Kapitola 12

Ta chvíle, kdy jen na elfa z tohoto města shlížel, jako by se sám nedokázal rozhodnout. Pro něj to byl boj, boj za důstojnost i hrdost. Levander však nehodlal čekat než v Eronovi převládne rozum a rozmyslí si to. Věděl dobře, že by byl jistě odmítnut či by se temný elf vykroutil. Využil jeho váhání, této dobré příležitosti, k rychlému útoku na jeho rty. Překvapivě se Eron nikterak nebránil. Nechal se líbat a po chvíli dokonce Levanderovi vydechl do rtů a polibky opětoval. Bylo to pro něj příjemné, jeho tělo ho začalo zrazovat a už nemohl říci, že by mu bylo Levanderovo jednání nějak nepříjemné. Pak však ucítil tlak na svou hruď a trochu zpanikařil. Levander se ho snažil přimět, aby začal couvat z terasy zpět do pokoje. Temný elf se mu chvíli vzpíral, než pochopil, co má vlastně udělat. Odcouval i s Levanderem přes celou místnost. Polibky byly čím dál dravější a dokonce překvapeně jednou skončil přišpendlen ke zdi. Byli tak zaujatí svými rty a postupným svlékáním oblečení - tedy toho Levanderova, jelikož Eron na sobě příliš látky neměl, že se nedokázali ani trefit do otevřených dveří ložnice.

Ložnice byla vcelku malá, vybavená jen velkou postelí s něčím jako nebesy a také psacím stolkem a skříní. Bylo jasně patrné, že si velitel stráží nepotrpí na žádný luxus a má raději skromné vybavení a výzdobu. Eron ale neměl příliš času zkoumat tento zapovězený pokoj, protože se z nenadání ocitl na posteli. Zamrkal na svého protivníka, ani si neuvědomil, jak se to Levanderovi povedlo. Cítil jeho ruce na svém těle, cítil, jak mu kůže hoří i teplo Levanderova těla. Tentokrát nikam nespěchali. Měli celou noc na to objevovat svá těla. Eron se učil velmi rychle. Brzy poznal, co se Levanderovu tělu líbí, snažil se ho sám dotýkat a laskat ho. Celkově se snažil nebýt už tak odevzdaný a pasivní, jako tu noc ve věznici. A podle slastných stenů velitele stráží jasně rozpoznal, že se mu to daří. Levander mu pomalu ukazoval jak se ho má dotýkat, kde pohladit, kde více přitlačit a Eron byl brzy naprosto pohlcen touhle vášní. Oba dva se vzájemně přiváděli až na hranici šílenství, na hranici, kdy už nedokázali rozumě myslet a chtěli jen ukojit svůj chtíč. Jejich nahá těla se o sebe třela v divokém tanci. Ovšem vystřízlivění přišlo rychleji než kdokoliv z nich čekal. Když se Levander osmělil zmapovat Eronovo pozadí s tím, že by ho rád připravil a více uvolnil, cítil, jak tělo pod ním překvapivě ztuhlo. Snažil se tomu nevěnovat pozornost, už nebylo možné přestat, ale Eron jen více sevřel svaly a tak se velitel stráží nedostal ani k vstupu do jeho těla.
"Tohle nechci."
"Ale..."
"Prostě nechci!"

Levander překvapen tak náhlým odmítnutím se zahleděl Eronovi do očí. Co bylo špatně? Pak cítil, jak se paže temného elfa ovinuly kolem jeho pasu a rázem to byl on, kdo teď ležel dole. Eronovy oči zajiskřily, takhle se mu to líbilo mnohem víc. Jenže oba dva elfové byli stejně paličatí a zvyklí velet, proto jejich souhra v těchto citlivých milostných scénách nebyla možná. Oba se začali vzájemně prát, snažili se přemoci jeden druhého. Levander se horlivě pokoušel získat zpět veškerou moc tak, aby jeho vášeň mohla být ukojena. Jak se ale zdálo, narazil na ještě horlivější odpor. Ve snaze dostat jeden druhého pod své tělo začali válet po posteli sudy. Ovšem ani Levanderova postel a její šířka nebyla nekonečná a tak se oba s bolestným zaskučením svalili na podlahu. To jejich boj na chvíli přerušilo a oba se rozesmáli své hlouposti a snaze o vítězství.
"Bylo ti to snad nepříjemné?"
"Já no... jo bylo, bolelo to."
Eron se nedokázal Levanderovi po tomhle přiznání podívat do očí. Muset něco takového přiznat bylo pro něj obtížné. Přesto neviděl důvod, proč mu lhát, ani proč veliteli stráží dovolit znovu, aby mu způsobil bolest uvnitř svého těla.
"Omlouvám se... budu jemnější..."
Ale dřív než to elf ze stříbrného města stačil doříct, byl překulen na tvrdou podlahu a ucítil Eronovo koleno, jak tlačí do jeho intimních partií, které už tak dost tepaly a bolely. Prudce se tedy nadechl a musel se hodně ovládat, aby nezasténal.
"Řekl jsem, že to nechci. Ale možná kdybys ty..."

Bolestné zasyknutí a Levanderovo tělo se roztřáslo. Snažil se Erona navádět, mírně mu radit a naznačovat, co má dělat. Temný elf byl ale tak prudký a nedočkavý. Ani příliš Levandera neuvolnil, jen do něj prudce pronikl a sám zaúpěl, když ho svaly těla elfa prudce sevřely. I velitel stráží Stříbrného města si tak mohl plně vychutnat ten nepříjemný pocit vpádu do svého těla a s ním spojenou bolest. Již mnoho let takhle milování neprováděl, vždy byl spíše dominantnější ve dvojici. Ale byl schopný se i podřídit. S Eronem to tentokrát ani jinak nešlo. Vybojoval si své postavení i svou pozici.
"Po... pomalu, Erone..."

Ale bylo marné temného elfa, zbaveného jakékoliv zábrany, prosit o nějaké zpomalení. Jakmile dosáhl svého cíle a celý se doslovně vecpal do Levanderova těla, nehodlal si dát ani chvilku odpočinku a hned se začal v jeho těle prudce pohybovat. Prudké oddechování a sem tam zavrčení se mísilo s táhlými vzdechy elfa pod ním. Celá místnost byla brzy prosycena podivným nábojem. Jako kdyby tahle noc měla být poslední. A možná také poslední bude.
Jejich vášeň neutichla ani když oba elfové dosáhli kýženého vyvrcholení. Eron sice trochu dříve, protože nedokázal udržet své tělo v klidu, ale ani to ho nedonutilo povolit sevření svých dlaní a dál Levandra pevně svíral kolem pasu. I velitel stráží po chvíli ucítil tu rozkoš z prožitého milování a Eronovo tělo konejšil jemnými polibky a hlazením. Oba však zůstali svými těly spojeni.
Levander si nemohl pomoci, aby Eronovi do jeho tmavého špičatého ucha nezačal šeptat otázky, zda byl spokojen. Jeho útroby ho stále ještě bolely, ale věděl, že to bylo způsobeno spíše elfovou nezkušeností a prudkostí. Hodně ho pobavilo, když na něj Eron vztekle zavrčel. Stačila chvilka nepozornosti a Levanderovi se povedlo temného elfa ze svého těla vypudit. Pak okamžitě využil příležitosti a pokračoval v jejich hře o nadvládu. Smích pomalu rozbíjel hustý náboj chtíče. Měsíc se schoval za mraky, i hvězdy jako by té noci potemněly. Ale oni dva zůstávali stále propleteni svými těly, dokud tedy Levandera nezačala podlaha studit a přesvědčil Erona, aby se přemístili do postele. Oba dva si podali ruce na znamení míru, na chvíli svůj převalovací boj museli ukončit, už i tak stejně leželi namačkáni až na zdi, odkud už se neměli kam dál kutálet.

Eron splnil to, oč ho velitel stráží prosil. Bez jediného rozpačitého slova, tak jako by to byla naprostá samozřejmost, zůstal s Levanderem po celou tu magickou noc. Zůstal zabořen do jeho objetí a občas i do jeho těla. Jak se zdálo, nenadálá výhoda dominantní pozice, kterou mu Levander poskytl, se mu až moc zalíbila a hodlal si tuto pozici i milování procvičovat co nejvíce. Podařilo se jim obou usnout až krátce nad ránem, kdy se slunce už chystalo vycházet. Měli jen pár hodin na odpočinek, na nabrání nových sil. Na zahřívání se vlastními těly. Levander cítil v hloubi svého srdce, že tato noc mnohé změní. Možná to tak cítil i Eron, ale ten by se k takovému poznání nikdy nepřiznal.
Když slunce dosáhlo nejvyšší věže Stříbrného města, uslyšel Levander hlasité bušení na své dveře. Chvíli se snažil dělat, že nic neslyší a ignorovat hluk z chodby, ale nakonec byl donucen vrávoravě vylézt z postele. Namožené svaly o sobě okamžitě daly vědět, takže pro něj bylo namáhavé dojít už jen k těm dveřím. Obalen pouze ve spodní roušce, která se v parných letních dnech používala jako spací oděv, otevřel s opravdu nevrlým výrazem ve tváři. Mladý elf z paláce se okamžitě ulekl toho strašidla, co mu přišlo otevřít. Znal Levandera vždy patřičně ustrojeného s klidným přátelským výrazem ve tváři. Ale tohle, ať to bylo cokoliv, Levandera příliš nepřipomínalo. Navíc se elf podivně zapíral o dveře a budil tak dojem ještě hrůzostrašnější.
"O... omlouvám se, pane... tedy veliteli... král si vás žádá na poradě. Ostatní jsou již přítomni. Král mě poslal najít i toho temného elfa... a..."
Ale Levander mladého posla nenechal ani domluvit.
"Toho hledat nemusí. Za chvíli se dostavíme."
S tímto prohlášením Levander zabouchl nezdvořile dveře a vrátil se do svého lože, aby vzbudil svou krásnou spící princeznu polibkem. Musel se však hned po ránu bránit útoku. Protože Eron nebyl zvyklý na takové probuzení, ani na to probouzet se vůbec vedle někoho, ohnal se svou pěstí proti Levanderovi. Zavčasu si ale svou mýlku uvědomil a omluvně na velitele stráží pohlédl.
"Musíme jít... válka nepočká."

V hlavní sále již bylo toho dopoledne plno. Levandera i Erona to překvapilo jakmile vešli. Oba oděni do válečné zbroje, oba upraveni, přesto udržovali oba dva mezi sebou jen úzký rozestup, který i neznalým elfům v sále napovídal, že mají nějaký důvěrnější vztah.
Levander v sále poznal několik zástupců ostatních ras, dokonce i některé velitele elfích měst.
Byl tu zástupce lidí, generál Garin, který zrovna dlel nad mapou a sledoval prázdná slepá místa označená jako Reve-nskar. Byl zde i zástupce elfů z přímoří, dlouhé vlasy barvy slámy měl spletené do podivných copánků a halil se do jemné hedvábné tuniky. Debatoval přitom zaujatě s dalším zástupcem lidské rasy o nějakých lodních trasách. Když však oba naši elfové vstoupili do sálu, upřely se na ně všechny pohledy. Tedy spíše na Erona, jenž byl pro všechny ostatní jakoby hříčkou přírody. Ani ostatní zástupci lidských i elfích ras nikdy temného elfa neviděli.
"Se slepými místy si nedělejte hlavu, Garine, náš přítel nás povede svým krajem."
Král Tanis se zjevil zpoza závěsu za trůnem. Byl velmi spokojen, že tolik národů vyslyšelo jeho prosbu o pomoc.
"Nastínil jste nám situaci, králi. Jistě ale víte, že proti kouzlům jít nemůžeme. Jak jste hodlal vyřešit toto dilema? Máme náš lid hnát marně na smrt?"
Velitel přímořských elfů se uctivě poklonil, jeho slova však byla ostrá jako nejostřejší meč. A zrovna ťal do bolavého místa... do vyřešení problému s magií, který se Tanisovi dosud vyřešit nepodařilo. I ostatní zástupci, velitelé, generálové a menší králové okamžitě přitakali. I je trápil tento problém. Nebáli se války, nebáli se armády skřetů ani prolévání krve, ale bude to zbytečné, pokud budou očarováni černou magií.

I Levander cítil, že Tanis je nejistý. Nelíbilo se mu to a pevně sevřel pěst.
"S tím vám mohu myslím pomoci."
Do sálu vešla vysoká žena, oděná v mužské válečné zbroji. Tmavé havraní vlasy však nezakrývaly její špičaté uši. Odložila svůj těžký meč přímo na mapu, jako kdyby ji tento sál patřil a pak se rozhlédla po ostatních.
"Válečníci, velitelé, králové. Rasy lidí i elfů se opět spojí, dokud naše meče a ruce nezaplaví skřetí krev."
Zdálo se, že ženu nesmírně těší představa války se skřety. Pak se ale prudce otočila a zamířila přímo k Eronovi. Zůstala stát těsně naproti němu a prohlížela si každý detail jeho těla.
"Nádherný..."
"Lady Manro, rád vás tady vidím. Nečekal jsem, že i horští elfové přijmou mé pozvání do boje, jenž se jich netýká. Hory vás přece ochrání, nemám liž pravdu?"
"Hory nás ochránili zatím pokaždé, králi Tanisi. Ale mýlíte se, ten boj se nás týká stejně tak jako vás. Proto jsem dnes tady a nabízím vám pomoc proti skřetí armádě. Se skřety jsme v otevřeném konfliktu už mnoho desetiletí, a tohle je způsob, jak to vše jednou pro vždy zastavit."
"Řekla jste, že nám můžete pomoci, jak jste svá slova myslela?"
"Proti magii nelze bojovat našimi zbraněmi. Proti magii se dá bojovat jen jinou magií, lorde Garine."
"Lady Manra má pravdu, ale v našich řadách není nikdo, kdo by ovládal magii. Čarodějové nám nepomůžou, ti jsou sobečtí a starají se jen o sebe."
"Ani naši elfové z přímořských států a ostrovů nevlastní schopnosti magie."
"Ani temné elfové magii neovládají... tudíž nechápu, jak..."
"Můj tmavý příteli, jsi tak překrásný až mě to uchvacuje, ale neměj strach, protože naši elfové z hor se stále někteří rodí s magickými schopnostmi. Většina je neumí příliš rozvinout, ale... přesto, disponujeme velmi mocným elfem ovládajícím magii. Ovšem možná tu bude střet zájmů. Pokud ta temná elfka ovládá magii, musí pocházet z jeho rodu... nejspíš budou naši nepřátelé dětmi sestry mého čaroděje. Ta se ztratila před dlouhými roky při pomoci lidskému národu. Já ale věřím, že ON nám pomůže zastavit takovou hrozbu. Černá magie proti bílé magii, meče v našich rukou proti mečům skřetích nepřátel. A my zvítězíme, tím jsem si jistá!"