Kapitola 12

Chlapcova mysl se toulala v krásných vzpomínkách a zapomnění. Vybavoval si tvář maminky, jak se vždycky smála a jak spolu na Vánoce pekli cukroví a oba byli od mouky. Vzpomínal i na pár chvil s otcem, jak ho učil jezdit na kole a vždy se rozčiloval když Tommy upadl a plakal.
A pak přišly vzpomínky na dědu, jak ho strašil indiánskými maskami a hráli si na schovávanou v muzeu. Vzpomínal si na všechny jeho pohádky o artefaktech. Pak přišla ta nejhorší vzpomínka na dědovu smrt. Na to, jak mu zemřel v náručí. Chlapcovo čelo se zkrabatilo a po tváři mu stekla osamělá slza. Ale vlny ho kolébaly do spánku dál… Vlny?

Tommy se snažil zaostřit mysl, od kdy jsou ve vaně vlny? Začínal se pomalu probouzet, ale ani po dvou hodinách voda nebyla tak studená, jak čekal. Pootevřel oko, ale moc toho neviděl, jen obrys postavy sklánějící se u vany. Co… kdo?
Ale dřív, než stačila jeho mysl naplno fungovat byla zastřena podivnou černou mlhou a chlapec znovu upadal do spánku. Já nechci spát!
Cítil vlnky, které se ve vaně vytvářely a po chvíli zjistil, že cítí i něčí ruce, něčí doteky na svém těle. Prudce se zavrtěl, běhal mu mráz po páteři a byl to... divný pocit.
"Do... dost!"
Doteky sjely mnohem níž, až tam, kde mu to příjemné nebylo, prudce se vypjal ve vaně a zaostřil, viděl démona Ariena, jak si v klidu sedí na okraji vany a sprostě ho... ohmatává? Jak si to může dovolit? Tommy jen překvapeně hleděl, dřív než však něco stihl říct zahlédl jen jeho ruku na svém čele a pak... pak už bylo temno. Tichá prázdná tma. Jako by chlapec upadl do hlubokého spánku.
Jeho mysl se vytratila a jeho tělo bylo vláčné a odevzdané démonovi napospas.


Dům Crosových, ráno

Tommy se pomalu probudil. Prudce se posadil, protože jeho zmatená mysl mu napovídala, že něco není v pořádku. Rozhlédl se a zjistil, že je ve svém pokoji. Pod teplou peřinou však byl nahý. Jak... jak se dostal do postele? To poslední co si pamatoval, bylo... že šel do vany. Rychle pohlédl na budík a zjistil, že už je skoro poledne.
Tommy si prohrábl ještě rozcuchané blonďaté hnízdo a snažil se vybavit co mu mysl napovídala. Ano, vana a pak... pak vlnky… pak... pak jen tma?
Ale ten pocit v něm zůstával. A když ho do nosu praštila ta opojná vůně jídla, vylezl z postele a oblékl se. Jak dlouho už nejedl? A tak hezky to vonělo. Proto se vydal přímo za svým nosem po schodech dolů. Ani si nevšiml, že si v tom spěchu špatně pozapínal košili.
A když sešel do kuchyně, zůstal opařeně stát. Démon... a vařil? Na stole už byla nachystaná snídaně. Tommy přemýšlel, jestli ještě nespí a nezdá se mu to. Protřel si dokonce oči, než se doplazil ke stolu. Vypadalo to tak chutně.
"Démoni umí vařit?"
"Nikoliv."
"Tak... jak?"
"Kabelovka, užitečná věc."
Tommy nevěděl jestli se má smát nebo jen údivně hledět. Nakonec se rozhodl pro obojí.
"Ty jsi... se naučil vařit z kabelovky?"
Ne, to bylo tak... prostě směšné, ale Tommy se snažil zachovávat klidnou tvář a raději se pustil do jídla.
"Odnesl jsi mě včera do postele?"

"Ano, spát ve vaně není zdravé pro tvou páteř."

Arien se opřel o linku a chlapce pozoroval přivřenýma očima, nezeptal se… i když byl v noci ještě chvíli při vědomí. Jeho krásné smyslné tělo... jak rád se ho dotýkal. Smyslně si olízl rty, mohl si ho včera vzít... vzít si vše po čem toužil. Ale chlapcovo bezvládné tělo ho brzy přestalo bavit, to by bylo příliš snadné, chtěl slyšet jeho sténání a kňučení až dojde ke spojení jejich těl.
Tommy s plnou pusou vzhlédl, ale když narazil na ten démonův přímo chlípný pohled, až dostal strach. Proto dělal, že nic nevidí, neměl odvahu se zeptat co se dělo včera večer, i když měl okno, jen pár záblesků a ten hřejivý pocit dotyků... víc si nepamatoval.

Po jídle se Tommy musel obléknout. Cítil, že ho démon pozoruje. A taky že ano. Arien stál celou dobu opřený o veřeje dveří a propaloval chlapce pohledem. Černý oblek... kdy ho měl na sobě naposledy... vlastně si ani nepamatoval. Věděl, že mu ho dědeček koupil, ale Tommyho tenkrát zajímaly jen nové PC hry. K čemu mi bude oblek? Ptal se tenkrát dědy. Ale děda mu vždy tvrdil, že správný muž musí mít alespoň jeden.
Tommy však ještě nebyl mužem, stále v něm třímalo to dítě, které se zamotalo do kravaty.
Snažil se vzpomenout jak ho to kdysi učila maminka. Byla na to nějaká prupovídka o úhořovi co leze do jeskyně... ale nedovedl si ji vybavit.
Až ho musel zachránit démon, který už nezvládl kácet se smíchy a odhodlal se zasáhnout.
Dříve byla móda mnohem složitější, takže tohle byla s trochou improvizace hračka.
Tommy cítil, jak se mu trochu třesou kolena, když se Arien zabýval jeho kravatou a dopínal mu pořádně košili. Vše dělal se zvláštním klidem ve tváři. Tommy nikdy nepoznal, co si myslí, stále ta chladná maska. Ale bylo jasné, že knoflíky démona velmi zaujaly, tedy jejich rozepínání… k zapínání už se neměl.
Nakonec se mu tedy Tommyho povedlo ušněrovat do obleku.
"Oni... oni tam přijdou, že?"
Chlapec nevěděl, proč si to vlastně myslí. Měl celkem jistotu, že se na pohřbu objeví i Grenou a jeho démonka. Arien jen souhlasně kývl.
"Zabiješ je, když ti to nařídím?"
Démonův pohled nic neprozrazoval. Jen se chvíli na Tommyho zahleděl.
"Tak zabiješ?"
Ale místo odpovědi mu byl jen pobavený smích démona. O ano... zabije je všechny... zničí kameny jeden po druhém, tak jak oni kdysi chtěli zničit jeho. Karai je silná, bude dobrým soupeřem.

Tommymu chvíli trvalo, než se vyvlekl dolů do haly. Démon už tam čekal. Pohrával si marnivě s pramenem svých vlasů, zdál se celkem znuděný.
"Jak... se dostaneme na hřbitov?"
"Poletíme."

Tommy zaváhal, ale nic jiného jim nezbylo. Nakonec svolil a démon si ho natiskl ke svému tělu a zahleděl se do těch modrých očí.
"Zabiju je, když si to budeš přát... ale pak se mi odevzdáš."
Arien sledoval chlapcovu odezvu. Jeho oči se zúžily do malých štěrbin. Chtěl odpověď. Bylo by škoda vzít si ho násilím, poškodit něco tak sladkého.
Tommy jen sklopil pohled k zemi, neuměl si to odevzdání představit a děsilo ho to. Ale pomsta... pomsta byla mnohem silnější. Ta honba za odplatou... ano, věděl, že to udělá když to démon bude požadovat. Neznatelně kývl na souhlas a mlčel.
Arien se jen pousmál, tak snadné... roztáhl svá velká křídla a vznesl se s chlapcem v náručí na odpolední nebe.
Tommy ani cestu nesledoval, celý obličej měl schovaný v Arienově kabátu. Když přeci jen na malý okamžik vykoukl, viděl celé jejich město z ptačí perspektivy, byla to nádhera. Bez dechu sledoval mraky a tiskl se k démonovi. Netrvalo to ani příliš dlouho a stanuli na místě.
Hřbitov. Jak smutné a tiché místo plné slz a nářků.
Tommy pomalu kráčel chodníkem až na to místo. Viděl tam stát několik lidí. Pár jich dokonce poznal. Dědečkovi přátelé z práce, viděl profesora archeologie, který s ním rád jezdil na ryby, dokonce i pár sousedů. Ale chlapec si připadal… jako kdyby tam nepatřil. Vše bylo špatně, tohle se nemělo stát. Tommymu se chtělo křičet, chtělo se mu něco rozbít... ale nemohl. Jen tam tak stál a cítil, jak se mu na tváře snáší dešťové kapky, nebo to snad byly jeho slzy? Mísilo se obojí. Rozpršelo se, a tenhle den byl o to pochmurnější.

"Když začne pršet z čistého nebe... to znamená, že andělé v nebi pláčou."
"Pláčou dědečku? Proč pláčou?"
"Kdo ví, možná nad smutným osudem lidí na zemi, možná proto, že jsou sami smutní."

I dnes andělé pláčou, dědečku? Pláčou nad nespravedlivým osudem? Tommy vzhlížel, jak ebenová rakev pomalu sestupuje do vyhloubeného hrobu, květiny... viděl létat květiny, které dopadaly na víko. Při každém dopadu jako kdyby se otřáslo v žalu i jeho srdce. Rozpršelo se mnohem více. Slyšel nějakou ženu plakat... a pak viděl tu záplavu tmavých deštníků, všichni se pomalu vydávali k odchodu. Jen Tommy zůstával a tiskl v ruce bílou růži.

Stojím tady v temném koutě
v ruce svírám bílé poupě,
trny jeho v dlani mám
smrtko, svůj život ti odevzdám.
Poupě bílé, rudé jest
v očích mých ztrácí se běs.
Poupě bílé smáčím v krvi,
nehnou se mi ani brvy.

Růže padá z mojí dlaně,
už modrají mi moje skráně
v kaluži krve na zemi,
ó můj anděli, zjev se mi.
Klidně spánku podléhám
a na smrtku zde naléhám.

Bílá růže se vznesla, déšť ji ubíjel. Dopadla na ebenové dřevo. Tak tiše až to nebylo postřehnutelné. Pak se Tommy otočil na démona. Poprvé za ty dva dny zahlédl v jeho tváři nějaký cit. A nebyl to výsměch, jak čekal. Byla to pokora. I Arien vzdával čest Tommyho dědečkovi. Tak to bylo správné. I když ho celé roky schovával ve váze, i když ho nechal uspat... chápal proč. Chtěl ochránit svou rodinu. Ale tomuto údělu se nemohl rod Crosů vyhnout.
Sledoval toho malého chlapce, při spojení cítil, že jeho duše je čistá, ale pomalu se zakaluje touhou po smrti. I když byl Arien nejsilnější z démonů, jen se spojením duše si tak jako Karai nevystačil. Potřeboval čisté spojení.
Tommy přijímal všechny kondolence s těžkým srdcem, znovu se mu vybavila ta scénka před pár lety. Smrt jeho rodičů. Všichni se o něj strachovali, všichni ho litovali. Jako kdyby dokázal číst v jejich myslích. Chudák kluk, co si teď počne a bude muset jít do domova, už nemá příbuzné, kdo se o něj postará...

Ale chlapec nechtěl jejich lítost. Ta lítost ho ubíjela. Zahleděl se na démona, jako by mu déšť neubral z jeho majestátnosti, z té podivné děsivé aury, kterou kolem sebe šířil. Byl dokonalý i tak. Jako nehybná socha, opřená o blízký strom. A přesto Tommy věděl, že je tu s ním, tak jako by byl po jeho boku.
Když všichni dokondolovali, všiml si u brány černého auta. Limuzína zastavila, ale nikdo nevystoupil, jen se shrnulo okénko. Arien však vzhlédl k nebi, nerad bojoval za deště a ještě na takovém místě, i on jako démon temnoty ctil posvátná místa a odpočinek zemřelých.
"Jsou tady, že?"
Arien jen kývl, cítil Karai blízko. Otázka zněla, jestli si Grenou troufne... napadnout Tommyho znovu. Musel by chlapce zabít, aby získal kámen. Ale s ochranou tak mocného démona to bylo... velmi nepravděpodobné.
"Musíš je zabít, tak dělej... slíbil jsi to, proto jsem tě vyvolal!"
Ale Arien udělal pravý opak. Nenechá si zkazit tak čistou duši, nebo už mu došla trpělivost?
Udeřil Tommyho prudce do tváře, až to luplo. Byla to jen malá facka, i tak chlapce pálila celá tvář a v jeho očích se začal objevovat plamen opětovné nenávisti.
Arien to zaznamenal, a tak chytil chlapce za ramena.
"Nemůžeš mě nenávidět. Vzpomínáš si, co jsi řekl při spojení? Že mě nenávidíš celou svou duší?"
Tommy jen bez dechu přikývl a sledoval ty černé oči, které se na něj upíraly.
"Už mě nemůžeš nenávidět, tvou duši jsem si vzal, tak jako tvou nenávist!"
Chlapec jen na démona nechápavě hleděl. Má přeci pravdu. Proč... proč se mi snaží pomoct? Pak se ale Tommyho zrak stočil na bránu hřbitova. Viděl deštník a drahé polobotky a oblek bílý jako sníh, viděl tu brož s růží... byl tady.