Kapitola 15

Cestou do školy jsme se celkem bavili. Třídu jsme našli snadno podle toho řevu a hned jsme si se Simčou zabrali jednu lavici pro sebe. Byla hned vepředu u dveří. Museli jsme sedět blízko, protože Simonka byť by to nikdy nepřiznala nahlas, byla slepá jako patrona a odmítala nosit brýle, protože jí prý neslušely.

Nijak mi to nevadilo. V klidu jsme pozdravili pár kamarádů a všichni zdrbali kde kdo byl na prázdninách a kdo se měl nejlíp. Simča se oháněla svými fotkami v bikinách od italského moře, takže to u naší lavice brzy vypadalo jako kurník.
Ale první hodina proběhla vcelku klidně. Třídní učitelka se nezměnila, ani její poučování na začátek nového roku. Všechno vypadalo jako obvykle. Až do chvíle....
Až do chvíle kdy přiběhla Nikola a začala cosi sdělovat svému kroužku slepic, takže začalo být rušno. Nakonec se k nim seběhla celá třída. Mě tyhle drby moc nezajímaly, ale hlouček stál jen kousek ode mě, takže jsem si to vyslechl aniž bych tomu věnoval pozornost.
Nikola, třídní slepice číslo jedna, zrovna svému kurníku předávala informaci o tom jak byla ve sborovně a jak tam viděla toho nejkrásnějšího chlapa na světě. Rozplývala se nad tím jak je sexy a jak na něj bude dělat oči. Nakonec z ní vylezlo, že to bude náš nový supl na literaturu. Bylo to pro mě překvapením. Protože nám třídní nic neřekla.
Celou přestávku pak holky vzdychaly a mě to pěkně lezlo na nervy. Než tedy přišla i Simča bledá jako stěna. Byla si koupit v automatu čokoládovou tyčinku. Že by byla zkažena? Ale to by spíš asi zelenala. Koukal jsem na ni podezřívavě a ona cosi koktala a ukazovalo pořád na dveře.
"Simi co je"?

Chytila mě za ruku a táhla mě na chodbu. I když jsem protestoval, proti jejímu sevření jsem se vzpíral marně. Prostě mě vyvlekla až před sborovnu a ukázala prstem na muže co mluvil s paní ředitelkou. Asi ji právě lichotil, protože se usmívala a jen kývala. Nechápal jsem až do té doby než se ten muž otočil směrem k nám.
Musím uznat že to první čeho jsem byl schopen bylo odeslat svoji čelist na zem a vztyčit prst na tu osobu. Pak jsem začal kroutit hlavou a protírat si oči, jestli náhodou mi nepřeskočilo. Ne, tohle nebyla noční můra. Bohužel. Simča mě jen objala kolem ramen, protože jsem cítil jak se sunu k zemi v hysterickém záchvatu. Chodbou k nám mířil bůh pomsty, neboli Marek ve své kráse.
"Ahoj Adame".
Vybalil na mě ten svůj neodolatelný úsměv a já měl strašnou chuť ho praštit. Kdyby mě Simča nedržela rozsápal bych ho v zubech.
"Co...co...ty...tady"?
"Tohle je asi Simonka o které jsem tolik slyšel, nepředstavíš nás hm"?
"Dobrý den...p...pane profesore". Simča ho zdvořile pozdravila a až pak mi to došlo. Pan profesor?
Tohle byla tak trapná situace. Koukal jsem na něj jako na zjevení boží, než jsem sjel zrakem na jeho jmenovku pod niž bylo napsáno: "Suplující učitel - Literatura" a jeho jméno.
Teď už se o mě pokoušela smrt.
"To nemůžeš, tohle myslet vážně. Řekni že je to blbá sranda".
"Víš já...chtěl jsem ti to říct, ale tak nějak jsem k tomu nenašel vhodnou chvilku".
"Vhodnou chvilku"?

Zvýšil jsem hlas a Marek mě chytil za paži.
"Simonka nás omluví že ano. Pojď se mnou, promluvíme si".
Vytrhnul jsem mu a v mých očích zahořel plamen zloby. Měl jsem štěstí že na chodbě zrovna nikdo nebyl, protože bych asi špatně vysvětloval proč dělám takové scény.
"Nikam s tebou nejdu ty ...ty...".
Nemohl jsem mu přijít na jméno. Pořád jsem koukal na tu cedulku. Vlna nenávisti se ve mně vzedmula ani nevím z jaké příčiny. Prostě jsem to považoval za zradu. Proč mi to neřekl že bude na naší škole učit? A pak se mi vybavilo jak se tenkrát smál v autě když mě vezl domů. Ten parchant to musel vědět už dopředu několik týdnů a neobtěžoval se mi to sdělit? Co mě vlastně na tom tolik rozčilovalo? Nevěděl jsem to. Prostě jen nemám rád takové šokující překvapení. Připadal jsem si jako hlupák. Naštěstí začalo zvonit na hodinu takže jsme se museli vrátit do třídy. Byl jsem rád. Byla to záchrana.
"Adý...ty si to nevěděl že tu bude učit"?
Hodil jsem ještě výhružný pohled i na Simču. Ještě jednu otázku a vynesu tě v zubech.
Samozřejmě že nevěděl. Mně se totiž tady nic neřekne. Jak bych to mohl vědět? Já s ním jenom chodím. A on se ještě tak přiblble na té chodbě usmíval. Co si myslel že udělám? Že mu skočím do náruče?
Tohle je peklo...

--------------------------------------------------------------------------------------------

Musel jsem se další tři hodiny uklidňovat, než nastala polední přestávka. Šli jsme se Simčou na oběd a já se tam snažil trochu uklidnit. Šlo to špatně, ale nakonec se mi povedlo se vzpamatovat z utrženého šoku.
"Proč mi to neřekl"?
"Já nevím Ady".
"Připadám si tak trapně".
"Co blbneš Ady jaký trapně? Je to celkem sranda, vždyť chodíš s našim učitelem, neměli by na to být nějaké zákony"?
"Asi tě poliju tím čajem vážně".
"Ber to z té dobré stránky. Máš dobré doučování a nemusíš se bát o známky".
To už bylo na mě vážně moc. Nechal jsem Simču u oběda samotnou a vrátil se do prázdné třídy. Nevšiml jsem si toho že mě někdo sleduje. Proto jsem sebou vylekaně trhnul, když mě Marek objal zezadu. Snažil jsem se mu vykroutit, ale marně. Otočil mě k sobě a umlčel vášnivým polibkem. Ale to neměl dělat. Po tom dnešku už byly moje nervy napnuté k prasknutí. Takže jen co se odtáhnul dostal ode mě pěknou facku až to mlasklo.

Zasloužil si ji. Chytil se za rudou tvář a překvapeně na mě zíral.
Ale to mi nestačilo. Začal jsem do něj bezmocně bušit pěstmi, takže mě musel obejmout znovu.
Mlčel. Věděl že tentokrát přestřelil. Tohle už nebyla legrace.
"Odpusť mi to Adame. Já...věděl jsem, že bych ti to měl říct. Ale tohohle jsem se právě bál. Že to nepřijmeš. Nechtěl jsem ti lhát, musíš mi věřit".
"Věřit? Proč bych měl? Jak dlouho si to věděl že budeš učit na téhle škole"?
"Delší dobu. Dostal jsem nabídku od paní ředitelky. Učila mě totiž na vysoké takže se známe. Nevěděl jsem že do téhle školy chodíš".
"Řekl jsem ti to".
"Ano já vím, ale mě to opravdu přišlo strašně směšné v první řadě. Když jsem tu nabídku přijal netušil jsem to Adame".
Trochu mě to zklidnilo. Natolik abych se od něj prudce odtáhnul a zkontroloval dveře. Asi jasně pochopil na co myslím.
"Nechci aby jsi se mě dotýkal nebo mě líbal ve škole, nikdo kromě Simči neví že...".
"Ze jsi na kluky"?
"Radši mlč a zmiz, za chvilku se sem začnou trousit spolužáci".
"Neodejdu dokud mi neřekneš že se na mě nezlobíš".
"Zlobím".
"A stejně neodejdu, mám tu teď hodinu".
Chytil jsem se za hlavu a začal jsem se proklínat. Zkuste někdo tvrdit že jste měl horší den než já.
"Proč mě tak týráš"?

Dál mlčel. Jeho pohled byl ustaraný. Tak vida teď chodím s učitelem. No to je vážně terno. Už jsem si představil jak ho představuji doma. Mami, tati tohle je můj učitel. Spím s ním abych odmaturoval z češtiny. Za každý sex dostanu ze slohovky jedničku heč...
Jsem zvrhlík já nebo Marek? Odpověď byla jasná...samozřejmě že on.
"No takže...pane profesore...".
Rozhodl jsem se v jedné vteřině. Na tváři se mi rozlil ďábelský úsměv. Pomsta bude sladká...
Marek pozvednul obočí protože jsem se i proti svému přesvědčení k němu začal podezřele mít. Zajel jsem mu rukou pod vestičku a hladil ho na hrudi přes košili. Cítil jsem jak se prudce nadechl. Ano tak je to správně. Udělám ti z toho učitelování peklo to si pamatuj. Za trest...
"Viďte že nebudeme psát opakovací test. Zdá se mi že jsem se neučil".
Začal se smát a chtěl mě políbit, ale na poslední chvíli jsem uhnul a jen se mu otřel o rty těmi svými. Slyšel jsem jak tiše zaúpěl. Asi pochopil že jeho trest bude pěkně krutý. Podařilo se mi kus odtáhnout, protože už jsem slyšel z chodby hlasy. Tohle není konec, ale jen začátek. Budeš prosit o slitování za to že si vkročil do mé školy jako učitel.

-------------------------------------------------------------------------------------------

A jak jsem slíbil tak jsem učinil. Nehodlal jsem se jen tak smířit s tím, že mi vlastně Marek nic neřekl. Dalších pár dní jsem si na něm pořádně smlsnul. A že mě to zatraceně bavilo trápit ho. Stále jsem vymýšlel nové perverzní způsoby jak Marka přivést do blázince, nebo mu aspoň setřít ten jeho věčný úsměv stylu "já nic já jen hodný profesor". To mě na něm příšerně iritovalo.
Začalo to vlastně úplně nevině a já jsi ani na začátku neuvědomoval co vlastně dělám. Ale když jsem zjistil jak Markovi zvětšit obsah jeho poklopce, rozhodl jsem se to využít.
Ten bídák měl hodiny literatury do detailů promyšlené. Musím uznat byť nechtíc, že mě jeho hodiny vážně bavily a myslím že ostatní na tom byli stejně. Musel jsem uznat že umí žáky zaujmout, upoutat pozornost a donutit nás, aby jsme začaly přemýšlet trochu jinak než bylo u obvykle sešněrovaných profesorů nemožné. Všechny mé spolužáky si získal tím, když si od jedné slečny vypůjčil maturitní otázky z literatury a vrátil ji její složky lehčí tak o tři kila, protože ji většinu těch takzvaných "žvástů" jak to sám nazval, vytrhal a rozhodil je po třídě. Ano cit pro drama měl Marek vždycky, to už jsme věděl.

Pak nám zadal vypracovat nějaký krátký sloh, aby si udělal názor o nás. Jenže mně nějak došla má příslovečná fantasie...stručně řečeno koukal jsem bez ducha na zadání a nevěděl co dál. Tak jsem se dal do mé oblíbené činnosti a to okusování konce propisky, což mi pomáhalo většinou v přemýšlení. Až po chvíli jsem si uvědomil, že je na mě upřen ostrý zrak pana profesora. A jaký to byl zrak.
Marek mě bedlivě pozoroval a dokonce si podepřel i bradu. Sledoval jak koušu propisku, zatímco všichni ostatní náruživě sepisovali celé romány. Jeho pohled byl svůdný a já mu pokynem ruky nabídl taky kousnutí. Rozesmál se tomu až mu zajiskřilo v očích. Celou hodinu jsme se pak bedlivě sledovaly, takže jsem zkusil co to udělá když pod lavicí dám nohy víc od sebe. Ze svého místa to mohl dobře vidět jen Marek od učitelského stolu. Takže jsem to udělal. Samozřejmě se to setkalo s jasnou odezvou a to že Markovi oči sjely pohledem níž a přestal už se usmívat, jen mě bedlivě pražil pohledem. A když jsem si poté přejel rukou po vnitřní straně stehna, viděl jsem jak Marek sebou trhnul a záměrně se odvrátil. První vítězství na bitevním poli. A nebylo vůbec poslední.

Pochopil jsem, že tohle dráždění nesnáší vůbec dobře, tudíž jsem ho na něm praktikoval každou naši hodinu. Byl jsem pěkně škodolibý a vymýšlel stále nové způsoby jak donutit Marka se červenat, protože vypadal naprosto roztomile. Navíc to vzrušovalo i mě.
Tu slohovou práci jsem samozřejmě neodevzdal a byl jsem předvolán do kabinetu.
Hned jak jsem do něj vstoupil, ještě než se za mnou zavřely dveře Marek se mi vrhnul na rty a skoro mě vmáčkl do zeměpisné mapy, která visela na stěně. Sotva jsem se stihl nadechnout cítil jsem jak mě Marek laská pod tričkem na hrudi.
"Po..poč...počkej, to přece nemůžeme. Jsi můj profesor".
Marek se tomu jen rozesmál a mně ztuhla krev v žilách když sjel rukou mezi mé stehna. Zasténal jsem jak tohle přesně moje tělo požadovalo, ale přeci jen jsem ho od sebe odstrčil.
"Co to mělo dneska znamenat? Chceš mě přivést k šílenství, nebo by jsi rád abych tě přehnul v hodině přede všema přes katedru a naplácal ti"?
"Na to by jsi si troufl"? Dal jsem si záležet, aby můj tón zněl co nejvíc vyzývavě a uštěpačně, přitom ale mě ta představa celkem zaujala. Marek se ode mě odtáhnul.
"Ten sloh chci mít zítra na stole je vám to jasné pane Sehl"?
Opřel se o svůj stůl a propaloval mě pohledem. Jeho výraz byl jasný. Prohlédl mojí taktiku a nehodlal se vzdát jen tak bez boje. Jen jsem tedy kývl a vytratil se.
To byl začátek této provakovací hry, která mohla mít jen jednoho vítěze.