Kapitola 11

Bylo už pozdě. Michail už ztratil všechnu sílu k nějakému odporu. Jeho vlastní tělo ho totiž zradilo. Vycházelo Peterově ruce vstříc. Nemohl popřít že se mu to líbí, ani že to chce stejně moc jako Peter. Jeho dech se stále víc zrychloval. Snažil se však udržet poslední síly k tomu aby příliš nesténal.
Byl to přímo nadlidský úkol. Čím víc se totiž Michail zatvrzoval a odmítal vydat byť jen nepatrný povzdech, který by prozradil jeho touhu, tím víc to Petera dopalovalo a tím víc z něho ty slastné zvuky chtěl vyloudit.
Jemně ho líbal na krku a sjížděl stále níž. Jeho polibky byly čím dál rafinovanější.
Mladík jen trochu naklonil hlavu aby mu to více usnadnil. I když se Michailovi příliš studená chodba nezamlouvala jasně pochopil, že teď už s tím nic neudělá. Pokud si ho Peter bude chtít vzít teď a tady nic mu v tom už nezabrání.

Ano i Peter to věděl. Líbilo se mu že je Michail povolný a že už vzdal svou obranu, teď naopak jeho horké tělo vyžadovalo stéle víc laskání. Bylo mu jedno kde právě jsou, vůbec nedokázal racionálně myslet. S tímhle chlapcem prostě jeho zábrany mizeli závratnou rychlostí.
Kousek před nimi se ozvalo bouchnutí dveří. Ale ani jeden mu nevěnoval pozornost. Michail nemohl, protože měl přivřené oči a oddával se plně práci Peterovi ruky ve svých trenýrkách. A Peter zase takové nepodstatné věci prostě ignoroval.
Ale když se ozvalo bouchnutí znovu, už to staršího z mužů pěkně vytočilo. Copak nemůžu mít aspoň na tohle chvilku klidu a soukromí?!
Proto zvedl svůj pohled na místo odkud ty zvuky přišli a úplně se zarazil.
Díval se totiž do naprosto vyjevených pohledů dvou dětí. Asi 12 leté holčičky s dlouhými blonďatými copánky a o pár let mladšího chlapce.
Obě děti právě vyšli z pokoje a když viděli co se na chodbě odehrává, zůstali stát s otevřenými ústy přimražení na místě.
Peter na ně hleděl dost nechápavě, jeho mozek byl stále v režimu "vygumováno" a tak nebyl schopen cokoliv udělat. Stále měl ruku v Michailových spodkách a tak tam všichni čtyři naproti sobě stáli a zírali na sebe.

Když Michail zaregistroval, že Peterova horká ústa už ho neškádlí na klíční kosti a že i jeho ruka se přestala z ničeho nic pohybovat skoro nevrle zavrčel. Zrovna v tom nejlepším si přestane.
Pak si ale povšimnul Peterova upřeného pohledu a stočil také hlavu tím směrem. Pak sebou prudce trhnul překvapením. Nějaké děti na nás koukají? Jak dlouho proboha?
Okamžitě se vzpamatoval a snažil se znovu uvolnit z Peterova sevření.
Holčička naproti u dveří pomalu zavírala ústa...pak otevřela dveře, strčila do nich malého brášku a s jekotem " Mamííííí, ti pánové na chodbě dělají divné věcíííí" zmizela v pokoji.
V tu ránu se Peter rozesmál. Nevěděl proč. Asi si konečně uvědomil celou stupiditu téhle situace. Nebo mu už vážně přeskočilo.
" Měli by jsme zmizet než na nás přijdou jejich rodiče", pronesl pobaveně.
Ale Michail se příliš nebavil. Zrudnul snad až po palce na nohou a nejradši by se propadnul někam hodně hluboko.
" Pusť mě sakra ty jeden" ....Už se chystal na něj spustit příval nějakých urážek, ale ty krásné hnědé oči ho umlčeli. Tak nedobrovolně začal klít v ruštině.
Peter pochopil že jejich krásná chvilka je pryč. Proto kousek poodstoupil a nechal Michailovi víc prostoru. Ten si okamžitě povytáhl spodní prádlo, zvedl ze zemně ručník, celý se do něj zabalil a s ruským klením se vydal ke svému pokoji.
Peter ho doběhnul v půli cesty a následoval ho.
" Kam si myslíš že jdeš"?! Osočil se na něj mladík.
" K tobě, dokončit co jsme začali".
"Já nic nezačal a tak nic taky nehodlám dokončovat".
Peter ho prudce k sobě otočil a vrazil mu vřelý polibek. I když se snažil Michail vypadat chladně uvnitř něho to bublalo potlačovaným vztekem z toho že se nechal tak snadno svést a také potlačovanou touhou. To že ho Peter vzrušil na maximum nemohl utajit ani kdyby chtěl, protože jeho spodní prádlo toho moc nezakrývalo.

Celou cestu k pokoji tedy zuřil a nejradši by toho mizeru úchyláckýcho prohodil oknem.
U dveří pokoje doufal že se ho zbaví, ale Peter se neměl k odchodu.
"Co ještě chceš"?!
" Tebe přeci".
Michail už vzteky rudnul.
" Tak o tom si můžeš nechat jenom zdát".
S posledními kousky sebeovládání se k němu přitulil tak těsně jak jen to šlo. Chtěl aby Peter cítil jeho vzrušení. Pak ho dráždivě políbil a nakonec přejel svým jazykem jeho rty.
S tím zapadl do svého pokoje a nechal Petera stát venku tak jako včera večer.
Peterovi se chtělo brečet. To snad nemyslí vážně? Už zase mě tu nechal stát vzrušeného před dveřmi?

Ten kluk mě začíná rozčilovat. Opřel si rozehřáté čelo o dveře a měl chuť na ně zabušit aby ho pozval dovnitř.Nebo je radši má vyrazit? Ale neudělal to. Brzo si uvědomil že dnes se naprosto neovládl a vrhnul se na Michaila jako divoké zvíře. To bylo hloupé, pod mou úroveň a tak vzrušující...Co vzrušující? Měkne mi snad už mozek? No aspoň něco mi měkne, bolestně zasténal.
Snažil se zhodnotit situaci, ale jediné na co mohl myslet byly Michailovy křivky pod trenýrkami, jeho horké vzrušené tělo, jeho vášnivé polibky...Už dost. Sprcha! A to nejméně ledová, to mě snad vzpamatuje.