Kůň krále Tanise poplašeně tančil kolem. Dostat se na kopec.
Ale jak to provést? Před Tanisem ležela válečná vřava desítek a desítek skřetů,
elfů i lidí a nebylo možné se ní proplést jen tak. Věděl, že i kdyby se o to
pokusil, nedostal by se moc daleko a přišel by o svou jedinou výhodu v
rychlosti, o svého koně. I přesto však král natáhl k elfímu mágovi Faileonovi
svou ruku, aby ho vyzval k nasednutí na koně. Faileon příliš neváhal. Sevřel
nabízenou ruku a vyhoupl se Tanisovi za záda. Král cítil za sebou tělo elfího
mága a mírně ho to rozechvělo, o to více, když se Faileon bez upozornění či
zeptání zachytil Tanisova pasu. Přeci jen dva dospělí jezdci na jednom koni, to
nebylo zrovna moc pohodlné, jak pro koně, tak pro oba jezdce. Tanis se musel na
chvíli zamyslet nad tím, zda je mág za ním seznámen s jeho královským postem,
či ho bere jen jako jednoho z elfích šlechticů. Nikdy nebyli totiž oficiálně
představeni a mohlo dojít snadno k mýlce, Tanis byl velmi mladý na krále
Stříbrného města. Tanis však takové myšlenky musel odsunout a věnovat se
problému, jak je oba dostat za nepřátelskou linii.
Naštěstí si kousek od sebe
všiml bojujícího Levandera, který se vždy držel blízko, aby mohl krále chránit.
S Levanderem tam byla celá skupinka elfů ze Stříbrného města. Přes lomoz boje a
řinčení zbraní nemělo cenu na něj volat, ale naštěstí, jako by sám Levander v
té krátké chvíli vytušil králův pohled a pootočil hlavu. Tanis si nebyl jist,
jestli jeho dobrý přítel pochopí jeho posunky. Ukázal rukou na kopec a druhou
tasil svůj majestátní meč. Jak se zdálo velitel stráží Stříbrného města
pochopil, co po něm jeho král chce. I když si nebyl jist, zda to dokážou.
Rychle přeběhl k jinému elfovi a sundal mu roh, zavěšený u pasu, na který
vzápětí vyloudil zvuk, který ostatním elfům jasně dával najevo přeskupení.
Několik se jich tedy prosekalo vřavou skřetů k Levanderovi a začali na steč
razit cestu králi Tanisovi. Ovšem kousek pod kopcem již mnoho sil nezbývalo,
mnoho z elfů padlo a skřetů bylo stále příliš mnoho. Levander se bil jako lev.
Dokázal králi vyčistit cestu velkým kusem nepřátelské armády, ale dál již
nemohl. Musel se stáhnout.
Tanis věděl, že tohle stačit nebude. Kolem nich, v jejich blízkosti, elfové umírali, nebyl tu nikdo, kdo by jim přišel na pomoc.
"Lučištníci, dej jim povel!"
"Zbláznil jsi se, mágu? Vždyť by jsme stříleli i do našich řad."
"Nejsem blázen, prostě mi důvěřuj! Ať nebe potemní desítkami šípů a všechny ať dopadnou na nás!"
Král Tanis se musel ztěžka otočit na toho šíleného horského elfa za sebou. Nechápal, proč by lučištníci měli mířit na ně...
Faileonův pohled však nepřipouštěl pochyby. Znělo to sice poměrně sebevražedně, ale král zapomínal, že má tu čest s velmi silným mágem.
"Nebo se chceš dívat, jak zde všichni dnešního rána zemřou? Na nic se neptej, věř ve mě!"
Faileonova slova byla pronesena naprosto vážně, bez jediné pochybnosti a donutila krále tedy kývnout. Zachytil od Levandera roh, aby mohl podat pokyn lučištníkům, pak svého přítele ztratil z dohledu. Dal jasně najevo, zvednutou rukou, zadním řadám lučištníků pokyn, ale ti se jen na sebe nechápavě podívali. Jak se zdálo, i jim ten povel připadl trochu nesmyslný. Když ho ale král opakoval několikrát a zahlédli na jeho koni sedět čaroděje, rozhodli se lučištníci jednat.
Nebe opravdu zakrylo několik desítek šípů, které mířily přímo na krále Tanise.
Kirir na kopci sledoval povely lučištníkům elfské armády a byl opravdu šokován, když začali střílet. Vždyť v té oblasti bojovalo mnoho elfů. To král Tanis tolik touží po vítězství, že by obětoval i všechny své muže?
Šípy se ale prudce stáhly do dvou linií a všechny jako jeden začaly dopadat těsně vedle kopyt Tanisova koně po obou stranách. Žádný elf nepřišel k úhoně, všichni slyšeli šípy a tak se snažili dostat z nebezpečné oblasti. Dopadající šípy lemovaly úzkou cestičku, kterou mohl Tanis bez nebezpečí vyrazit přímo na kopec. Několik skřetů, kteří se snažili krále Stříbrného města zastavit skončili podél úzké cestičky zasaženi šípy. Tanis jen užasl a pak cítil, jak jeho kůň i bez jeho pokynu prudce vyrazil.
Před nimi však ležela hrozba, kterou nedokázaly desítky šípů zastrašit. Plně ozbrojená Kirirova garda, která nehodlala dovolit, aby někdo překonal kopec. Tanis a Faileon se řítili do jasné zkázy.
Ale krále Stříbrného města i mága z dalekých hor čekal toho dne jiný nepřítel, se kterým se museli vyrovnat. Plně ozbrojenou gardou se prohnal Tyrok, na hřbetě s temným elfem a rozmetal jejich štíty i těsné řady kolem Kirira. Tanis si ještě stačil všimnout, že to byl Eron, který se rozhodl vyřídit si své dávné účty s Kirirem osobně.
Králi se povedlo prokličkovat, když byl Kirir zaujat bojem s Eronem a dostal se konečně na kopec, pod několik vyvrácených stromů. Teprve tam se Faileon svezl z koňského hřbetu k zemi. Magie ho nesmírně vyčerpávala a ovládat tolik malých šípů bylo nesmírně těžké. Tanis také rychle seskočil a podepřel ho.
"Musíš... se postarat, aby mě nic nepřerušilo! Nic! Já ji zastavím, jen potřebuju chvíli čas!"
"Dám ti tolik času, kolik bude potřeba. Konej mágu, zastav tuto válku, zastav prolévání krve elfů."
Levander utržil nepěkný šrám nad okem, krev mu z něj stékala tak nešťastně, že sotva viděl. Byl naprosto vysílený bojem se skřety. Copak neubývali, nebo tomu bylo naopak? Viděl tolik svých mužů padnout, tolik krve ulpívalo na jeho rukou i meči. V tu jednu chvíli se zahleděl na kopec a viděl svého milovaného Erona na kolenou.
"Neumírej, neumírej!"
Bylo marné snažit se k němu dostat. Když se o to Levander pokusil, horda skřetů ho zatlačila zpátky, až nevěděl, na kterou stranu se má mečem ohánět dříve. Tehdy mu v mysli probleskla ta jediná myšlenka, že tu dnes zemře. Potká se s Eronem na pláních Aliséé a již se nikdy neodloučí. Právě tehdy, tváří tvář smrti, si uvědomil, kolik citů chová k tomu nevychovanému tvrdohlavému temnému elfovi. Pak už viděl jen koutkem oka skřeta s lukem, stojícího kousek za ním a byl si jist, že míří na něj... a také, že nemine.
"Jsi stejně slabý jako tenkrát. Tolik hrdosti a tvrdohlavosti, ale chybí ti rozum. Vždy ti chyběl. Ženeš se do všeho po hlavě a nyní... si tvou hlavu vezmu jako suvenýr."
Ostrý smích nad jeho hlavou, hluboká rána na jeho boku, která krví zbarvovala udusanou trávu. Ale přesto se nechtěl vzdát. I když nebyl již schopný zvednout svůj meč, i když nebyl schopný se bránit.
"Vždy jsem byl lepší než ty, ale král to odmítal uznat, měl radši svého rozmazleného synáčka. Svého milovaného Erona."
Kirir pozvedl meč, nebylo mu líto elfa, kterého kdysi nazýval bratrem. Jeho srdce bylo pohlceno nenávistí, touhou po odplatě a pomstě. To právě Erona obviňoval z toho, že byl se sestrou donucen odejít.
"Mýlíš se, hlupáku! Můj otec tě miloval a respektoval. Dokonce ti chtěl svěřit velení, jelikož já v jeho očích nebyl dobrým nástupcem trůnu Reve-nskaru. Tolik si ho zklamal."
"Jen lži! Ty ti život nezachrání."
Tanis hrdinně odrážel skřety, kteří se vyhrabali na kopec. Snažil se dát Faileonovi čas, který mu slíbil. Jeho zbroj byla poničená a ušpiněná smradlavou skřetí krví. Pak si všiml celého oddílu, který se najednou otočil a mířil z bojiště k nim. I když byl zdatným bojovníkem, tolik skřetů najednou odrazit nedokázal. Ohlédl se na Faileona, který klečel u zlomeného stromu, naprosto mimo svou mysl, jen jako by něco mumlal. Jeho rty se pohybovaly, ale žádná slova z nich nevycházela. Chtěl na něj zavolat, ale viděl, jak se jeho tělo chvěje a vzpomněl si na jeho slova.
"Nic mě nesmí přerušit!"
"Nezastavíš mě... tahle válka skončí. Vzdej ten boj... černá magie tě pohltí."
"Mág, proč mág bojuje na straně elfů? Kdo jsi?"
"Udělal jsem chybu, ale ona mi jistě odpustí. Tehdy jsem nešel s ní, chtěla jít sama, byla tak paličatá. Ale věděl jsem, že je silná. Falia, vaše matka, byla mou sestrou. Bolí mě to, co se jí stalo, byla posledním členem mé rodiny. Nikdy nezapomenu. Ale tebe musím zastavit!
Odpusť mi... Falio."
"Néééééé!!!"
Černá tma se rozšířila po údolí. Smetla několik posledních stromů na úpatí kopce. Smetla i všechny bojovníky na zem, ať už skřety či elfy. Několik blesků ozářilo temnotu, která se zlověstně kroutila v bolestné křeči, ve smrtelné křeči. Pak ale jako by se v krátký okamžik rozpadla do několika malých mráčků.
Skřetí armáda začala chaoticky pořvávat. Jako by ztratili vodící lanka, která je vedla do boje. Najednou nevěděli, kde jsou, proč bojují ani proč umírají. Zadní řady skřetů vyděšeně couvaly, někteří skřeti se dokonce začali napadat mezi sebou. V nastalém zmatku se elfí armáda stačila seskupit a na skřety naposledy zaútočit. Mnoho z nich opustilo již rozházené bojové řady. Šíp, který mířil na Levandera se mu zabodl jen do paže.
I Eron, který čekal poslední ránu z milosti, byl smeten na zem.
"Kirsooooo!!!"
Kirir upadl na kolena a meč vypadl z jeho dlaně. Jeho ruka, od konečků prstů až ke krku se začala pomalu obalovat černou temnotou, která tvrdla do formy jakéhosi krystalu. Eron jen šokovaně vzhlížel na Kirirovo utrpení, jeho tělo upadlo do udusané zkrvavené trávy a začalo se svíjet bolestí. Levá ruka... ano ta u srdce. I část jeho levého trupu se obalila do krystalu, pak se začal bolestně svíjet.
Skřeti, kteří mířili přímo na Tanise, se zmateně zastavili. Pak odhodili své zbraně a rozprchli se ze strachu před ozbrojenými elfy pod kopcem.
I Faileonovo tělo se skácelo do trávy naprostým vyčerpáním. Použil veškerou svou moc, ale věděl, že Kirsu se mu zastavit nepodaří. Proto udělal pravý opak. Věděl moc dobře, že černá magie pohlcuje srdce i duši. A díky pokrevnímu spojení Kirse poslal mnoho ze své magické síly, aby tu její posílil. Její vlastní touha být silnější a vládnout. Její bláhová představa, že ona ovládá černou magii a ne ona ji. Tuto nově nabitou sílu již nedokázalo její tělo zvládnout. Černá magie byla příliš silná, než aby ji dokázala ovládat. I její tělo se, ve vojenském stanu postaveném pod velkými stromy lesa Reve-nskaru, obalilo celé do temnoty a ztvrdlo na děsivě černý krystal. Protože Kirsa byla spojena se svým bratrem dvojčetem, i jeho čekal podobný osud a půlka jeho těla, prosycena černou magií, zkrystalizovala. Nemohl dýchat, ani se hýbat, jen hleděl na mizející černé obláčky a cítil, že je konec. Jeho sestra byla mrtvá, zničila se sama. Jeho svět, ona byla vše, pro ni tohle dělal. A nyní cítil, jako by mu někdo vyrval srdce a do rány mu dloubal mečem. Ta prázdnota se nedala snést.
Naposledy se zahleděl na zraněného Erona s prosbou v očích, ten však již nebyl schopný ani mu pomoci, ani ho ušetřit toho trápení a pomalé smrti.
Byl konec... opravdu byl. Skřetí armáda se rozutekla a elfové pozvedli své zbraně ve výkřiku vítězství. Dobro i tentokrát zvítězilo, i když obětí bylo příliš mnoho. I tentokrát ochránili elfové svůj svět proti obrovské hrozbě. Tato válka se měla zapsat do dějin všech elfů. Jako den spojenectví, boje i oslavování. Dny oplakávání hrdinných mrtvých měly teprve přijít.
Tanis věděl, že tohle stačit nebude. Kolem nich, v jejich blízkosti, elfové umírali, nebyl tu nikdo, kdo by jim přišel na pomoc.
"Lučištníci, dej jim povel!"
"Zbláznil jsi se, mágu? Vždyť by jsme stříleli i do našich řad."
"Nejsem blázen, prostě mi důvěřuj! Ať nebe potemní desítkami šípů a všechny ať dopadnou na nás!"
Král Tanis se musel ztěžka otočit na toho šíleného horského elfa za sebou. Nechápal, proč by lučištníci měli mířit na ně...
Faileonův pohled však nepřipouštěl pochyby. Znělo to sice poměrně sebevražedně, ale král zapomínal, že má tu čest s velmi silným mágem.
"Nebo se chceš dívat, jak zde všichni dnešního rána zemřou? Na nic se neptej, věř ve mě!"
Faileonova slova byla pronesena naprosto vážně, bez jediné pochybnosti a donutila krále tedy kývnout. Zachytil od Levandera roh, aby mohl podat pokyn lučištníkům, pak svého přítele ztratil z dohledu. Dal jasně najevo, zvednutou rukou, zadním řadám lučištníků pokyn, ale ti se jen na sebe nechápavě podívali. Jak se zdálo, i jim ten povel připadl trochu nesmyslný. Když ho ale král opakoval několikrát a zahlédli na jeho koni sedět čaroděje, rozhodli se lučištníci jednat.
Nebe opravdu zakrylo několik desítek šípů, které mířily přímo na krále Tanise.
Kirir na kopci sledoval povely lučištníkům elfské armády a byl opravdu šokován, když začali střílet. Vždyť v té oblasti bojovalo mnoho elfů. To král Tanis tolik touží po vítězství, že by obětoval i všechny své muže?
Šípy se ale prudce stáhly do dvou linií a všechny jako jeden začaly dopadat těsně vedle kopyt Tanisova koně po obou stranách. Žádný elf nepřišel k úhoně, všichni slyšeli šípy a tak se snažili dostat z nebezpečné oblasti. Dopadající šípy lemovaly úzkou cestičku, kterou mohl Tanis bez nebezpečí vyrazit přímo na kopec. Několik skřetů, kteří se snažili krále Stříbrného města zastavit skončili podél úzké cestičky zasaženi šípy. Tanis jen užasl a pak cítil, jak jeho kůň i bez jeho pokynu prudce vyrazil.
Před nimi však ležela hrozba, kterou nedokázaly desítky šípů zastrašit. Plně ozbrojená Kirirova garda, která nehodlala dovolit, aby někdo překonal kopec. Tanis a Faileon se řítili do jasné zkázy.
Ale krále Stříbrného města i mága z dalekých hor čekal toho dne jiný nepřítel, se kterým se museli vyrovnat. Plně ozbrojenou gardou se prohnal Tyrok, na hřbetě s temným elfem a rozmetal jejich štíty i těsné řady kolem Kirira. Tanis si ještě stačil všimnout, že to byl Eron, který se rozhodl vyřídit si své dávné účty s Kirirem osobně.
Králi se povedlo prokličkovat, když byl Kirir zaujat bojem s Eronem a dostal se konečně na kopec, pod několik vyvrácených stromů. Teprve tam se Faileon svezl z koňského hřbetu k zemi. Magie ho nesmírně vyčerpávala a ovládat tolik malých šípů bylo nesmírně těžké. Tanis také rychle seskočil a podepřel ho.
"Musíš... se postarat, aby mě nic nepřerušilo! Nic! Já ji zastavím, jen potřebuju chvíli čas!"
"Dám ti tolik času, kolik bude potřeba. Konej mágu, zastav tuto válku, zastav prolévání krve elfů."
Levander utržil nepěkný šrám nad okem, krev mu z něj stékala tak nešťastně, že sotva viděl. Byl naprosto vysílený bojem se skřety. Copak neubývali, nebo tomu bylo naopak? Viděl tolik svých mužů padnout, tolik krve ulpívalo na jeho rukou i meči. V tu jednu chvíli se zahleděl na kopec a viděl svého milovaného Erona na kolenou.
"Neumírej, neumírej!"
Bylo marné snažit se k němu dostat. Když se o to Levander pokusil, horda skřetů ho zatlačila zpátky, až nevěděl, na kterou stranu se má mečem ohánět dříve. Tehdy mu v mysli probleskla ta jediná myšlenka, že tu dnes zemře. Potká se s Eronem na pláních Aliséé a již se nikdy neodloučí. Právě tehdy, tváří tvář smrti, si uvědomil, kolik citů chová k tomu nevychovanému tvrdohlavému temnému elfovi. Pak už viděl jen koutkem oka skřeta s lukem, stojícího kousek za ním a byl si jist, že míří na něj... a také, že nemine.
"Jsi stejně slabý jako tenkrát. Tolik hrdosti a tvrdohlavosti, ale chybí ti rozum. Vždy ti chyběl. Ženeš se do všeho po hlavě a nyní... si tvou hlavu vezmu jako suvenýr."
Ostrý smích nad jeho hlavou, hluboká rána na jeho boku, která krví zbarvovala udusanou trávu. Ale přesto se nechtěl vzdát. I když nebyl již schopný zvednout svůj meč, i když nebyl schopný se bránit.
"Vždy jsem byl lepší než ty, ale král to odmítal uznat, měl radši svého rozmazleného synáčka. Svého milovaného Erona."
Kirir pozvedl meč, nebylo mu líto elfa, kterého kdysi nazýval bratrem. Jeho srdce bylo pohlceno nenávistí, touhou po odplatě a pomstě. To právě Erona obviňoval z toho, že byl se sestrou donucen odejít.
"Mýlíš se, hlupáku! Můj otec tě miloval a respektoval. Dokonce ti chtěl svěřit velení, jelikož já v jeho očích nebyl dobrým nástupcem trůnu Reve-nskaru. Tolik si ho zklamal."
"Jen lži! Ty ti život nezachrání."
Tanis hrdinně odrážel skřety, kteří se vyhrabali na kopec. Snažil se dát Faileonovi čas, který mu slíbil. Jeho zbroj byla poničená a ušpiněná smradlavou skřetí krví. Pak si všiml celého oddílu, který se najednou otočil a mířil z bojiště k nim. I když byl zdatným bojovníkem, tolik skřetů najednou odrazit nedokázal. Ohlédl se na Faileona, který klečel u zlomeného stromu, naprosto mimo svou mysl, jen jako by něco mumlal. Jeho rty se pohybovaly, ale žádná slova z nich nevycházela. Chtěl na něj zavolat, ale viděl, jak se jeho tělo chvěje a vzpomněl si na jeho slova.
"Nic mě nesmí přerušit!"
"Nezastavíš mě... tahle válka skončí. Vzdej ten boj... černá magie tě pohltí."
"Mág, proč mág bojuje na straně elfů? Kdo jsi?"
"Udělal jsem chybu, ale ona mi jistě odpustí. Tehdy jsem nešel s ní, chtěla jít sama, byla tak paličatá. Ale věděl jsem, že je silná. Falia, vaše matka, byla mou sestrou. Bolí mě to, co se jí stalo, byla posledním členem mé rodiny. Nikdy nezapomenu. Ale tebe musím zastavit!
Odpusť mi... Falio."
"Néééééé!!!"
Černá tma se rozšířila po údolí. Smetla několik posledních stromů na úpatí kopce. Smetla i všechny bojovníky na zem, ať už skřety či elfy. Několik blesků ozářilo temnotu, která se zlověstně kroutila v bolestné křeči, ve smrtelné křeči. Pak ale jako by se v krátký okamžik rozpadla do několika malých mráčků.
Skřetí armáda začala chaoticky pořvávat. Jako by ztratili vodící lanka, která je vedla do boje. Najednou nevěděli, kde jsou, proč bojují ani proč umírají. Zadní řady skřetů vyděšeně couvaly, někteří skřeti se dokonce začali napadat mezi sebou. V nastalém zmatku se elfí armáda stačila seskupit a na skřety naposledy zaútočit. Mnoho z nich opustilo již rozházené bojové řady. Šíp, který mířil na Levandera se mu zabodl jen do paže.
I Eron, který čekal poslední ránu z milosti, byl smeten na zem.
"Kirsooooo!!!"
Kirir upadl na kolena a meč vypadl z jeho dlaně. Jeho ruka, od konečků prstů až ke krku se začala pomalu obalovat černou temnotou, která tvrdla do formy jakéhosi krystalu. Eron jen šokovaně vzhlížel na Kirirovo utrpení, jeho tělo upadlo do udusané zkrvavené trávy a začalo se svíjet bolestí. Levá ruka... ano ta u srdce. I část jeho levého trupu se obalila do krystalu, pak se začal bolestně svíjet.
Skřeti, kteří mířili přímo na Tanise, se zmateně zastavili. Pak odhodili své zbraně a rozprchli se ze strachu před ozbrojenými elfy pod kopcem.
I Faileonovo tělo se skácelo do trávy naprostým vyčerpáním. Použil veškerou svou moc, ale věděl, že Kirsu se mu zastavit nepodaří. Proto udělal pravý opak. Věděl moc dobře, že černá magie pohlcuje srdce i duši. A díky pokrevnímu spojení Kirse poslal mnoho ze své magické síly, aby tu její posílil. Její vlastní touha být silnější a vládnout. Její bláhová představa, že ona ovládá černou magii a ne ona ji. Tuto nově nabitou sílu již nedokázalo její tělo zvládnout. Černá magie byla příliš silná, než aby ji dokázala ovládat. I její tělo se, ve vojenském stanu postaveném pod velkými stromy lesa Reve-nskaru, obalilo celé do temnoty a ztvrdlo na děsivě černý krystal. Protože Kirsa byla spojena se svým bratrem dvojčetem, i jeho čekal podobný osud a půlka jeho těla, prosycena černou magií, zkrystalizovala. Nemohl dýchat, ani se hýbat, jen hleděl na mizející černé obláčky a cítil, že je konec. Jeho sestra byla mrtvá, zničila se sama. Jeho svět, ona byla vše, pro ni tohle dělal. A nyní cítil, jako by mu někdo vyrval srdce a do rány mu dloubal mečem. Ta prázdnota se nedala snést.
Naposledy se zahleděl na zraněného Erona s prosbou v očích, ten však již nebyl schopný ani mu pomoci, ani ho ušetřit toho trápení a pomalé smrti.
Byl konec... opravdu byl. Skřetí armáda se rozutekla a elfové pozvedli své zbraně ve výkřiku vítězství. Dobro i tentokrát zvítězilo, i když obětí bylo příliš mnoho. I tentokrát ochránili elfové svůj svět proti obrovské hrozbě. Tato válka se měla zapsat do dějin všech elfů. Jako den spojenectví, boje i oslavování. Dny oplakávání hrdinných mrtvých měly teprve přijít.
Žádné komentáře:
Okomentovat