Kapitola 16 - Final

Ráno přišlo tak brzy. Levander zaslechl hluk vycházející z temného lesa. Místní zvěř jako by o sobě jen ráno dávala vědět. Jeho vlasy byly rozhozeny na polštáři a marně jeho ruka zašátrala po tom mladém horkém těle, které si včera večer vzal. Snažil se být opatrný, vzhledem k jeho zraněním, ale byl potěšen, že se tentokrát Eron ani tolik nebránil a jeho polibky i něžnosti mu opětoval. Byla to nádherná noc. Levander stále cítil Eronovu vůni, jeho rty na svých, i jeho svalstvo, které ho svíralo. Když se však otočil, tělo temného elfa nenalezl. Musel odejít časně z rána, ani ho neslyšel vstávat. Levander se tedy posadil a prohlédl celý pokoj, ale byl sám. Až u okna, kde slunce začalo prosvítat mezi koruny stromů, zahlédl jasně stříbrný odlesk náramku. Toho, který dal Eronovi jako chlapec. Tak tohle má být definitivní rozloučení? Takhle si to nikdy nepřál.

Levander však nemohl v chýši setrvávat navěky, musel se obléknout a sejít dolů do města temných elfů, kteří už byly na nohou od brzkých ranních hodin. Doufal, že Erona ještě uvidí. I když si slíbili, že se již nebudou loučit, velitel stráží nedokázal jen tak odejít.
Jaké bylo jeho překvapení, když zahlédl krále Tanise, který vypadal stejně rozladěně.

Král Tanis toho rána vstal na rozdíl od ostatních brzy. Vědma temných elfů mu dovolila ráno znovu navštívit horského mága, který ležel u ní v chýši a kterého se snažila léčit. Tvrdila, že Faileon je velký bojovník, věřila, že se brzy již probere, až dokončí svou pouť a rozloučí se s Kirsou a Kirirem. Král Tanis tomu věřil. Doufal v jeho probuzení. Měl mu toho tolik co říci. Chtěl ho poznat blíže. Když však ráno vstoupil do chýše vědmy Arsty, Faileonovo lůžko bylo prázdné. To krále velmi polekalo.
"Kde... kde je horský mág?"
"Jeho mysl již dokončila svou pouť. Nad ránem se probudil a za úsvitu opustil temný les."
"Opustil? Nenechal vzkaz?"
"Nenechal, králi. Nejspíše se vrátil domů, tam do hor. Ale nemusíte mít strach, znovu se s ním setkáte. Váš osud byl na bojišti spojen."
Král Tanis příliš na osud a podobné věštby nevěřil, proto nedokázal Arstě uvěřit její slova a chýši velmi nazloben opustil.

Král Agorath se zjevil na planině města temných elfů, aby se s nimi rozloučil. Levander doufal, že se po jeho boku zjeví jeho syn. Dlouho ho vyhlížel a nakonec se tak stalo. Eron však k němu celou dobu nepozvedl zrak. Odmítal vidět velitele stráží, tak jako se odmítal loučit. Musel však jít po boku svého otce, taková byla tradice, to se od něj očekávalo. I vědma Arsta se připojila ke královu druhému boku. Král pronesl dlouhou děkovnou řeč, rozloučil se se všemi národy, doufajíc v další spolupráci. Při proslovu však těkal pohledem i na svého syna, který vůbec nevypadal jako hrdý válečník, spíš jako kroutící se žížalka na háčku. Jasně si všiml, že stejný postoj zaujímá i ten elf ze Stříbrného města. To, že k sobě oba cítí jistou náklonnost nebylo tajemstvím. Král Agorath tím byl potěšen. Levander byl velmi schopný, inteligentní a hrdý muž. Z jejich minulých rozhovorů usoudil, že se mu líbí i Levanderovy názory. A jak se zdálo, i jeho syna dokázal nějakým zázračným způsobem zkrotit. Takže byl nejspíš pro něj ten pravý.
S velmi legračním nápadem přišla včera v noci vědma Arsta. Tvrdila, že osud těch dvou byl zpečetěn, že se již nesmí oddělit. Navrhla přitom králi jedno zajímavé řešení problémů.
Proto se král, i přes loučení s novými přáteli, usmíval. Jelikož jeho syn zatím nic netušil.

"Králi Tanisi, prosím, rád bych si promluvil s vámi i s vaší svitou než odejdete, o politických záležitostech."

Král temných elfů je zavedl do zahrad, tam, kde mluvil před mnoha dny s Levanderem. Krásné světlé místo plné jezírek a květin. Zahradu, kterou udržovala jeho žena, Eronova matka, nikdy nenechal zničit. S králem Tanisem přišla i svita jeho nejvěrnějších elfů. Levander, Liason i Seles.
"O jakých záležitostech jste chtěl mluvit než odejdeme?"
"Jistě víte, že náš les byl vážně poškozen. Mnoho z našich bratrů a sester padlo v boji. Bude trvat velmi dlouho, než se Reve-nskar vzpamatuje z takového zásahu. Rádi bychom také udrželi mír se Stříbrným městem a jinými krajinami elfů i lidí a naučili se, jak s nimi vycházet, jak s nimi obchodovat, abychom mohli své lidi zabezpečit jídlem i novými obydlími. Chci, aby se můj lid naučil, že tam venku nejsou jen nepřátelé a už nikdy se neopakovalo neštěstí s Kirsou a Kirirem."
"Jistě, chápu vaše obavy, králi. Stříbrné město se otevře i vám k obchodu i návštěvám. Budeme se snažit uzavřít mírovou smlouvu všech rozkmotřených elfích národů. Jako jeden celek dokážeme býti silní, ale jako skupinky různých národů jsme snadným cílem. Samozřejmě nám bude ctí vám s čímkoliv pomoci. I elfové ze Stříbrného města musejí konečně uznat vaší existenci. Naučit se vás nebát a nepovažovat vás za nepřátele. V tom se rozhodně naše zájmy shodují."
"Ano, to mě velmi těší. Vím, že vašemu slovu mohu věřit, i přesto vás chci požádat, zda by nebylo možné, abych k vám poslal vyslance, který by se staral o obchody s vaším lidem. Který by byl styčným bodem pro náš lid v cizím městě. Někdo, kdo by byl mluvčí našeho národa a hájil i naše zájmy."
"Jistě, takovou věc vám velmi rád umožním. Váš nejschopnější politik u nás bude vítán, budeme se k němu chovat s úctou, jaká mu bude právem náležet jako konzulovi jiné země. Již u nás sídlí konzul lidského království i elfů z tichomoří."
"Výborně, to mě velice těší. Můj syn bude v dobrých rukou."

Levander se po králových slovech prudce zastavil. Jeho srdce vynechalo pár úderů. Pošle Erona do Stříbrného města? Budou moci být spolu?
"Otče, co to... já přeci nejsem politik! Můj lid mě potřebuje zde!"
"Mlč, ty hloupý elfe, nebyl jsi tázán. Jsi ještě dítě, nevychované a neznalé věci. Mé časy brzy skončí a budu muset odejít za tvou matkou, je tak dlouho sama... ty se staneš mým nástupcem. Budeš vládnout lidu Reve-nskaru, všem temným elfům. Doba se změnila. Je na čase, aby ses změnil i ty a naučil se potřebným věcem, které tě já naučit již nedokážu a které neodkoukáš. Obchodu, politice, jednáním s jinými rasami. Temní elfové se musí změnit, ale já to již nedokážu. Tvé mládí a hloupá zarputilost však ano. I když nejsi politik, můžeš na věci pohlížet jinýma očima. Nenecháš sebou manipulovat, nenecháš se zastrašit. Jsi můj syn! A chci, abys vedl náš lid do nové doby. Abys to však dokázal, musíš se sám té době naučit!"
Eron musel otci vyhovět, nebylo mu dovoleno dál odporovat. Sice příliš nechápal, proč ho znovu posílá pryč, proč nemůže zůstat se svým lidem, ale nakonec zmučeně kývl. Nedokázal pochopit, že svému lidu bude potřebnější ve Stříbrném městě, kde bude muset řešit komunikaci, obchody a politiku. To přesně král země potřebuje umět. Ne být jenom dobrým bojovníkem, který neumí svůj lid vést k pokroku, rozmachu a dobrému životu.
Král Tanis se musel rozesmát. Sám nebyl o moc starší než Eron, ale i přesto ho to nesmírně pobavilo. Zvlášť poté, kdy si povšiml zářících očí svého přítele Levandera. Jejich vztah opravdu nebylo možné utajit. Až tehdy konečně Eron opětoval pohled veliteli stráží. Byl rozzlobený, svůj domov miloval a opouštět ho teď, v tak těžkých časech, pro něj nebylo snadné. Přesto někde tam hluboko v srdci cítil i jistou radost, že může zůstat i nadále s Levanderem.

Princ temného lesa byl tedy nucen v rychlosti sbalit si své věci. Neměl ani šanci vzít si vlastní svitu ochránců. Každý temný elf byl nyní potřeba na obnovu lesa. Celá svita ze Stříbrného tedy vyčkávala, avšak Levander se tiše vytratil zpět do Eronovy chýše, vrátit mu něco, co mu právem patřilo.

"Tvůj otec tě pověřil velkým posláním. A i když musíš opustit svůj domov, nedokážu skrýt svou radost z toho, že můžeme stále kráčet společnou cestou."
"Nevím nic o politice, můj otec se mýlí, nebudu nic platný ve Stříbrném městě."
"Budeš moci své lidi chránit a být pro ně oporou. Neznají okolní svět a jistě budou potřebovat tvou pomoc při obchodech a přesouvání se po kraji. Mnoho z elfů údolí je stále považuje za děsivé přízraky. Je jen na tobě, jak se tvůj lid zapíše do nových dějin."
Mladý temný elf se na Levandera podíval, snad poprvé za celou dobu byl značně nejistý. Nevěděl na jak dlouho byl poslán do cizího města, nevěděl, zda takový úkol zvládne. Ale měl Levandera, stále měl někoho, kdo mu mohl pomoci.
Velitel stráží jen natáhl svou dlaň, na které se leskl stříbrný náramek.
"Vracím ti, co je tvé, tohle není loučení."

-----------------------------------------------------------------------------------

O několik dnů později...

Mladý temný elf stál uprostřed svého nového pokoje. Na jeho tváři byl jasně znát vztek a umíněnost. Celý soptil, když mu jeden z panošů krále donesl novou róbu, z lehké jemné látky, která byla ušita přímo pro něj. Elfové ze Stříbrného města sice nosili trochu nákladnější róby, ale on už všechny, které se mu Levander snažil vnutit odmítl. Nedokázal přijmout fakt, že už se nesmí po paláci promenádovat jen v kusech kožené zbroje, těsně obepínajících jeho tělo. Budilo to příliš upřené pohledy a někdy i omdlévání dam z vyšší společnosti. Eron, jako divoch z lesa, budil mnoho nepotřebné pozornosti. Navíc k jeho vzteku přispěl i fakt, že byl nucen si vyměnit pokoj se Selasem, Levanderovým bratrem. Pokoj to byl velký a prostorný, vkusně zařízený, ovšem měl tu zvláštnost, že byl propojen dveřmi s pokojem Levandera.
Velitel stráží také po chvíli vešel do jeho pokoje přes spojovací dveře a hned se musel pousmát tomu zarputilému výrazu na Eronově tváři. To však mladíka ještě více rozzlobilo a mrskl po Levanderovi svou novou róbu.
"Tohle si na sebe nevezmu."
"Z jakého důvodu? Je to velmi krásné, myslím, že ti to bude slušet."
"Budu vypadat jako ženská."
"Ale Erone, utiš svůj hněv, příteli. Naše město má jistá pravidla etikety a bylo by záhodno, kdybys je aspoň zkusil dodržovat. Jednání s ostatními národy a prezentování vlastní rasy není možné dělat v tomhle. I když netvrdím, že tvé ošacení nemá své jasné výhody."
To temného elfa vůbec neuklidnilo. Jasně chápal jeho postranní úmysly, i změnu ubytování, aby mu mohl v noci Levander být blíž. Ne že by mu to nějak moc vadilo, už první noc se sám Eron namačkal do Levanderovy postele, jelikož nemohl usnout. Ale přesto si chtěl uchovat aspoň nějaký kousek svobody a volnosti.
"Nechceš to alespoň zkusit?"
"Nedá se v tom bojovat, je to dlouhé a všude to škrtí a kouše..."
Levander se jen trpělivě usmál a přešel k mladíkovi. Dlaní přejel po jeho hrudi, musel i překontrolovat jeho zranění, které se hojilo hodně rychle. Pak ho začal bez zeptání svlékat. Eron se ani překvapivě nebránil, nijak ho nezastavil. Dnešní den byl pro něj příšerný, byl unaven ze všech politických řečí, kterým nerozuměl, ze všeho nového, co se musel učit. Konečně měl večer na odpočinek a blízkost velitele stráží ho uklidňovala. I když jejich vztah byl už v paláci veřejným tajemstvím, nikdo si nedovolil o tom mluvit nahlas. I oni zatím nedospěli k názoru, že chtějí, aby to ostatní věděli tak nějak oficiálně. Jejich vztah byl zatím jen jejich.
Když se tělo temného elfa ocitlo nahé, Eron doufal, že Levander začne svlékat i sebe. Vyžádal si polibky a snažil se mu naznačit, že je dnes ochoten přijmout jeho touhu a vášeň. Přesně na to však Levander spoléhal. Zaujal jeho pozornost doteky a polibky, než mu podle přetáhl jeho tmavé roucho přes hlavu.
Eron se až teprve poté začal bránit a svíjet se, aby se z vězení oděvu dostal. Nic mu to však platné nebylo. Levander ho zručně navlékl do oděvu a pak odstoupil, aby se vyhnul případným ranám a mohl si temného elfa více prohlédnout. Vypadal nesmírně krásně. Velitel stráží musel jeho nový oděv opravdu ocenit.
"V této róbě nepotřebuješ bojovat, Erone, je to společenská róba. Prosím... udělej to pro mne a zítra si ji vezmi na královskou večeři. Budou přítomni všichni ze šlechty a také mnoho zástupců ostatních národů."

I když se Eron tvářil stále poměrně popuzeně, nakonec mu nezbývalo než kývnout na souhlas. Levander měl v tomhle pravdu. Když už je tady a musí zde žít, měl by se učit jejich obyčejům. Tak to otec přece chtěl. A on by ho nerad zklamal. Zítřejší večere pro něho samotného byla také velmi důležitá. Připravovaná smlouva všech elfích národů byla sepsána. Zítra nastal den jejího čtení, doladění detailů a pokud to půjde dobře, i podepsání. Elfové z Reve-nskaru tak získají mnoho potřebného. Možnost sdílet s prostými elfskými vesničany kolem lesa zásoby, naučí se obdělávat pole, dostanou přístup k vodním pramenům a taky možnost obchodovat s bylinkami, kožešinami, medem, medovinou a vším ostatním, co dokáže les Reve-nskaru nabídnout.
Zítřejší den bude také představen tak nějak oficiálně ostatním národům jako konzul a vyslanec temných elfů. Jeho nové poslání.
Zahleděl se do očí svého velitele a povzdechl si.
"Dobrá... vzdávám se. A teď... mi z toho pomoz ven."
Levanderův smích se rozlehl po pokoji. Eron uměl být občas hodně roztomilý. Slitoval se tedy nad temným elfem. Dnes již bylo pozdě na nošení společenské róby, dnešní večer už byl jen jejich, soukromý. A tyhle chvilky, kdy mohli být jen spolu sami, se přes den vyskytovaly jen sporadicky. Proto je chtěli oba elfové využít po svém. V náručí toho druhého, užívat si polibky a doteky i slastné milování.

Prošli oba dlouhou cestou, osud je znovu svedl dohromady a dal jim novou šanci býti spolu. To, co začalo před mnoha lety, tam na hranici lesa... tehdy, když se pod stromem krčil ustrašený, špinavý a rozcuchaný elf ze Stříbrného města, kterého do prokletého lesa vehnali vlci a snaha zachránit si život. Tehdy, kdy se mu z vysoké ostré trávy, o kterou se on sám pořezal, zjevil temný elf a zůstal s ním celou noc v přátelském rozhovoru. Tehdy, kdy mu Levander předal dar, který měl navždy pečetit jejich přátelství. Stříbrný náramek...
A i když je osud rozdělil na mnoho let, i když jeden zapomněl a druhý nenáviděl, i přes to k sobě našli znovu cestu a stali se partnery. Osud je občas opravdu vrtkavý, nemyslíte?