Kapitola 11

Probudil jsem se celý rozlámaný a slabý v nějakém podivném pokoji. Nevěděl jsem kde jsem, ale momentálně jsem neměl chuť to zjišťovat, jen jsem se zavrtěl a snažil se otočit. Ale mé tělo zaprotestovalo. Pak jsem uslyšel ten slabý hlásek. Byla to nějaká mladá dívka, seděla v koutě místnosti. Když viděla že jsem se probral, neslyšně ke mně přešla. Byla malá a její šat byl prazvláštní a světle hnědý. Vlasy měla svázané copánky za ušima....ušima, které byly špičaté. Elfka? Ale to přece....asi blouzním. Elfové přeci vymřeli. A i kdyby to byla přeci jen elfka ...můj bystrý rozum prostě odmítal pracovat.
Podávala mi ke rtům nějakou misku. Divně to vonělo. Nebyl jsem zrovna důvěřivý a myslím že to vytušila.
"Jenom klid čaroději. Pomůže ti to. Musíš to vypít".
Mluvila klidně a pomalu, proto jsem se rozhodl jí poslechnout. Neměl jsem chuť cokoliv namítat. Byla to polévka z nějakých bylin, chutnalo to hnusně. Ale po chvíli se mi znovu začaly klížit oči a já se propadl do hlubokého spánku.

Nevím jak dlouho jsem spal tentokrát, ale když jsem otevřel oči má mysl byla mnohem jasnější. Poznal jsem že nejsem v žádném domě, ale v elfím příbytku v korunách stromů. Viděl jsem za oknem krásné zlatistvé listy. Navíc vedle mě stála ještě jedna postel, kterou zrovna ustýlala jiná, o trochu starší elfka a nevěnovala mi pozornost. Sledoval jsem její ladné pohyby a pak jsem se pokusil se posadit.
Ta elfí žena se polekala a přeběhla až ke dveřím. Neměl jsem v úmyslu ji vystrašit. Pak se ve dveřích znovu objevila ta mladičká, která mi podávala minule polévku a přešla k mé posteli.

"Jak se cítíš"?
"Žiju".
"Ano to vidím".
"Kde to jsem"?
"Jsi v tajném městě elfů, v Eorin".
To jméno mi něco říkalo. Ano...myslel jsem si že to město je jen legenda, že dávno zaniklo spolu s tímto prastarým rodem. Jak se zdá mnoho lidí o nich neví.
"Jak jsem se sem dostal"?
Dívka se pousmála a postavila mi na nohy tác s jídlem. Neměl jsem zrovna hlad, ale obezřetně se do něj pustil.
"Nemusíš mít strach čaroději není otrávené. Kdybychom tě chtěly zabít proč by jsme si daly tu práci s tvým léčením"?
To znělo rozumně.
"Přinesly jsme vás sem k nám. Poté co jste zničili velký kus posvátného lesa".
"Nevěděl jsem že byl posvátný".
A pak mi to došlo. Ta elfka řekla nás? Zahleděl jsem se na ni a ona jako by vytušila mou další otázku. "Druhý čaroděj na tom byl také zle, ale povedlo se nám ho zdárně vyléčit tak jako tebe, i když stále nevypadá dobře. Sirion nás požádal o pomoc".
Cože? Takže ten stříbrný ledovec se zná s elfy? Jak se zdá Sirion je samé překvapení...vytanula mi namysli naše společná noc a začal jsem se bezděky usmívat. Elfka o kus ustoupila.
"Kde je můj přítel"?
"Náš pán mu ukazuje naše město. Brzy se určitě vrátí. A teď jez, čím dříve budeš silnější tím dříve odejdeš".

Tomu říkám starostlivá péče vážně. Ale nedivil jsem se. Elfvé čaroděje neměli vůbec v lásce, staré křivdy jež se táhly tisíce let byly stále v živé paměti. Když odešla pokusil jsem se přeci jen postavit. Ještě se mi trochu motala hlava a chůze mi činila problémy, ale jinak jsem byl v jednom kuse, což byl snad zázrak. Snažil jsem si vybavit co se stalo. Ten souboj...zabily jsme ho? Ano, jsem si jistý že je mrtví. Ale jak mě tak i pravděpodobně Siriona to stálo veškeré síly. Čarodějové měli jedno pravidlo. Vždy se snažili i při sebe tvrdším a těžším boji nevyplýtvat všechnu svou energii, ohrozilo by to jejich život. Někteří to nezvládli a jejich tělo nedokázalo unést tolik úniku energie. Nemusely jsme umřít ani tak na zranění, ale spíše na vyčerpání.
Ale jsem rád že ten parchant Lodar je mrtví. I když mě děsilo jak moc dokázal využívat černou magii. Měly jsme štěstí, nebo to snad byl osud? Sevřel jsem pěst jak jen jsem dokázal. Nikdo si ještě nedovolil se mě snažit takto úspěšně zabít. Nerozuměl jsem tomu ani trochu. Poslala ho rada. Ano, ale proč potom ta černá magie? Věděl jsem že už dřív s ní rada experimentovala, ale že zajdou až takto daleko? Možná by nebylo od věci prošetřit tuto situaci. Ani trochu se mi nelíbí když je ze mě lovná zvěř.
Dveře se neslyšně znovu otevřely. Myslel jsem že je to zase ta elfa, ale mé smysly naštěstí stále dobře fungovaly, takže jsem vycítil Siriona. Obrátil jsem se na něj od okna.
Nevypadal taky nejlíp. Byl bledší než písky Esenie a jeho brnění bylo pryč. To mě celkem zaujalo, že se tady prochází beze zbraně a bez ochrany, jak nezodpovědné. Jen v lehké elfské tunice, která značně povzbuzovala mou fantasii. Vlasy měl svázané podobně jako ta elfka, další šokující zjištění. Tohle mi bude muset vysvětlit. Upřel jsem na něj tázavý pohled. Jeho oči byly prázdné a unavené. To se mi ani trochu nelíbilo. Kde je ten krásný ledový třpyt. Kam zmizel?

"Jak dlouho..."?
"Čtyři dny".
Tak dlouho jsme byly polomrtví? Ani trochu mě to netěšilo. Sirion usedl na svou postel.
"Zítra musíme odejít".

Pokýval jsem hlavou. Elfové se nás chtějí zbavit co nejdříve, to se dá pochopit. Ale proč nás tam nenechali umřít? Sjel jsem po Sirionově postavě, která se teď bez brnění zdála tolik křehká. Ten pohled se mi nelíbil. Kde je ten hrdý bojovník? Přešel jsem k němu a povšiml si, že má obě ruce zavázané podivným nazelenalými kusy plátna. Nakrabatil jsem obočí, protože se to táhlo až k loktům. A pak mi na mysl vytanula vzpomínka když mě Sirion objal, aby uhasil můj plamen. Já ho popálil? Nebyl asi schopný ochránit se proti mému žáru. Ale kdyby to neudělal elfové by už neměli kde bydlet. Vypálil bych celý ten les i louku. Vypálil bych vše.
Zaznamenal můj pohled a prudce vstal. Nedal jsem mu šanci odejít a postavil se mezi něj a dveře.
"Neodešel jsem. A nelituji toho. Ale chci znát odpovědi a to hned".
Přemýšlel jsem jestli se mi vzepře i tentokrát. Pokud ano...jak moc je již uzdraven? Já bych ve svém stavu nepodpálil ani krb, natož abych ho dokázal udržet v místnosti. Proto jsem spoléhal na to že nebude mít dost síly a ani chuti se snažit prát.
Přemýšlel o tom. Ale pravděpodobně ho můj postoj přesvědčil o tom, že by si neměl zahrávat. Výborně klamu tělem. Navíc jeho nezkušenost je mi teď více než dobrá. Nedokáže odhadnout kolik síly ve mě zbylo což je dobře.
"Když ti řeknu co vím, nebude již cesty zpět".
"Děláš si ze mě blázna? Po tom co jsem málem umřel? Mluv nebo se neznám a pošlu tě za Lodarem"!
A pak mi tedy vyprávěl Sirion svůj děsivý příběh, kterému se mi nechtělo ani věřit. Nevěděl jsem co k tomuhle říct.

"Snaží se mě zabít. Rada. Víc jak dva roky, od té doby co jsem odešel. Protože vím něco, co by je mohlo ohrozit, co by je mohlo zničit. Je mi líto že si se do toho zapletl. Ale pravděpodobně jsi pro ně i ty nebezpečný.
Našli mě jako malé nemluvně před Nasarenskými branami. Bylo to v zimě. Nevím kdo byli mí rodiče, ale říkalo se že budu potomek pravděpodobně mocné elfky a čaroděje. Nevím jestli to byla pravda, ale už od malička ovládám elfský jazyk. Když zjistili že jsem čaroděj, odnesli mě do chrámu, kde jsi mě přebrala rada. Stále tvrdili že jsem výjimečný a že ze mě udělají mocného čaroděje. Proto si mě nechali a cvičili. Už od raného dětství mě připravovali jen k jednomu úkolu. Jejich plán byl šílený. Chtěli být mnohem mocnější. Snažili se spoutat černou magii ale bezvýsledně. Jejich snaha o něco takového vycházela vždy naprázdno. Než jsem přišel já. Zjistili že má moc dokáže spoutat stíny a tak mě začali tvrdě cvičit v boji a v magii. Při mé plnoletosti se měl konat rituál, na který mě po celá ta léta připravovali. Chtěli abych v sobě svázal černou magii. Chtěli vědět jak to učinit, aby toho mohli využít proti lidem, proti všem co se jim postaví.
Při tom děsivém obřadu vyvolali démona dávných dob. Poskytli mu mě jako jeho nové sídlo. Jenže něco se nepovedlo, něco bylo špatně. Démon napadl starší z rady a jen stěží se jim ho povedlo zase vrátit odkud přišel. Ale nebylo to bez následků. Dva ze starších byly zasaženi. Tedy si to oni mysleli. Ve skutečnosti nemohli věřit ani jeden druhému. Jeden z nich totiž přechovával část černé magie, která do něj vnikla".

"Gauron".
"Ano, démon si vybral nejlehčí cestu, ohnivého čaroděje. Děsilo mě to o co se snaží. Chtěli přivést na tento svět něco hrůzného. Nechtěl jsem to dovolit. Proto jsem odešel, nebo spíše utekl. Snažili se mě přivést zpět, ale marně. Nakonec mě prohlásili za zběha a poslali na mě prvního zabijáka. Měl jsem štěstí a dobrý výcvik, proto jsem dokázal přežít do dnes".
"A Lodar? Věděl jsi o něm, že"?
"Ano věděl. Byl oblíbencem mistra Gaurona, nepřekvapuje mě fakt že ho mistr před svou smrtí zasvětil do černé magie. Pravděpodobně si z něj udělal loveckého psa, když do něj vložil část té temnoty. Lodar byl silný čaroděj, neovládal jen jeden živel a tak měl jistou výhodu. Proto dokázal ovládat černou magii na takové úrovni".

Už jsem to všechno chápal. To jak do toho zapadám já. Rada chtěla zradit i mě a použít jako nádobu pro démona. Ale přišlo jim že když se dovedou zbavit Gaurona budou mít větší šanci to celé zastavit. Věděli to od začátku. Proto mě nechali ho zabít. Doufali, že démon si přeleze do mě a budou mít pokusný objekt, ale to se nestalo. Podcenili mě tak jako kdysi podcenili i Siriona. Tak takhle to celé bylo. Proto se snažila rada zbavit i mě. Kdyby se tohle celé dostalo ven...ale kam ven? Rada starších čarodějů řídí ostatní čaroděje. Když je špatná právě ona, nemohl se Sirion na nikoho obrátit. Když je jediná nestranná spravedlnost očerněna nezbývá než bojovat sám. S tím se nikdy nesmířím. Začal jsem přecházet po pokoji jak jsem se snažil všechny střípky znovu poskládat. I tak mi stále vycházelo to stejné. Nemůžeme nic. Nenáviděl jsem ten pocit bezmoci.
Možná že část rady přeci jen mohla zůstat nedotčena černou magií, ale jak je rozpoznat?
A v tom mi svitlo. Před dvěma roky....to je přece snadné. Delas!
No jistě, Delas přece nastoupil na Gauronovo místo teprve před několika měsíci. A s jeho náturou a mocí pochybuji že by se nějaký démon pokoušel ho ovládnout, to by byla sebevražda. Přeci jen v radě svítí poslední malé světýlko záchrany. Vsadím se že to ví. Jak jen ho kontaktovat?
Ale i kdybych ho kontaktoval dokázal by nám pomoci? Nemůže přeci jít proti většině starších.
"Zkusí to znovu"?
"To si nemyslím. Pochybuji že by se někdo ještě na nás pokusil zaútočit když jsme svět zbavili toho psa. Rada není hloupá, ví že se ji nepodaří nás umlčet tímto způsobem".
"Nás"?

To jedno malé slůvko mě značně upoutalo. Ale Sirion měl pravdu. Stačí když se budeme zdržovat mezi jinými čaroději. Rada si nedovolí se prozradit. Konečně mi na tváři začal pohrávat můj divoký pohled a povalil jsem Siriona do postele.
"Domluveno. Odteď jsme my".
Vykulil na mě oči, bylo mi jasné že tak to ani v nejmenším nemyslel, ale příležitosti tu jsou od toho aby se využívaly. "Někdo přece musí chránit i tvůj zadek no ne? A já jsem na hlídání odborník".
Vrtěl se tak roztomile, když se mě snažil shodit ze sebe dolů.
"Odvezu si tě sebou na Esenské ostrovy jako trofej, tam budeme v bezpečí".
"Nejsem tvá trofej a nikdy nebudu".
"Zkopnul mě na zem a já jen zaúpěl.
"Pomalu na zraněného čaroděje přece. A navíc už si má trofej byl pamatuješ"?
Provokativně jsem si olízl rty a Sirion se blesku rychle vzdálil z pokoje. Máš štěstí že nejsem ve stavu kdy mám dost síly se s tebou prát. Ale brzy si naši noc zase zopakujeme.