jako už dlouho ne, nedokázal jsem své ruce poručit. Zasloužil by si pořádně dostat, ale já byl na to příliš měkký. Vždycky jsem byl. A teď se to jen potvrdilo.
Ale dřív než jsem se stačil nadát vymrštil se on do kleku a bez varování mě prostě políbil. Prudce se mi přitiskl na rty a já jen vytřeštil oči. Už vážně nic nechápu. Trvalo mi notnou chvíli než jsem se trochu probral a polibek mu opětoval s tím, že jsem si ho přitáhnul blíž k sobě a omotal mu ruku kolem pasu. Ale jakmile jsem to udělal odtrhl se a facku mi vrazil on. A že sedla. Až jsem zavrávoral. Sakra ten má ale ránu. Vůbec jsem nepředpokládal že tak křehké stvoření něco takového dovede.
Byl jsem tak konsternovaný, že jsem si jen hladil postižené místo a zmateně na něj koukal. I on se těžce snažil rozdýchat ten polibek, nebo spíše to udušení, o které se pokoušel.
Vůbec jsem mu nerozuměl. Nejdřív mě líbá div že ze mě nevycucne život a pak mi jednu vrazí? Co je tohle za pořádek.
"Za...za...co?"
"Parchante, ještě se ptej."
Proboha prosím, doneste mi slovních nebo přitáhněte překladatele, já téhle mimozemské bytosti vůbec nerozumím. Mluví na mě svahilsky nebo co?
Role se v malém mžiku oka prostřídali a já teď vůbec nevěděl kdo je ten špatný a kdo ten dobrý. Tohle mi dělat nesmí nebo přijdu o rozum.
"Chceš ještě jednu?"
Nevině na mě pokukoval a měřil mě pohledem.
"Co facku nebo pusu?"
Rozesmál se a začal si brblat cosi sprostého pod vousy.
"Vezmeš mě zase vyvenčit?"
"Teď?"
"Ne v příštím století ty Einsteine".
Jen jsem pokrčil rameny a následoval ho ven. Proč? Na to se mě neptejte, sám bych to nedovedl vysvětlit. Velkej šéf zavelil jde se ven, tak jsem šel. Ani nevím jak jsem sebral sebou i Filuta a svěřil vedení Danymu. Ale popravdě...nějak jsem mu zapomněl říct, že můj pejsek se narodil jako věčný tahoun a jakmile zjistil, že ho vede Dany, začal s ním smýkat z jedné strany chodníku na druhý. Bavilo mě to sledovat. Jak se Dany durdí a snaží se Filuta překecat ať je hodný, snažil se ho donutit násilím, ale podle mého názoru Filuta vážil tak dvakrát tolik co Dany takže chudák bratříček neměl šanci. No jo tohle dělal každému, kromě mě a mamky. Dokonce i Viktora takhle potahal po louce. Hold můj pejsek se rád tímhle bavil.
Chvilku s ním Dany urputně zápasil, ale když oba málem skončili v silnici, rozhodl jsem se raději zakročit a Filuta si přebrat.
"Hrozné zvíře."
"Zrovna mi říkal to samé o tobě."

Bylo to jako na vratké houpačce, jednou jsme byli dole a já ho nenáviděl a přál si ho zardousit a pak najednou jsme byli nahoře a mně s ním bylo tak skvěle, když jsme se smáli. To co bylo mezi tím, ty jeho podivné sexuální útoky na mou osobu jsem neuměl zařadit. Nakonec jsme došli spolu do parku kde jsme se usadili na lavičce.

"Nemáš mi co říct?"
Špičkou boty ryl v trávě a vykopával drny. Vlasy mu padaly do očí a vypadal tak nevinně, jako porcelánová panenka. Ale ve skutečnosti to byl ďábel sám, takže jsem se snažil nedat se tou pózou zmást. Čekal jsem minutu, pak dvě...a nakonec jsem se dočkal.
"Omlouvám se, byla to blbost, ten časopis, nechtěl jsem ...no to...."
On se omluvil? Asi si nechám pročistit zvukovody, proč jsem si nevzal magnetofon, abych si tuhle památnou chvíli zaznamenal? Pouštěl bych si to každou noc před spaním....už začínám být sarkastický.
"Ale zasloužil sis to."
A teprve pak mi to došlo. Když se naše pohledy setkaly. Už jsem chápal proč to udělal. Byl to trest. Chtěl mě vytrestat za to co jsem mu udělal v té koupelně, za to jak jsem sprostě utekl. Občas jsem dokázal vyčíst z jeho pohledu vše a nemusel ty slova ani vyslovit. Stačilo aby byl upřímný a neschovával se za tu masku pohrdání. Tak tohle byl ten pravý Dany? Nevinný ustrašený pohled malého zvířátka, nejisté kroucení si tkaničky od kapuce. Ano, to byl ten Dany do kterého jsem se bláznivě zakoukal. Všechno ostatní byla jen hra, jen přetvářka. Chránil se snad jimi? Přede mnou?
"A...proč si mě políbil?"
"Tobě se to nelíbilo?"
"Neodpovídej na otázku otázkou."
"Proč ne?"
On mi vážně schválně hraje na nervy.
"Což o to...líbilo, ale neměl by jsi to už víckrát dělat."
Jeho pohled se do mě zabodl. Připadal jsem si jako nějaká zkumavka pod mikroskopem.
Čekal jsem snad něco jiného než jeho zvědavé... "A Proč ne?"

Jak se zdá Dany nepochopil pravidla rodinných vztahů. Jen jsem se zoufala chytil za hlavu a začal skučet.
"Ty jsi vážně trest boží, tak jako morová rána, jako kobylky."
Rozesmál se tak až se klátil na lavičce. Nevím co mu přišlo tak k smíchu.
"Je s tebou sranda brácho, když se netváříš tak kysele jako šťovík."
No ne, to je snad poklona? Nevycházím s úžasu. Tenhle den se zapíše do historie naší rodiny.