Kapitola 10

Musím říct že tu noc jsem měl opravdu krásné sny. Nedivil bych se ani kdyby mi ze spánku na rtech hrál úsměv. Zdálo se mi o dalších milováních se Sirionem, představoval jsem všechny známe i neznámé polohy, tu rozkoš co mi spalovala tělo. Nebylo divu že jsem se ráno vzbudil pořádně vzrušený. Sotva jsem však trochu pootevřel oči poznal jsem že je něco špatně. Stačil jsem jen cosi vyheknout a už jsem se poroučel na podlahu. Sprostě jsem byl přímo skopnut z postele. Dopadl jsem s rachotem na studenou podlahu a mé čelo zvrásnila dlouhá vráska. Co to mělo znamenat?

Když se mi povedlo trochu si protřít oči uvědomil jsem si co se mi hned nezdálo. A jejda, myslím že jsem se včera měl trochu krotit. Rozhlédl jsem se po očouzené místnosti. Místo stolu jsem viděl jen hromádku popela na zemi, který ještě trochu doutnal. Knihovna i jiné vybavení lehlo popelem. Střecha se nezdála být o nic stabilnější. Byl vůbec zázrak že tahle chajda ještě drží pohromadě. Když jsem sjel zrakem na postel vypadala nepoškozeně. Postřehl jsem jak se mihl závoj stříbrných vlasů a Sirion zmoženě vstal z postele. Viděl jsem jak neelegantně se souká do kalhot. Bylo to...spíš k smíchu. Jeho vždy klidné plavé pohyby byly niní trhané a rozklepané. Ani se na mě nepodíval. Zkontroloval jsem prostěradlo, bylo zbarvené trochou krve, ale nebylo to moc. Bylo mi potupné sedět dál na podlaze a tak jsem se vydrápal do postele kde jsem se celý rozvalil. Viděl jsem jak Sirionovi oči hoří a přímo se lesknou v raním šeru. Nevěděl jsem jestli snad zlobou nebo tím prožitým vzrušením. Přiznávám i já byl pěkně zmožený. Takhle už jsem dlouho nic neožel...
Sirion se na mě zhnuseně obrátil a hodil mi mé ošacení na hlavu. Rozzlobilo mě to. Jak se ke mě chová? Tohle si dovolovat nebude...ale ještě chvíli jsem chtěl zůstat klidný.
"Obleč se a vypadni. Dostal jsi co si chtěl tak jdi".
Ale já neměl v plánu se zvedat. Jeho rádoby úplatek mě sice velice oslnil, přeci jen takovou noc jsem snad ještě nezažil, ale neznamenalo to že se vzdám. Naopak, mýlil jsem se. Doufal jsem že můj žár uhasně když si Siriona vezmu, že zmizí to hloupé poblouznění jenž mi otravovalo život. Ale hned po ránu jsem cítil že nemůžu přestat. Že chci víc. Sirion mi dal co jsem chtěl, ale tím mě ještě více navnadil.
"Neodejdu".
"Chceš snad porušit dohodu"?
"Jako dohodu, já s tebou žádnou neuzavíral. Jsi naivní když si myslíš že se mě po včerejší noci ještě zbavíš".

Pronesl jsem to pěkně kousavě takže jsem viděl jak to stříbrného čaroděje zarazilo.
V tu chvíli jsem sotva stihl se prudce kus posunout, mezi stehny mi přistál opravdu hrůzostrašný, ostrý rampouch. Takže síla se mu vrátila.
Málem bych tak přišel o své mužství. Sirion mířil přesně. Měl jsem štěstí že jsem útok předpokládal, i tak jsem se nad tím musel zamračit.
Rampouch jsem zhnuseně odkopl a konečně jsem se také začal strojit. I když jsem nehodlal odejít. Sirion zatím hodnotil škody co jsem včera v noci napáchal. Udržet pod kontrolou takový žár je velmi těžké, zvlášť když je čaroděj zaujat jinými věcmi, třeba jako já Sirionem. Přesto se mi tohle stalo po dlouhé době. Sice jsem si párkrát ožehl stan když jsem sdílel lože s Indrilem, ale to byla vina toho že naše živli se spojily a vzněcovaly se navzájem. Takovou paseku jsem nezpůsobil od svého mládí, kdy jsem se svůj oheň učil ovládat. Proto mě to tak překvapilo. Myslím že i Sirion byl zaskočen takovou spouští. Moc mu z té jeho chajdy nezbylo.
Mlčel. Tedy než se mu povedlo z popela vyhrabat svůj meč a já tak nějak tušil že je zle. Pomalu ke mě přešel a musel rozvažovat každý krok. Řekl bych že můj žár poznaly i jeho zadní partie. Přiložil mi meč ke krku. Nijak jsem se nebránil. Měl jsem jistotu že mě nezabije. I kdyby to zkusil, nic by to nezměnilo.
"Stále mi dlužíš pár odpovědí na mé otázky, až je dostanu možná odejdu".
"Nedlužím ti nic".
Zdálo se že Sirion je po ránu velmi rozmrzelý a situace začínala být nebezpečná pro nás pro oba. "Proč tě chce rada tolik zabít? Co s tím mám společného já"?
"Protože oba víme něco co by jsme neměli".
Pozvedl jsem obočí a jeho meč se pokusil rukou odstranit. Vůbec se mi tahle situace nelíbila, ale neměl jsem šanci o tom dlouho přemýšlet. Cítil jsem jak Sirion celý ztuhnul a zaposlouchal se do zvuků, které přicházely zvenku. Jako kdyby něco tušil. I já to po chvilce ucítil. Jiný čaroděj třetího stupně. Lovec už nás našel.
Sirionův meč z mého krku pomalu sklouznul a rychle si na sebe nasadil svou zbroj.
"Chceš s ním bojovat? Nebuď blázen. Jsi oslabený z minulé noci a navíc Lodar je mocný čaroděj".
Nijak na mé varování nedbal. Chvatně jsem se také oblékl. Cítil jsem jak se ta síla blíží, ale něco tady bylo divné. Neměl bych ho cítit na takovou dálku. Nedávalo mi to smysl. Navíc čím víc se přibližoval tím víc jsem tušil něco zlého. Jen jsem to nedokázal popsat. Ale zdálo se že Sirion to nebezpečí vytušil v samém začátku.
"Neprosil jsem se tě o pomoc. Říkám ti odejdi, možná se mi ho povede alespoň zdržet".
"Já ti pomoc nenabízel".

A pak mi to došlo. Vyšli jsme ven s chatrče mezi stromy a já viděl kousek od nás s vycházejícím sluncem přijíždět čaroděje na koni. Viděl jsem jak na ruce nese nějakého dravce, pravděpodobně jestřáb.
A pak mi teprve došla spojitost mezi slovy, které Sirion pronesl ..."Zdržím ho".
Sirion byl celkem silný čaroděj, i když celkem mladý a nezkušený. I tak by to byl nádherný souboj a Lodar by z boje nevyšel tak snadno. Možná s vážnými zraněními. Ale Sirion věděl že zemře. Už jsem chápal proč si to myslel. Ten jestřáb měl totiž rudé děsivé oči. Hned jsem pochopil, že to není jen obyčejný pták. Cítil jsem tu černou mlhu, která se kolem jezdce vinula. Sirion to musel vědět. Lodar také bezostyšně používal černou magii. Proto proti němu nemohl sám vyhrát. Bylo jen otázkou času kdy se Lodar uchýlí k těmto nepovoleným kouzlům. To jasně měnilo situaci. Bylo by nesprávné v tom Siriona zanechat.
Jezdec se odvážil přijet ještě blíž, a ten pták temnoty zamával prudce svými křídly a vydal opravdu odpudivý skřek. Trochu jsem ztuhnul. Obdivoval jsem klid, který pohrával na tváři stříbrného čaroděje.
Pod našima nohama přistály dva černé svitky s krvavě rudou pečetí. Na jednom bylo mé jméno jak jsem očekával. Ale na tom druhém bylo Sirionovo. Dva svitky s jeho jménem, dva rozsudky smrti? Spálil jsem je na prach a Lodar se jen ušklíbl.
"Takže jsem vás zastihl spolu? Jak výborná náhoda, nechtělo se mi každého z vás nahánět zvlášť. Přijel jsem si pro vaše hlavy a pro vaše životy. Dáte mi jedno nebo druhé, na tom už tolik nesejde".
"Ale já mám svojí hlavu rád čaroději, nehodlám ji poskytovat jen tak zadarmo. Pokud ji chceš pojď si pro ni".
Sirion po mě střelil překvapeným výrazem. Dráždit našeho lovce nebyl dobrý nápad, ale nemohl jsem si pomoct.
"Tebe vyřídím později mluvko".

První kouzlo mířilo na Siriona. Stačil se zavčasu krýt i když ho to přišpendlilo ke stromu. V půdě zůstaly jen dvě rýhy od jeho bot. Jeho ledový štít vykril útok. S Lodarem byl problém. Uměl ovládat všechny živly. Sice jen v té nejzákladnější formě a né moc silně, ale bylo to nebezpečné. Nevyskytovalo se to u čarodějů tak často. Nadto byla jeho hlavní zbraň modré blesky. Sirion jich ještě pár odrazil. Ale s každým novým se zdál být více unavený. Zatím se zmohl jen na obranu. Nechápal jsem to. Proč nezaútočí? Poslední blesk se dostal skrz jeho obranu a uštědřil Sirionovi opravdu bolestivé křeče, takže skončil na zemi. Už jsem se na to nemohl dívat. Chtěl jsem zasáhnout. Ale Sirion mě zastavil a přimrazil mi noky k mechu. Nemohl jsem se pohnout. Z takového úhlu jsem nemohl ani útočit. Co to sakra dělá? Proč bojuje proti mně? Já nejsem nepřítel. Ještě pár takových útoků a Lodar z něj udělá mrtvolu.
Nechápal jsem že tohle je Sirionova taktika. Chtěl Lodara vyčerpat. Čím víc byl unavenější tím víc ho stravovala ta černá mlha. Houstla a točila se nad Lodarem v černém víru. Něco takového jsem jaktěživ neviděl. Úplně jsem strnul strachem. Bylo to snad poprvé v mém životě. A pak to přišlo. Lodar zjistil že jeho kouzla se Sirionovou obranou nedovedou dále prokousávat, ať útočil sebelépe a s stále větší silou. Nakonec seskočil konečně z koně a nechal jestřába vzlétnout. Pak nastalo to čeho jsem bál nejvíc. Obrovská zářící černá koule, kterou vytvořil přelomila tři stromy v půlce a Sirion už ji nemohl zastavit. Dostal přímý zásah. Odletěl velký kus a dopadl na pařez. Snažil se postavit, ale jeho tělo bylo slabé jako hadrová panenka. Lodar tvořil další z koulí a přibližoval se k Sirionovi. Nemožné!
Žádný čaroděj nemůže tak bez trestu používat černou magii. I jednoho ze starších to skolilo po dvou útocích. Ale Lodar se nezdál být sebevíc unaven.
Podařilo se mi konečně rozbít krunýř na mých nohou a postavil jsem se mu do cesty. Vyslal jsem na něj ty nejlepší útočné kouzla co jsem měl a opravdu ho to zpomalilo. Zavrávoral, ale tohle stále nestačilo.
Tohle bylo zlé. Rozpustil jsem si vlasy, svázané až do teď hnědou stuhou a nechal jsem proudit do sebe všechnu energii země. Tu jsem pak obrátil proti Lodarovi. Nastal chaos. Tohle ho jistojistě zastaví. Málem to stálo život i mě. Upadl jsem na kolena. Byl jsem úplně vysílen. Tenhle útok jsem použil teprve podruhé v životě. Poprvé mě přivedlo až na samotný pokraj propasti a i teď jsem pociťoval že asi v brzké době omdlím. Když jsem vzhlédl na to jak vypadá peklo ucítil jsem něčí chladivé paže. Neuvědomil jsem si že stále hořím jako živá pochodeň. Ten oheň by mě spálil. Byl příliš nebezpečný. Sirion mě objímal kolem ramen a tím mě chladil zbytkem svých sil. Nakonec se mu povedlo mě uklidnit natolik, aby můj oheň uhasl. Bylo hloupé takhle riskovat, ale vážně jsem nepřišel na nic jiného co by Lodara s jeho černou mocí dokázalo zastavit.
Velká část lesa zmizela a změnila se jenom v prach a popel. Zbytek ještě doutnal. Mech se proměnil v tekutou zeleň a z pahorku od nás se řinula v úzkém proužku láva. Některé stromy ještě stále hořely, jiné úpěli už mrtvé.

Myslel jsem si že tohle je konec. Ale mýlil jsem se.
Uslyšel jsem šustění listí a pak jsem uviděl jak se jeden ohořelý kopeček zvedá. To je snad vtip. Ne to přece nemohl přežít. Ať už konečně umře. Ale on žil. Vyhrabal se zmoženě z popela, celou levou tvář měl však popálenou. Vypadal tedy ještě hrůzostrašněji. Uslyšel jsem křik toho jestřába a pak už jsem viděl jen... stříbro?
Sirion mi zastínil výhled svým vlastním tělem. Dělat mi štít, jak patetické. Tohle monstrum se nedalo zabít. Lodar po nás vyslal ještě dvě dost ostrá černá kouzla, takže si jen pamatuju jak jsem cítil svou vlastní krev jak vřela. Bolelo mě celé tělo. Nemohl jsem dýchat, všude bylo tentokrát jen tma, hnusná, lepivá, černá tma. Chtěl jsem ji spálit, ale mé schopnosti a síla byly pryč. Takhle přece neskončím, co to probůh je. V dálce jsem viděl Siriona. Ukrutně se snažil z posledních sil stát a opíral se celou váhou o meč. A to co kdysi bývalo čarodějem Lodarem bylo pryč. Viděl jsem jen ty dvě krvavě rudé svítící oči a hustou černou mlhu, která vířila kolem té bytosti. Tenkrát jsem poprvé uzřel jak vypadá temnota. Jak vypadá takový démon.
Nevím jak jsem dokázal vstát a odploužit se k Sirionovi, který se s posledních sil snažil tu věc zabít. Vrhal na ni desítky kouzel, ale bez úspěchu.
Pověsil jsem se mu na paži. Copak tohle mělo smysl? Jsme už přeci oba dva mrtví. A pak jsem konečně pochopil proč Se Sirion nepřestává bránit. Ta černá tma se roztahovala stále víc, stále víc rostla. Ale Lodarovo tělo už to nemohl vydržet takovou obrovskou dávku síly a černé magie. Stalo se mu přesně to co Gauronovi. Temnota ho pohltila a pak sama zanikla, protože démon už neměl kde přebývat.
Pak nastalo ticho. Boj byl u konce. Děsivý jestřáb ještě několikrát vykřikl a pak se zvedl k obloze a zmizel. Lodarovo tělo upadlo do spáleniště a začalo se rychle měnit na hvězdný prach. Ten však nestoupal k nebesům, jak bylo zvykem u všech umírajících čarodějů, ale prostupoval do země pod tělem.
Nakonec zmizel prach i s tělem úplně. Sirion upadl vyčerpáním a já se ho pokoušel zvednout. Ale byl moc těžký. Ani já už nedokázal vstát a tak jsem se svalil na jeho tělo.

Pak už si toho moc nepamatuju. Jen nějaké malé lehké kroky, nějaké nepříjemné mihotavé světlo. Něčí ruce, které mě někam zvedaly, hlasy, kterým jsem nerozuměl. Pak už nebylo nic...