Kapitola 14

Jenže chovat se slušně Marek neměl ve svém slovníku, takže bylo velmi těžké si ho držet od těla než to vzdal a konečně začal myslet mozkem.
Leželi jsme na kupě sena a užívali si blízkost toho druhého. Bál jsem se že až se vrátím ...no prostě...nevěděl jsem co pak bude. Nechtělo se mi vracet do reality.
"Víš Adame já myslím že bych ti měl říct..."
Ale přerušil jsem tok jeho slov když jsem se nadzvedl a prudce ho políbil. Vyvedl jsem ho z míry.
"Co jsi mi chtěl říct"?

Chvíli na mě zmateně koukal, ale pak jen zavrtěl hlavou. "Vlastně nic jen že....přestalo pršet"!
Proč jsem měl takový dojem, že to o dešti k té větě nepatřilo? Sice jsem se nad tím trochu zamračil než mi došlo co to znamená. Idylka končí, je čas na cestu zpět.
Marek se ale nezvedal ze svého místa a dál mě hladil po tváři, což mě trochu překvapilo.
Proto jsem mu pohlédl do očí a viděl jsem v nich lásku, ale také starost. Starost o mě? Čte mi snad myšlenky a ví na co myslím?
Rychle jsem mu jeho dlaň políbil a sešplhal po slámě dolů ke dveřím a otevřel je. Ano opravdu se zase klubalo slunce z mraků a vypadalo to, že se nad rybníkem tvoří duha. Chvíli jsem tu krásu pozoroval bez dechu než mě objaly Markovi ruce zezadu a já cítil jeho vůni, znásobenou prožitou vášní a senem. Byla to opojná vůně, která mě lákala ty dveře zase zavřít a dělat že venku je konec světa. Jeho horké polibky a to jak mi dýchal na krk ...běhaly mi vzrušivé vlnky po celých zádech.
"Podívej, duha".

Zahleděl se na ten zázrak přírody se mnou a chvíli jsme tam jen stáli než pronesl.
"Měli by jsme se vrátit. Je už pozdě".
Kývl jsem na souhlas. Věděl jsem to. Chtěl jsem být večer doma. Připravit si věci do školy a možná mě čekal i velmi důležitý rozhovor s našima.
Pomalu jsme se vraceli k babičce a Marek mě chytil za ruku. Snažil jsem se mu ji ze sevření vypáčit s odůvodněním že nás někdo uvidí, ale on se jen významně usmál a vypadal že mě vůbec neposlouchá. Bylo zbytečné mu to vysvětlovat, jako kdybych to nevěděl.
S babi jsme se oba dva rozloučili a Marek na mě čekal u auta. Nikdy na zdejší pobyt nezapomenu, z mnoha důvodů. Ale Marek bude asi ten největší důvod.
Když jsem odcházel babička mi vtiskla do dlaně pár oranžových bankovek a spiklenecky se usmála.
"A zase někdy přijeď s tím svým přítelem, je to moc milý mladý muž a navíc vám to spolu sluší".
Myslel jsem že mě babička přetáhla spíš něčím po hlavě, takže jsem na ni vytřeštil oči a zůstal stát na prahu dveří s otevřenou pusou.
Začal jsem okamžitě koktat a rudnout a babička mě sondovala pohledem.
"Ale jak...ty...víš že já...".

Normální člověk by z toho kloudném větu nestvořil a ani nevyvodil. Ale moje babi byla génius.
"Viděla jsem jak se na něj díváš a jak se on dívána tebe...a navíc jsem vás viděla dnes ráno v koupelně".
Pusa mi okamžitě sklapla. Viděla nás jak...jak mě Marek ráno osahával a jak se líbáme? Proboha chci umřít.
"Vaši z toho doufám nedělají vědu? V dnešní době už je to v pořádku přece. Měli by být trochu moderní. Hlavní je že jsi spokojený no ne"?
Chci umřít podruhé? Babičko moje vem si mě k sobě já tu chci bydlet...

"Řekl jsem jim to teprve než jsem odjel babi. Já nevím jak to vzali. Netvářili se nadšeně".
"Oni si zvyknou jen neměj strach".
S tím mě vyprovodila až k brance a poplácala mě po rameni.
"Doufám že se tu objevíš častěji. A přivez toho svého svůdníka brzo. A kdyby vaši moc vyváděli tak si to s nimi vyřídím jasné"?
"Jasné".
Zalezl jsem do Markova auta a ještě babi konsternovaně zamával a konečně jsme se rozjeli. Až po chvíli co na mě Marek tak podivně koukal mi sevřel stehno, aby si vynutil mou pozornost. Ale dostalo se mu jen značně neinteligentního výrazu.
"Adame? Co se stalo, tobě není dobře? Vypadáš jako kdyby jsi viděl ducha".
"Taky že viděl".

-------------------------------------------------------------------------------------------

Když jsem mu poté vypravoval co na mě babička vybalila smál se až mu tekly slzy. Nechápal jsem co je na tom vtipného a taky jsem to dal jasně najevo. Ale Markovo veselí to snad ještě posílilo. Vážně jsem si říkal co jsem komu udělal, že jsem jenom pro smích. Musel jsem rychle změnit téma, jinak už jsem viděl jak se směje celou cestu do Prahy.
"O čem bude tvá nová kniha? Už se na ni moc těším".
Jeho veselí rázem opadlo a chvilku neodpovídal, takže mě to celkem postrašilo.
"Marku"?
"Žádná nebude".
Vytřeštil jsem oči a nechápal jak to myslí. Proto jsem jen studoval jeho rysy pohledem. Už jsem dokázal rozpoznat kdy žertuje, nebo se snaží být sarkastický. Ale tohle nebyl ani jeden případ. Jeho tvář vyzařovala jen zamyšlení a naprosto vážný výraz.
"Tomu nějak nerozumím, myslel jsem"...
Jen se smutně pousmál.
"Nebude mi to chybět. Ta věčná honba za termínem, ani ta moje rozkošná editorka. Rozvázal jsem smlouvu s nakladatelstvím".
"Proč jsi něco takového udělal copak... to už nechceš dál psát? Vždyť to je...rouhání".
Poslední slovo jsem jen vypípl, protože mě Marek zmrazil pohledem. Ano příliš jsem se rozhorlil. Ale nedovedl jsem si představit, že by Marek jako spisovatel skončil. Že se budu muset rozloučit s jeho knihami. Mrzelo mě to. Kdy mi to hodlal říct kdybych se nezeptal?
"Proč? Rozejdeš se snad se mnou protože už nepíšu? Přestaneš si mě vážit"?
"Blbče, nevážím si tě ani tak".

Nemohl jsem mu přijít na jméno. Proto jsem jen odvrátil hlavu a sledoval krajinu z okénka. Jak si něco tak stupidního může myslet po tom co jsem...po tom co jsem mu dneska dovolil. Nerozuměl jsem mu. A on mlčel.
"Myslím že bylo na čase svou kariéru pověsit na hřebík. Nijak toho nelituju, protože jsem sbalil nejlepší múzu svého života a už ji nepustím".
"Vzdáváš se dost snadno".
"To si myslíš? Ne jen teď se můj zájem trochu změnil".
Tomu jsem také nerozuměl. Marek je přece spisovatel z povolání. Co bude tedy dělat když už nechce psát?
"Musíš mi jen prostě věřit Adame. Neznamená to konec navěky. Jen...no na nějakou dobu".
Nechápal jsem sice jeho důvody, ale rozhodl jsem se je akceptovat. Neměl jsem ani vlastně na výběr. Sice mi bude jako spisovatel chybět, ale zase mám přeci svého přítele a milence. Co víc si přát.
"Dobře, beru na vědomí. Já jen že se mi bude stýskat".
Jen se dál usmíval a věnoval se řízení. A já jsem se jako hlupák obviňoval že je tohle všechno kvůli mě. Protože jsem nic netušil.

Dovezl mě až před náš panelák. A pak se na mě vážně zahleděl. Trochu mi z toho přeběhl mráz po zádech.
"Nemám no víš...jít s tebou a představit se"?
Vytřeštil jsem vyděšeně oči a představil si tu scénku jak Marek podává ruku mému tátovi a říká mu "já jsem Marek Kajer a chtěl bych klátit vašeho syna tak si jdu pro dovolení"....
Rychle jsem zatřepal hlavou, abych tu děsivou věc vyhnal z hlavy a jasně to zamítl. Dělal na mě sice ještě chvíli prosebné oči ale já jsem nepovolil. Ne, tohle jsem si musel vyřídit sám. Nechci rodiče ještě víc stresovat. Tohle chce čas jak mi Marek tenkrát řekl do telefonu.
"Kdy tě zase uvidím"?
"Co zítra Adámku"?
"Ale zítra je škola...to mě naši asi nikam nepustí".
Jen se začal tak záhadně usmívat že jsem se na něj jen podezřívavě zahleděl. Měl jsem divný pocit. Takový ten jako že se něco zase stane a já bych to měl vědět.
Ale Marek jen zakroutil hlavou a ukradl si moje rty v dech beroucím polibku.
"Miluju tě. Zítra se uvidíme".
Sice jsem to nechápal, ale svolil jsem a vyskočil z jeho auta. Zamával jsem a pak jsem se jal zdolávat schody tak pomalu, jako kdybych šel na popraviště.

---------------------------------------------------------------------------------------------

Celou cestu po schodech jsem si říkal jen ať to nebolí. Ať to je rychlé a smrtelné...
Ale jak se zdálo doma vládla zase rodina pohoda. Mamka mě hned ve dveřích uvítala a posadila ke stolu aby vyzvídala jak se má babička a jestli ji nezlobí kyčel či jiná neřádská nemoc. Musel jsem se tomu zasmát a uklidnit ji že naše babi nás všechny ještě přežije, takže se zdála být uklidněná. Pak jsem se odebral do pokoje a přichystal si věci do školy. Nastal ale čas čelit popravčí četě přímo a rozhodl jsem se obsadit v obýváku gauč a dělat že se dívám na televizi. Ve skutečnosti jsem jen čekal kdy s tím naši začnou a kdo se ujme pozice kata. Ale do večeře bylo celkem ticho. Jen se táta zase rozčiloval nad burzou a nad politiky.
A pak najednou u karbanátků s kaší matka pronesla.
"Takže ty máš přítele? Jak vážné to je"?
I otec mě pozoroval ostřížím zrakem. Asi se na této výslechové metodě dohodli. Jen nevím kdo z nich je ten hodný polda a kdo ten zlý. Proto jsem jednal opatrně.
"No...ano mám. A je to, no asi...vážné".
Sice to neznělo moc jistě, s Markem se známe všehovšudy dva měsíce, ale nelhal jsem.
"Jakže se to jmenuje? Milan, Martin"?
Bylo to jen zkušební oťukávání takže zachovat klid.
"Marek".
"Hm, a kolik mu je let? A co vlastně dělá"?
"Mami,..je to spisovatel, je mu 27".
Nastalo hrobové ticho. V první chvíli jsem myslel že matce zaskočil kousek karbanátku jak trochu zrudla.

"Spisovatel? Tím se živí? A co píše"?
Docházela mi trpělivost a tak jsem matce donesl z pokoje jednu z Markových knih, aby měla představu. Už jen z obálky si ji mohla jasně udělat. Proto jsem tyhle knihy raději schovával. Matka ji přeposlala otci, který jen nakabonil obočí, ale stále mlčel, což mě děsilo.
Nakonec ale knihu pošoupl zpátky ke mě.
"Chceme ho poznat já a tvoje matka. Během týdne ho přivedeš na oběd, aby jsme věděli s kým se stýkáš a pak se uvidí".
Jasné ultimativní rozhodnutí. Musel jsem souhlasit. Proboha tomuhle jsem se chtěl přesně vyhnout.
"S maminkou jsme to probrali a dělá nám to trochu starosti".
"To nemusí tati. Já...takhle to chci. Takhle je to správně".
"Pokud jsi si tím jistý nedá se nic dělat".
Tím náš rozhovor skončil a já byl propuštěn do svého pokoje. Ještě tak hodinku jsem slyšel jak o tom v kuchyni debatují. Ale byl jsem rád že jsem se z toho vyvlékl tak snadno. Čekal jsem že to bude horší. Ale to že chtějí Marka vidět...to je zlé. Musí udělat dobrý dojem nebo bude zle.

Celou noc jsem toho moc nenaspal, takže jsem ráno vstával dřív než budík. Máma byla ještě v koupelně, ale na nočním stolku v ložnici měla položenou rozečtenou Markovu knihu. Myslel jsem že mě raní mrtvice. Takže ona to četla? Raději jsem se neodvažoval ptát jak se ji to líbilo. Jen jsem si sebral věci a vypadl z bytu.
Pak jsem asi čtvrt hodinku čekal na Simču, která samozřejmě jako obvykle zaspala než se objevila dole před panelákem a spolu jsme se vydali na autobus.
Cestou jsem si připadal jako u zpovědi, ale musel jsem ji to říct jak to dopadlo. Chudinka si ohlodala všechny nehty a hned po ránu mě z toho obvinila jako z vraždy. Copak j za to můžu? Měla ohlodávat třeba stůl, nebo nohu od židle...

"Takže ho chtějí vidět? Půjde požádat o tvojí sličnou hnátu"?
"Ty si taky hnáta, dovedeš si to představit? Proč já mám jen takovou smůlu"?
"A takového sexy milence"?
"Radši mlč než tě něčím přetáhnu".
Samozřejmě že jsem ji zapomněl sdělit pár detailů od rybníčka lásky, to vědět nemusela, přeci jenom jsem ji nechtěl kazit víc než už byla. I když do mě celé ráno hučela jestli něco bylo a jestli bylo mé panictví poskvrněno. Měl jsem chuť ji zardousit vážně....