„To je v pořádku…“
„Já…já tě pořezal. Já…“
„Ne, byla to má chyba, je to jen škrábnutí. To nic.“
„Myslel jsem…v tu chvíli to prostě vypadalo…“
„Já vím, Remi. Jsem rád, že jsi mi důvěřoval.“
Až když se k Richardovi zvedly dvě hluboké šedé oči, jako by pochopil v tu chvíli tolik věcí, kterým dosud nedokázal rozumět. Proč s ním chlapec tak rád tráví čas, proč nevyžaduje žádnou platbu za noci plné vášně. Proč i přes jasné náznaky a indicie nikdy nezapochyboval, až dnešního dne. Proč mu řekl vše o své minulosti. Remiho pohled to říkal jasně, beze slov. Byla to láska. Věc, kterou Richard neznal a nikdy nezažil. Ale ten pohled otřásl celým jeho světem. Pokud dosud byl Richard schopný pochybovat o Remiho motivech, nyní už nebylo místo pro žádné pochyby. Richard si přál nějak chlapci poděkovat, ale copak se dalo za lásku děkovat? Kdyby jen mladík věděl, že v Richardovi až do nedávna nebyl kousek citu, nic…živého. Ty emoce v něm dokázal Remi probudit jen během pár dnů. Jak neuvěřitelné se to zdálo. Možná kdyby Richard věřil v osud, připsal by mu zásluhy za tohle magické setkání.
Dlaň na jeho košili, sevřená pěst, která ho nutila víc se k mladíkovi sklonit. Remi si vyžádal polibek, který ještě více dosvědčil Richardovu tezi, že ho chlapec opravdu miluje. Nebránil se a polibek opětoval, dokonce Remimu zajel do vlasů a snažil se ho utišit. Věděl, že ho nemůže opustit, ani sám nechtěl být opuštěn. V tu chvíli věděl jen jedno, nikdy ho nesmí nechat odejít.
Remi ještě dlouho svíral Richardovu košili, schovával si do ní obličej a snažil se zakrýt své slzy. Nevěděl, proč vlastně brečel, pro Aidena? Protože si myslel, že je Richard jeho vrahem, nebo proto, že mu chtěl ublížit? A přesto s ním muž zůstal. S prostitutem, který sebou tahal tolik kostlivců. Ale jako by v Richardově náručí nic z toho neexistovalo. Pocit naprostého bezpečí, pocit důvěry, věci, které Remi jen stěží chápal a vždy je považoval za výplody spisovatelů románů. Ale nyní to sám zažíval. Lásku. Ano, už to uměl pojmenovat. A byl si naprosto jist, že dokázal probudit tenhle cit i v Richardovi. Proč jinak by si ho zde nechával, i po tom všem, co od něj slyšel. Netušil, jaký zázrak dokázal, jak nové to pro Richarda bylo. Neznal jeho příběh, ani život. Ale tak nějak cítil, že je to pro ně oba příliš cenné, než aby to nechali zmizet. Proto nejspíš odmítal pustit Richardovu košili, byť ho únava a spánek dohnaly. Usnul na Richardově hrudi klidným spánkem. A poprvé za dlouhou dobu se mu ve snech nezjevoval Aiden. Byla to snad zrada přítele, nechat ho konečně jít? Ale stále nebylo po všem.
Když se Remi ráno probudil, uvědomil si, že ho musel Richard přenést do postele, byl zabalený do peřiny jako malý kokon housenky. Na stolku měl uvařený čaj a sušenky. Netušil, že dokáže Richard vůbec udělat čaj a ta skutečnost ho pobavila. Jako by jeho mysl na chvíli zapomněla na události včerejšího večera. Až když se chystal na Richarda zavolat, vše jako by se najednou vrátilo, když na stolku našel i malý vzkaz, psaný úhledným písmem.
„Odpočiň si, brzo se vrátím…brzo. Ale nejdřív toho šmejda najdu.“
Richard nemohl v noci zamhouřit oka. I když chvíli ležel vedle spícího Remiho, spánek nepřicházel. Jako kdyby sám přebral tu tíhu, která ležela na chlapcových ramenou na sebe. Najít vraha jeho přítele, kterého nikdy nepoznal. Zvláštní. Ale dělal to pro Remiho. Věděl, že jinak nikdy nebude moci být svobodný, ať už to znamenalo cokoliv. Nikdy by se nepohnul dál.
Celou noc navíc Richardovi vířili hlavou všechny tváře svých kolegů. Hledal mezi nimi onoho vraha. Který z nich si po nocích kupuje prostituty? Který z nich je vraždí? Richard s ním mohl sedět tolikrát na schůzi, u jednacího stolu, a nic netušil. Už jen ta představa ho doháněla k šílenství. Který z nich měl tmavý mercedes? Upnul se na vzpomínku obsahující jediný důkaz, ono auto. Neznal však nikoho z kolegů, kdo by jezdil stejným autem. I když…. Ano, byl to už rok, co ho v podzemních garážích firmy málem smetlo podobné auto. Tmavý mercedes. Tenkrát se velmi zlobil, dokonce chtěl podat stížnost, ale pak přišel velký případ a vše nepodstatné bylo zapomenuto. I jedna malá příhoda na parkovišti. A Richard si na tento incident nikdy nevzpomněl, protože poté už toto auto nikdy v garážích neviděl. Mohl to být onen vrah? Byl jen jeden způsob jak to zjistit. Proto se hned ráno vydal Richard do své kanceláře. Zamířil rovnou za sekretářskou personálního oddělení. Byla velmi překvapená, že ho vidí ve svém oddělení, ale vyslechla si jeho podivnou žádost. Richard po ní žádal, aby nahlédla do registru parkoviště a našla mu onen vůz a jméno, na které bylo vydáno parkovací místo. Dokonce si vymyslel i historku, že ho toto auto nabouralo a on se chce se řidičem domluvit na zaplacení škod. Lhát Richard příliš neuměl, ale tentokrát jeho historka zněla překvapivě uvěřitelně a pravdivě, čímž překvapil i sám sebe.
„Omlouvám se, pane Layne, ale auto, které popisujete, v registru nikdo nemá uvedené. Je mi líto. Mohl to být ale nějaký klient nebo…“
„Ne, jsem si jist, že u nás pracuje. Je to rok, co mě málem přejel a vyjížděl od firemních míst k parkování v sekci D.“
„Ne, ani tady nevidím nikoho s podobným autem.“
Byla to snad slepá ulička? Richard tomu nechtěl věřit. Mělo být snadné onoho vraha najít. Měl tolik důkazů a ztroskotal. Snažil se tedy přijít na jiný způsob, podle kterého by ho vyhledal. Klíčenka? Sexuální orientace? Nic z toho nebylo dohledatelné ani prokazatelné.
„A jste si jist, že to bylo firemní vozidlo?“
„Jak to myslíte?“
„No mohlo být i osobní, nebo někoho z rodiny. I když mají zakázáno parkovat na místech, vyhrazených zaměstnancům firmy, nedělám si iluze o tom, že se to neděje.“
Okruh podezřelých se nyní ještě zvětšil. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Najednou Richard ztrácel veškerou naději. Vybavil si výraz Remiho, až mu řekne, že to bylo marné. I přes všechny ty indicie, které jasně vedli k Richardově firmě.
„Můžu se vám ještě podívat na odepsaná vozidla, občas se stane, že je zaměstnanci zničí, nabourají nebo při povýšení dostanou nová.“
Richard si ale ani od této možnosti nesliboval žádné odpovědi. Jaké bylo jeho překvapení, když mu sekretářka konečně našla to, co hledal.
„Ano, mám tu jeden tmavě modrý mercedes. Ale je to už půl roku…“
„Jméno, chci jméno majitele!“
„Do…dobře, jen klid pane Layne, jsem si jistá, že se dá situace v klidu vyřešit. Mercedes byl napsán na pana Martense z účetního oddělení.“
„Ne, to… to je nějak špatně. Tomu už je snad šedesát.“
„Ano, příští rok půjde do důchodu.“
„To nemůže být on…“
Richard odcházel od sekretářky personálního oddělení ještě s více otázkami, než přišel. Neznal onoho muže příliš dobře, ale několikrát se potkali na poradě. Byl to starý muž, rozumějící jen číslům, třicet let šťastně ženatý. Nebylo možné, aby byl vrahem prostitutů. Nic z toho nesedělo. Ale nehodlal se jen tak vzdát a zamířil rovnou na účetní oddělení. Toužil si s panem Martensem promluvit.
Když se Richard nechal uvést do jeho malé kanceláře, která byla zasypaná papíry, opravdu si od toho příliš nesliboval. Pan Martense nebyl ani příliš sdílný. Nějaká přátelská konverzace ho nezajímala. Neviděl důvod se přátelit s nějakým právníkem. Celkově Richardovu návštěvu nechápal. Popřel však, že by měl tmavý mercedes, i přes to že byl uvedený v registru na jeho jméno a neustále tvrdil, že on vždy jezdil starým typem Volkswagenu. Něco Richardovi unikalo, ale nedokázal přijít na to co. Snažil se však nerozčilovat. Pak si povšiml fotek na stole pana Martense a najednou jako kdyby vše konečně dávalo smysl. Viděl fotku starého účetního s jeho rodinou. Jeho synovi mohlo být kolem třiceti. Rodinní příslušníci, parkující na místech pracovníků firmy. Mercedes, který nejspíš pan Martense dostal jako firemní auto, ale jelikož mu nevyhovovalo, předal ho synovi a sám si zvolil jiné auto. Vše tohle bylo přeci dost možné. A pan Martense také Richardovu domněnku potvrdil. Nyní už měl Richard svého vraha. Hleděl na jeho fotku, usmívající se muž s modrýma očima a bezstarostným výrazem, dvě stejně vypadající holčičky, kolem šesti let, nejspíš dvojčátka, krásná manželka, dokonalá rodinná idylka na jednom obrázku. Muž dobře vychovaný, z lepší školy, pracoval jako bankéř. Nic co by nasvědčovalo tomu, že si po nocích kupuje rozkoš od prostitů. Musel to ale být on. Měl přístup do firmy, k firemním klíčenkám i jiným proprietám s firemním logem. Měl stejné auto, správný věk, a popis, který mu Remi pamatoval od Aidena také odpovídal. Hledět do očí muži, který zabil, bylo opravdu děsivé. Ale Richardovi nestačila jen fotka. Nemohl už se zastavit, dokud ho nekonfrontuje. Dokud nezjistí, proč to udělal, nedonutí ho, aby se sám udal na policii. Tak naivní Richard byl. Ale nedokázal jen tak sedět s rukama v klíně. To co nezvládla policie za tolik měsíců, on dokázal za pár dnů. A hodlal to dovést do konce, kvůli Remimu.
Remi zatím v Richardově bytě nelenil. Když zjistil, že je muž pryč, dal si rychlou sprchu a oblékl se. Nevěděl, kam Richard šel, netušil, jak chce Aidenova vraha najít, ale moc šancí na úspěch mu nedával. Tak nějak tušil, že tohle nepovede k ničemu dobrému. Když si posbíral své věci, všimnul si ale, že mu něco podstatného chybí. Hledal ho všude, kde ho napadlo, prohledal Richardův byt v marné snaze si vzpomenout, kam ho muž odložil. Ale svůj vystřelovací nůž Remi nemohl nikde najít. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil tu děsivou skutečnost. Pokud ho Richard vzal…pokud ví, jak najít Aidenova vraha….co udělá pak? Proč si jeho nůž vlastně bral sebou? Snad nechce…udělat nějakou hloupost? Remimu naskočila husí kůže. Rychle se vrhnul po svém mobilu a vytočil Richardovo číslo. Musel však dlouho čekat, než byl hovor přijat. Richard ho však prakticky nepustil ke slovu.
„Jsem rád, že voláš. Mám pro tebe bojový úkol. Chci, aby ses vrátil do svého bytu a sbalil si všechny své věci. Počkej na mě na našem místě, tam u benzínky.“
„Počkej, Richarde poslouchej mě…“
„Přijedu pro tebe kolem třetí. Pokusím se nezpozdit.“
„Richarde! Kde je? Kde je můj nůž?“
Bylo to poprvé, co Remi na muže zvedl hlas. Ale to jak s ním Richard mluvil, jak věcně a chladně pronášel svá slova, ho ještě více utvrdilo v jeho obavách. Odpověď však dlouho nepřicházela. V telefonu slyšel jen ticho, a také vypnutí motoru. Co vlastně Richard chtěl dělat? Kde se zrovna nacházel? Remi měl pocit, že ani na tyhle otázky odpověď neuslyší.
„Asi jsem ho sbalil do kapsy? Neboj se, zase ti ho vrátím.“
Richard sledoval onen nožík, který ležel zavřený na palubní desce. Sbalil ho opravdu nechtíc? Nebyl si tak jistý. Ani si nepamatoval, kdy si ho strčil do kapsy. Když ale vyjížděl ze své firmy, míříc k domu Martense mladšího, uvědomil si, že ho něco tlačí v kapse. Nebyl překvapený, že tam našel Remiho nožík. Jako kdyby jeho podvědomí jednalo samo automaticky. Věděl, že tam je. Přesto ho z kapsy vytáhl a celou cestu ho sledoval na palubní desce, jako posedlý.
„Richarde…prosím tě, řekni mi, kde jsi? Nedělej nic unáhleného, já…já tě nechci ztratit. Nedovedl bych…“
„Neměj strach Remi, všechno bude v pořádku. Slibuju. Všechno se spraví. Čekej mě na našem místě.“
Než stačil Remi cokoliv říct, mobilní telefon zhasl a umlkl. Richard mu to položil. Remiho panika tak narostla do nebývalých rozměrů. Měl strach, že Richard udělá něco, čeho pak bude litovat, něco, co je navždy rozdělí. Bál se toho a přitom nějaká malá temná část hluboko uvnitř jeho nitra si přála, aby Richard toho šmejda našel a….co? Aby ho…zabil. Aby ho donutil trpět, prosit o život… za to, že zabil Aidena. Když si tuhle svou část Remi uvědomil, sebral z křesla rychle svou mikinu a z Richardova bytu vystřelil ,jako namydlený blesk.
Žádné komentáře:
Okomentovat