Kapitola 11

Cestou autem jsme oba mlčeli. Nevěděl jsem co říct, nechtěl jsem mluvit. Pravdou bylo že jsem si připadal trochu poníženě. Dnešek byl přeci jen krásný, proč musel skončit takhle?
"Pořád se na mě zlobíš"?
"Proč bych měl"?

Možná jsem to až moc rychle a kousavě ze sebe vysypal. Jen se na mě smutně zahleděl a já dál raději pozoroval jak cesta ubíhá. Tentokrát Marek opravdu zastavil kousek od našeho paneláku. Překvapilo mě to, protože jsem mu to říkal už asi stokrát, ale nikdy to nebral vážně. Tak proč dnes? Že by si chtěl žehlit průšvih? Naklonil se a chtěl mě políbit. Měl jsem chuť ucuknout, ale nějak jsem to nedokázal a znovu se poddal jeho polibkům. Byl jak droga. Stačilo aby se na mě jen podíval a ze mě už byla malá loužička... Chvilku jsme se líbali, než to Markovi přestalo stačit a začal se mě dotýkat. Jezdil mi rukou po stehně. Bylo mi to příjemné. Nechtěl jsem aby tenhle den ještě končil, vždyť bylo teprve krátce po poledni. Když se odtáhl rozcuchal mi vlasy a usmál se.
"Kdy tě znovu uvidím? Musím tě pozvat na čtvrté rande". Zdálo se že to opravdu vzal vážně, takže jsem se proti své vůli zachvěl. Ale nebylo to jen jeho slovy, i jeho ruka si zrovna bloudila po mých intimních partiích. Prostě řečeno bezostyšně mi šmatal do rozkroku.

Jen jsem ho zpražil pohledem, ale nezabralo to.
"V sobotu"?
"Ach...ano...".
Byl jsem už trochu mimo, protože mě začal znovu vzrušovat a já cítil co to se mnou dělá. Najednou se mi mozek znenadání vyjasnil, bylo to jako studená sprcha.
"Teda ne"!
Zahleděl se na mě a pravděpodobně nic nechápal. Já se zatím mlátil dlaní do čela. "Blbec, blbec jsem. V sobotu nemůžu".
"Ale, máš snad rande s někým jiným"?
"Jo...s babičkou".
To Marka velmi pobavilo, takže se začal smát. "Nevím co je tu k smíchu. Úplně jsem na to zapomněl. Víš je to povinný. Oddaluju to už celé prázdniny a tohle je poslední víkend, takže nemám na výběr. Babička prostě po mě touží".
"Tak to jsme asi dva, já po tobě totiž taky strašně toužím".
"Omlouvám se....já...nekoukej tak na mě. Já si to tam užívat rozhodně nebudu. Bábi mě zase nacpe buchtami a nechá mě sekat dříví dokud nepadnu vyčerpáním".
Začal jsem krčit nos, protože se mi to opravdu do mých plánů nehodilo. Nejraději bych zůstal s Markem a experimentoval, moje tělo to chtělo, přímo křičelo po milování.
"Nějaké hloupé Čančuličky, není to fér".
"To asi není".Asi jsem čekal jinou reakci, třeba pláč, naštvání či smutek...ale ne lhostejnost. Ne tenhle jeho záhadný úsměv, co se mi ani trochu nelíbil.
"Adame, já...chci se zeptat, na který gympl chodíš. Nikdy si mi to neřekl". Při té otázce se na mě nedíval a vůbec se tvářil divně. Já tady skoro umírám žalem že musím poslední víkend prázdnin strávit u babičky a on se mě ptá na školu? Proč?
"Masarykův, proč"?
Začal se tak nepříčetně usmívat, že jsem myslel že ho asi ranila nějaká smrtelná choroba. Ještě nikdy jsem ho neviděl takhle se smát.
"Marku"?

"To...to nic....já jen tak.... no víš".
"No nevím".
Měl jsem pocit že mi něco uniká. Rychle jsem mu vlepil dlouhý vášnivý polibek a vylétl z auta jako tajfun. Ještě jsem mu naznačil posunkem že zavolám a on kývl. Bylo to divné rozloučení. Cestou domů přes hřiště mi ten jeho smích dělal starosti. Co je směšného na mé škole? Nechápu ho.
Tentokrát jsem si vyjel do našeho patra výtahem, byl jsem trochu utahaný, takže jsem si chtěl zalézt do postele a dělat že neexistuji. Ale sotva jsem vkročil do dveří poznal jsem že je něco špatně.

-------------------------------------------------------------------------------------------

Nevím co mě varovalo, možná nějaký druh šestého smyslu. Otec seděl v kuchyni u stolu a jakmile mě spatřil odložil noviny a odsunul hrnek s kávou, to bylo už samo o sobě špatné znamení. Máma stála u linky a byla ke mě zády. Když jsem se zeptal co se stalo otočila se ke mě a já si všiml, že má zarudlé oči od pláče, což mě vyděsilo.
Najednou se v pokoji objevila Simonka a tvářila se provinile a raději na mě ani nekoukala. Díval jsem se z jednoho na druhého a nějak jsem netušil co se děje. Otec mě vyzval klidným hlasem ať si sednu. Bez řečí jsem kecnul na zadek s očima navrch hlavy.
Mamka ke mě přišla a položila mi ruku na rameno. "Adame, kde jsi byl dnes celý den"?
Už jsem se nadechoval k odpovědi že se Simčou, když jsem po ni střelil pohledem a to mě ujistilo že mám radši mlčet.

"Já no...".
"Říkal jsi že budeš se Simonkou, ale ta k nám přišla na oběd už v jedenáct".
Sakra! Markovo pozvání bylo tak nenadálé, že jsem Simče nestihl nic říct. A dokonce jsem ji zapomněl napsat i SMSku ať mě u našich kryje.
"Já byl jsem s jinými kamarády". Snažil jsem se ještě zachránit co se dalo, ale podle otcova pohledu, který se do mě přímo zavrtával jsem tušil že je to marné. Začal jsem si v duchu sám nadávat. Ale to ještě nebyl zlatý hřeb večera. Mamka se ode mě odvrátila.
"Tak s kamarády říkáš? Já jen že paní Trávníčková tě viděla nastupovat do auta k nějakému muži a prý to nebylo poprvé".
To bylo jako kdyby mě rovnou bacila těžkým kladivem po hlavě. "Drbna jedna proradná".
"Adame"!
Ani jsem si neuvědomil že jsem to řekl nahlas. Já si opravdu nevidím někdy do pusy.
"Také říkala, že jste byly zamčení v sušárně. Nechceš nám to vysvětlit? Co je to za muže"? Nevěděl jsem co dělat, co říct. Mám dál lhát? Ale co mám říct? Nebo jít z pravdou ven a čekat ortel smrti? Hodil jsem úpěnlivý pohled na Simču s prosbou o pomoc. Ale jen sklopila pohled. Asi jsem už od ní žádal příliš. Musela mě tolikrát krýt a teď v tom jede jako já. I otec konečně přerušil své mlčení.
"Nechápu tě, nikdy jsi nám nelhal, vždy jsi se svěřil se vším. Proč nám teď lžeš? Máš snad nějaké problémy o kterých nevíme? Adame, přeci víš že jsme tví rodiče. Můžeš nám říct cokoliv".
Nadechoval jsem se k odpovědi, ale nikdy jsem nebyl zrovna odvážný tvor, takže jsem jen sklopil hlavu. Je konec z touhle tou lží. Cítil jsem jak mi po tvářích tečou slzy. Jen jsem byl schopný kuňknout: "Promiňte mi".
Ale věděl jsem že tohle nebude stačit.
"Myslím že by jsi jim to měl říct Adý, věřím že to pochopí. Já raději už půjdu, myslím že tohle je jen mezi rodinou".
Simča se zvedla, omluvila se mým rodičům a raději odešla. Ztratil jsem poslední oporu.
"Říct nám co"?
"Já...mami, tati...nevím jak vám to mám říct. Nechci abyste se na mě zlobily já nic jsem neprovedl...". Už jsem nezadržoval slzy. Bylo pozdě.
"Ten muž se jmenuje Marek. Je to můj přítel".
"Přítel"?
Myslím že otec nepochopil definici toho slova, ale mamce se začala zračit v tváři hrůza. Myslím že to pochopila.
"Přítel....partner...chodíme spolu".
Otec nemrknul ani okem a jen dál na mě hleděl. Bral to s ledovým klidem, za což jsem byl vděčný.
"Omlouvám se mami, tati...já a Simča jsme jenom kamarádi, není to moje holka, nikdy nebyla a ani nebude. Mě holky nezajímají. Odpusť maminko. Mám tě rád, ale žádnou nevěstu si domů nepřivedu. Jsem gay, líbí se mi muži a chodím s Markem".

Svůj proslov jsem skončil a svěsil hlavu. Čekal jsem pláč, křik, hádky, ale bylo neblahé ticho. Otec se zvedl od stolu a odešel do obýváku. V klidu si pustil burzovní zprávy. Matka si jen tiskla kapesník k ústům a neřekla mi ani slovo. Pochopil jsem že už nejsem vítán. Strašně to bolelo. Uklidil jsem se šouravým krokem k sobě do pokoje a bylo mi strašně mizerně. Proč? Vždyť jsem řekl pravdu, už to před nimi nemusím tajit, měl bych cítit osvobození. Ale já věděl že mámu jsem zklamal. Chystala mi už výbavu do manželství, prý s tím začala když mi bylo dvanáct. Nezazlíval jsem ji to, chtěla přeci jen holčičku.
A otec to prostě vyřešil tak jako vždy po svém, ale nezdál se mi ani tolik zhnusený jak jsem očekával.
Co mám teď dělat? Jak s nimi mluvit? Jak se chovat?

------------------------------------------------------------------------------

Ještě ten večer jsem volal Markovi. Nějak jsem toužil po podpoře, ale nevěděl jsem co mu říct. Zahrabal jsem se hluboko pod deku.
Mamka ani táta se mnou celý zbytek dne nepromluvili, ani se na mě nepodívali. Věděl jsem že je zle, ale nebyl jsem si jistý jak moc zle.
"Jsem rád že mi voláš Adame. Něco se stalo? Zníš divně".
"Ne...já jen...chtěl jsem slyšet tvůj hlas".
Lhal jsem a jen těžko zadržoval slzy. Musel jsem se vzpamatovat, přece mu nebudu brečet do telefonu, nejsem žádná histrická chudinka. Nechci dělat Markovi scény, stejně mi nemůže nijak pomoct. V tomhle jsem byl sám.
"Marku? Pozveš mě zase někdy na rande"?
"Kdy si jen budeš přát".
"V pondělí nastupuju zase do školy, takže už nebudu mít tolik času".
"S tím si poradím, neboj".
Poradí? Tomu jsem nějak nerozuměl, ale nepřikládal tomu význam, bylo mi mizerně, musel jsem se vyzpovídat.
"Naši už to vědí, prasklo to".
Na druhém konci byl chvíli ticho než si Marek vzdychnul. "Já si říkal proč zníš jako na pohřbu".
"Co mám dělat"?
"Jak to rodiče vzali"?
"Já nevím...prostě to zaznamenali. Nekřičeli, ani mi nic nezakazovali...prostě ticho po pěšině. Bojím se vystrčit nos z pokoje".
"To bude tím šokem, dej jim čas Adame, musí to nejdřív strávit než se rozhodnou jak se k té záležitosti postaví. Ale podle toho co si mi o nich říkal to určitě zvládnou".
"Jsi si jistý? Já ...mám strach. Co když, co když mi zakáží se z tebou vídat nebo něco podobného"?
"Je to jen samé co když Adame, myslím že by jsi zatím neměl plašit. A i kdyby ti to zakázali já bych se tě nevzdal...".

Jeho slova mě tak hřála na srdci, uklidňovala mě...bylo to krásné. Rozplakal jsem se a vyprávěl mu jak jsem přišel domů a čekalo na mě výslechové komando. Jen se tomu pousmíval a snažil se mě tišit. Přál bych si, aby tu teď byl se mnou a pevně mě objal, přitiskl k sobě a líbal.
"Říkal jsi, že zítra odjíždíš k babičce pokud se nepletu"?
"A..Ano...ale nevím jestli bych měl".
"Ano jeď Adame, tví rodiče si to potřebují v klidu projít, aby se k tomu mohli postavit čelem".
"No dobře tak já...".
"A navíc bude lepší když si odpočineš".
"Od tebe"?
"Vidím že se ti vrací smysl pro humor. Poslouchej ty můj malý smíšku...řekneš mi kam že mi to zítra zmizíš"?
"Proč"?
"Jsem jen...no zvědavý". I když jsem nechápal jeho chuť znát mé místo vyhoštění řekl jsem mu ho. Ve svém stavu jsem ani v nejmenším nemohl vědět co Marek zase chystá.
Ještě chvíli jsme si povídali, než mi popřál dobrou noc. Musím uznat že mě to velmi uklidnilo a já si zase aspoň na chvíli připadal silný a volný. Marek měl na mě opravdu neblahé účinky. Teď bych se dokázal postavit celému světu...ale spánku jsem se postavit nedokázal.

Brzo ráno jsem si zabalil tašku s věcmi na dva dny pro přežití v pustině a vylezl jsem ven. Mamka mě zaregistrovala. Jen jsem kuňknul že jedu k babičce jak jsem slíbil. Dala mi na cestu řízky a také dárek pro babi s tím že za dvě hodiny zavolá jestli jsem dorazil. Trochu mě to bodlo u srdce jako osten. Vlastní matka mi nevěří? Bojí se že snad uteču za svým milencem nebo co? Ale já nemám důvod zatím utíkat, nechci ho mít. Jen jsem tedy v klidu souhlasil a vydal jsem se na autobus. Simča mě šla doprovodit a skoro celou cestu jsme mlčeli. Bylo to zvláštní, většinou ji pusa jela, dnes však byla zamlklá.
"Omlouvám se Adame, já...nevěděla jsem, nenapsal si mi abych k vám nechodila. Celé jsem to zkazila".
"Nelam si s tím hlavu, vždyť za to přeci nemůžeš. Stejně by to dřív nebo později prasklo".
Snažil jsem se ji pozvednout náladu, neměl jsem rád když byla smutná, nepasovalo mi to k její povaze. A navíc, opravdu za tohle jsem si mohl jenom sám.
"Uvidíme se v pondělí přijdeš pro mě"?
"Jasně že přijdu Simi".
Rozloučili jsme se a já po chvíli zalezl do autobusu, ve kterém se budu kodrcat skoro dvě hodiny. Koukal jsem z okna a vzpomínal na to co se událo a na ten den s Markem...už teď mi chybí. Nebudu mu moct ani zavolat... Asi jsem vážně zamilovaný.

V tu samou dobu si i Marek balil pár věcí na cestu, které hodil dozadu do auta a s dobrou náladou si pustil CD přehrávač. Začal se usmívat a studovat mapu okolí a hledal nějaké Čančuličky...