Kapitola 7

Levander naposled obcházel skupinku přeživších z vesnice Javorových listů. Pomáhal jim s balením jejich věcí, snažil se zabavit malé děti, které byly ještě trochu vyděšené. Jeho bratr postával opodál a sledoval skupinu temných elfů, která se zbrojila k pochodu. Opravdu byli silně vyzbrojeni. Několik jich mělo i nádhernou zbroj. Seles je hádal na princův doprovod. Jistě by se nevydal na nepřátelské území jen tak sám, byť byl skvělým a silným bojovníkem. Dokonce i vědma opustila svůj stan, aby byla při jejich odchodu.
Princ Eron však na sebe nechával dlouho čekat. Všichni temné elfové se začali shromažďovat kolem. Postávali na žebřících a shlíželi z větví. Jako kdyby se i oni chtěli se svým princem rozloučit a popřát mu šťastnou cestu a brzký návrat zpět do Reve-nskaru.

Eronův příchod vzbudil velký povyk u temných elfů. Jejich princ oblékl zbroj samotného krále, kterou mu musela ještě jeho svita na poslední chvíli utahovat na tělo. Jeho černozlatá zbroj zářila v odlescích paprsků slunce, které pronikaly skrz koruny stromů. Pevná kůže obalovala celé Eronovo tělo. Levander se v jednu chvíli dokonce přistihl jak na něj nebetyčně zírá a představuje si samé vášnivé věci. Tomu pohledu se nedalo odolat. Tak jako jeho garda, i Eron byl po zuby ozbrojen. Dva své meče na zádech překřížené, dýka v opasku a nejspíš jedna i v botě. Dokonce zahlédl na paži nějaký pás s jedovými šipkami. To ho docela překvapilo. Jen asi dva elfové z Eronovy družiny měli luky a šípy. Obrovský rozdíl od elfů z měst, kteří se svým lukem někdy chodili i spát.
Celá skupina byla nachystána k odchodu, když se zjevil i král Agorath. Levander okamžitě zpozorněl a protlačil se davem elfů více dopředu, chtěl s ním mluvit. Střelil pohledem i po Eronovi, který mu však pohled oplatil, což velitele stráží udivilo. Byla to jen chvíle, kdy se Eron nadechl, chystal se k velkému kroku. Jeho pokora k otci postupně mizela. To on ho donutil opustit jejich les. Pokud se vrátí, převezme vládu a zruší ty hloupé zastaralé zákony.
"Otče, než opustím Reve-nskar, žádám tě o splnění jednoho přání."
Temní elfové, shromáždění kolem, zpozorněli. O co princ může žádat? A proč se při své žádost nedívá na krále a neprokazuje mu úctu? Proč hledí do očí tomu cizímu elfovi?
"Vyslechnu tvou žádost, co je tvým přáním?"
"Chci, abys nechal ty čtyři vybrané ženy z elfí skupinky odejít s námi."
"To nemohu udělat."
"Podle zákonů našeho lidu zde musí zůstat, mladý princi."
"Ty se do toho nepleť, vědmo. Nevidím důvod ty ženy zde držet. Pokud dojednám smír s elfy ze Stříbrného města, už nebude třeba nechat se svazovat lesem a jeho zákony. Budeme svobodní, budeme se moci pohybovat v údolí, obchodovat a nebát se o životy. Sami víte, že skřety dlouho nezadržíme. Pokud neuspěju, náš národ bude vyhlazen. Není třeba zde držet elfské ženy."
Král však mlčel a mezi temnými elfy se ozývalo šeptání. Byli zvyklí na drzost mladého prince, ale ke králi si ji nikdy ukázat nedovolil.
Král Agorath se neubránil úsměvu, který se postupně změnil v bodrý smích.
"Špatně jsem tě vychoval, Erone. Ale máš svou hlavu a to se mi líbí. Byl jsem také takový před mnoha sty lety. Dobrá, tvé přání ti splním, ty ženy mohou jít."

"Proč jsi to udělal?"
Eron vedl celý konvoj úzkými stezkami mezi prastarými stromy lesa, které vypadaly zlověstně. Levander šel po jeho boku. Měl tolik otázek.
"Tohle jsi chtěl, ne?"
"Ano, ale..."
"Neuznávám stejné zákony, které určuje vědma. Můj otec se jich drží jen kvůli tradici. Nikdy neselhaly. Ale nyní nastává nová doba pro temné elfy. Jsme na hranici přežití a smrti. Pokud jsem byl určen k tomu, abych vyjednával, chci to dělat s čistým štítem."
"A pak že nejsi politik."
Levander se musel rozesmát. Tohle od tak impulsivního mladíka nečekal. Bral svou roli následníka opravdu vážně.
"Bude z tebe dobrý král, Erone, děkuju."
"Raději mlč a sleduj stezku, nebudu tě vytahovat z žádného močálu."

Levander se prudce zastavil. I kolona, která vyšla ze stezky, najednou zkoprněla. Všichni očekávali další stromy, ale do očí je udeřilo ostré slunce. Nemělo ho už co zakrývat. Veškeré stromy byly pryč a před skupinou elfů se rozkládalo jen obrovské spáleniště. Všichni byli tím obrazem šokováni. Některé kořeny vznosných stromů ležely jen tak vyvráceny kořeny nahoru. Bylo to pusté a mrtvé místo, které vzbuzovalo jen strach a smutek.
Eron se zastavil a uctil chvilkou ticha místo, které miloval. Místo, jenž bylo součástí jeho domova.
"Tady byl krásný palouk. A támhle v té prohlubni se rozléhalo jezírko... jako malí jsme tam skotačili a koupali se. Krásné místo, kde slunce svítilo a naši lidé zde byli v bezpečí a odpočívali."
"Co se tu stalo?"
"Skřeti. Jejich první útok. Podcenili jsme jejich počty a nedokázali tuto odlehlejší část ochránit. Jen tak přišli a zabili mnoho našeho lidu. Ukradli nám část domova. Bylo jich tolik a přesně věděli, co dělají. Zatlačili jsme je. Naštěstí neznají stezky mezi močály, tak se dál nedostali. Ale už se jim povedlo les obejít. Naše ztráty jsou velké a je těžké držet je zpátky."
"To... to ale...skřeti nejednají organizovaně."
Levanderova slova zněla stále pochybovačně, což mladého prince rozzlobilo.
"Stále nevěříš mým slovům? Dobře, dám ti důkaz."
Eron přešel ke svým mužům a dal jim jasné pokyny. Elfové se na sebe zahleděli, princův rozkaz se jim příliš nelíbil.
"Běžte, vyveďte je z lesa. Za soumraku se znovu shledáme."
Levander sice nevěděl, co se Eron chystá dělat, či jaký důkaz o skřetí armádě mu poskytne, ale ubezpečil svého bratra i Liasona, že bude v pořádku a mají tak i bez něj pokračovat v cestě.
"Vy elfové ze Stříbrného města rádi děláte, že věci, které jste nikdy neviděli neexistují. Pokud tvé oči prozřou, prozře i mysl a snad už nebudeš pochybovat. Následuj mě."

Eron zamířil zpět do bažin a rozhlédl se. Pak vytáhl z opasku malou dřevěnou píšťalku. Levander ho pozorně sledoval. Z počátku bylo ticho, než se lesem ozvalo podivné táhlé zavrčení. Ne, tohle nebyl vlk, toho by Levander poznal. Od svého dětství a toho zážitku z nich měl trochu strach, nebo spíše velký respekt. Tohle znělo více zlověstně. I když slunce vystoupilo už vysoko na nebe, v téhle části lesa u bažin bylo stále přítmí, jako by stromy byly zaklety a pokrývala je tma. V té tmě Levander zahlédl jen dvě rudě žhnoucí oči mezi keři. Instinktivně sáhl po svém meči, ale Eron jeho ruku prudce zastavil a sevřel.
"Žádné prudké pohyby. Je to přítel našeho rodu. Koně jsou ve vysoké trávě k ničemu, nedokáží se proplétat ostrou trávou. On ale ano."
"On?"
Z křovisek pomalu vyšlo stvoření podobné velké kočkovité šelmě s hustým tmavým osrstěním, které ho nejspíš chránilo před ostrou trávou. Přiblížilo se jen na pár kroků od obou elfů a zařvalo znovu.
"Počkej... ty chceš, aby... abych na tu chlupatou věc nasedl?"
"Mluvíš jako starý páprda."
Eron se tomu rozesmál a přešel k šelmě, kterou obezřetně pohladil po čenichu a zašeptal ji něco do ucha, pak pobídl velitele stráží Stříbrného města, aby ho následoval. Sám nasedl šelmě na hřbet bez sebemenších potíží.
"Pokud se nehodláš prodírat tou ostrou trávou několik hodin..."
Levander obezřetně šelmu odešel a přijal Eronovu paži, která ho zvala k nasednutí. Musel se urychleně chytit temného elfa kolem pasu, protože šelma ostře vyrazila a jedním skokem překonala několik křovisek.
"Hlavu dolůůůů - větve!"

Jak se zdálo, Eron si svou jízdu na tom stvoření velmi užíval. Jakmile však dorazili na další vykácené plochy lesa zpozorněl. Zatahal šelmu za jedno z oušek, aby zahnula více doprava a vyhnal ji na velký kopec. Až tam se zastavili. Bylo to nejvyšší místo lesa Reve-nskar, odkud bylo vidět nejen údolí Stříbrné řeky a v dáli hradby města, ale také na opačné straně daleko na planiny obývané povětšinou lidmi. Teď však byl obzor černý.
"Co... co je to?"
"Dobře se dívej, elfe... tohle je pravda. Tohle je tvůj důkaz."
Levander natahoval své elfí oči do dáli, ale nedokázal rozlišit co to je. Vypadalo to jako černý had, táhnoucí se po obzoru a sem tam se klikatící. Pak zahlédl něco vlát ve větru. Prapor? Prapor koho? Až když mu Eron podal ze své brašny dalekohled, z hrůzou zjistil, že ten černý klikatící se had se skládá s desítek a desítek skřetů, kteří tam táboří. Viděl jejich prapory. Viděl tu děsivou skřetí armádu. Dvakrát tak velká než jakákoliv armáda, kterou dosud viděl. Taková síla by mohla smést celé údolí. Proč ale táboří na horizontu? Jako kdyby na něco čekali. Na něco, co pohne skřetí hordy do útoku. Levander musel dalekohled odložit a zalapat po dechu. Tohle... tohle přece...
Ale nebyl to sen. Ani vidina. Jeho oči spatřily to, o čem Eron mluvil. Již chápal, kde se vzala tak obrovská tlupa skřetů pohromadě a proč napadli Vesnici Javorových listů. Takovou armádu skřetů je jistě těžké uživit. I oni musejí jíst. Bohužel jedí maso, lidské, elfí, zvířecí, cokoliv, co jim přijde do cesty. Historky pocestných lidských obchodníků o vypálených lidských vesnicích... teď už to vše dávalo smysl.
"Kolik... kolik jich je?"
"To nevím. Už tu táboří skoro měsíc. Každý třetí den přicházejí noví. Seskupují se. Myslím, že čekají na svého vůdce a hromadí tak obrovskou armádu, aby je už nic nezastavilo a zničili celé údolí, celý náš kraj, celou zemi."
"Vůdce?"
To slovo znělo pro Levandera podivně, ve spojitosti se skřety. Ale jasně chápal, že takovou obrovskou masu skřetů musí něco nebo někdo organizovat.
Eron se na elfa ze Stříbrného města otočil a chvíli sledoval jeho ustaraný mračící se pohled.
"Až náš les padne, půjdou dál... do údolí."
"Stříbrné město..."
"Viděl jsi na vlastní oči pravdu, viděl jsi, že má slova nebyla lživá ani přikrášlená. Mě možná tví lidé věřit nebudou, ale tobě by mohli."
Levander opětoval pohled mladému elfovi. Museli varovat město, museli něco udělat. Ale i kdyby povolali všechny boje schopné elfy, i kdyby se lidé rozhodli a přidali by se k válce, stále to nebude dost.
"Lituji své nedůvěry, Erone, teď už znám pravdu. Musíme se vrátit co nejrychleji do města."
Eron kývl a pohladil šelmu po hlavě. Ovšem ani jeden z elfů si nevšimli skřetího špeha, který se potuloval po vykáceném území a skrýval se za padlími kmeny stromů a kořenů.