Kapitola 15

V temném lese zazněly bubny a tichý zpěv se ozýval z korun stromů. Pěvci pěli písně za mrtvé. Na planině u lesa zřídili horští elfové, kteří byli skvělí léčitelé provizorní ošetřovnu a snažili se ošetřovat zraněné, kteří vyvázli z boje živí. Byli to převážně další horští a přímořští elfové, jelikož zranění elfové ze Stříbrného města byli odvezeni tam a temní elfové si své zraněné ošetřovali sami. I tak se Reve-nskar po staletích izolace konečně otevřel. Všichni šlechticové elfích rodů byli pozváni k noční hostině pod otevřeným nebem a korunami stromů. Hostině, která měla oslavovat hrdinské činy a také ty, kdož na hostině již nemohli být.

"Kde je?"
"Králi Tanisi, uklidněte se, musí tu přece někde být."
Liason jen těžce klidnil královy obavy a pomáhal mu najít toho, díky kterému by tato válka nejspíše nedopadla dobře. Hledali elfího mága Faileona. Ale tam, kam ho král doručil vyčerpaného, do stanu ošetření, se Faileon nenacházel a zdálo by se, že se stal přízrakem. Nikdo o něm nic nevěděl. Až po hodině marného pátrání ho lady Manra nasměrovala také do temného lesa, kam byl nejspíš přenesen, protože jeho zranění nebyla fyzická.
Tanisova obava o horského elfa byla zjevná. I když se snažil krotit svou horlivost znovu ho vidět, příliš se mu to nedařilo. Když konečně doputovali do temného lesa, narazil král Tanis na svého velitele Levandera, který byl v podobném rozpoložení strachu a obav o Eronovo zdraví. Jen díky Levanderovi, kterého si místní temní elfové pamatovali, se králi Tanisovi povedlo na konci dne najít jeden ze stanů, který prý patřil vědmě Arstě. Díky Levanderově pomoci se mu i s vědmou podařilo vyjednat návštěvu horského mága.
"Jak je mu?"
"Žije, to je hlavní. Jeho síla byla vyčerpána, jeho duch zabloudil do temných mlh černé magie. Je jen na něm, zda dokáže najít cestu zpět a vrátit se k životu. Pokud ji však nenajde, zemře."
Král byl vylekán. Přešel rychle k Faileonovu loži a přisedl si na nízkou stoličku. Pozoroval tu mohutnou majestátní postavu, ty dlouhé černé vlasy. Jeho tvář vypadala tak klidně, jako by jen spal.
"Zachránil jsi náš lid, náš svět, teď ten boj nesmíš vzdát, Faileone. Vrať se k nám, vrať se!"
Král Tanis si dovolil vztáhnout ruku na tu světlou pokožku, jemně prsty zmapoval lícní kosti horského mága. Byl naprosto okouzlen a zajat krásou horského elfa. Zapomněl i na přítomnost slepé vědmy, dokonce i na doprovod Liasona, který stále vyčkával u vchodu do stanu a čekal až se jeho král vrátí.
Až když se vrátil Levander s informací, že jsou šlechticové zváni na hostinu, Liason musel svého krále vyrušit z rozjímání nad nehybným tělem.

-----------------------------------------------------------------------------------------

Hostina byla v plném proudu, již se smrákalo a rozmařilost temných elfů nabírala na otáčkách. Tanis tento místní zvyk dlouho nedokázal pochopit. Proč slaví smrt svých blízkých? Proč temní elfové tančí a zpívají, když by měli oplakávat své muže, kteří hrdinně padli v boji za záchranu světa elfů? Lady Manra byla brzy vtažena do veselí a jak se zdálo, horští elfové následovali příkladu své velitelky. Jen elfové ze Stříbrného města, lidé a také elfové ze středomoří rozpačitě hleděli na ten vír veselí.
Když se u stolu zjevil i král Agorath se svým synem Eronem, veselí na chvíli utichlo. Levander skoro poskočil na své lavici, když spatřil temného elfa, o kterého měl starost. Vypadal trochu pobledle. Jeho zranění byla nejspíše poměrně hluboká, byl totiž silně ovázán a jeho pohyby byly trhané. Přesto Eron na sobě nesměl dát najevo jakoukoliv bolest, to se při dnešní hostině neslušelo. Usedl po boku svého otce a sledoval Levanderův ustaraný pohled. Po chvíli se tomu musel ušklíbnout a dát najevo, že jeho tělo možná utrpělo bolestivé rány, ale jeho paličatost a umíněnost žádné zranění nejevily.
"Vítám vás elfové různých zemí, vítám i vás lidi, kteří jste znovu spojili svou sílu s námi elfy. Vítám vás u hostiny Ark-shar, oslavě všech padlých duší."
I král pozvedl číši a připil na ty, kteří se již nachází na pláních Aliséé, veselení tedy mohlo pokračovat.
"Vidím, že naši hosté špatně nesou náš zvyk slavení mrtvých. Tato tradice je u nás zakořeněna velmi dlouho."
"Jen je to trochu netypické, králi. Pro elfy ze Stříbrného města je zvykem držet smutek za své milované, kteří odešli. Oslavovat jejich smrt nám přijde poněkud nevhodné. Mnoho z elfů dnešního dne padlo a na jejich smrti není nic ke slavení."
"A co za pískle si dovoluje napadat naši tradici, aniž by o ní něco vědělo?"

Král se musel rozesmát. Jelikož hostina byla již v plném proudu když přišel, nestihl mu Eron představit ostatní šlechtice u stolu, proto došlo k celkem legračnímu omylu, kdy král Agorath netušil, že zrovna mluví s králem Stříbrného města. Až i pobavený Eron musel uznat, že je na čase oba krále představit, aby etiketa neutrpěla další rány.
"Můj otče, to pískle, kterým jsi nazval tohoto elfa, to pískle je král Tanis, vládce Stříbrného města."
Král Agorath se málem zakuckal silnou medovinou. Původně si myslel, že si z něj jeho syn tropí legrácky, ale když se zahleděl i na Levandera, který pokývnutím hlavy tuto informaci potvrdil, jeho hurónský smích se rozezněl kolem celého stolu.
"Velice se omlouvám, králi, ale vaše mládí mě zmátlo."
Tanis však byl vcelku zvyklý na podobné reakce, takže na jeho rtech zahrál mírný chápavý úsměv.

"Řekněte, králi stříbrných věží, k čemu je mrtvým pláč? Vzkřísí je snad naše slzy? Přivede je zpět náš žal? My v Reve-nskaru věříme, že ti, jenž se vydali na dlouhou cestu na pláních Aliséé na nás shlíží. Ale řekněte sám, když vidí pláč, neštěstí a slzy, jejich duše jsou zarmouceny a nemají na pláních chvíli klidu. Bolí je jejich odchod, bolí je, kolik smutku způsobili svou smrtí. To přece není správné. Proto slavíme jejich smrt, slavíme ji jako hrdinský skutek, připomínáme si jejich život s radostí a připíjíme jim, aby tam daleko na pláních Aliséé nemuseli smutnit. I nás bolí jejích ztráta, králi, ale oplakávat je pro nás znamená hanit jejich smrt. Proto prosím i vy, elfové Stříbrného města, i vy elfové středomoří, jenž jste přicestovali tak daleko, i vy lidé, kteří jste vstoupili do války elfů, pozvedněte své číše. Vzpomeňte na ty, které jste znali, vzpomeňte si na jejich život, ne na jejich smrt. Připijte na jejich dobrý život a odpočinek na pláních Aliséé."
Levander jako z prvních elfů pozvedl číši. Jasně chápal tuto tradici. Králova slova nesla v sobě velkou pravdu, která zasáhla jeho srdce. Po něm svou číši pozvedli i ostatní u stolu, dokonce i král Tanis chtěl také připít na muže, kteří se s nimi domů již nevrátí.
Tu noc hvězdy svítili tak jasně, i měsíc se jako by kutálel po nebi. Tu noc všichni pili a slavili, dokud to jejich unavená těla snesla.
Všichni věděli, že zítřejšího dne se elfové vrátí do svého města. A temný les znovu ztichne. Věděl to i Levander, který jen čekal na vhodnou příležitost, aby si mohl promluvit s princem temného lesa. Když zahlédl, jak Eron po chvíli slavení na své lavici poposedává, jasně poznal, že jeho zranění mu nedovoluje dále tu sedět. Po chvíli se Eron tedy musel z hostiny omluvit a zamířil ke své chýši vysoko v korunách. Levanderovi bylo v tu chvíli jedno, jak podezřele bude vypadat jeho chování. Prostě se jen zvedl a zamířil za temným elfem, aniž by se jakkoliv ospravedlnil. Všichni u stolu na sebe v tu chvíli pohlédli. V mnohých očích bylo vidět pochopení, v mnohých pobavení. Především pak Liason, král Tanis i Levanderův bratr Seles jasně pochopili vztah mezi velitelem stráží a temným princem Reve-nskaru.

Levander tiše zaklepal na Eronovy dveře. Již však nečekal na vyzvání a vstoupil do jeho chýše. Věděl, že zítra bude muset Reve-nskar opustit. Vrátit se do Stříbrného města, ke svým povinnostem, k ochraně hradeb, které tolik miloval. A také moc dobře věděl, že Eron ho tentokrát následovat nebude. Trhalo mu to srdce, protože nevěděl, jak zabránit loučení. Celou hostinu o tom přemítal, sotva kdy zvedl pohled od poháru a pokud už ho pozvedl, zaměřil ho vždy na temného elfa. Levanderovo srdce tlouklo jako splašené, jako by chtělo křičet, že nechce odejít, nechce Erona opustit. A stačil mu jediný pohled na temného elfa, sedícího na posteli, aby poznal, že jeho obavy z loučení nejsou jediné. I v Eronových očích se zableskl smutek a snad poprvé, při své hrdosti sklopil pohled. Nedokázal se Levanderovi dívat do očí příliš dlouho. I jeho srdce cítilo velký žal a bolest nad nadcházejícím odloučením, i když tomu pocitu ještě plně nedokázal rozumět.
"Rozhodl jsem se! Zůstanu zde v Reve-nskaru, po tvém boku."
Levanderova slova temného elfa překvapila. To přece nebylo možné.
"Tvé povinnosti ti to nedovolují. Jsi ochráncem Stříbrného města, jsi velitel stráží. Nemůžeš zůstat zde, tvůj král tě bude potřebovat. Tak jako já nemohu opustit svůj lid a tento les. Čeká nás mnoho práce s obnovou a novým životem. Můj otec je již stár, brzy jeho dny skončí a pak... nastoupím na trůn temného lesa."

Levander byl šokován takovými slovy. Tohle všechno přeci jen dobře věděl, ale šokoval ho způsob, jak mu Eron nastínil budoucí dění. Nečekal by, že i mladý temný elf na tohle vše myslel a zdálo se, že i on hledal způsob, jak zůstat po Levanderově boku. Eron tedy nemusel říkat více, slova již nebyla třeba. Levander překonal vzdálenost mezi nimi a i přes jeho protest ho vášnivě políbil. Snažil se být opatrný, aby nijak netlačil na Eronovo zranění, povedlo se mu však mladého temného elfa uložit na postel a pokleknout nad ním. Stříbrné vlasy Erona lechtaly na odhalené hrudi, proto si jich pár namotal kolem zápěstí, jako by nechtěl, aby se Levander vzdaloval.
"Takhle vypadá loučení?"
"Tohle není loučení, Erone, s tím se nesmířím."
Eron se musel rozesmát. A to prý on je ten paličatější. Znovu Levandera políbil a tentokrát si jeho rty plně vychutnal.
"Měl bys jít... hned!"
"Ne, Erone, dnes večer zůstanu ve tvém loži."
"K tomu jsem svolení nedal a vůbec to není ani možné, mé zranění mi nedovoluje..."
Ale než se Eron pokusil nějak vymluvit z další společné noci, velitel stráží ho umlčel vlastními rty i jazykem. Nehodlal brát v potaz jakýkoliv odpor. I přes svá zranění se Eron opravdu bránil, párkrát Levandera udeřil do žeber, aby mu dal jasně najevo, že nebude spolupracovat, ale bylo to marné. I když velitel stráží bolestně zasykl, nepřestal Erona líbat a dlaněmi zkoumat jeho tělo.
"Nebuď tak tvrdohlavý, nejsi ve stavu, abys mě zastavil. Ani mě nechceš zastavit, cítím to. Tvé oči tě prozradily již na hostině. Poslední noc, Erone... pak se naše cesty zase rozejdou. Dej mi tu poslední noc."
I když Levandera tato slova bolela, musel je pronést. Musel Erona přesvědčit. Potřeboval jeho blízkost a chtěl mít něco, na co by mohl vzpomínat, něco, co by jitřilo jeho poraněné srdce láskou a touhou.
"Zítra... se loučit, nebudu!"
Levander kývl na souhlas. Ani on by se nedokázal zítra ráno rozloučit. Říci si sbohem by znamenalo konec. A ten on nedokázal přijmout. Eronovo tělo pod jeho rukama postupně vláčnělo, temný elf se přestal bránit. Možná že i on v hloubi duše toužil po této poslední noci, i když by to jako hrdý válečník nepřiznal. Rozhodl se tedy Levanderovi vyhovět a nechat jejich těla znovu splynout.