"Legendární země Hyperborea, kolébka lidstva. Země věčného slunečního svitu, tepla, štěstí a hojnosti. Její obyvatelé se dožívali až tisíce let, nikdy nemohli zemřít nebo onemocnět. Umírali většinou až z vlastní vůle sebevraždou, kvůli přesycenosti životem."
"To jsou ale jen legendy, je to tak?"
"Jistě že jsou. Ale na každé legendě bývá něco pravdivého, jinak by ani nevznikla."
"Doktorko Barelli, je pravdou, že tato domnělá země, byla předobrazem pro Nacistickou propagandu?"
"Je tomu tak. Nacisté považovali tuto zemi za původní domov jejich rádoby arijské rasy."
"Takže věříte, že jste tu bájnou Hyperboreu našli? Co vás k té domněnce vede?"
"Ne, nevěřím tomu. Vím to zcela jistě! Před pěti lety se nám povedlo na tomto místě odkrýt první z vykopávek. Byly to půdorysy starého osídlení. Bylo to naprosto fascinující. V žádných z doložených knih, kronik, map ani dokumentů nikdy nebylo zmíněno, že by tato oblast byla kdy osídlena. Hyperborea byla jen mýtus, něco jako bájná Atlantida.
Ale jak můžete vidět na vykopávkách, to, co jsme nalezli, je naprosto přelomové. Naprosto odlišné půdorysy staveb, nástroje, které jsem nikdy neviděla, nádoby, které měly až podivné futuristické tvary. Celá tato kolonie, která tu žila byla...něco naprosto nevídaného. Netušíme, odkud tito lidé byli, odkud přišli, ani proč zrovna sem. Ale zatím můžeme s jistotou určit, že se tak stalo krátce po Kristu. Já osobně se domnívám, že to byli osadníci putující z Jeruzaléma. Ale proč by šli tak daleko a z jakého důvodu nedokážeme určit. Ani jak se sem mohli dostat. Je tu tolik záhad, tolik matoucích indicií. Jsem si ale jistá tím, že náš objev se dostane do učebnic historie, ze kterých pak budou čerpat studenti, jako vy."
Doktorka ukončila svůj zapálený výklad právě když procházeli kolem několik rozkopaných nalezišť. Mladí studenti archeologie tak mohli sledovat již zkušené vědce a archeology přímo při práci. A že jich tu bylo opravdu mnoho. Celá skupinka, asi sedmi studentů, opatrně našlapovala po dřevěných můstcích, lavičkách a mířila přímo za doktorkou Barelli do hlavního stanu. Zde už je čekalo menší občerstvení v podobě hrnků s vodou a jakýchsi chlebových placek. Všichni ze studentů byly naprosto nadšeni a rozčarováni, že můžou být na místě, kde se budou psát dějiny. O těchto vykopávkách většina z nich již četla a proto si byli jisti, že ať doktorka Barelli našla vybájenou Hyperboreu nebo ne, bude to znamenat průlom v dějinách. Ve stanu mohli vidět i několik úlomků kostí a také starých nástrojů. Vše kolem tohoto naleziště bylo zastřeno rouškou záhadnosti.
Jedna z mladých studentek se už natahovala pro svůj hrnek s vodou, když se celý stůl otřásl. To na vykopávkách nebylo nic nového. Často vědci kopali příliš hluboko a půda se začala hýbat. Třas se však opakoval několikrát, takže to vyděsilo i ostatní studenty.
"Zemětřesení? Tady?"
"Nemožné, tektonické desky zde...."
Jeden ze studentů však nestačil vyvrátit teorii o zemětřesení a ozvala se ohlušující dutá rána. Další otřes byl tak silný, že smetl všechny studenty na podlahu. Doktorka Barelli se ale rychle posbírala a ze stanu vyběhla na naleziště. To, co ale viděla jí naprosto šokovalo. Část výkopů se propadla někam do hlubin obrovské jeskyně. Mnoho dělníků a vědců, kteří kolem pracovali, se zděšením utíkali, co nejdále. Nikomu se však nic nestalo a všichni stačili zavčasu utéct.
Doktorka Barelli byla ale natolik fascinovaná, že zamířila přímo k té obrovské jámě.
Několik ze studentů na ní sice volalo, ona jako by ale neslyšela.
Nebylo přeci možné, aby se zde nacházela jeskyně. Před výkopovými pracemi nechala samozřejmě zkontrolovat podloží, aby vše bylo bezpečné. Dokonce několikrát prováděli geologické testy. Žádná jeskyně tu být nemohla, to bylo nesmyslné, nemožné!
Zřícené okraje jámy ale byly nestabilní. To, čeho si však doktorka všimla byly malé, světle růžové úlomky čehosi, co nedokázala rozeznat. Vypadalo to jako větší , zmrzlé vločky. Nedokázala ale rozeznat, co za nerost tyto vločky tvořilo. Zmateně hleděla do hlubin, kde si všimla dokonce celých krápníků a krystalů podivného růžového krystalu, který hlouběji dostával až fialový nádech.
"Sežeňte lana!"
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
Harvard, učebna historické lingvistiky, 2019
Učebna byla naplněna jen ze čtvrtiny. Několik studentů spíše pospávalo v zadních lavicích, jen proto, aby měli zápočet z nějaké přednášky. Ti ale profesora Ingrama nezajímali. Soustředil se především na první dvě řady studentů, kteří se tvářili, že jeho výklad, o vymizení staré Hebrejštiny, kterou nenásilně nahradila Aramejština, nějak zajímá. I když profesor dobře věděl, že jeho přednášky zajímají jen velmi malé procento jeho studentů, mohl doufat, že alespoň několik málo z nich zaujme a vezmou si z jeho hodin něco víc. Třeba lásku ke starým jazykům. Vzbudit v nich zájem ale nebylo vůbec snadné. Přeci jen tyto přednášky nepatřili mezi ty zábavnější.
Zrovna byl už u konce hodiny, zbývalo posledních deset minut do zvonění. Profesor Ingram studentům ukazoval rozdíly v zápisu z Hebrejštiny do Aramejštiny totožného slova, než se na ně otočil s tím, že jim zadá domácí práci. Jeho snahu však v půlce přerušilo otevření dveří do učebny.
Místo studentů však do učebny vstoupili dva muži, v dokonale padnoucích tmavých oblecích, což vzbudilo nevítanou pozornost všech v místnosti.
Profesor Ingram se zamračil, netušil, kdo jsou ti muži a proč ruší jeho hodinu před koncem. Ale nijak je nevykázal. Jen se otočil ke svým studentům.
"Nezapomeňte, že po vás chci esej o dialektu Hura. A ne že to někde obšlehnete z Googlu. Chci tam i váš názor, příklady jednotlivých slov a také si svou esej budete muset obhájit. Máte čas jen do pátku!"
Z lavic se ozvalo nespokojené mručení, které ale konečně přerušilo zvonění a profesor Ingram tak už neměl šanci, ve svém výkladu pokračovat. Všichni studenti pobrali své věci a postupně učebnu opustili. Teprve poté profesor Ingram zvedl pohled k těm dvěma mužům, kteří od dveří odstoupili sotva o krok. Vypadali, že ho pozorně sledují, takže měl jistotu, že přišli kvůli němu.
"Můžete mi vysvětlit, proč jste rušili mou hodinu?"
Teprve poté, co je profesor tak rázně osočil, se oba muži vydali po malých schodech dolů, k jeho katedře.
"Jsme tu kvůli vám, profesore Ingrame. Jsem agent Cornus a tohle je agent Belliard. CIA."
Oba muži v rychlosti ukázali své odznaky, takže profesor jen zůstal nechápavě pomrkávat. Ale zdálo se, že ho přítomnost agentů z obávané tajné služby tolik nevyvedla z míry. Už dřív spolupracoval s vládou na překladech semitských textů. Ale to neměli drzost za ním přijít až do učebny, ale klasicky si sjednali schůzku a domluvili se na spolupráci. Tohle bylo pěkně drzé chování.
"A co ode mě může chtít vláda? Nemám již zájem s vámi spolupracovat. Omluvte mě, čeká mě další hodina."
Profesora Ingrama nijak nezajímalo, proč muži přišli. Ať měli jakýkoliv důvod, nehodlal jim pomáhat či cokoliv řešit. Chtěl je proto obejít. Mladší z mužů mu ale zastoupil cestu, což způsobilo na profesorově čele vrásku z mračení. Hodlali ho snad zadržet násilím?
"Potřebujeme vaše odborné znalosti."
"Jsem si jist, že vláda má dostatek jiných, vyškolených překladatelů a lingvistů."
"To jistě ano. Ale mi potřebujeme zrovna vás."
"Opravdu nemám zájem, můžu vám doporučit nějakého z mých kolegů a..."
Agent Cornus vytáhl ze záňadří saka malý diktafon a položil ho profesorovi na katedru. Bylo vidět, že druhý agent s tímto krokem zrovna nesouhlasil, ale netroufl si odporovat. Poté agent Cornus zapnul krátkou nahrávku.
Profesora Ingrama to nijak nezajímalo, dokud neuslyšel první slova. Již byl na cestě k lavicím, když se šokovaně zastavil v půlce pohybu. Bylo to jen pár slov, nejspíš nějaká smyčka. Ale to co slyšel nedávalo smysl. Nemohl to být...
"Co je to za hloupý vtip?"
"Není to žádný vtip, profesore. Ve svém mladém věku jste stihl vystudovat historickou lingvistiku, filologii, také máte několik let studií katechismu, judaismu a navíc jste studoval angelologii. Váš obrovský přehled o starověkých jazycích je nedocenitelný. Ve 40 letech jste také už ale stihl naštvat svými tezemi a knihami více než polovinu náboženství světa. Archandělská církev vás dokonce exkomunikovala, za vaše kacířské teze o jazyku, zvaném Ardis. Papež prohlásil vaše práce za směsku výmyslu a lží."
To vše byla bohužel pravda. Profesor Ingram však od svého bádání nikdy neustoupil. O jazyku Ardis, kterým mluvili samotní andělé i Bůh. O tom, když prohlásil Ježíše Krista jen za dalšího, nevzdělaného proroka, ne za syna božího. O tom, když studoval jazyk knihy světla, který po sobě zanechal prorok Solomon.
Ardis, jazyk samotného nebe. Napsal o něm několik prací, ale všechny akademická veřejnost strhala, jako málo podložené a vybájené. Neexistoval totiž pořádný pádný důkaz, že takový jazyk kdy existoval. Zbylo jen pár vyrytých znaků do zdi kláštera, ve kterém prorok Solomon Karien přebýval před svou smrtí.
Byly tomu již dva roky, kdy zanechal svou poslední práci nedokončenou a dál ve svém výzkumu nepokračoval. Nikdo ho nechtěl poslouchat. Jeho kolegové se mu vysmívali, jeho lektoři jen nechápavě kroutili hlavami. Církve napříč světem nedokázali a ani nechtěli jeho teze přijmout. Jediná, která ho přivítala a financovala jeho výzkum byla Archandělská církev. Ale i ti jeho poslední práci ztrhaly, protože v ní hanil anděly. Nebylo to ale hanobení, jako spíš pravda, ke které Ingram došel díky své studii a bádání. Andělé nebyli dokonalý. Měli své chyby. Měli své zájmy, obsese, měli své touhy i lásky.
Hlas na nahrávce v diktafonu zněl naléhavě. Hlas mladého chlapce. Ale jazyk, kterým mluvil byl spíš přeludem.
"Původně jsme věřili, že jde o Aramejštinu. Povolali jsme profesora Nuevu, aby nám s překladem pomohl, ale..."
"Tohle není....není to Aramejština."
"Máte pravdu, profesore. Proto jsme přišli za vámi. Věříme, že jste jediný, kdo by dokázal tenhle jazyk přeložit. Četli jsme vaše práce a jsme si naprosto jistí, že je tohle váš vybájený jazyk Ardis."
"To není možné. Ardis...zachovalo se jen pár znaků. Není možné, aby tímto jazykem někdo uměl hovořit. Je to...podvrh!"
"Profesore! Potřebujeme vaší pomoc. Dokážete to přeložit? Pokud ano, není to snad důkaz, že vaše teze byly správné? Máme pro vás důkaz. Ale musíte nám pomoci s překladem! Musíte jít s námi!"
Profesor Ingram se jen na oba dva muže zahleděl. Mohli ho zatknout, odvést násilím, ale přesto ho žádali, aby jim pomohl dobrovolně.
Hlas na nahrávce... jak jen mohl mladý chlapec mluvit tímto jazykem? Jak by to mohlo být podvržené? Jak by to bylo možné? Sám by nedokázal tento jazyk zrekonstruovat tak, aby měl fonetickou část. Nebylo to prostě možné. A nyní mohl slyšet, jak někdo mluví Ardisem, naprosto přirozeně. Neustále dokola opakovaná jedna věta. Ale co znamenala?
Pokud by jí dokázal přeložit, možná by se mohl setkat s tím chlapcem, který ten jazyk ovládá. Zjistit kdo to je, kde se ho naučil. Byl by to důkaz jeho práce, Ardis opravdu existoval. Dlouho jen mlčel a dokonce přerušil i oba agenty, když na něj chtěli znovu apelovat.
"Dokážu to přeložit. Jen...to bude chtít trochu času. Udělám to ale zde, na půdě školy, ve své pracovně. Mám tam vše potřebné a můžu se tam soustředit. Bude to chtít analýzu znaků. Nikdo na světě nemá tušení, jak se tyto znaky vyslovovaly, můžeme se jen dohadovat jak se četly, díky podobnosti s ostatními jazyky. Bude to delší proces..."
"Máte dva dny, jen dva dny, profesore!"
Žádné komentáře:
Okomentovat