Kapitola 10

Mladý temný elf byl ponechán ve své samotě na tvrdém vězeňském kavalci. Velitel stráží zmizel tak rychle. Eron si ani neuvědomil, kdy odešel. Po tom zážitku měl v hlavě podivně prázdno. Dobře si uvědomoval, co se stalo, ale nebyl schopný o tom detailněji přemýšlet. Jako kdyby vše viděl jen z dáli. Jeho tělo mu ale jasně napovídalo, že ten zážitek byl více než blízký. Svaly ho bolely a cítil se poměrně zneužitě. Narůstal v něm tedy hněv. Zlobil se sám na sebe i na Levandera.
Zaslechl ty známé spěšné kroky, musel se tedy ušklíbnout. Poznal by je všude.
Levander proběhl kolem strážných, kteří si spolu vyměnily podivné pohledy a zamířil přímo k Eronově cele. Zahlédl elfa, jak bez jediného pohybu sedí zamyšlen a věnuje svůj pohled malé myšce, která zrovna ukořistila kousek jeho chlebové placky.

"Princi Erone... král Tanis by vás moc rád poznal a promluvil s vámi."
Když se ale Levander nedočkal žádné odpovědi, klíčem otevřel celu a vešel dovnitř. Přiblížil se k Eronovi a pak už cítil jen otisk Eronovy ruky na své tváři. Přilétla mu taková facka, až sám zavrávoral. Musel se však rozesmát, protože mu tímto jednáním temný elf připomněl rozzlobenou ženu. Bylo to v porovnání s normálním chováním temného elfa velmi roztomilé.
"Zasloužil jsem si to?"
"Ano."
"A jsi si jist?"
Jejich pohledy se střetly a propalovaly do sebe navzájem díru. Ta děsivá touha nikam nezmizela. Oba ji cítili pořád. A Levander to věděl.
"Prosím, doprovoď mne do jednacího sálu, rada se sice ještě radí o skřetí armádě, ale náš král by s tebou rád mluvil o samotě."

-----------------------------------------------------------------------------

"Trůn Stříbrného města není dědičný pokrevně, tak jako tomu bývá u rasy lidí, či u vás. Náš král se volí jednou za pět let z řad šlechty. Tanis byl zvolen přede dvěma lety a je jedním z nejmladších králů, jaké Stříbrné město mělo."
"Podivné jednání."
Eron nad těmi informacemi jen nevěřícně kroutil hlavou. Volený král, to pro něj znělo trochu bláznivě. Jak se ale zdálo, fungovalo to. Eron si mohl cestou z kobek prohlédnout i kousek náměstí, elfů, lidí, skřítků i trpaslíků, kteří na náměstí obchodovali a překřikovali se ve vychvalování svého zboží či při smlouvání ceny. Eron byl překvapen tak rušným místem i tolika národy, kteří se na městských trzích setkávaly. Sám však musel být zahalen v kápi.
Jednací sál byl velká kruhová místnost ležící vysoko v hradní věži. Nádherný výhled na celé město, který se odsud Eronovi naskytl, byl nezapomenutelný. Sál byl však po jejich příchodu opuštěn. Levander se tedy natiskl na Eronovy záda. Cítil tu horkost jeho kůže. Zbavovalo ho to smyslů. Toužil znovu líbat ty rty, dotýkat se ho. Jak se zdálo, temný elf nebyl nijak proti. Neodehnal velitele stráží, spíše se do něj více zapřel. V tu chvíli mohli opravdu budit dojem starých milenců. Jen tak beze slova tam stáli a poskytovali si vzájemně trochu blízkosti.
Když však Levander zaslechl otevírání dveří, rychle od temného elfa couvl a zahleděl se na příchozího. Nechtěl zatím vztah s Eronem dávat na odiv, to by mohlo být nebezpečné pro ně pro oba. Navíc by se tak snížila věrohodnost jeho slov a nejspíš by mohl být obviněn z očarování temnou bytostí.
Levanderovy oči se upřely na postavu mladého krále, který zrovna vešel a marnivě si pohrával s nitkami na své tunice. Dělával to tak často, když cítil nervozitu, to už Levander věděl, příliš dobře ho znal.
Tanis se usadil do připravené židle a zahleděl se na tu nesourodou dvojici. Několik minut jen mlčel a sledoval Levanderovu tvář, jako kdyby v ní chtěl něco vyčíst. Pak se jen mírně pousmál.
"Představ mi svého přítele, Levandere, ať nejsme neslušní."
"Toto je princ Eron, dědic království Reve-nskar, prokletého lesa."
Jmenovaný necítil příliš velký respekt ani strach z toho královského mladíka, proto odhodil svou kápi na zem a postavil se před Tanise jen v těch několika kouscích svého lesního oděvu. Mohlo to budit pohoršení, městští elfové byli zvyklí na jiné mravy v oblékání, ale jak se zdálo, král ani nemrkl okem, jen Erona sjel zvídavým pohledem.
"Rada města se teď radí o skřetí armádě, rád bych to však slyšel z vašich úst. Levander už nám popsal vše, co viděl, ale jistě chápete. Skutečnost, že skřeti jsou schopni utvořit tak velkou armádu, pro nás zní nesmyslně. S Levanderem jsme se shodli na tom, že je někdo k vytvoření armády ponoukl, někdo musí dávat rozkazy a vést je. Někdo, kdo má na to patřičnou sílu, aby skřety ovládl."
Eron však podivně mlčel a jen vzhlížel na sedícího krále. To překvapilo i Levandera. Čekal větší výřečnost svého temného přítele. Čekal, že bude hájit svůj les, pronese nějakou strhující řeč. Ale to ticho ho děsilo. Velitel stráží z toho měl neblahé tušení. Že by mu Eron neřekl všechno? To by v této situaci nebylo dobré. I ten pocit, který vyzařoval z Tanise mu v tom nepomáhal. Jako by on věděl něco víc, což nebylo možné. Nejspíš jen hádal, že temný elf toho ví víc než jim ve skutečnosti říká.
"Vaše mlčení nepůsobí příliš důvěryhodně, princi. Proto mi nezbývá než si myslet, že o skřetí armádě víte mnohem více. Nejspíš i víte, kdo ji velí, nemám -liž pravdu?"

Levander se na svého přítele dlouze díval, ten však klopil pohled k zemi, jako by si vše, co může prozradit, teprve promýšlel. Ale proč? Že by měl Tanis pravdu a Eron toho věděl víc?
"Přišel jsem do Stříbrného města žádat o vojenskou podporu a pomoc, a také vás varovat. Jakmile skřeti zničí náš les... náš rod zanikne. Pak zaútočí i na vaše krásné město a to padne, zbroceno krví. Vaše armáda ani opevnění vám nepomohou. Ale s naší pomocí... skřetí armádu zastavíme dřív než zničí vše. Pak oba naše národy přežijí."
"Kdo velí skřetí armádě? Pokud mi neodpovíte, nehodlám s vámi dále mluvit, princi. Nemám rád zatajování ani lži."
Eron se prudce nadechl, aby pustil svá ostrá slova ven, ale pak se mu vybavilo to, co mu vtloukal jeho otec do hlavy. Diplomacii nelze vynutit silou. Informace, kterou král Stříbrného města požadoval, však musela zůstat utajena, to mu otec kladl na srdce před odchodem. Nesmí vyzradit proti komu stojí, jinak by elfové z tohoto města nepomohli. Před Eronem stálo velké rozhodnutí. Riskovat prozrazení pravdy a odejít s prázdnou, nebo mlčet a vysloužit si nedůvěru? Ať tak či tak cítil, že mu král Tanis nedůvěřuje.
Levander, zmaten touto situací nevěděl, co říci, jen na Erona hleděl a jeho pohled prozrazoval mnohé. Přestal si dávat pozor na city, které do svého pohledu dával.
"Dobrá, řeknu vám, kdo velí skřetí armádě. Ale věřte, že... jsem to netajil z nějakého zlého úmyslu, ale proto, aby si vaše město neudělalo unáhlený závěr. Po staletí nás vaši předci lovili a snažili se nás vyhubit, mysleli si, že to my podporujeme skřety či že pocházejí z nás. Ale vše to byly jen pověry, abyste náš lid mohli zničit. Přesto jsem svůj lid opustil, svůj rodný les, který jsem chtěl tolik chránit do poslední kapky krve, abych vás přišel žádat o pomoc."
"Vážím si vaši odvahy princi a věřte, že váš příchod způsobil mnoho problémů a otázek. Ale nejsme nijak zatíženi nenávistí k vám, jako naši předkové. Neměli jsme o vaší existenci ani ponětí. A teď nás rasa, kterou jsme považovali po staletí za mýtus, žádá o pomoc na svém území... chápejte, Erone, že tohle je i pro mne těžké rozhodnutí. Proto chci vědět všechna fakta."
Temný elf Tanisova slova odkýval. Už po prvním setkání v něm král budil dobrý dojem, vycházela z něj taková příjemná aura moci a respektu. Nijak násilná, ale přesto ji dokázal podlehnout.
"Budu velmi rád, když propustíte mé muže, aby se mohli vrátit zpět do Reve-nskaru. Pokud mi toto zaručíte..."
"Máte mé slovo, vaši muži i vy jste svobodní."
Eron se ještě naposledy podíval Levanderovi do tváře, i jemu lhal a to vědomě. Ale dělal to jen pro ochranu svého lidu.
"Skřetí armádě velí .... muž, kterého jsem nazýval bratrem a jeho sestra, sběhlá v temné magii. Dva temní elfové, kteří byli před mnoha lety vyhnáni z našeho lesa, protože je stravovala nenávist a temnota. A teď chtějí vyhubit vše, co jim kdysi ublížilo. Nenávidí nás, protože jsme je vyhnali, nenávidí i ostatní elfy, protože stále cítí křivdy táhnoucí se celá tisíciletí. Nenávidí lidi, protože jimi opovrhují. Dostal jsem rozkaz o tomto mlčet, abyste si nemysleli, že na vaše město útočíme my, nebo že je tento spor jen mezi temnými elfy. Musel jsem mlčet a doufat v pomoc."

Levander byl opravdu překvapen zjištěnými informacemi. Zahleděl se na svého krále, na jehož tváři se zračilo zamračení. Bylo vzácné vidět ho mračit se. I když mu něco dělalo starosti, často se usmíval. Tanis vstal ze svého křesla a přešel celý jednací sál, než se zastavil u okna a rozhlédl se po svém městě.
"Ze starých svitků víme, ženěkteří temní elfové ovládají magii i to, že jsou to výborní válečníci a skvělí stratégové. Po vašem příchodu jsem nechal všechny takové svitky vynést z archivu a četl je celou noc. Říkáte mi tedy, že teď stojíme proti armádě skřetů, která se nezastaví a kterou vedou takto schopní temní elfové? V tom případě plně chápu to obrovské riziko, které nám hrozí. Nenávist je... silná zbraň. Vážím si toho, že jste mi řekl pravdu, princi. Je důležité vědět dopodrobna proti komu stojíme. Věřte, že Stříbrné město nevedlo s žádným územím či rasou válku nejméně pět set let a já doufal, že i za mé vlády tento klidný mír vydrží. Bohužel, jak se zdá... budu mít to štěstí zapsat se do dějin poměrně jinak."
"Takže... půjdete do války se skřety?"
"Ještě počkám, jak se rozhodla rada města, ale ano, hodlám jít do této války a dokázat tak, že křivdy, jenž se staly jsou již zapomenuty."
Eron se vděčně usmál, konečně dosáhl aspoň nějakého vyjádření. Zahleděl se na Levandera, kterému se na rtech vykouzlil úsměv. Tanis chvíli sledoval jejich výměnu pohledů se zvednutým obočím, než se musel taky pousmát. Už konečně chápal, co jeho přítele Levandera tolik změnilo. Ten pohled, plný citů, nemohl se mýlit. A zdálo se, že i ten temný elf je opětuje, to bylo velmi zvláštní. Strávili spolu jen pár dní... a přesto jejich city tak vybublaly na povrch. Ti dva by mohli spojit jejich národy. Tanisův úsměv se ještě rozšířil, už začal přemýšlet o velmi zábavných záležitostech, které hodlal uskutečnit, pokud válka dopadne dobře.
"Teď běžte, promluvím s radou města. Již nejste dále mým vězněm a žádám vás, princi Erone, neschovávejte to, čím jste. Je na čase, aby si měšťané zvykli. Můžete se pohybovat volně po městě, ale raději mějte sebou nějaký doprovod. Jistě vám velitel stráží bude k dispozici."
Levander se prudce nadechl, aby to odsouhlasil, až tehdy si uvědomil, jak se na ně Tanis dívá a mírně ho to uvedlo do rozpaků. Byl si jistý, že to král ví. Dobíral si ho snad takhle? Král vždy tvrdil, že Levander zůstane starým mládencem až do smrti, vždy se mu proto i smával. Ale nyní ho viděl po boku tohohle temného elfa pookřát, a proto neodolal touze si do Levandera rýpnout.
"Jistě vám Levander bude skvělým průvodcem a společností, že?"
S tím král s jemným zvonivým smíchem zamířil ke dveřím.
I Eron se po té poslední poznámce podivil, ale až při pohledu na Levandera mu to taky došlo. Zrudl a odvrátil svůj pohled, králi raději neodpověděl.