VII - Manželství

Haruka zůstal překvapeně stát a sledoval záda odcházejícího generála. Zítra?
To bylo příliš brzy! Ne že by Haruka neočekával, že svatbu bude chtít rod Sadawa uspořádat co nejrychleji, ale tohle bylo...až příliš. Za tak krátký čas se nestihne obřad připravit. Bylo nemožné připravit případně plán útěku, či obrany, kdyby jeho úkol nevyšel.
I služebné po sobě dost poplašeně pokukovaly. Ani jim se zjevně nelíbila taková rychlost a spěch. Nebylo ho přece třeba.
Harukovi proto chvíli trvalo, než se rozešel za sluhou. Nehodlal se vzdát svého úkolu, nemohl. Bylo nutné případně improvizovat a přizpůsobit se novým podmínkám. Haruka jen pevně svíral pěsti, opravdu ho tohle rozrušilo. Bylo ale pozdě na útěk, na odhalení. Již nebylo možné se vrátit zpět a vše ještě lépe promyslet. 

Po cestě do svého pokoje se Haruka snažil co nejvíce a hlavně nenápadně rozhlížet. Zapamatovat si jednotlivé chodby a cestičky, a hlavně rozdělení stráží i obličeje sluhů a lidí, kteří se v sídle pohybovali. Poté byl uveden do poměrně velkého luxusního pokoje. Bylo vidět, že s výzdobou si opravdu dali záležet. Vše z drahých látek a krásného porcelánu, dovezeného nejspíše z Číny.
Haruka ale nemohl mít s takové nádhery radost. Odhodil si kožešinu, kterou měl omotanou kolem krku a vztekle začal rázovat po pokoji.  Jeho služky ho s obavami ve tvářích sledovaly.
"Zítra...oni se zbláznili..."
Jako kdyby poprvé Haruka pocítil pochybnosti a strach. Ale musel to udělat, musel myslet na svou rodinu.
Jen příprava svatebního kimona trvala několik hodin. Služebné se činily a snažily se, aby vše bylo perfektně přichystáno. Poučovaly Haruku, jak má držet shrbená ramena a nedělat tak dlouhé kroky, že musí působit víc křehce. Mladík ale jejich slova skoro neposlouchal, jako by jen pluly kolem něj.
Starý Sadawa si za celý den svou nastávající ženu nenechal zavolat. Ani sám nepřišel Haruku v jeho pokoji navštívit. Ale možná to tak bylo i lepší. Při domluvených svatbách nebylo zvykem, aby manželé sdíleli stejné křídlo hradu či sídla, natož pokoj. To Haruku trochu uklidňovalo. Nemusel toho starého páprdu snášet. A i kdyby nevyšla jeho vražda tu první noc, jistě by se mu vnutil do lože jiné noci. Musel být trpělivý a neudělat chybu.

Když služebná lorda Sadawi donesla v podvečer jídlo pro mladou, nastávající nevěstu, sdělila Harukovi další šokující informace.
Obřad se měl konat na zahradě, ve velkém altánku. To Haruku opravdu vyvedlo z míry. Nebude se ta událost konat v domě? To znamenalo mnoho věcí. Nejen, že obřad bude asi zkrácený, urychlený, přeci jen venku mrzlo i přes poledne, kdy bylo slunce nejvýše, ale hlavně...dalo se očekávat, že svatba proběhne jen v úzkém kruhu lidí, kteří jí budou přítomní. Tím odpadala velká svatební hostina a velká událost. Haruka totiž předpokládal, že se lord Sadawa bude chlubit ukořistěnou mladou nevěstou před celým městem, před celou svou zemí. Čekal, že přípravy na svatbu zaberou dalších několik dní a obřad pak bude hodně pompézní.  Ale vše nasvědčovalo nyní opaku, což bylo zvláštní.
Haruka ani nic nesnědl, byť mu obě služebné domlouvaly. Stále se mu do myšlenek vkrádala podivnost svatby, chování generála tohoto rodu...vše bylo tak divné. Ale jeho mysl nakonec našla uklidňující vysvětlení, které se zdálo pravděpodobné. Lord Sadawa už byl starý muž. Možná už mu i pohyb dělal problém a proto nechtěli, aby se nějak veřejně více ukazoval? To Harukovi dávalo poměrně smysl, a proto se trochu jeho mysl mohla uklidnit.
Přesto nebyl schopný se donutit něco sníst. Žaludek měl jako na vodě a nyní se opravdu cítil, jako pravá nevěsta před svatbou. A to mu přišlo až trpce komické.
Myslel na svou sestru, na to, jak se jí asi daří s profesorem. Jistě si někde koupili domek, budou žít spokojený život, možná brzy přijdou i děti... ta představa ho činila nešťastným, protože věděl, že jí již nikdy nespatří.

Dokonce ani když slunce zapadlo a nastal čas spánků, nebyl Haruka schopný usnout. Do mysli se mu vkrádaly dvě tmavé oči pod maskou, ale také veškeré obavy, že selže. Ohrozí tolik životů, byť o ten svůj jistě přijde. A to ho děsilo nejvíce. Ne smrt jako taková, jako spíš bezmoc, už se nějak podílet na dalším dění. Neschopnost zachránit svůj rod, neschopnost cokoliv udělat...
A to jeho mysl trápilo. Jestli vůbec usnul, bylo to sotva na pár hodin těsně k ránu. Poté byl ale vzbuzen svými služebnými, protože nastal čas chystání, líčení a oblékání. Ráno tedy byl poměrně unavený a nejradši by prospal celý týden. I tentokrát snídani vynechal, což už služebné docela poplašilo. Vzal si jen kousek zeleniny, ovoce a čaj. Jako kdyby odmítal i přijímat pohostinnost tohoto domu. Vše zde odmítal.
Strojení do šatů bylo náročné, služebné je příliš utáhnuly a proto se mu těžce dýchalo. Měl pocit jako by se topil, nemohl se nadechnout. Služebné ho ale neustále ujišťovaly, že je nejkrásnější nevěsta, kterou kdy viděly. To že ony viděly jen jeho ve svatebních šatech jejich slovům moc váhy nepřinášelo. Ozdoby do vlasů a líčení, vše bylo tak zdlouhavé a otravné. V tu chvíli Haruka zatoužil po jednoduché vojenské uniformě nebo sezení v horkých lázních nahý.
Ale během tří hodin bylo vše hotové. Dokonalá nevěsta z významného rodu.
Poté Harukovi zbývalo jen čekat, až pro něj někoho pošlou. Jen doufal, že to nebude ten otravný generál, který k němu byl tak hrubý.
Hodina svatby se nachýlila a dosti pozdě se opravdu otevřely dveře do Harukova pokoje. Bez varování, bez vyzvání v nich stál ten mrzký sluha ze včerejšího dne, který je odváděl do pokoje.

"Obřad je připraven. Jste očekávána."

Tak drzý a nevhodný sluha, který na Haruku koukal dost mlsně až skoro vulgárně. Proto se mladíkovi po těle rozběhlo mrazení a až nepříjemný třas. Bylo to tady, ta chvíle...
Proto nedbal na rozčilení svých služebných a jemným hlasem je pobídl, aby ho doprovodily. Poté zamířil přímo za sluhou, který se na místě otočil a se šklebem zamířil dlouhou chodbou někam do zákoutí hradu. Haruka se opět snažil zapamatovat jednotlivé chodby a dveře, než došly až na podlouhlou verandu, na které už Haruka cítil závan studeného chladu. Poté zahlédl sluhu, jak otevřel dveře, které vedly přímo do velké zahrady. Haruka zůstal hledět na svátečně vyzdobený altánek, který byl viditelný i odsud a jen se zamračil. Poté ale vykročil po malých schůdkách na zametenou cestičku z kamenů, která mířila přímo k altánku.
Kolem altánku už stálo několik mužů, dokonce i pár žen, u některých Haruka dokázal určit, že jsou to manželky místních...důležitých mužů? Ale ani jednoho z těchto lidí Haruka neznal a o jejich funkcích se mohl jen dohadovat.Nikdo z nich ho ani nepozdravil, jen tam tak stáli a zírali. Pomalu vystoupil až do malého altánku, ve kterém už stál nachystaný buddhistický mnich, který se na Haruku jemně usmál a pozdravil ho.
Když se ale mladík rozhlédl, co mu to jeho šaty dovolovaly, neviděl nikde lorda Sadawu. Nejspíš bude muset čekat, až bude přiveden?

Brzy se ale ozvalo křupání sněhu pod těžkou botou a i zvuk samurajské zbroje, která při chůzi tiše cinkala obrněnými pláty o sebe. Haruka se v ten okamžik otočil a uviděl přicházet rázným a rychlým krokem muže, v nádherné a jistě velmi drahé zbroji rodu Sadawa. Na chvíli tím zůstal naprosto okouzlen a sledoval onu postavu, která mířila přímo k altánku. Lord Sadawa...
Harukova mysl na něj ale poplašeně volala.
Ne, něco je špatně, něco...tu nesedí, něco tu být nemá, něco...něco...
Haruka byl ale okouzlen tímto silným mužem natolik, že zapomněl na cokoliv jiného.
Až poté si začal skládat střípky dohromady a pocítil obrovský nával zmatení a strachu.
Počkat...co....to přece...
Lord Sadawa byl starý muž. Již se bitev sám osobně neúčastnil, proč tedy ona bitevní zbroj? A i kdyby ho do ní jeho vazalové opravdu oblékli, rozhodně by ve svých sedmdesáti letech nedokázal držet tak vzpřímenou chůzi, tak svižný krok. Takto nákladná krásná zbroj jistě vážila kolem patnácti kilo. Tyhle drobnosti, které by kde kdo přehlédl ale Haruka uměl vidět a nedávaly mu vůbec smysl. Proto se začal mračit. Trvalo jen pár sekund, než se jeho pohled rozšířil poznáním. Ta maska...ta tmavá maska, kterou viděl včera u muže, který je s kočárem doprovázel. Ten drzý chlap...
Nakráčel si to přímo do altánku a postavil se po boku nevěsty, než kývl na buddhistického mnicha, že obřad může začít. Až poté si odepnul svou přilbu a spolu s maskou je sundal.
Haruka jen překvapeně zamrkal.
Muž, mladý muž, s hodně ostře řezanými rysy. Účes, který nosili svobodní mladí muži...nejspíš i voják. A ty temné, tmavé hluboké oči, které se na Haruku podívaly, jako kdyby...viděly skrz všechnu tuhle svatební faleš. To Haruku opravdu vyděsilo a instinktivně couvl.

"Kde je lord Sadawa? Co má tohle znamenat?"

Jen úšklebek, dost podlý na to, aby si byl Haruka vědom toho, že vše co plánoval, vše co si myslel, že ví, bylo...špatně? Nechápal vůbec, kdo je tento muž, ani co se děje.

"Uklidněte se princezno, tohle je lord Sadawa, vše je v pořádku."

Mnich se snažil nejspíš nějaké nastalé nedorozumění osvětlit, ale setkal se jen se zmateným pohledem nevěsty.

"Och chápu, princezno, asi jste očekávala staříka nad hrobem, za kterého se provdáte...hm tak to vás zklamu. Můj otec, lord Sadawa zemřel před dvěma týdny. Nyní jsem Lordem Sadawou já. Mám jeho zbroj, i jeho ženu, vše je nyní mé."

Muž, který se představil jako nový lord Sadawa se na Haruku znovu ostře zahleděl. Aby dal jasně najevo, že se může vztekat jak chce.
"Ale...ale...syn lorda Sadawi zemřel v bitvě, co je to za podvod?"

Haruka však odmítal tomuhle uvěřit. Nemohl dovolit, aby vše, co plánoval a budoval bylo nyní zničeno nějakým podvodníkem, který uchvátil vládu. Nemohl to být dědic. Ne, lord Sadawa měl jen jednoho syna a ten byl mrtvý! Tím si byl Haruka naprosto jistý.

"Ano, můj ctěný mladší bratr zemřel v boji. Sotva zvládl držet meč. Jak směšné. Zatím co on byl rozmazlován a ctěn, jako dítě z právoplatného svazku, já byl vyhnán, jako potomek nelegitimní, stvořený s pouhou prostitutkou. A přesto tu zde nyní stojím, místo mého otce, místo mého bratra...a vezmu si, co mi náleží."

S tím hmátnul prudce po Harukovi. Nejspíše ho chtěl chytit za zápěstí, či předloktí. Ale Haruka měl dobrý postřeh a stačil uhnout, což muže jen donutilo k smíchu. Pak už se vše stalo tak rychle.

"Na ženu máte docela přehled o politice, má nastávající."

Ostrý smích a výpad. Tentokrát už Haruka neměl kam ustoupit a byl naražen na jeden ze sloupků altánku. Nikdo z přihlížejících neřekl ani slovo, nikdo se mladé nevěsty nezastal, nikoho jako by tohle chování nepohoršovalo. Jen jedna Harukova služebná se pokusila bránit svého pána, respektive paní, jak bylo zvykem. Ale než stačila cokoliv udělat, přilétla jí od muže ve zbroji taková facka, že upadla do sněhu a chytila si poraněnou tvář.
Haruka jen poplašeně těkal pohledem z muže, na svou služebnou. Cítil jeho ruku na svém krku, i když ho muž neškrtil, jen pevně svíral jeho krk. Cítil i jeho meč, který ho tlačil do stehna. A poté.... i druhou ruku, která mířila nebezpečně nízko pod Harukův pás Obi, proto se začal Haruka prudce bránit.
Padla další facka, kterou dostal neznámý muž až trochu zavrávoral. Ale donutilo ho to od vyděšeného Haruki odstoupit. Protřel si svou tvář a rozesmál se.

"A pěknou ránu, na princeznu, čím to asi bude..."

Jako kdyby opravdu narážel na Harukovo pohlaví, jako kdyby to věděl, což nebylo za žádných okolností možné. Nemohl to tušit, nemohl to zjistit. Haruka byl dokonalou ženou, dokonalým obrazem své sestry...Ani jejich rodiče je nerozeznaly, jak by mohl tenhle muž....nesmysl.
Poté se ale muž obrátil zpět na duchovního a nařídil mu, aby svatební obřad provedl. Jelikož nevěsta dala souhlas se svatbou již před mnoha lety. S tím, že si vezme lorda Sadawu. Dala své povolení znovu, když přijela na tento hrad. Nebylo třeba jejího dalšího souhlasu.
Haruka byl tak naprosto odstřihnut, od jakéhokoliv odporu či protestů. Ten muž měl pravdu, nebylo možné toto nějak napadnout, nebylo možné se z toho vyvléci. Pokud...pokud byl dědicem starého Sadawi, přecházely na něj práva jeho otce. Tedy i právo na manželství s Harukou.
Buddhistický mnich ještě chvíli sledoval vyostřenou situaci. Dech popadající vyplašenou princeznu a svérázný výraz nového, mladého lorda Sadawi. Nakonec neměl jinou možnost než obřad skutečně provést, byť byl zkrácený
Sice se Haruka odmítal účastnit, ale byl k tomu přinucen, když si ho za loket muž přitáhl vedle sebe, pro svázání jejich rukou, na znak pouta, které je bude svazovat na celý život.