Kapitola 11

Levander se po setkání s králem rozhodl vyplnit čas do usnesení rady nějak smysluplně. Nabídl tedy Eronovi prohlídku města. Temný elf byl ale poněkud nervózní. Sotva vyšli z hradeb na náměstí, kde se to hemžilo různými bytostmi, brzy na sebe Eron strhl veškerou pozornost. Očekával, že nebude vítán s otevřenou náručí a byl připraven na různé druhy pohledů. Některé byly ustrašené, jiné nenávistné, v některých viděl dokonce strach. Sem tam i pohoršení, když je s Levanderem ostatní elfové obcházeli velkým obloukem, jako by se báli, že dostanou nějakou zlou nemoc. Velitele stráží Stříbrného města to začínalo značně rozčilovat. Nikdy by nečekal, že obyvatelé jeho města jsou takto úzkoprsí a nenávistní.

"Proč na mě ty ženy tak koukají?"
To vytrhlo Levandera z přemýšlení a zahleděl se tím směrem k hloučku mladých elfek a lidských dívek, které stály u stánku z ovocem a rudly jim i uši. Až tehdy si to Levander uvědomil. To, co jemu za těch pár dní přišlo vcelku normální.
"Budíš pohoršení, asi takto odhaleného muže ještě neviděly."
"Odhaleného?"
Eron se sjel zkoumavým pohledem, ale jeho oblečení bylo pro něj typicky odpovídající. Vysoké boty z jemné koženky, kolem pasu suknice a nahá hruď, na zápěstí Levanderův náramek, který se jasně třpytil.
"Mé ošacení je v pořádku."
"Ano, v temném lese možná, tady však budí jisté... no, jak to říct, pohoršení."
Ostrý ironický smích pobavil i Levandera. Bylo mu jasné, že vysvětlovat temnému elfovi etiketu odívání ve městě je naprosto marné. A navíc se mu takto Eron líbil více. Mohl se kochat pohledem na jeho tmavou kůži, na křivky jeho těla.
Temný elf se zastavil u stánku kováře, který na konci náměstí prodával své zbraně a zaujatě se je jal prohlížet. Dokonce vyzkoušel i pár dýk a mečů a uznale kováře pochválil. Ten jako jeden z mála nedržel od Erona odstup a byl schopný s ním i konverzovat. Dokud tedy z poza rohu nevyběhly dvě malé elfí holčičky, sotva osmileté a nezačaly povykovat. Jakmile ale zahlédly to divné tmavé stvoření vypadající jako elf, obě se zarazily. Byly však ještě malé a velmi zvědavé. Chvíli si Erona prohlížely z dálky, než se obě schovaly Levanderovi za záda. Velitel stráží byl ve městě známou osobou a také byl velmi oblíben. Proto i dvě holčičky zatahaly velitele za dlouhou tuniku a začaly se o překot vyptávat, co je to s ním za podivné stvoření.
"To je temný elf z lesa Reve-nskar."
"Ten z pohádek? Maminka nás straší, že přijde a ukouše nám prstíky."
"Ale ne, podívejte, je hodný, prstíky nepapá."
Eron se tomu proslovu musel rozesmát a pokleknout před holčičkami. Pak k nim natáhl svou ruku, aby si na něj mohly i sáhnout.
"Má tak tmavou kůži, je to legrační."
Jak se zdálo, v dívkách po počátečním ustrašení zvítězila dětská zvídavost.
"A je silnější než náš Král?"
"Určitě ne."
"A je silnější než náš velitel?"
"Určitě ne."
Levanderovi se začal na rtech rýsovat pobavený úsměv. Tohle bylo jako píchnout do vosího hnízda. Věděl, jak velké a hrdé je Eronovo ego. A jak očekával dostalo se mu protitvrzení.
"Jsem silnější než váš velitel. Klidně bych ho nařezal na malé velitelské kousíčky, kdyby mi vrátili zbraně."
"No moment, jaké kousíčky? Náš souboj jsem přeci vyhrál."
"Používal si netaktní prostředky!"
Dívky mírně ustoupily, když Eron z pokleku okamžitě vystřelil naježený a bránil se proti Levanderovým slovům. I kovář to jejich podivné škádlení chvíli pozoroval.
"Netaktní? Co na nich bylo netaktního? Copak byla má vina, že jsi toužil, abych to udělal?"
Kovář si vyměnil kradmý pohled se svou krásnou ženou, která právě vyšla z jejich domu. Pak se musel rozesmát, což oba hádající elfy přerušilo. Ti dva byli opravdu roztomilý pár.


"Proč jsi mi to neřekl?"
"Můj otec to zakázal. Měl podezření, že by mi tvůj národ nevěřil, kdyby věděl celou pravdu. Že by jsi nevěřil ty. Proto jsem musel mlčet."
Levander sevřel džbán medoviny. Den se chýlil ke konci a on tedy pozval Erona do svého domu, i s jeho pěticí mužů, kteří si zrovna dělali pohodlí v jednom z pokojů pro hosty. I jejich hrdost mírně utrpěla tím vězením. Ale po požití pár džbánů medoviny se začali chvástat před ostatními elfy v hostinci a chvíli se schylovalo k potyčce, takže je museli Levander a Eron odvést. Osaměli a shlíželi z terasy, ležící ve výšce střech ostatních městských budov, na západ slunce.
"To chápu, ale teď bych to chtěl slyšet celé a pravdivě. Pokud půjdeme do války se skřety, chci vědět, co stojí proti nám. Jak schopného mají velitele, jak dobrý je to stratég, jaké jsou jeho slabiny. Jistě chápeš, že každá informace nám může v konečném boji nějak pomoci."
Eron se zamyšleně zahleděl do svého džbánku. Příliš toho tu noc nevypil, jeho mysl stravovala obava o svůj domov, o prokletý les. O zdraví svého otce i o ostatní, které znal a měl rád. Tam daleko na obzoru viděl obrysy hustých stromů. Jako by ho les volal zpět.

"Je tomu už skoro sto let, kdy naše výprava při lovu narazila na elfí ženu. Nebyla ze stříbrného města, její vlasy byly tmavé. Vypadala jako horská elfka, což by značilo, že ušla velký kus cesty. Její břicho se dmulo očekáváním dětí a byla vyčerpaná. Odvedli ji do našeho lesa, kde porodila dvě zdravé děti, dvojčata. Dívku nazvala Kirsa a chlapce Kirir. Bohužel její tělo bylo příliš slabé a po porodu zemřela. Jak se zdálo děti byly míšenci dvou ras. Jejich kůže byla stejně šedivá a tmavá jako ta naše, ale vlasy měly barvu ebenového dřeva. Naše vědma Arsta předpověděla, že s nimi do našeho lesa přijde velká síla a nemýlila se. Kirsa už jako malá projevila nadání k magii, což již není u temných elfů tak časté, ale občas se to vyskytuje u horských elfů. Proto si ji naše vědma vzala pod svou ochranu a postupem let ji naučila, jak magii ovládat a používat. Chlapce Kirira si zase oblíbil můj otec, pro jeho exotický vzhled a velkou sílu. I když byl mladší nežli já, brzy mě ve výcviku dohnal. Byli jsme přátelé, nazýval jsem ho bratrem tak, jak jsi otec přál. Ale já z něj vždy cítil něco... divného. Tu soutěživost, aby se otci zalíbil více než já. Udělal by pro to cokoliv, jako kdyby ho nějaká neznámá síla hnala kupředu. On byl jediný, který mě v boji dokázal porazit.
Ti dva byli často viděni spolu. Bylo jasné, že Kirsa má na bratra obrovský vliv a on ji podléhal, chránil ji a také... ji miloval. Nejednou jsem je přistihl v jeho chýši...
Kirsa ale postupně začala sama experimentovat z černou magií, kterou si brzy osvojila. Kirirovy názory na útok, na ochranu našeho lesa, byly čím dál děsivější. Věřil, že jedině tak, že se pomstíme všem, kteří nás po staletí utlačovali, získáme svou hrdost. Budeme moci vyjít znovu na světlo. S několika věrnými muži začal přepadávat vesnice lidí u hranic lesa. Zabíjel bez slitování nevinné. Můj otec mu dlouho trpěl tyhle rozmary, dlouho se snažil být slepý, než jeho trpělivost přetekla. Tehdy Kirir vytasil zbraň proti mě i otci a byl za své hříchy odsouzen k vyhnanství. Jeho sestra se však rozhodla odejít s ním. Prorokovala nám rychlou zhoubu. Někteří tvrdí, že před odchodem otrávila mého otce, jehož zdraví se od té doby poměrně zhoršilo. Jiní tvrdí, že na něj uvalila nějakou smrtelnou kletbu. Oba dva opustili Reve-nskar plní nenávisti, která v nich bublala celé roky již od narození. Pak jsme o nich neměli zprávy.
Když však přitáhla skřetí armáda, děsilo nás, že znají naše tajné stezky, že kácí nejsilnější stromy, většina se dokázala i vyhnout bažinám. Jako by to v našem lese znali. Díky našim zvědům jsme nakonec zjistili pravdu. Viděli jsme v čele armády Kirira, se svou sestrou po boku. To ona ovládá skřety a nutí je k poslušnosti.
Pokud chceme tuhle válku vyhrát, je jen jediná cesta. Zabít Kirsu! Tak se jejich skřetí armáda rozpadne a začne útočit na sebe navzájem."

Levander poslouchal pozorně temného elfa a pokyvoval hlavou. Stáli opravdu proti silnému soupeři. Vést válku proti válečníkům by nebyl takový problém. Ale válčit proti černé magii? To bude nesmírně těžké. S meči a luky proti kouzlům toho mnoho nevzmůžou.
"Dobře, zabít čarodějku, která bude chráněna celou armádou, není nic lehčího."
I Eron pomalu začínal chápat, že tuhle válku nelze vyhrát. Mnoho zdejších elfů padne, uvidí jich mnoho umírat. Ale nechce se dívat i na smrt Levandera.
Velitel stráží cítil pohled temného elfa. Rozechvívalo to jeho srdce i jeho tělo. Chápal, že cítí obavy. I on sám je měl, když už znal pravdu. Ale dobro je přeci na jejich straně. A nemělo by dobro vždy vítězit?
"Jsem si jist, že Tanis povolá i ostatní elfy do boje. Možná i království lidí..."
Ale bude to stačit proti takové mase skřetů?
"Válka se musí odehrávat za lesem. Nesmíme je nechat projít Reve-nskarem. Na planině se jejich řady rozptýlí a už je nezastavíme. Ale nad lesem je mnoho kolmých srázů, neschůdný terén, tam, právě tam bude jediná možnost."
"Výborně, takže máme strategii. Zítra vše navrhneme Tanisovi, jistě tě rád vyslechne. Není z těch, co dělají předsudky."
"Vy dva máte nějaký vztah?"
Levander překvapeně zamrkal. Nevěděl, jestli ho více překvapila ta otázka, či tón, kterým byla pronesena. Úsečný a ostrý.
"No jistě, že máme... známe se od dětství. To díky Tanisovi dnes zastávám post Velitele stráží."
"A bližší vztah?"
"Snad nežárlíš?"
Eron prudce vstal od malého stolku na terase. Nehodlal poslouchat takové obvinění. I když srdce mu sžíraly otázky. Viděl, jak se k sobě Levander a Tanis chovají. Jako kdyby... spolu měli nějaký více specifický vztah, i kdyby byl minulostí...
Levander však mladému princi nedovolil odejít. Prudce sevřel jeho zápěstí a donutil tak jeho tělo zastavit. I když si z Erona trochu utahoval, přesto vycítil, že tak daleko od pravdy nebyl a Eron nejspíše opravdu žárlil a byl nejistý.
"Tanis je můj přítel a také můj král. Nic víc nikdy nebylo a ani nebude."
"Nevím proč máš potřebu se hájit, to je tvá osobní věc. A teď mě pust!"
"Ne. Moc rád bych ti ukázal ještě jednu místnost v mém domě. Mou ložnici."
Eron prudce trhl rukou, dobře si vyložil ten dvojsmysl. A i když by nemohl popřít, že mu to na okamžik přišlo jako lákavý nápad, přeci jen v něm převládla jeho hrdost a uražená ješitnost.
"Neodcházej takhle."
Levander ale jeho ruku odmítl propustit a naopak prsty přejel po náramku, který je oba spojoval.
"Zůstaň dnes večer se mnou."
Byla to nabídka jenž se neodmítá. Jemně modré oči se na Erona upřely a nutily ho svolit. A mladý elf váhal. Jeho srdce bušilo jako o závod pod tím pohledem. Už jednou v té věznici mu poskytl své tělo a svou vášeň. A rozhodně po tom jistá jeho část prahla znovu.