Richard by se nespokojil s nějakou vybájenou historkou. Remi měl jistotu, že jeho odpověď a vůbec způsob, jak se nyní vyjádří, může vše změnit. K horšímu jistě, ale mohlo to mezi nimi přinést i něco lepšího? V téhle situaci Remi váhal. I kdyby řekl…pravdu…
„A co chceš slyšet? Že mě matka bila a otec znásilňoval? Nebo že mě otec bil a matka znásilňovala? Nebo že jsem sirotek a musím živit sourozence? Nebo že rodiče zahynuli a já se musel nějak uživit?“
Remiho hlas však měl v sobě spoustu ironie a na jeho tónu to šlo jasně znát. Myslel si snad Richard, že je mladík jeden z těch nešťastlivců, s krutým osudem, který prostě neměl na výběr a musel začít šlapat? Ale Remi nechtěl, aby ho Richard litoval. Nechtěl mu nalhávat nějaké oskarové story. Jenže pravda….pravda byla ještě mnohem horší než všechny možnosti, které Richardovi vyjmenoval. Pro Remiho ano.
„Ne, nechci slyšet žádné hloupé pohádky. Chci jen…skutečnou pravdu.“
Richard však pochopil chlapcův zastírací manévr. Ano, možná věřil, že za jeho osudem stojí nějaký podobný krutý příběh. Nebo…spíš tomu chtěl věřit? Chtěl si toho krásného chlapce, který ho okouzlil na první pohled idealizovat, mít ho za hrdinu v tomhle hnusném světě. Možná toužil slyšet, že opravdu neměl jinou možnost. Mít pocit, že ho vlastně zachraňuje od zlého osudu. Být jednou princem na bílém koni. To bylo tak strašně patetické a hloupé. Svět přeci nemohl být takový, tak jednoduchý.
Remi však jen po jeho slovech sklopil zrak ke svým botám. Pravda…. Neřekl jí nikomu ze svých takzvaných kamarádů. Ne, jim nalhal nějakou hezkou hollywoodskou historku o nebohém sirotkovi. Jediný člověk, který to prokoukl, který znal pravdu, byl Aiden. A nikdy ho nesoudil. Ale bude mít stejné pochopení i Richard? Nebo jeho život odsoudí a všechno to hezké mezi nimi skončí? Remi to nemohl vědět. Přesto se rozhodl, že Richardovi nebude lhát. Nemohl by. Chtěl, aby právě Richard věděl o něm vše, aby ho bral takový, jaký opravdu je, aby znal všechny jeho slabé stránky. Ale nebyl si vůbec jistý, proč na tom tolik záleželo.
„Promiň. Asi tě zklamu, ale žádná teatrální historka to není. Moji rodiče žijí na jihu Francie. Mají tam malý statek a pěstují vinnou révu. Dělají skvělý mošt. Dokonce tam žijí i moji prarodiče. Je to malinké městečko, kde chcípnul pes. Nikdy mě nezneužívali, bohužel.“
„Proč jsi tedy skončil tady, v Paříži?“
„To je dlouhá historka.“
„Já nikam nespěchám, ty snad ano?“
Remi poznal, že i jeho poslední, chabý pokus o to, udržet své tajemství selhal. Proto nemohl jinak, než pokračovat. Vzpomněl si na to malé údolí, na vůni hroznového vína, na to, jak se réva pnula na obzor. Na tu malou chvíli se mu opravdu zastesklo po domově, po dlouhých letech poprvé.
„Nesnášel jsem to tam. Nic víc. Když jsem byl na konci základky, uvědomil jsem si, že se mnou není něco v pořádku. Líbili se mi kluci. Tedy….spíš se mi líbili jenom starší chlapi, abych byl přesnej. Našim jsem to říct nemohl, naše rodina byla dost věřící. Bál jsem se, že by to nepochopili, že bych je zklamal.
Když jsem byl ve druháku na střední, zamiloval jsem se do jednoho chlápka. Byl to dost grázl, kradl a tak. Ale pro mě to byl hrdina, žil si po svém, jak chtěl. Nehleděl na konvence společnosti a podobné blbosti. No a tak…jsem nějak propadl jeho partě uctívačů. Věřil jsem, že spí jen se mnou a byl jsem šťastnej a zamilovanej. Tehdy jsem se dohrabal i k alkoholu a drogám, ale nic extra, žádná závislost. Když se rozhodl odjet do Paříže, sbalil jsem si tašku a zdrhnul s ním. Ještě mi nebylo osmnáct. Jasně že mě naši hledali a dokonce mě našli, v jednom motorkářském pajzlu. Ve vzteku jsem jim to všechno řekl, to co jsem, to co mám rád a co chci. Byli dost šokovaní a prostě odjeli. Víc už mě nehledali. Nejspíš se mě i zřekli a dělají, že neexistuju, nebo tak něco. Ale mě to bylo jedno. Tehdy jsem dost experimentoval, spal s kde kým z toho gangu. Líbilo se mi to. Pak jsem se ale přimotal k jedné vloupačce. Většinu gangu zabásli, a já dostal jen nucené práce, jako nezletilý. Ale neměl jsem kam jít, neměl jsem ochranu, toulal jsem se jen tak ulicemi a potkal jsem Aidena. Pozval mě na pizzu, jen tak, i když mě vůbec neznal. A tak nějak se z nás stali kamarádi. Zprvu jsem proto nechtěl ani věřit tomu, jak se živí. Představoval jsem si to jako z těch romantických filmů. Ze začátku jsem se jenom díval. Líbilo se mi to. Mít tu moc nad rozkoší někoho jiného, rozdávat jí. A byly za to opravdu slušné peníze. A tak jsem to začal dělat taky a postupně se seznamoval s ostatníma klukama. Neměli jsme žádného pasáka, takže nás chránil vždycky Aiden, jako velkej bratr. A užili jsme si spoustu zábavy, dokud….dokud…“
Remi však nebyl schopný své vyprávění dokončit. Do očí se mu nahrnuly slzy. Proč? Proč brečí? Slíbil si, že už nebude, protože to nemělo smysl, Aidena už to vrátit nemohlo. Nechtěl brečet před Richardem, ukazovat mu svou slabost. Ale najednou, jako kdyby se stavidla otevřela a on nemohl přestat. Po chvíli ucítil Richardovu ruku na své paži a byl přitáhnut do horkého obětí, kde ještě chvíli popotahoval a snažil se utišit svůj pláč.
„Jsi zklamanej? Že nemám žádnej pohnutej osud, jenom jsem hňup, kterej tohle dělá dobrovolně, protože sám chce?“
„Ne, nejsem zklamaný. Jen jsem to chtěl vědět.“
Nebylo tu žádné místo pro prince na bílém koni. Richard neměl před čím mladého chlapce zachraňovat, když si takový život vybral. A na chvíli opravdu zalitoval, že neslyšel historku o sirotčinci, nebo zneužívání. Překvapivě mu ale ani tato surová pravda nevadila. Tedy spíše nijak nepoškodila Remiho v jeho očích, což bylo zvláštní. Richard si nebyl jistý, zda tohle plně chápe. Tenhle postoj k sexu a k prostituci. A nemohl tvrdit, že by se mu to nějak obzvlášť líbilo. Ale Remi byl s tímhle vším zdá se smířený.
„Promiň…já jsem ti…zamokřil to sako…“
Během té malé chvíle se však vše změnilo. Stačilo se podívat na tu ubrečenou tvář, která v té chvíli působila skoro až dětsky. Jako by volala o záchranu. A Richard chtěl vyslyšet toto volání. Byť se Remi snažil sebevíc obhajovat svůj způsob života, který si zvolil a byť se Richard snažil to vše přijmout… nemohl mladík zakrýt, jak těžké to nejspíš musí být. Zvláště po ztrátě jeho dobrého přítele.
Až nyní Richard plně pochopil, že Remi nepotřebuje žádného rytíře, ani kupu peněz, či nějaké zázemí, nepotřeboval domov, ani rodinu či přátele. Tenhle uplakaný mladík, utírající si slzy do rukávu potřeboval jen dvě věci.
Lásku a oporu v někom, komu by důvěřoval.
Richard však netušil, jestli může Remimu něco takového nabídnout. Jestli to jeho ledové srdce dokáže, něco cítit, nějakou emoci, lásku. Ale byl si naprosto jist, že s Remim tomuto pocitu je blíž, než kdykoliv ve svém životě. A to bylo podstatné. Po chvíli tedy nastartoval svoje auto a upravil Remimu bezpečnostní pás.
„Kam jedeme?“
Odpověď však nepřišla.
Remi poznal cíl cesty až po dlouhých minutách. Pamatoval si tuhle čtvrť z minulé noci. Ano, jeli do Richardova bytu. Z nějakého důvodu ho to uklidnilo a na chvíli zavřel oči, aby si mohl zase představit tu krásnou noc. To pevné obětí a horké tělo. Richardovo mužství ve svém těle. Tolik po tom toužil. Dokonce si skousnul rty. Richard se však v tu chvíli na Remiho otočil. A hned toho litoval. Ten mírný smyslný úsměv, na mladíkových rtech, ta touha, sexuální přitažlivost, která z blonďáčka sršela. Špatně odbočil a jen tak tak se vyhnul sloupu v podzemních garážích bytového komplexu. Musel si nad tím povzdechnout. Nikdy by nemyslel, že ho něco dokáže….takhle zaujmout? Vzrušit se jen pohledem? Vždy to považoval za nesmysl. Vždyť ani na pornografii nekoukal, snad jako jediný muž na světě. Nevzrušovalo ho jen se dívat, neměl z toho žádný požitek. Musel….musel se dotýkat. Ano, to bylo ono. To potřeboval. Proto se k Remimu prudce natáhl a jeho neposedné rty stejně rychle políbil. Vtáhl tak mladíka do velmi smyslných polibků, které zastavil až nepříjemný tah bezpečnostního pásu na Remiho rameni.
„Po..počkej…ještě…“
Richard se tomu musel pousmát. Remiho čistá touha, kdy si řekl o to, co chce. Nic nezastíral, nic si nenalhával, bylo to osvobozující. Muž to pokládal za mladíkův největší klad. Nebál se si říct o to, po čem toužil. V tomhle prolhaném falešném světě, kdy se všichni jen přetvařovali, to bylo něco neskutečně výjimečného. A Richard se to také snažil naučit. Říct si o to, co chtěl dnešního večera nejvíce.
„Zůstaneš?“
Mladíkovo tiché kývnutí a boj s bezpečnostním pásem ho nenechali na pochybách. Čekala je další překrásná noc. Kdyby ale…
Remiho pochechtávání cestou výtahem, jeho drzá snaha vklínit Richardovi ruce pod košili a svést ho měla jasný účinek. Zprvu se ho snažil Richard od této snahy ve výtahu odradit, ale nemělo to smysl. Nedokázal se Remimu bránit. Když se konečně dostali k Richardovu bytu, najít klíče bylo nesmírně těžké. Po chvíli však zazvonily o podlahu a Remi se pobaveně rozesmál. Smích ho ale v zápětí přešel, když se sehnul pro ony klíče a zahlédl něco, co dobře znal. Jeho oči se prudce rozšířily překvapením a poznáním a dokonce od Richarda couvnul, když se snažil muž hrábnout po svých klíčích. To vyvedlo z míry i Richarda, protože nechápal, z čeho pramení taková podivná rychlá změna chování.
„C o…co to je?“
Remi muži před sebou ukázal malou klíčenku, kterou měl Richard připnutou na svazku klíčů. Bílá klíčenka v podobě mráčku, olemována modře i s logem. Richard jen pozvedl obočí.
„Přívěsek na klíče? Co se děje?“
„Kde jsi to vzal? Tak mluv!“
Richardovi se přestal mladíkův tón hlasu líbit. Ještě více pak, když Remi stiskl jeho lem saka. Pro Richarda to bylo šokující chování. Nikdy neviděl Remiho zvýšit hlas, a ten jeho pohled…děsilo ho to. Nerozuměl proč Remiho zajímá nějaká klíčenka. Tedy do doby, než Remi v kapse nahmatal své klíče a vytáhl je. Na svazku se houpal stejný přívěsek s bílo-modrým obláčkem.
To už byl Richard naprosto zmaten. Stejný přívěsek? Ale kde by ho Remi mohl vzít?
„To je logo naší firmy. Kde jsi to vzal ty?“
Remi ustoupil o další krok. Šokující zjištění mu mnohé napovědělo. Myšlenky mu vířily v hlavě rychlostí blesku. Pryč byla příjemná erotická atmosféra, pryč bylo…vše. Jen kvůli tomuhle hloupému přívěsku. Kéž by ho nikdy nespatřil, kéž by mohl snít ještě chvíli dál. Když k němu Richard přikročil, instinktivně mladík sáhl do druhé kapsy a vytáhl svůj malý, vystřelovací nožík, který na muže namířil.
„Remi proboha co…“
„To jsou…Aidenovi klíče. Ten přívěsek a propisku ukradl od toho šamstra co ho…. On…si občas půjčoval takové malé cetky od klientů a tak…“
Až nyní Richard pochopil přehnanou chlapcovu reakci. Takže stejný přívěsek na klíče. Jak hloupá stopa. Ale tento mohli mít jen zaměstnanci jejich firmy. A pak mu to plně došlo.
„Snad si nemyslíš, že já….“
„Stejné auto, stejná klíčenka…
„Remi!“
„Nepřibližuj se, nebo tě bodnu, slyšíš! Zabil jsi Aidena. Jak jsem mohl být takový…“
„Ne!“
Richard nedbal nože v mladíkově dlani. Viděl, jak se mu třásla ruka rozrušením, a nechtěl, aby pojal mylné podezření. Proto se ohnal proti noži a sevřel ho prudce v dlani. Jeho tělo jednalo samo, instinktivně. Nepřemýšlel o následcích, nebo o možném zranění. Ucítil jen ostrou bolest a štípání v dlani, jak se Remi pokusil leknutím nůž z Richardovi dlaně vytáhnout, a přitom ho pořezal.
„Podívej se na mě, opravdu tomu věříš?“
Remi odmítal s mužem však navázat oční kontakt. Bál se co uvidí. Ale jaké mohlo být jiné vysvětlení? Nejspíš to Remimu v tu chvíli příliš nemyslelo. Zapomněl zvážit i jiné možnosti, které se přímo nabízely. Nakonec ho ale Richard donutil zvednout bradu a Remi svůj nůž pustil z dlaně.
„Ne, já nechci ale…“
„Nezabil jsem tvého přítele. Celý den jsem se snažil zjistit, co o té vraždě policie ví. Ale měl jsi pravdu…jeho smrt nikoho nezajímá. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nyní ale už víme…kde toho vraha hledat.“
Richard se zahleděl na dva totožné přívěsky, na dvou rozdílných svazků klíčů. Ano, vrah Aidena pracoval ve stejné firmě. Okruh pachatelů se rázem dost zmenšil. Opatrně propustil nůž ze své dlaně a převzal si od roztřeseného Remiho své klíče, aby odemkl a vtáhl ho dovnitř bytu. Mladík se nijak nevzpouzel, stále byl nejspíš v šoku.
Žádné komentáře:
Okomentovat