Kapitola 9

Levander musel překonat točité schodiště, které vedlo až do podzemních prostor pod hradbami Stříbrného města. Jeho výraz byl ustaraný. Pozdravil několik stráží u vchodu. Kobky byly chladné a temné, ale jak se zdálo, skupince temných elfů to nijak nevadilo, byli zvyklí na tmu. V klidu způsobně seděli na svých kavalcích či na zemi. Sem tam spolu utrousili slovo, ale pokud si potřebovali něco sdělit, uchylovali se k vlastnímu jazyku prokletého lesa, kterému jejich věznitelé nemohli rozumět. Levander se ujistil, zda mají dostatek pitné vody i jídla, ale bylo o ně skvěle postaráno. Ze svých porcí sotva ujedli a džbány měli stále plné. Nejspíš moc nedůvěřovali vězeňské stravě. Levander však zamířil až k poslední kopce, kterou obýval jen jeden vězeň. Sám princ Reve-nskaru. I on seděl na svém kavalci a sledoval paprsky slunce, jak pronikají malým otvorem až na podlahu kobky. Slyšel hlasy dětí, jak si hrají, cítil pach zvířat i čerstvého ovoce z trhu. A také dobře věděl, že Levander ho přišel navštívit. Poznal zvuk jeho kroků i jeho charakteristickou vůni. Obrátil tedy svou pozornost na mříže.

Ano, dalo se čekat, že po svém odhalení nastane na nádvoří Stříbrného města zmatek a místní elfové budou vylekáni. To, že bude uvězněn Eron očekával, přeci jen i on se choval Levanderovi a jeho družině obdobně v prokletém lese. Ale sezením tady dole v kobce ztrácel drahocenný čas.
"Otevřete celu."
Mříže zavrzaly a Levander vstoupil do Eronovy cely. Celé ty hodiny, kdy musel přihlížet jednání rady, aniž by mohl promluvit, aniž by byl vyzván sdělit svůj názor. Nedokázal to vydržet. Když i po druhé vstoupil do jednání svými slovy, byl hrubě vykázán z jednací síně a Tanis se mu potutelně smál. Bylo to poprvé, co chladný velitel stráží přišel vůbec na jednání rady. Bylo to poprvé, co si nějaký elf dovolil radě skákat do řeči. Až ho sám král Tanis nepoznával. Tolik se změnil za těch pár dní. Jeho oči žhnuly touhou a horlivostí. Chtěl těm podivným temným bytostem pomoci, ale proč? Tanis na to nedokázal najít snadnou odpověď.

Eron prudce vstal z kavalce a zahleděl se Levanderovi do očí s němou otázkou.
"Projednávají vaší existenci a váš původ."
"Cože? A co skřetí armáda?"
"Rada jedná pomalu. Zatím se shodli jen na tom, že temní elfové nepředstavují pro stříbrné město nebezpečí a nejsou nepřátelé."
Eron pevně stiskl svou pěst. Tohle přece nemyslí vážně.
"Dochází nám čas, veliteli. Proč se nezabývají ohrožením města, než nějakými diplomatickými jednáními a žvaněním o jasném výsledku?"
"Snažil jsem se radu ponouknout k spěšnějšímu rokování, ale byl jsem vykázán. Až teprve dnes v podvečer budu předvolán a budu smět vylíčit, co jsem viděl."
"Skřeti jsou jistě již na pochodu. Vyplení Reve-nskar a pobijí vše živé. Nic nepřežije. Vykácí starobylý les a zabijí temné elfy. Můj lid... můj domov, vše zmizí pod nánosem lepivé krve a skřetího smradu. A až skončí, zamíří přímo na Stříbrné město, a pak už je nic nezastaví. Vaše armáda jistě bude bojovat dobře, ale proti tak obrovské přesile nemáte šanci. Hradby vašeho města padnou. A ti stařešinové si rokují o existenci naší rasy."
Eronův vztek stále rostl.
"Prosím, buď trpělivý, až dnes předstoupím před radu..."
"A co když ti neuvěří? Nevyslechnou tě? Nemohu vsadit životy desítek obyvatel Reve-nskaru na tak pochybný výsledek."

Stačila jen chvíle, malý mžik. Levander zahlédl v očích temného elfa záblesk zloby... a ještě něčeho dalšího. Dřív než si však uvědomil, o co jde, Eron k němu rychle přiskočil a přehodil mu řetěz, kterým byl spoután, kolem krku. Než velitel stráží Stříbrného města stačil zareagovat, cítil, jak ho temný elf ostře škrtí. Zprvu absolutně nechápal Eronovo chování, snažil se mu ze sevření vykroutit, ale brzy poznal, že to temný elf myslí smrtelně vážně.
"Erone... přestaň, dost... tohle... co to děláš?"
"Než tu čekat, až se ti vaši páprdové dohodnou a uráčí se pozvednout zbraně, raději se vrátím do Reve-nskaru a budu bojovat po boku svých lidí. Bude to bitva, která vstoupí do dějin, bitva do poslední kapky krve. Zemřu raději spolu s nimi při obraně domova, než tu jen tak sedět a čekat."
"Tohle ti nevyjde... nedostaneš se dál než k bráně."
"Stráže, otevřete celu nebo vašemu veliteli zlomím vaz!"
K mřížím se přihnala hned pětice strážných, kteří okamžitě sevřeli své meče, nemohli dovolit vězni uprchnout, ne takovému vězni. I když držel jejich velitele jako rukojmí. Situace se ještě více vyhrotila, když Eron řetěz přitáhl a Levander se rozkašlal, jak nemohl do plic nabrat dech.
Ale nedokázal se na Erona zlobit, či zazlívat mu jeho jednání. Naprosto chápal, jak se musí cítit, i že tohle je čin naprostého zoufalství. Chtěl ochránit svůj lid.
Levander však nemohl dovolit, aby Eron uprchl. Potřeboval jeho pomoc. Proto jasným gestem odvolal stráže. Ti se sice zdráhali uposlechnout, ale věřili svému veliteli, že situaci zvládne sám.
"Erone... musíš mi věřit... dej mi ještě čas. Pár hodin než rada vyslyší i mě. Pokud ani pak nerozhodnou, přísahám, že tě nechám s tvými muži odejít."
"A to ti mám věřit?"
Levander dobře znal Eronovu fyzickou sílu, ale také pár jeho slabin. Tahle situace už vážně začínala být nebezpečná, nejen pro velitele stráží, ale také pro Erona, kterého by mohli stráže zabít za útěk. Proto musel Levander rychle jednat. Dupl elfovi na nohu a podařilo se mu prudce se v jeho sevření otočit čelem k němu. Takový manévr temný elf vůbec nečekal, takže překvapeně zamrkal. Než však stačil říct byť jedinou hlásku, Levander využil jeho druhé slabiny... přitiskl se mu svými rty na jeho a dravě ho políbil. Temný elf se nestačil ani nadechnout, jen překvapeně vykulil oči. Nezdálo se však, že by se nějak bránil. Jeho obrana se naopak rozpadla. Snažil se ještě udržet řetěz svých pout na Levanderově krku, ale velitel stráží cítil, jak Eronovy ruce pomalu ochabují.

Řetěz zacinkal o zem, když ho temný elf propustil ze svého sevření. Místo toho omotal Levanderovi kolem krku ruce a polibek mu opětoval.

Dlouhé polibky nebraly konce. I když oba dva tížily myšlenky na budoucnost, na nebezpečí pro jejich národy, přesto v ten okamžik jako by všechno zmizelo. Najednou nebylo čeho se bát, byla tu jen společná vášeň, kterou oba naposled pocítili v Eronově chýši ve větvích. I tenkrát je ta touha a chtíč smetly a dnes tomu nebylo jinak. I když prostředí nebylo příliš příznivé, přesto oba bažili po rtech toho druhého, po dotycích, po teplu vlastních těl. Brzy musel Levander odhodit kabát i se svrchní halenou, aby se mohl na polonahé Eronovo tělo více natisknout. Ani jeden si neuvědomoval, jak nevhodné místo i čas si na takové sbližování zvolili. Ne, vše bylo tak nedůležité. I Levanderovy kalhoty se brzo svezly z jeho pasu až ke kotníkům a když z nich vystoupil, temný elf ho sebou stáhl na tvrdý vězeňský kavalec. Už tenkrát v lese, při tom útěku před skřety, když se ho dotýkal a mazal jeho rány, nedokázal přestat. Zkoušel znovu ty roztřesené pohyby zopakovat, tentokrát již s větší jistotou. Levander ho znovu neodmítl, nemohl. Jen se tiše zasmál a když ucítil Eronovu zvědavou a nezkušenou ruku ve svém klíně zasténal. Levandera překvapila ta drzost a odvaha, se kterou si Eron počínal, i když nejspíš neměl tušení, jak pokračovat. Tohle na mladém elfovy obdivoval. Tu jeho odvahu do všeho se vrhnout, i do milování, o kterém toho moc nevěděl. Levander dobře věděl, že tu noc v jeho chýši to bylo pro něj poprvé... dnes však hodlal zajít dál, i kdyby se svět měl řítit ke svému konci, i kdyby obloha chtěla spadnout a zavalit je, i kdyby skřetí armáda vrazila do města, nic nemělo sílu přerušit Levanderovu touhu.
Pomalu sjel svou rukou na tu Eronovu a jemně mu naznačil, jak se ho Eron má dotýkat, sám mu to ukazoval na jeho vlastním těle, když z něj sundal kousky jakési bederní roušky. Tělo temného elfa se zachvělo a skousl své rty. Nehodlal vydat ani hlásku, přesto však neměl po pár minutách šanci odolat Levanderovým zkušeným dotekům.

Několik ran a poté výkřik ve ztichlém vězení. Eronova svita vyskočila ze svých kavalců. Sluch měli výborný, takže jasně rozpoznali hlas svého prince. I stráže zpozorněly. Jejich velitel byl v té cele již příliš dlouho. Strážní si sice byli jistí, že by se velitel nenechal nějak ohrozit nebo, nedej bože, zabít takovým divným stvořením, na to byl přeci v boji příliš zkušený, ale když zaslechly z cely podivné zvuky, které ani jeden z nich nebyl schopen ignorovat, vyměnili si spolu pohledy a rozhodli se, že to raději zkontrolují. Vyslali tedy hodnostně nejvyššího ze stráží, aby se raději přesvědčil, zda je velitel Levander v pořádku. Suverénně tedy zamířil k cele toho podivného temného elfa a nahlédl přes mříže. Překvapilo ho, že jsou zavřené, i když je předtím museli otevírat. Pak si všiml svíjícých se těl na kavalci, propletených do sebe. Oba elfové prudce oddechovali sobě navzájem do rtů, spojených polibkem, který nebral konce. Levander do temného elfa opatrně vnikal a dával mu pocítit tu neskonalou rozkoš. A Eron, i přes počáteční nepříjemné pocity a bolest, mu vycházel vstříc. K mřížím se skutálela malá prázdná lahvička. Stejná, kterou tenkrát poskytoval Levanderovi, aby ho ostrá tráva nepořezala. Její vzácná tekutina však posloužila tentokrát pro jiný účel.
Strážný překvapeně vykulil oči a na dlouhý okamžik strnul. Pak si jeho mysl uvědomila, na co se to vlastně dívá a začal o překot couvat. Snažil se být tichý a nevyrušit dvojici v cele. Nějak vytušil, že přerušení tohoto aktu by ho mohlo i stát život. Odklopýtal tedy zpět ke svým mužům s očima navrchu helmy. Ostatní ho okamžitě obklopili, zvědaví, co se v cele děje a proč jsou z ní stále slyšet ty podivné vzdechy, jestli se tam velitel s tou bytostí pere. Strážný se rozhodl pro zatajení skutečnosti a informaci o souboji odkýval. Pak všem ostatním nařídil, že se nesmí k cele přiblížit, pod pohrůžkou odnětí života. Musí nechat veliteli chvíli času a soukromí. Ostatní to, sice s brblajícími hlasy, odsouhlasili a byli rozehnáni po své práci.

Když se Levander toho odpoledne postavil tváří v tvář šesti starším elfům z městské rady, a také svému pánovi Tanisovi, jeho oči přímo žhnuly divokostí. A věděl dobře, že ať budou jeho slova vyslyšena či nikoliv, udělá vše pro to, aby Eronovi pomohl. Stále cítil chuť jeho rtů, i jeho tělo, které ho svíralo v sobě.
Starší ho nechali v klidu mluvit, nechali ho popisovat všechno, co se za těch pár dní stalo, všechny události i rozhodnutí. Chtěli to slyšet celé. Samozřejmě musel Levander vynechat jakoukoliv zmínku o svém vztahu k Eronovi. Ale i tak cítil, že jedny oči se na něj stále upírají. Cítil, že svého pána jen tak neošálí. Na chvíli se i jejich pohledy střetly. Tanis se snažil vyčíst, co je na Levanderovi jiného. Jeho zapálená mluva, jeho přeskakování událostí. Jindy tak klidný a chladně uvažující zkušený válečník nyní chrlil informace překotně a dožadoval se pomoci pro cizince, které znal jen pár dní? Nedávalo to Tanisovi smysl. Až poté, co rada všechno vyslechla a rozhodla se odebrat k poradě, zůstal Tanis v sále jako jediný.
"Přiveď sem toho prince temného lesa, rád bych s ním mluvil o samotě. Mám na něj mnoho otázek. Tak jako na tebe. Armáda skřetů, jak neuvěřitelně to zní... ale přesto vím, že mi nelžeš, vím, že bys nikdy nic takového nepřikrášlil. A to mě na tom děsí nejvíce, že je to pravda. S takovou hrozbou jsme se ještě nikdy nesetkali. Přiveď mi sem toho Erona."