"Ne... to ne, příteli..."
"Nemůžeš mu již pomoci!"
Levander tušil, že u jedné šipky nezůstane. Skřeti měli dobrou mušku. A nebylo jisté, kolik se jich tu skrývá. Několik šipek zasáhlo zem u jejich nohou, proto museli použít tělo zvířete jako štít a schovat se za ním.
"Za tohle zaplatí...!"
Eron vytáhl oba své meče. Věděl, že stačí jediný zásah tou šipkou a i on navštíví Síň odpočinku. Ale nehodlal se smířit s tím, že se musí skrývat. Rychle vystartoval proti větru, tušil, odkud šipky přilétly a povedlo se mu dalším dvěma vyhnout. Jednu za letu dokonce přesekl. Když se ocitl tváří v tvář chechtajícímu skřetovi, jeho vztek a zloba vybublali. Skřet ještě stačil krátce zatroubit na roh, než jeho hlava, odseknutá od těla, dopadla o pár metrů dál. Jeho bezhlavé tělo padlo na kolena a úhledně se složilo do spáleniště. Na obzoru u armády skřetů se však také rozezněl roh. A jednotka skřetů zamířila ke spáleništi. Na ty již byl dva elfové krátcí.
Eron by se bil do posledních sil, s úmyslem pobít jich co nejvíce, ale nyní, když se zahleděl na Levandera, svírajícího meč, nemohl dovolit, aby ten elf padl v boji. Ne teď a tady. Nechtěl ho vidět umírat. Jeho srdce se ostře sevřelo, až mu nedovolovalo se nadechnout. Princ prokletého lesa byl nucen se stáhnout, protentokrát. Chytil pevně Levandera za ruku a rozeběhl se k hustému porostu. Byl rychlý, a proto mu městský elf sotva stačil. Ale povedlo se jim tlupu skřetů zmást ve vysoké ostré trávě, kam skřeti odmítali vstoupit.
"Erone... dost, už... nemůžu."
Celou cestu houštím se Levander snažil tišit bolestné úpění, nechtěl Eronovi přidělávat starosti ani být břemenem při útěku. Ale jeho kalhoty byly až do půli stehen prořezány a pod nimi krvavě prosakovala rudá krev.
Až tehdy si to Eron uvědomil a u vykotlaného stromu zastavil. Jakmile pustil Levanderovu ruku, velitel stráží Stříbrného města sjel zády po kůře stromu na zem do mechu. Jeho nohy byly v jednom ohni. Tolik drobných ranek pálilo a bolelo. Navíc svou krví na trávě zanechával jasnou stopu, po které je mohli skřeti vystopovat. Eron poklekl k elfovi a překontroloval jeho zranění. Opravdu to nevypadalo hezky. Takhle nebyl elf dál schopen chůze. Avšak zůstat tady nemohli.
"Sundej si kalhoty..."
Levander se na temného elfa překvapeně zahleděl. Jeho otázka v očích asi byla jasná, přesto Eron mírně zčervenal a uhnul pohledem.
"Nemysli hned... no... na zvrhlosti. Prostě mi věř."
Levander tedy poslechl. Stáhl ze sebe kalhoty a zahleděl se na zkrvavené nohy. Nevypadalo to hezky.
"Mám jen trochu vody a masti, bude to trochu pálit, ale zacelí to rychle rány. Tak se snaž moc nehýbat."
Eron zkušeně rozmíchal trochu mastě s vodou a začal ji nanášet na Levanderovy stehna. Velitel stráží ho bedlivě pozoroval. Mast v ranách opravdu pálila, ale trvalo to jen chvilku. Pak cítil příjemné chlazení a úlevu, před kterou přivíral oči. Situaci moc nepomohly ani Eronovy prsty, které byly poměrně nezkušené v ranhojičství. Dotýkat se Levandera bylo i pro něj těžké. Párkrát mu dlaň dokonce vyjela i výše, než bylo nezbytně nutné a Levander tiše zasténal. Mladý princ se teprve učil, co dokáží jeho doteky. Levanderova reakce se mu však zalíbila, a tak se mazání ran změnilo rázem v mladické osahávání intimních partií zraněného elfa.
"Erone... počkej... tam... tam ne... teď ne..."
Až když ho Levander zastavil, elf se trochu zastyděl za svou zvídavost a drzost.
"Takhle dál jít nemůžeš. Skřeti nás obklíčili. Nezbývá nám než pokračovat tou vysokou trávou až na rozcestí. Ale nesmíme je přivést k ostatním. Je jich příliš mnoho, pobili by je. Mí muži mají za úkol vyvést elfy z lesa. Tam se s nimi znovu sejdeme."
Levander musel nad touto strategií pokývat hlavou. Sám si byl vědom, že by skřety přivedli přímo do týla skupině přeživších z vesnice Javorových listů. Eronovi muži by skupinu jistě bránili do posledního elfa, ale všichni by tam zemřeli. Zatím museli skřety zmást, odvést stopu od skupiny a zamotat je do tajuplného prokletého lesa, kde číhala smrt. Jedině tak měli šanci se vrátit k ostatním.
Eron si byl vědom, že mast sice Levanderovi rány zacelí, neuchrání ho však před dalším poraněním. Proto mu nezbývalo než si od pasu odepnout větší lahvičku, která už byla zpola prázdná.
"Tohle ti pomůže, používáme to, aby nás tráva nepořezala."
Levander se na lahvičku zahleděl. No jistě, temní elfové nemají o nic silnější a tvrdší kůži než normální elfové. Tím si byl jist. Přeci jenom se oné noci Erona dotýkal.
"Rozetři si olej od pasu až ke kotníkům a trochu nakapej i na boty."
Tak tohle bylo jejich kouzlo? Když si Levander k oleji přičichl, cítil květinovou vůni, velmi příjemnou vůni. Neváhal tedy a učinil, jak mu temný elf radil. Olej byl kluzký, tudíž po něm ostrá tráva jen neškodně sklouzla.
-------------------------------------------------------------------------
Skřetí roh umlkl, když ho pohltily bažiny, tak jako několik skřetích válečníků, kteří jako blázni honili po prokletém lese dva elfy, aby je přivedli jako válečnou kořist. Elfí maso navíc bylo mnohem chutnější než lidské a skřetí stvoření se ho nemohli nabažit. Nechali se tak hloupě zlákat do připravené pasti. Pak se oba elfové rozdělili. Levander vedl další nepřátele do vysoké trávy a skřetí výkřiky a odporně páchnoucí krev ulpívala na každém stéblu. Na konci stezky z vysoké trávy na ně čekalo ještě jedno překvapení. Ostré trny jednoho keře, který se bránil jakémukoliv napadení. I temní elfové se tomuto krásně voňavému keři vyhýbali. Byl přímo vražedný. Zamotat se do jeho šlahounů znamenalo pomalou a bolestivou smrt. Taková čekala na dva skřety. Eron vedl další skupinku do nejstarší části lesa, kde stromy ožívaly. I tyto stromy se rozhodly bránit svůj les, svůj domov. Probíhající skřeti tak byli staženi kořeny pod zem, jiní vymrštěni silnými větvemi z lesa. Ale někteří skřeti se stromům vyhnuli a prokličkovali až k temnému elfovi. Jejich meče o sebe zazvonili. I při takové přesile si Eron vedl velmi dobře. Utržil sice pár ran, ale více jich rozdal. Po likvidaci přeživších skřetů musel zamířit na kraj lesa, kde se měl setkat s Levanderem. Cestou mu srdce divoce bušilo strachem o velitele stráží. Doufal v to, že si dokázal se skřety nějak poradit a vyhnul se všem nástrahám neznámého lesa. Na rozcestí, kde se měl setkat s Levanderem, se zastavil a jeho oči ho marně vyhlížely mezi stromy. Čekal několik minut, než se elf opravdu zjevil. Jeho oblečení bylo potrháno a byl také raněný, ale přesto nesl hlavu vztyčenou a z vlasů si vybíral jehličí. Erona toto gesto nesmírně pobavilo.
"Musíme si pospíšit, elfe, na upravování budeš mít dost času později."
"Setřásli jsme je?"
"Na chvíli ano, ale jistě je to jen tak neodradí. Musíme se rychle vrátit k ostatním a varovat je."
"Tvé zranění... krvácíš."
Levander rychle překonal pár kroků, které ho dělily od temného elfa a sevřel jeho paži. Mezi prsty mu tak protekl pramínek temně rudé krve. Zahleděl se Eronovi do očí a rychle odtrhl látku ze svého oděvu, aby mohl ránu převázat.
"Nic to není... já... jen škrábnutí."
Eron se ještě snažil své koktání nějak zatajit, dokonce ani Levanderovi neopětoval pohled. Byl z takové blízkosti velitele stráží nervózní. Nakonec si však nechal ránu na paži ošetřit.
"Mešká... je to již dlouho."
"Jenom klid, Selesi, oni se vrátí. Důvěřuj svému bratrovi."
"Levanderovi věřím, ale tomu princátku ne."
Levander a Eron měli již zpoždění dvě hodiny. Noc se už snesla na les Reve-nskar a kolem dvou elfů ze Stříbrného města se rozhostilo skoro mrtvolné ticho, které bylo ještě děsivější než zvuky zvířat a stromů před soumrakem. Ani tak se však temní elfové z Eronovy gardy nehodlali hnout z místa bez svého pána. Bez něj celá tato cesta neměla smysl. Les kolem skupiny elfů se však začal pohybovat. Větve zašustily a všichni z hlídajících elfů vytasili své meče. I Seles rychle natáhl tětivu svého luku, aby byl připraven zabít vše, co z toho prokletého lesa vyrazí proti nim.
Jaké bylo jejich oddechnutí, když se z hustého podrostu prodral Eron s Levanderem.
"Musíme spěchat, jsou nám v patách."
Celá skupina se vydala na cestu z temného lesa. Brzy překročili jeho hranici a otevřelo se pod nimi údolí Stříbrné řeky. Všichni přeživší elfové, kteří strachy už přestávali dýchat, zajásali. Ve skupince najednou zavládla lepší nálada. Všichni věděli, že již brzy budou doma.
Tradičně se elfové zastavili až u Stříbrné řeky, kde smočili své rty v doušcích křišťálově čisté vody. Každý poutník, jenž přichází s dobrými úmysly, tak poctil ducha řeky, aby ho nechal projít dál do Stříbrného města. Pod hladinou vody se totiž nacházel tenký most, který díky zaplavení nešel skoro rozpoznat.
"Postupujte pomalu, po skupinkách."
Eron a jeho garda však most opatrně přecházeli až jako poslední. Temní elfové věděli, že právě míří do dosud nepřátelského území. Nevěděli, co je čeká, jak na ně elfové budou reagovat. Proto se Eron rozhodl pro zastírací manévr, aby nezpůsobil jejich vzhled zděšení prostým obyvatelům Stříbrného města. Všichni temní elfové vytáhli ze svých brašen dlouhé kápě, které jim zakrývaly obličeje. Tak mohli prozatím zůstat utajeni.
Stříbrné město vítalo přeživší elfy. Kolem bran se to hemžilo strážemi. Situace byla nadmíru nepřehledná. Elfové se vítali se svými příbuznými žijícími ve městě, oplakávali mrtvé. K Levanderovi, jehož oblečení bylo poničeno a vlasy zcuchané, zamířil štíhlý elf v zářivé zbroji. Letmo přejel Levandera pohledem a ušklíbl se.
"Páchneš, milý veliteli... a vypadáš jako nějaká amazonka."
I ostatní vojáci kolem se rozesmáli a elf sňal svou helmu. Světlé dlouhé vlasy se mu rozprostřely po ramenech.
"Můj pane, omlouvám se za svůj zjev... ale mám zprávy pro radu starších. A také vedu speciální hosty. Žádám tě, můj pane, důvěřuj mému úsudku."
Mladý elf byl zaujatý Levanderovými slovy. Nikdy dřív od něj neslyšel takový tón hlasu. Proto vládce stříbrného města, mladý elf jménem Tanis, vyhledal pohledem Liasona, který ho tak jako Levandera učil boji. Vyhledal i pohled Selese, který, byť tak mladý, i on se nedokázal svému pánovi podívat do očí. Pak se Tanisovy oči upřely na jednoho z hostů, zahaleného v kápi. Začínal mít podivný pocit.
"Koho sebou přivádíš, veliteli? A kde je zbytek vesničanů? Mluv!"
V Tanisovi zavládla obava. I když byli s Levanderem stejně staří, vyrůstali spolu a byli dobrými přáteli, jmenování vládcem je od sebe tak trochu oddělilo. Už si nemohli dovolit prohánět se na koních po nábřeží, ani podnikat výpravné cesty do ostatních vesnic. Už spolu nemohli trénovat, kdo je v boji silnější, nesměli už spolu skoro přátelsky promluvit. Levanderovy rty svazovala etiketa a mladého vůdce Stříbrného města odpovědnost.
"Můj pane, prosil jsem tě o důvěru... tohle jsou všichni přeživší z vesnice Javorových listů... napadla je skřetí tlupa, aby měli potravu pro zbytek armády."
"Cože? Tropíš si ze mě hlupáky sotva se vrátíš? To od tebe není hezké. Nikdy si neměl dobrý smysl pro humor."
"Já však nežertuji, můj pane... armáda skřetů je jen dva dny odsud."
"Takový nesmysl. I kdyby se skřeti sdružili, těžko by z toho byla větší tlupa, i tak by naši zvědové jistě dali vědět."
"Ne, naši zvědové jsou rychlí a bystří, ale někam jejich zrak nedosáhne. Les Reve-nskar jim zůstává po staletí utajen."
"Prokletý les? Vždyť ten je mrtvý, plný jen bažin a vlků."
Levander věděl, jak nemožně jeho tvrzení o skřetí armádě zní. Ale také znal Tanise i jeho moudrost, se kterou vládl tomuto městu. Proto se zahleděl dozadu a pobídl Erona, aby přišel blíž.
"Můj pane... Tanisi, chci ti někoho představit. Toto je Eron. Patří k rase již skoro vymřelé, k rase, ve kterou skoro nikdo z nás nevěří. Přesto jsou skuteční. Eron je dědicem království Reve-nskaru, syn krále a jen díky němu jsme dokázali přežít a zachránit všechny přeživší. Jen díky němu jsme se vymotali z prokletého lesa a také díky němu jsem mohl spatřit tu obrovskou hrozbu skřetí armády."
Eron přešel až k Levanderovi a stáhl svou kápi. Jeho tmavá kůže a bílé vlasy, i jeho zářivé oči, které na slunci ještě trochu šilhaly, vše přímo kontrastovalo se Stříbrným městem.
Tanis i jeho osobní stráž okamžitě sáhli po zbraních. Takové chování se dalo čekat, i Eron ho očekával. Také ostatní temní elfové z jeho družiny stáhli své kápě, aby tak dali najevo, kdo jsou. Jejich ruce sáhli rovněž po zbraních. Celá situace se stala rázem nepřehlednou. Děti ve městě začaly zděšeně křičet. Právě viděli děsivé elfy ze starých pohádek. I ostatní obyvatelé města byli vyděšení. Nikdo nevěděl, kdo jsou tito cizinci, ani proč je právě velitel stráží přivedl až sem, bez ohlášení. Levander věděl, že musí zakročit, proto sevřel paži Eronovi.
"Tanisi, tito elfové nepředstavují nebezpečí. Není čas teď řešit jejich existenci, máme závažnější problém."
"Tvůj vládce jedná moudře, tak, jak jsem jednal i já s vetřelci v našem lese. Ale věř, elfe... to, že jsme dnes tady, je důležité. Po dlouhých staletích jsme přerušili separaci v našem lese a nyní vás jdeme žádat o pomoc. Skřetí armáda se usadila na úpatí našeho lesa. Ničí ho a zabíjejí. Náš rod nepřežije. Jsme zatím poslední barikáda, co armádu drží od vašeho města. Brzy však žádný Reve-nskar nebude, a pak... už je nic nezastaví. Zničí i vaše krásné město. Proto jsem přišel žádat o slyšení u rady vašeho města, přišel jsem žádat o spojenectví proti hrozivému nepříteli, který žene skřety proti nám. My nejsme vaši nepřátelé, žádám jen o audienci, jako dědic trůnu Reve-nskaru. Žádám o vyslyšení. Tak, aby jak vaše, tak i naše rasa, jenž byly kdysi jednou, znovu spojily své síly, aby přežily."
Žádné komentáře:
Okomentovat