Kapitola 15

Peter i Michail se znovu vzájemně rozehřívali vášnivými polibky. Avšak netrvalo to dlouho. Když je oba dva vyrušilo hlasité prásknutí dveří. Oba od sebe odskočili skoro metr daleko a nechápavě hleděli na postavu zahalenou v bílém slušivém kožichu.
Michail automaticky zrudnul, když si uvědomil v jaké situaci je ta žena přistihla.
Chvíli bylo naprosté ticho. Peter se vzmohl jen na prázdné otvírání úst...pravděpodobně hledal vhodná slova.
"Tak tady se schovává můj nezdárný syn".
S tím jako by se byt otřásl v základech. Žena si s klidem odložila kabát a položila si ho na pohovku i s kabelkou.
"Nano"!

Konečně Peter dokázal vhodně artikulovat."Co...co tu proboha děláš"?
Žena k němu zvedla své oříškové oči a jala se svého syna sjíždět káravým pohledem. Peter bezděky trochu ustoupil a vrazil do Michaila, který se mu krčil za zády.
"Co bych tu asi dělala. Ty svou matku nepřijedeš navštívit ani o vánocích tak jsem si řekla, že věc vezmu do svých rukou".
Peter dál vyjeveně zíral na svou matku, která si to začala rázovat po bytě, jako kdyby ji to tu patřilo.
Rychle si vyměnil s Michailem vše říkající pohled.
"Ale neřekl jsi mi, že máš návštěvu".
S tím Nana zaměřila svůj ostrozrak na chlapce v červené mikině, který se snažil vůbec nedýchat a vůbec nebýt.
"Já...no...víš...".
"A nebo to není návštěva? Jakpak se jmenujete mladíku"?
"Nano, tak tohle si vyprošuji. Už jsem dost velký na to abys mi dělala inspekce".
Žena pozvedla obočí, ale dál nespouštěla z Michaila zrak. "Tím chceš říct že tu nejsem vítaná? To je od tebe vrchol nezdvořilosti".
"Ale, ...ale tak jsem to nemyslel. Jistě že jsi vítaná, mohla si alespoň zavolat". To už Peter skoro spolknul. Nesnášel ty její přepadovky, moc ráda mu to dělala už na škole a on se vždy cítil strašně trapně.

"Ale já přeci volala, jak se zdálo ty jsi mě vůbec nevnímal".
Peter se zamyslel a uvědomil si, že Nana říká pravdu, ten telefonát tenkrát ráno...měl chuť se praštit do čela. Ano přiznávám že jsem byl duchem jinde. Michail se po zmínce o telefonu ještě více nakrčil, tak nějak si uvědomoval že to byla jeho vina.
"Nechceš mi představit svého přítele? Já jsem Nana Krosová, Peterova matka a vy jste..."?
"To je moje hospodyně". Michail pozvedl k Peterovi oči, jistě hospodyně...to jsem povýšil. Ale bylo to to jediné co Petera v tu chvíli napadlo.
Nana chvíli stála a snažila se pobrat tu informaci. Pak se ale vesele rozesmála. "Tak hospodyně? Ale nevypadá moc na to".
"Je to moderní hospodyně".
S tím už se kousal do rtů i Michail aby se nerozesmál. Tohle Peterovo mlžení mu přišlo dětinské a zábavné. Proto se raději potichounku vytratil. Připadalo mu nevhodné se tady producírovat před Peterovou matkou jen v té mikině, proto zalezl do ložnice a našel si své oblečení. Tohle bude mnohem důstojnější.
Nana se mezitím snažila dostat ze svého syna podrobnosti.
"Je tak mladý proboha. Pete kolik mu vůbec je? Doufám že není pod zákonem, to by byla katastrofa. Proč si mi neřekl, že jsi si našel přítele. Co je zač? Jak se jmenuje? A odkud pochází? A proč u tebe tráví vánoce, to už je to mezi vámi tak vážné"?
Problém byl v tom že Peter neznal odpovědi na její otázky. Nemohl ji ani lhát, natož odpovědět po pravdě.
Michail mezitím poslouchal tiše za dveřmi. Pak se ale osmělil a rozhodl se být zdvořilí.

"Ehm...promiňte, já jsem Michail". S tím ženě podal ruku.
Až teď si Nana uvědomila jednu věc. Ten chlapec ji byl povědomí, už ho někde viděla. Všechen její instinkt na ni křičel že toho hocha zná, jen si nemohla vybavit odkud. Nedokázala ho zařadit.
Stiskla jeho ruku ve zdvořilém gestu. "Velmi mě těší".
Po pár hodinách spolu seděli u oběda. Michail udělal své vyhlášené špagety a Peter už se olizoval hodinu předem. I Nana celkem roztála a s podivem sledovala jak se tak mladý chlapec umí v kuchyni ohánět.
Ona to musela vědět nejlíp, jako majitelka vyhlášené restaurace sama kontrolovala často kuchyni.
Její syn ji nedokázal odpovědět ani na základní otázky o tom mladíkovi. A tak se rozhodla jít přímo ke zdroji.
Oběd probíhal celkem v klidu. Michail pozoroval družný hovor mezi Peterem a jeho matkou. Ta žena se mu celkem líbila. Byla taková hodně přímá a rázná.
Po obědě donutila Petera umýt nádobí aby mohla z Michailem zůstat sama.

"Takže Michaile odkud vlastně jste"?
"Já jsem...já jsem z Prahy".
"A jak dlouho už se znáte s mým synem"?
Michail musel přemýšlet. Má ji říct pravdu? Ale asi bude muset. Ta žena vypadala že má detektor na lži zabudovaný v těch svých oříškových očích.
"Jen pár dní".
"Cože? Tak..tak to jste se museli potkat v New Yorku nemám pravdu"?
"Ano".
Nana se prudce nadechla. Znala svého syna moc dobře. Věděla, že za mlada býval trochu nezodpovědný, ale myslela si,
že z toho vyrostl. Pár dní? Pár dní a on už si ho pozve k sobě na vánoce?
Ale pak se rozhodla konečně udeřit. Její ženská intuice ji nedala chvíli pokoje.
"Promiňte Michaile, já...já mám takový utkvělý pocit, že vás od někud znám. Už jsme se snad setkali"?
Při této Nanině otázce Peter více než zpozorněl. Přestal se věnovat nádobí a sledoval Michailovu reakci.
"Já vedu malou restauraci v centru, jmenuje se Black Rose. Znáte tu restauraci"?

Mladík sebou prudce trhnul.
Podíval se na ženu sedící naproti němu mnohem víc a snažil si jen rozvzpomenout.
Nakonec se mu z hlouby mysli vynořila jedna vzpomínka.
Mladík najednou zbledl jako stěna. Začal v panice těkat očima kolem a hledal záchranu. Proboha, to snad ne...já... . Co když ona ví... . Ne, to už by Peterovi řekla, nebo snad ne? Není si jistá, možná si ani nevzpomene... . Musím, musím to nějak zamluvit.
"Myslím...myslím že se asi mýlíte. Mám celkem běžný obličej, určitě si mě s někým pletete". Snažil se aby jeho hlas zněl pevně.
Peter se jasně zamračil. Všední obličej? Ne, právě naopak. Michail byl díky kombinaci svých rysů naprosto nezaměnitelný. Ty ostré ruské rysy tváře a přitom ta jemnost skoro ženskost, která mu propůjčovala jeho mladiství vzhled. Mohl v jednu chvíli vypadat jako patnáctiletý nevinný školák a vzápětí jako velmi vášnivý milenec.
Naně však to bylo naprosto jasné. Lžeš mladíku. Ale proč lžeš?