Tiše a opatrně jsme se plížili za skupinkou démonů. Museli
jsme však udržovat jistou vzdálenost, aby nás vlci neucítili a naše přítomnost
nebyla prozrazena. Jak se zdálo, démoni mířili do středu kanálů, kam se sbíhalo
několik tunelů. Jakmile jsme se dostatečně přiblížili, uslyšel jsem hlasy a
neznámý jazyk, kterému jsem nerozuměl. Všechny tunely ústily do jednoho
prostoru, větší místnosti, která však byla suchá a vypadala jako ubikace pro
bezdomovce.
Místnost byla plná svíček a uprostřed byl křídou nakreslen obrazec, který jsem neznal. Viděl jsem několik démonů, jak poutají čarodějku ke stěně nějakými kusy tlustých, kovových mříží, které ležely opodál. Vzpírání jí nebylo nic platné. Také jsem ze své pozice zahlédl dvě dívky, nejspíše dvojčata, která vypadala naprosto stejně a obě odříkávaly jakousi mantru, či kouzlo, kdo ví. Svíce najednou zaplály obrovským plamenem a obě dívky začaly povolávat jen jedno jméno. Jméno démona, kterého chtěly přivést na tento svět. Jméno Agrana. Na zemi ležel stejně tak spoutaný mladý muž, vypadal ještě mladší než já. Potřísněn andělskou krví a dokonce i démoní. Příliš jsem nechápal k čemu to je.
"To je lidská oběť, až vyvolají démona čtvrté kategorie, pojme tělo toho mladíka a spolkne jeho duši. Tak silní démoni potřebují lidskou nádobu, andělé jim zakázali vstupovat na lidský svět, ale oni takhle ten zákaz obcházejí."
"Takže ten mladík zemře?"
"Ano."
"A ta žena? Ta čarodějka?"
"Odměna pro probuzeného démona, tak jako ta dvojčata."
"Jaký je plán?"
"Zabavím démony, ty zabiješ ta dvojčata. Bez média se jim démona vyvolat nepodaří."
"To snad nemyslíš vážně, vždyť jsou to ještě děti, nemůže jim být víc jak patnáct!"
"Chtěl jsi pomoct, tohle je jediný způsob. Nedokážu zaměstnat démony a ještě ta média zabít."
"Musí být přece jiná možnost, jak to zastavit, no tak, Kamieli!"
"Žádný takový není. Musíme si pospíšit, brzy ho
vyvolají a pak už bude pozdě."
"Ale…"
Přece jsem nemohl jen tak zabít dvě nevinné dívky. To nebylo možné. Snažil jsem se to Kamielovi říct, ale než jsem se nadechl, padlý anděl opustil náš bezpečný úkryt a vešel suverénně přímo do místnosti k démonům. Bylo již pozdě na nějaký jiný plán. Ozvaly se výkřiky a známky boje. Věděl jsem, že dokud jsou démoni zabaveni bojem, mám možnost se tam připlížit. Rychle jsem se snažil osvobodit čarodějku, ale mříže, které ji držely na stěně, byly zahnuté obrovskou silou a vraženy do zdi. Nebylo možné je odstranit.
"Zab je!"
Viděl jsem, že na Kamiela se vrhlo několik démonů a byla to opravdu strašně nepřehledná situace. Jeho rozkaz však upoutal vlky, kteří mě okamžitě zaregistrovali a vrhli se proti mně. To, že mě rozsápou, bylo jisté. Naštěstí jsem si vzpomněl na Kamielův oblázek a rychle ho vytáhl z kapsy. Pak už stačil jediný pohled na padlého anděla a můj štít z pevného kamene odrazil oba vlky, kteří mě chtěli povalit na zem, aby mě roztrhali. Byl jsem vážně k ničemu. Nedokázal jsem se sám bránit a nedokázal jsem pomoci ani Kamielovi. Vážně jsem si připadal v tomhle boji opravdu maličký. Naštěstí mě má schopnost nevzdávat se vyburcovala opět na nohy. Odrážel jsem tvrdé výpady vlků a doufal jsem, že štít vydrží. Dostal jsem se až k oběma malým dívkám, ale zabít jsem je neměl v úmyslu. Celou dobu nepřestávaly vyvolávat Agrana. I když jsem měl u sebe otcův nůž, přesto bych nedokázal… něco takového udělat. Rychle jsem dívky chytil za spojené ruce a vytáhl je na nohy.
"Tohle není místo pro děti!"
Ale ani to nepomohlo. Byly jako by v transu, ani mě nevnímaly. V té rychlosti jsem nepřišel na jiný způsob, jak jim zabránit ve vyvolání démona. Urval jsem si kus košile a oběma jim ústa pevně převázal. Pak jsem je začal táhnout k východu. Bláhově jsem doufal, že se nám útěk podaří a nebudou muset zemřít.
Ale to, co jsem nepředpokládal bylo, že dívky v tom opravdu nebyly nevinně. Jedné se povedlo kus mé košile nějak sundat. Bohužel jsem měl dost problémů s vlky, kterých jsem se nemohl zbavit a kteří nepřestávali útočit. Po chvíli mě obklíčili úplně a já tak ztratil ústupovou cestu. Pak jsem zaslechl poslední slova vyvolávání. Znělo to skoro líbezně, vábily ho sem, jako sirény, lákaly ho a já už nestihl zasáhnout.
Podlaha tunelu jako by se roztřásla. Některé postranní tunely byly v jeden krátký okamžik zasypány, asi se zřítily. Plameny ze svíček jako by se vymkly kontrole a zbavily naráz celou místnost kyslíku. Vlci, stvoření z podivného černého stínu, se najednou rozpadli a já už nedokázal udržet rovnováhu. Sesunul jsem se i s těmi dívkami na podlahu. Slyšel jsem, jak na mě Kamiel něco křičí. Ale nedokázal jsem rozpoznat co, i když nás dělilo tak tři metry prostoru.
Podařilo se mu ale zabít i druhého démona a třetí se ustrašeně stáhl. Ale jak jsem si vzápětí uvědomil, nebylo to kvůli tomu, že by se bál Kamiela. Celý prostor místnosti se jako by zdeformoval a otevřel se takový podivný průchod. Na chvíli jsem si připadal jako v nějakém sci-fi filmu. Z něj pak vystoupila podivná temnota, bez tvaru či tváře a oblétla kolem místnosti, než ji přilákala andělská krev na mladíkovi, který byl zjevně v bezvědomí. Temnota do něj prostoupila a mladíkovo tělo se začalo vzpírat a bránit. Celé to netrvalo více než pár sekund.
Selhali jsme.
Pouta na mladíkových rukou i nohou praskla a rozsypala se. Jeho první obětí se stal padlý anděl Kamiel, kterého prohodil zdí místnosti až do jiného tunelu. Vypadalo to opravdu škaredě. Kolem krku se mu obtočil černý had a začal Kamiela dusit. Snažil se s ním bojovat a sundat ho, ale marně. Nemohl jsem mu pomoct, moje nohy mě neposlouchaly. Vykřikl jsem a viděl, jak se postava mladíka po mě otočila. Jeho oči byly matně černé - celé! Bylo to děsivé. Chvíli na mě hleděl, než přešel k upoutané čarodějce. Pak už jsem slyšel jen křupnutí a instinktivně zavřel oči. Když jsem je znovu otevřel, hlava mladé čarodějky se kutálela místností přímo ke mně. Stále měla ve tváři vyděšený výraz. Ano, tohle byl Agran. Zbavil se všech, kteří mu stáli v cestě. Druhými na řadě byly dívky, média, která ho vyvolala. Obě jako by v ten samý okamžik dostaly infarkt. Začaly se svíjet v obrovských bolestech a křečích, dokud nevydechly naposledy. Stále mě obě držely za ruku. Nezmohl jsem se na jediné slovo.
Jen jsem otupěle zíral na démona Agrana, který se dále rozhodoval zda ušetří posledního přeživšího z těch, kteří ho vyvolali. Jeden z démonů, který před ním poklekl, se však nehodlal vzdát, dokud úkol nesplní. Viděl jsem, jak spolu promlouvají a démon Agran se rozesmál. Znělo to opravdu zlověstně. Pak démonovi, který před ním klečel, jedním máchnutím ruky urazil hlavu, stejně jako nebohé čarodějce. Myslel jsem, že další bude na řadě Kamiel, ale mýlil jsem se. Jakmile se démon zbavil všech přítomných, já ani Kamiel už jsme pro něj nepředstavovali ohrožení. Viděl jsem, jak ho obalila černá mlha, ještě mě probodl svým ostrým pohledem a najednou zmizel.
"Ale…"
Přece jsem nemohl jen tak zabít dvě nevinné dívky. To nebylo možné. Snažil jsem se to Kamielovi říct, ale než jsem se nadechl, padlý anděl opustil náš bezpečný úkryt a vešel suverénně přímo do místnosti k démonům. Bylo již pozdě na nějaký jiný plán. Ozvaly se výkřiky a známky boje. Věděl jsem, že dokud jsou démoni zabaveni bojem, mám možnost se tam připlížit. Rychle jsem se snažil osvobodit čarodějku, ale mříže, které ji držely na stěně, byly zahnuté obrovskou silou a vraženy do zdi. Nebylo možné je odstranit.
"Zab je!"
Viděl jsem, že na Kamiela se vrhlo několik démonů a byla to opravdu strašně nepřehledná situace. Jeho rozkaz však upoutal vlky, kteří mě okamžitě zaregistrovali a vrhli se proti mně. To, že mě rozsápou, bylo jisté. Naštěstí jsem si vzpomněl na Kamielův oblázek a rychle ho vytáhl z kapsy. Pak už stačil jediný pohled na padlého anděla a můj štít z pevného kamene odrazil oba vlky, kteří mě chtěli povalit na zem, aby mě roztrhali. Byl jsem vážně k ničemu. Nedokázal jsem se sám bránit a nedokázal jsem pomoci ani Kamielovi. Vážně jsem si připadal v tomhle boji opravdu maličký. Naštěstí mě má schopnost nevzdávat se vyburcovala opět na nohy. Odrážel jsem tvrdé výpady vlků a doufal jsem, že štít vydrží. Dostal jsem se až k oběma malým dívkám, ale zabít jsem je neměl v úmyslu. Celou dobu nepřestávaly vyvolávat Agrana. I když jsem měl u sebe otcův nůž, přesto bych nedokázal… něco takového udělat. Rychle jsem dívky chytil za spojené ruce a vytáhl je na nohy.
"Tohle není místo pro děti!"
Ale ani to nepomohlo. Byly jako by v transu, ani mě nevnímaly. V té rychlosti jsem nepřišel na jiný způsob, jak jim zabránit ve vyvolání démona. Urval jsem si kus košile a oběma jim ústa pevně převázal. Pak jsem je začal táhnout k východu. Bláhově jsem doufal, že se nám útěk podaří a nebudou muset zemřít.
Ale to, co jsem nepředpokládal bylo, že dívky v tom opravdu nebyly nevinně. Jedné se povedlo kus mé košile nějak sundat. Bohužel jsem měl dost problémů s vlky, kterých jsem se nemohl zbavit a kteří nepřestávali útočit. Po chvíli mě obklíčili úplně a já tak ztratil ústupovou cestu. Pak jsem zaslechl poslední slova vyvolávání. Znělo to skoro líbezně, vábily ho sem, jako sirény, lákaly ho a já už nestihl zasáhnout.
Podlaha tunelu jako by se roztřásla. Některé postranní tunely byly v jeden krátký okamžik zasypány, asi se zřítily. Plameny ze svíček jako by se vymkly kontrole a zbavily naráz celou místnost kyslíku. Vlci, stvoření z podivného černého stínu, se najednou rozpadli a já už nedokázal udržet rovnováhu. Sesunul jsem se i s těmi dívkami na podlahu. Slyšel jsem, jak na mě Kamiel něco křičí. Ale nedokázal jsem rozpoznat co, i když nás dělilo tak tři metry prostoru.
Podařilo se mu ale zabít i druhého démona a třetí se ustrašeně stáhl. Ale jak jsem si vzápětí uvědomil, nebylo to kvůli tomu, že by se bál Kamiela. Celý prostor místnosti se jako by zdeformoval a otevřel se takový podivný průchod. Na chvíli jsem si připadal jako v nějakém sci-fi filmu. Z něj pak vystoupila podivná temnota, bez tvaru či tváře a oblétla kolem místnosti, než ji přilákala andělská krev na mladíkovi, který byl zjevně v bezvědomí. Temnota do něj prostoupila a mladíkovo tělo se začalo vzpírat a bránit. Celé to netrvalo více než pár sekund.
Selhali jsme.
Pouta na mladíkových rukou i nohou praskla a rozsypala se. Jeho první obětí se stal padlý anděl Kamiel, kterého prohodil zdí místnosti až do jiného tunelu. Vypadalo to opravdu škaredě. Kolem krku se mu obtočil černý had a začal Kamiela dusit. Snažil se s ním bojovat a sundat ho, ale marně. Nemohl jsem mu pomoct, moje nohy mě neposlouchaly. Vykřikl jsem a viděl, jak se postava mladíka po mě otočila. Jeho oči byly matně černé - celé! Bylo to děsivé. Chvíli na mě hleděl, než přešel k upoutané čarodějce. Pak už jsem slyšel jen křupnutí a instinktivně zavřel oči. Když jsem je znovu otevřel, hlava mladé čarodějky se kutálela místností přímo ke mně. Stále měla ve tváři vyděšený výraz. Ano, tohle byl Agran. Zbavil se všech, kteří mu stáli v cestě. Druhými na řadě byly dívky, média, která ho vyvolala. Obě jako by v ten samý okamžik dostaly infarkt. Začaly se svíjet v obrovských bolestech a křečích, dokud nevydechly naposledy. Stále mě obě držely za ruku. Nezmohl jsem se na jediné slovo.
Jen jsem otupěle zíral na démona Agrana, který se dále rozhodoval zda ušetří posledního přeživšího z těch, kteří ho vyvolali. Jeden z démonů, který před ním poklekl, se však nehodlal vzdát, dokud úkol nesplní. Viděl jsem, jak spolu promlouvají a démon Agran se rozesmál. Znělo to opravdu zlověstně. Pak démonovi, který před ním klečel, jedním máchnutím ruky urazil hlavu, stejně jako nebohé čarodějce. Myslel jsem, že další bude na řadě Kamiel, ale mýlil jsem se. Jakmile se démon zbavil všech přítomných, já ani Kamiel už jsme pro něj nepředstavovali ohrožení. Viděl jsem, jak ho obalila černá mlha, ještě mě probodl svým ostrým pohledem a najednou zmizel.
Chvíli jsem jen sledoval tu obrovskou spoušť. Strop se začal
drolit a já pochopil, že už není mnoho času, brzo se tunely kanalizace zhroutí
a sesypou. To by znamenalo jistou smrt. Pokoušel jsem se postavit na nohy, ale
sotva jsem se zmohl vytáhnout své tělo na kolena. Všude byl prach a trosky,
špatně se dýchalo. Dokázal jsem však přelézt trosky a dostat se až ke
Kamielovi. Musel jsem minout několik těl. Tolik lidí dnes přišlo zbytečně o
život. Nedokázali jsme zabránit vyvolání démona.
Povedlo se mi najít Kamiela a odházet z něj kusy betonových skruží. Ležel tam jen tak a nejevil žádné známky života.
Povedlo se mi najít Kamiela a odházet z něj kusy betonových skruží. Ležel tam jen tak a nejevil žádné známky života.
"Ne… ty ne, ty nesmíš umřít. Kamieli…"
Naštěstí se mé obavy nevyplnily. Kamiel se po chvíli
rozkašlal a snažil se pohnout. Neměl jsem tušení jaká má zranění, či jestli
jsou pro anděla vážná. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval.
"Je pryč… zmizel. Všechny zabil a pak si jen tak prostě zmizel."
Kamiel si povzdechl. Byl tohle snad konec? Prohráli jsme nyní opravdu? Svět lidí bude zničen? Neznal jsem odpovědi na tyto otázky. Ten, kterého jsme měli zastavit, byl volný.
S mou pomocí se Kamielovi povedlo se postavit. Kolem krku měl stále stopy po škrcení a jeho bok byl celý odřený. Zdál se však v pořádku. Naštěstí na něj démon dál neútočil, myslel si, že Kamiela zabil. I já si to na ten krátký okamžik myslel.
"Musíme pryč, brzo to celé spadne."
Podpíral jsem padlého anděla a snažil se ho vyvést z tunelů. Příliš nápomocný mi v tom nebyl. Často zakopával a kulhal na jednu nohu. Navíc bylo několik tunelů zasypaných a já se tak po několika metrech ocitl ve slepé uličce. Slyšel jsem vodu, burácela a šuměla. Ten zvuk byl stále blíž. A já pochopil. Zřícení tunelů nebyl náš jediný problém. Pokud se protrhla odvodní kanalizace, dřív se utopíme. To nebyla příliš dobrá vyhlídka.
"Světlo…sleduj ho."
"Jaké světlo? Kamieli?"
Pomyslel jsem si v tu chvíli, že Kamiel dostal ránu do hlavy a blouzní. Ale pak na konci tunelu zablýsklo světlo a hnalo se rychle k nám. Polekaně jsem ucouvl. Svítilo to jako… nějaká malá hvězda, kterou bych však dokázal sevřít do dlaně. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Kamielovo světlo bylo modré… čí bylo tedy tohle? Ale pokud jsem ho měl sledovat, asi k tomu byl důvod. Vydal jsem se tedy pomalu přímo za světlem. Letělo pomaleji, jako kdyby se přizpůsobovalo naší pozvolné chůzi.
"Je pryč… zmizel. Všechny zabil a pak si jen tak prostě zmizel."
Kamiel si povzdechl. Byl tohle snad konec? Prohráli jsme nyní opravdu? Svět lidí bude zničen? Neznal jsem odpovědi na tyto otázky. Ten, kterého jsme měli zastavit, byl volný.
S mou pomocí se Kamielovi povedlo se postavit. Kolem krku měl stále stopy po škrcení a jeho bok byl celý odřený. Zdál se však v pořádku. Naštěstí na něj démon dál neútočil, myslel si, že Kamiela zabil. I já si to na ten krátký okamžik myslel.
"Musíme pryč, brzo to celé spadne."
Podpíral jsem padlého anděla a snažil se ho vyvést z tunelů. Příliš nápomocný mi v tom nebyl. Často zakopával a kulhal na jednu nohu. Navíc bylo několik tunelů zasypaných a já se tak po několika metrech ocitl ve slepé uličce. Slyšel jsem vodu, burácela a šuměla. Ten zvuk byl stále blíž. A já pochopil. Zřícení tunelů nebyl náš jediný problém. Pokud se protrhla odvodní kanalizace, dřív se utopíme. To nebyla příliš dobrá vyhlídka.
"Světlo…sleduj ho."
"Jaké světlo? Kamieli?"
Pomyslel jsem si v tu chvíli, že Kamiel dostal ránu do hlavy a blouzní. Ale pak na konci tunelu zablýsklo světlo a hnalo se rychle k nám. Polekaně jsem ucouvl. Svítilo to jako… nějaká malá hvězda, kterou bych však dokázal sevřít do dlaně. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Kamielovo světlo bylo modré… čí bylo tedy tohle? Ale pokud jsem ho měl sledovat, asi k tomu byl důvod. Vydal jsem se tedy pomalu přímo za světlem. Letělo pomaleji, jako kdyby se přizpůsobovalo naší pozvolné chůzi.
Po chvíli jsem ucítil první závan čerstvého vzduchu a měl
jsem jistotu, že to světlo, ať je to cokoliv, nás vyvádí z tohoto smrtelného
bludiště.
Když jsme se konečně ocitli venku, mohli jsme si oba vydechnout. Kamiel se však z nějakého důvodu celý napjal a rozevřel svá křídla.
"Je tu."
"Kdo je tu?"
Parkem k nám přicházelo několik mladých, velmi krásných mužů. V jejich čele šel nám známý Mihiel. Zdálo se, že opravdu splnil naše přání a přivedl pomoct z nebe. Ale bylo již pozdě.
Celá skupinka se zastavila kousek od nás. Tupě jsem civěl z jedné dokonalé tváře, olemované světlými či bílými vlasy, na druhou. Mihiel byl ještě dítětem, ale tito andělé už byli plně dospělí. Přesto se však ani jedna z tváří nevyrovnala té Kamielově. Jejich oči byly chladné a skoro nepřítomné. Pak se celá svita asi pěti andělů mírně rozestoupila a do popředí vyšel chlapec, vypadající tak na sedmnáct let. Dlouhé vlasy barvy lnu. Na rozdíl od ostatních se mile usmíval a světlo, které nás vyvedlo, mu přistálo v dlani. Jako by s ním přišla i úleva, jak duše, tak těla.
"Rád tě zase vidím, Kamieli."
Všiml jsem si, jak se Kamiel snaží držet zpříma a dokonce mít na tváři neutrální výraz, i když nejspíše trpěl bolestí.
"Vítej… Michaeli."
Málem mi spadla čelist na zem. Tohle že byl archanděl Michael? Tomu se mi nechtělo věřit. Představoval bych si ho… staršího? Ale pak jsem si vzpomněl na kresby v Solomonově knize, také tam byl znázorňován jako chlapec.
Pozorně si mě prohlédl a já si najednou připadal před ním jako nahý. Dokonce jsem měl potřebu se nějak zakrýt. Ale byla to jen iluze.
"Nevypadáš dobře…"
"Jdeš pozdě."
Archanděl Michael se rozesmál a ostatní andělé zpozorněli, připraveni k útoku. Nejspíš se jim nezamlouval tón, s jakým s Michaelem Kamiel jednal.
"Nezoufejte, nic není ztraceno, ještě je naděje. Bojovali jste dobře, se ctí. Ale tento boj vám již nepatří."
Při svých slovech došel až těsně ke Kamielovi a natáhl k němu ruku. Pak jako by kouzlem všechny jeho rány a odřeniny zmizely, tak jako později i ty mé.
Když jsme se konečně ocitli venku, mohli jsme si oba vydechnout. Kamiel se však z nějakého důvodu celý napjal a rozevřel svá křídla.
"Je tu."
"Kdo je tu?"
Parkem k nám přicházelo několik mladých, velmi krásných mužů. V jejich čele šel nám známý Mihiel. Zdálo se, že opravdu splnil naše přání a přivedl pomoct z nebe. Ale bylo již pozdě.
Celá skupinka se zastavila kousek od nás. Tupě jsem civěl z jedné dokonalé tváře, olemované světlými či bílými vlasy, na druhou. Mihiel byl ještě dítětem, ale tito andělé už byli plně dospělí. Přesto se však ani jedna z tváří nevyrovnala té Kamielově. Jejich oči byly chladné a skoro nepřítomné. Pak se celá svita asi pěti andělů mírně rozestoupila a do popředí vyšel chlapec, vypadající tak na sedmnáct let. Dlouhé vlasy barvy lnu. Na rozdíl od ostatních se mile usmíval a světlo, které nás vyvedlo, mu přistálo v dlani. Jako by s ním přišla i úleva, jak duše, tak těla.
"Rád tě zase vidím, Kamieli."
Všiml jsem si, jak se Kamiel snaží držet zpříma a dokonce mít na tváři neutrální výraz, i když nejspíše trpěl bolestí.
"Vítej… Michaeli."
Málem mi spadla čelist na zem. Tohle že byl archanděl Michael? Tomu se mi nechtělo věřit. Představoval bych si ho… staršího? Ale pak jsem si vzpomněl na kresby v Solomonově knize, také tam byl znázorňován jako chlapec.
Pozorně si mě prohlédl a já si najednou připadal před ním jako nahý. Dokonce jsem měl potřebu se nějak zakrýt. Ale byla to jen iluze.
"Nevypadáš dobře…"
"Jdeš pozdě."
Archanděl Michael se rozesmál a ostatní andělé zpozorněli, připraveni k útoku. Nejspíš se jim nezamlouval tón, s jakým s Michaelem Kamiel jednal.
"Nezoufejte, nic není ztraceno, ještě je naděje. Bojovali jste dobře, se ctí. Ale tento boj vám již nepatří."
Při svých slovech došel až těsně ke Kamielovi a natáhl k němu ruku. Pak jako by kouzlem všechny jeho rány a odřeniny zmizely, tak jako později i ty mé.
Žádné komentáře:
Okomentovat