Kapitola 11

Celou cestu do Richardova bytu vládlo v autě až děsivé ticho. Muž nechtěl načínat další vážný rozhovor, proto se rozhodl mu o dnešních událostech zatím neříkat. Přeci jen Remi se musel nejdříve vzpamatovat z toho otřesu. Sice netušil, co vlastně Remi nyní bude potřebovat, jak se k němu má chovat či o čem mluvit, ale snažil se mu být na blízku.
Možná, jen ta blízkost byla příliš, možná jen na Remiho moc tlačil, aniž by si to uvědomil? Netoužil po nějakém sexu, jen chtěl chlapce při příchodu domů políbit. Remiho reakce ho však překvapila. Mladík sice polibek opětoval, ale spíše neochotně, poté se opatrně z Richardovi náruče vyvlékl a raději udržoval odstup.
„Já….dám si sprchu, potřebuju sprchu.“
Remi tak doslovně do koupelny utekl a nechal Richarda zmateně stát v obýváku.


V koupelně ze sebe rychle svlékl všechny věci a zaplul do sprchového koutu. Ne že by mu Richardovi polibky nebo doteky vadily. Měl spíš pocit…že je strašně špinavý. Nechtěl se tak ukazovat před Richardem. Pocit viny za něco, co nezpůsobil. Před Richardem se vždy snažil vypadat dokonale, čistý, jako padlý sníh. Ale to nebylo možné, ne teď. V mladíkovi se spolu pralo tolik emocí, ani on sám netušil, jak by se měl chovat. Možná o tom jen příliš přemýšlel.
Nechal na sebe dopadat kapky horké vody a snažil se ten zážitek vyhnat z hlavy. Vrátit se ke svému drzému odvážnému já, vrátit se k svádění muže, kterého….kterého nejspíš opravdu miloval.
Nevšiml si, že se dveře koupelny otevřely. Neslyšel ani kroky. Až po chvíli si přes mléčné sklo sprchového koutu všiml Richardovy postavy.

Muž dlouho zvažoval, jak by svému mladému milenci mohl pomoci. Jak…mu dát najevo, že je vše v pořádku? Měl tedy pocit, že by mu to najevo dát měl. Tyhle citové a emocionální věci Richarda vždy přiváděli do rozpaků. Protože netušil, jak by se měl cítit, jakou emoci by měl mít. Nejspíš by měl chlapce podpořit, to byl jen jeho odhad. Tápal v tomhle zážitku i ve vcítění se do Remiho. Nedokázal to. Přesto, jako by ho něco neustále vedlo do koupelny za ním.
Richardova přítomnost mohla být v koupelně, kam mladík před ním utekl kontraproduktivní. Muž nechtěl Remiho pronásledovat, nebo mu vnutit dojem nulového soukromí či nemožnosti se někde ukrýt. Chvíli mladíkovo nahé tělo za sklem pozoroval. Ta silueta, ta hlava plná myšlenek. Jak ulehčit jeho trápení?
Po chvíli tedy Richard přešel až ke sprchovému koutu a na orosené sklo položil svou dlaň. Dával chlapci stále vlastní prostor, ale snažil se…něco vyjádřit. Byť sám netušil co.
Remiho takové jednání zjevně překvapilo, ale i on svou dlaň přilepil na sklo sprchového koutu zevnitř, přesně na obrys Richardovy dlaně. Bylo to hloupé, možná trochu romantické gesto? Asi by se tomu normálně musel rozesmát. Nyní ale vedle jeho dlaně skončilo i čelo.
Jen tak tam stáli, dobrých pár minut. Oba dva měli dnes šílený den, který se na nich podepsal.

„Našel jsem ho.“

Richard si byl jistý, že ho Remi slyší, i přes tekoucí vodu. Jasným důkazem toho bylo cuknutí mladíkova těla. Věděl přesně, o čem muž mluví. Pozvednutím čela ze skla sprchového koutu Richarda nabádal k pokračování. Chtěl vědět, co se stalo. Jestli Richard něco provedl, někomu ublížil, měl přeci jeho nůž. A když pro něj přijel, choval se tak chladně….
„Co jsi…“
„Ke všemu se přiznal. Přiznal se, že tvého přítele zabil.“
Remiho jako kdyby střelil blesk. Něco, o čem nikdy nedoufal, se stalo. Opravdu Richard našel vraha a donutil ho, se přiznat. Aidenova smrt tak nezůstane nepotrestána. Konečně bude moci jít dál, s vědomím, že někdo za ten zločin zaplatil.
„Trochu jsem mu….možná vyhrožoval. Ale jeho přiznání jsem nahrál na svůj pracovní diktafon. Pásu i s vysvětlením jsem vhodil do policejní schránky. Doufám, že tohle pomůže otevřít znovu Aidenův případ a vraha poslat do vězení.“
Všechno tohle bylo pro Remiho naprosto nečekané. Když Richard dnes ráno odjel…měl o něj strach. Nikdy by ho ale nenapadlo, že zajde takhle daleko. Jen kvůli němu. Rukou proto zastavil proud vody, při tom ale jasně cítil, jak mu poslední kapky ještě stékají po tvářích. Až poté si uvědomil, že to není voda, ale slzy, které mu z ničeho nic vyhrkly. Nyní byl nesmírně rád, že to Richard za mléčným sklem nemůže vidět.
Byla to úleva? Remi nepotřeboval vědět proč. Nechtěl znát okolnosti Aidenov smrti. Pro něj bylo podstatný ten pocit úlevy. Konečně měl kam směřovat svůj hněv. Na jednotlivce, na jediného člověka, který konečně měl identitu. Remi nečekal, že objevení Aidenova vraha pro něj bude tolik znamenat.
Dlaní setřel své slzy a promnul si tváře, než konečně opustil sprchový kout. Před Richardem necítil stud, neměl proč. I když byl mokrý, prudce ho objal. Div mu neskočil kolem krku. Schoval si obličej na jeho hrudi a pevně ho mačkal. Nevěděl, jak Richardovi za vše poděkovat. Za to, že se ho doslovně ujal, že mohl být s ním, za to, že našel Aidenova vraha, věc, která se ho nijak netýkala. Všechno tohle jen proto, že se toho deštivého dne Richard na parkovišti u benzínky zamiloval. Do toho krásného smutného úsměvu, který byl však plný energie. Do mladíka, sršícího životem a nesoucího podivné přívětivé teplo. Nemohl popřít, že mu Remi popletl hlavu. Naprosto dokonale. A byť si připadal jako blázen, nedovedl si představit život bez tohoto mladého prostituta. Poprvé v životě nechtěl někoho ztratit, na někom mu tolik záleželo, že dělal až šílené věci, o kterých si nemyslel, že jich je schopen.

„Hele…seš mokrej.“
„Jo, to nejspíš jsem.“
„Pomiluj se se mnou.“

Richard sklonil k mladíkovi hlavu. Byl si jistý, že svá slova myslel vážně. A i když nedovedl číst v lidech a emoce mu příliš nikdy neříkali, s Remim objevoval, že některé prosby mohou mít skrytý význam. Některé mohou volat o pomoc, některé prosit o záchranu či blízkost. Stačil jediný pohled do těch šedých hlubokých mračen, které na něj chlapec upíral a Richard věděl, že nemůže odmítnout. A věděl i to, že to nebyla prosba o sex.
Richard však neuměl mladíkovi říct, že tomu rozumí, neuměl to slovy vyjádřit. Proto kolem jeho pasu omotal obě ruce, které sklouzly až po mladíkově pozadí. Pak si ho nabral do náručí a donutil tak Remiho vyšplhat se na něj. Zamířil i s tímhle závažím, které se ho rozhodlo rozptylovat polibky do ložnice. Pomalu ho uložil na postel, než si přiklekl k němu. Nemusel ani Remiho instruovat, mladík sám věděl, co má dělat. Nenutil o to Richarda žádat. Pomalu mu stáhl kravatu, a se zájmem rozepínal jeden knoflíček jeho košile za druhým. Na každý kousek odhalené kůže pak vtiskl polibek. Některé trochu nejspíš šimraly, u jiných Richard přivíral oči. Takhle se mu líbil nejvíc. Košile však letěla dolů z postele. Remiho nezajímalo, že by se měla usušit, nebo něco podobného. S Richardovými kalhotami však váhal ještě déle. I když byl normálně drze odvážný a nebál se sáhnout muži přímo do rozkroku, dnes…to bylo jiné. Jako by to dělal poprvé, objevoval vše pomalu a vše si vychutnával. Richard se tomu nebránil a i on zkoumal Remiho nahé a ještě mokré tělo.
„Pomiluj mě…jako by to bylo poprvé a naposledy.“
Remi sevřel jeho ramena. Nyní potřeboval prostě zapomenout. Nemyslet.
A Richard mu jeho přání vyplnil. Kalhoty i spodní prádlo ze sebe stáhl velmi rychle a zalehnul mladíka pod sebe. Pevně ho svíral v objetí a olíbával jeho krk i rameno. Při tom jak to vypadalo něžně, byla v tom až překvapivá smyslnost. Richard se totiž svým rozkrokem otíral o Remiho pozadí, které mu mladík tak nastavil, když kolem Richarda omotal stehna.

Může se zrodit kdekoliv.
Na místě, kde to nečekáš.
Způsobem o jakém se ti ani nesnilo.
Může vyrůst z ničeho
a vykvést za moment.
Stačí jediný pohled.


„Nepřestávej!“
Sténání a koktavé prosby. Prudké výdechy, kdy mladík zakláněl hlavu a myslel, že se jeho tělo rozpadne. Jeho milenec si nebral servítky. Dával mu vše, co Remi potřeboval. Jejich zpocená a propletená těla, i ty krátké prudké přírazy byly víc, než by mladík snesl. Přesto jako by stále něco v něm nemělo dost. Nutil Richarda ke stále rychlejším a prudším pohybům, i když ho z toho bolelo tělo. Jeho srdce však plálo láskou, touhou Richardovi patřit.

Zaměstná všechny myšlenky,
a každý úder tvého srdce.
Láska tě přinutí křičet.
A může tě připravit o řeč.

Potemnělou místností se ozval výkřik, který se zlomil jen ve chraptění a lapání po dechu. Remiho tělo se ještě stále třáslo. Ale jeho srdce tak šíleně hřálo. V ten krátký okamžik si uvědomil, že zažívá něco, čemu by nevěřil ani ve snu. Našel to, co hledal, aniž by věděl, že něco takového hledal. Bylo to tak šílené. Ale připadal si naplněný. Již nic nechybělo….nebo snad?
„Miluju tě.“


Udělá z tebe lepšího člověka.
Pomalu tě změní.
Dá ti cokoliv chceš - na oplátku nechce nic.
Mrknutím oka, náznakem úsměvu.
Způsobem jakým říkáš sbohem a pokaždé mě nacházíš


To ráno je oba dva vzbudilo nastavené buzení ranními zprávami v rádiu. Předpověď, počasí, doprava, nic, co by Richarda či Remiho zajímalo. Mladík byl přitulen k Richardově hrudi, na kterou kreslil podivné obrazce. Chtěl takto prostě zůstat navždy, i když to nebylo možné. Ale i když věděl, že mu Richard brzy uteče do práce, byl opravdu…šťastný.

„Dnes časně ráno se ve svém domě na ulici St.Agrev zastřelil legálně drženou zbraní otec dvou dětí, Marco Martense. Důvodem sebevraždy mohlo být podle policejního detektiva vyšetřování jeho osoby a obvinění z vraždy mladého prostituta. Za tento čin měl být vzán do vazby. Policie však dorazila až po jeho sebevražedném činu. Zanechal po sobě dopis, ve kterém se přiznal k vraždě dvaceti šestiletého Aidena Bersta. Policie případ odložila….“

Remi naprosto ztuhnul, Jeho prst na Richardově hrudi se zastavil. Měl pocit, že špatně slyšel, ale když viděl Richardův překvapený pohled, bylo mu jasné, že opravdu zaslechly, to co si myslel. Remi se však ani nepohnul. Jeho oči zůstaly suché, nebrečel. Nikdy nechtěl pomstu, jen spravedlnost, které ten zmetek přeci jen znovu utekl. Zbabělec. Nebyl schopný se postavit tomu, co udělal. Možná by se to nestalo, kdyby ho Richard v ten den nenavštívil a nevyhrožoval mu. Ale tak by o něm policie nikdy ani nevěděla. Něco v Richardovi si dávalo za vinu smrt toho muže. Stačil mu ale jediný pohled do Remiho očí a věděl, že vinu cítit nemusí. Remi byl smířený s koncem této kapitoly, byť si představoval potrestání Aidenova vraha trochu…jinak. Přesto…to definitivně skončilo, se smrtí Martense. Remi svého přítele, nechal odejít, tak jako svou nenávist k jeho vrahovi i svou snahu po spravedlnosti.
Nyní před ním byla nová cesta, kterou chtěl projít s Richardem. Chtěl dokázat, že jeho ledové srdce je vřelejší než cokoliv na světě. Dokázat to ledové srdce roztát a ukázat svou pravou podstatu. Všechny ty ochranné zdi zbořit a naučit toho suchého právníka co jsou to emoce. Tak, jako ho to naučil Richard.


Láska nedává smysl.
Láska je bezejmenná.
Láska tě topí v slzách a pak nechá tvé srdce vzplanout.
Láska je nebojácná, láska nezná důvod.