Kapitola 18

Hleděl jsem z Michaelovi tváře na tu Kamielovu. Jen tak tam tiše stáli, ale mlčeli. Přesto jsem měl pocit, že spolu nějakým způsobem komunikují. Bylo to hodně zvláštní. Usmál jsem se na Mihiela a on mi úsměv oplatil, ale okamžitě svůj úsměv schoval za chladnou masku, aby si ho nevšimli ostatní andělé.
"Zastavíme démona, který již napáchal mnoho škod. Vraťte se zpět do svých domovů, vše bude v pořádku."
"Na to už je trochu pozdě. Ty víš, co chce ten démon povolat na tento svět. Víš, kde leží brána duší."
Michael se však jen dobrosrdečně pousmál a zamířil ke své svitě.
"Mnoho se změní příteli."
"Nepřišli jste ho zastavit, že ne?"
"Jednáme jen podle přání našeho otce."

"Nech si těch keců Michaeli, tomuhle jsem věřil před mnoha staletími, teď už ne."
Kamiel se zdál čím dál více rozhořčený a já nechápal co se děje, o čem to mluví? Jak to že to nepřišli zastavit? Proč tu tedy jsou? Proč zemřelo tolik nevinných, proč zemřeli i ti andělé? Michaelova svita však byla stále v pozoru a nejméně jeden z andělů svíral svůj meč, aby mohl kdykoliv zasáhnout.
"Udělali jsme mnoho chyb Kamieli. Ty to víš. Zklamali jsme svět, když jsme nedokázali posoudit dobro a zlo. Gabriel není vinen, jeho třináctá legie jen činila co považovala za správné."
"Vraždila nevinné, nepohodlné, příliš silné, či ty, jejichž krev byla smíšená. To mi nepřijde jako správné."
"Máš pravdu. Třináctá legie byla rozpuštěna po tom co… jsi se stal padlým, příteli. Nikdy jsem tě neměl… posílat na takovou misi. Ty jsi byl nejspravedlivější z nás, nebyl jsi ovlivněn. Věřím, že jsi jednal podle svého přesvědčení, když jsi bránil tu nenarozenou sílu."
"Každý má právo si vybrat sám, zda se stane dobrým či zlým. Andělé by o tomto neměli rozhodovat, neměli by soudit!"
"Proto se rada archandělů usnesla. Tolik chyb Kamieli, tolik krve je na našich rukou. Nedá se to vrátit zpět, nedá se to snést. Rozhodli jsme se, že na pomyslný jazýček vah dobra a zla musí vstoupit někdo jiný. Někdo, kdo není ani dobrým, ani zlým. Někdo kdo by tento svět ochránil i před námi. Ten, který bude měřit stejným metrem všechny rasy a všechny bytosti na světě."

"ANAEL…."

"Vše muselo být předurčeno, i tento osud. Proto jsi ho chránil, aby dnes mohl povstat."
"Věděli jste o tom celou dobu…. Co se démoni snaží udělat."
Zahlédl jsem jak Kamiel sevřel své pěsti, nyní jsem již chápal. Celá naše honba za zastavením démonů byla zbytečná. Pokud to nebe vědělo a nezasáhlo, pokud to schválili… Obětovali i několik andělů, aby démony nechali otevřít Bránu duší. Sami totiž nemohli. Nechali špinavou práci na démonech. To pokrytectví mě až zaráželo. Tahle zrada od samotných nebes mě pálila na hrudi. Nyní jsem chápal, že andělé nejsou ztělesněním dobra. Už jsem dokázal pochopit Kamielovu nenávist. Tohle byl tedy konec naší cesty?
Michaelovi smutné oči se však upřely přímo na mě, jako kdyby mi dokázal číst myšlenky. Snažil jsem se odvrátit zrak, ale nedokázal jsem se ani pohnout.
"S tímhle se nesmířím. Zastavím ho… i kdybych u toho měl zemřít."
Michaelova svita andělů pojednou tasila meče. Bylo jich příliš mnoho. Chtěl jsem vykřiknout, ať přestanou, něco udělat, ale cítil jsem jen strach. Věděl jsem, že jestli tady dnes dojde k boji, další andělská krev bude prolita.
Pak jsem v tom nastálém zmatku zahlédl ostré zlaté světlo, před kterým jsem musel zavřít oči. Chlapec? Kdo je to? Delší blonďaté vlasy, milý a přívětivý úsměv, natahoval ke mně ruku a já toužil se ji dotknout. Nějaká iluze? Stačilo jen natáhnout ruku, přesto tu byla síla, která mi v tom tolik bránila.
"Kdo jsi? Co…co chceš"?
"Zastav to…už nesmí, být prolita andělská krev."
Za mladým chlapcem jsem zahlédl velký obrys postavy. Mohutná postava s křídly, pak mi chlapec do ruky vtiskl velké šedé pírko.

Prudce jsem otevřel oči, jako by uběhlo několik minut, přesto jsem viděl, jak andělé znovu tasí meče a připravují se k útoku na Kamiela. Tohle už jsem přeci viděl, stalo se to před chvílí. Otevřel jsem svou křečovitě sevřenou dlaň, něco mě v ní lechtalo. Velké šedé pírko, které zlatě zářilo.
Nevěděl jsem co to dělám. Odtrhl jsem se od Kamiela a rychle skočil mezi obě skupiny. Pět andělů proti Kamielovi, to by nebyl fér boj. I když jsem věděl jak je Kamiel silný, proti tolika andělům neměl šanci. Nechtěl jsem jeho smrt, nechtěl jsem, aby tekla krev. Ten chlapec měl pravdu. Nenechám je se tu povraždit.
Všechny mé jednání překvapilo. I Michael se zdál být překvapen.
"Nezemřelo snad již dost nevinných? Nezemřelo již dost andělů? K čemu byla jejich smrt? Tak k čemu?!"
Šedé pírko se vzneslo z mé dlaně a jako předzvěst uklidnění obou stran začalo poletovat kolem mě. Michael okamžitě zvedl ruku a jeho svita meče opět vrátila do jílců. I oni sledovali to šedé pírko, tak jako Kamiel. To ticho, co následovalo, bylo mučivé. Přesto jsem se nechtěl hnout z místa a rozhodl se svým tělem i životem učinit zábranu mezi smrtí dalších andělů. Proč jsem tohle dělal? Proč jsem cítil, že musím? Kde se ve mně brala ta odvaha plést se do věcí andělů? Ten úsměv toho chlapce, jako by mi dodával sílu, jako by mě postrčil.
Šedé pírko přistálo Michaelovi na dlani, ten ho posvátně sevřel, jako by si chtěl připomenout starou vzpomínku.
"Vím že nemám právo žádat tě Kamieli o to, abys ses vzdal svého boje, dobrá tedy. Poleť se mnou příteli, dnešního večera naposledy. Naposledy, co musí andělé zasahovat do běhu času a osudu lidského světa."

--------------------------------------------------------------------------------

Zůstal jsem stát v opuštěném parku. Jak se Michaelova svita zjevila, přesně tak i odletěla. Zvedli se na nebe jako jeden a jejich bělostná křídla na chvíli zastínila hvězdy i temnou noc bez svitu měsíce. Věděl jsem, že s nimi nemůžu, v jejich boji nebylo místo pro lidi. Ať už je tam čekalo cokoliv, k Bráně duší jsem ho následovat nemohl, to by pro mě znamenalo smrt. Dřív než i Kamiel otevřel svá křídla, zahleděl se na mě. Nechtěl jsem, aby tohle bylo loučení. Já přeci věděl, že se vrátí. Proč jsem tedy cítil takový strach?
Chvíli jsem hleděl na prázdné nebe, měsíc konečně vylezl zpoza mraků, teprve poté jsem se vydal zpět ke kostelu Archandělské spravedlnosti.

Otec Pilas mě přivítal s horkou kuřecí polévkou a teplou dekou, do které jsem se zachumlal. Poté jsem musel vypovědět vše, co se stalo, otci i Sagemu. Oba je hodně zarmoutila zpráva o našem neúspěchu, o tom, co se stalo v kanálech. Ale příchod andělů je překvapil, tak jako mě. Doufal jsem však, že ten zpropadený démon dostane co si zaslouží.
"Anael… tak se jmenuje ta bytost. Syn Sindel a Baltazara."
"Dostal andělské jméno? Dosud o něm nebylo nic více známo. Musím to zanést do mé kroniky."
"Chtějí, aby ho ten démon osvobodil. Nedává mi to smysl."
"Dokud je s nima Cam tak na ně dohlédne, jen klid."
Sagova víra v Kamiela byla tak lehce nakažlivá. I já jsem věřil, že i když je Kamiel padlým andělem, dokáže stále vidět spravedlnost a nedovolí nic, co by ohrozilo lidstvo. Stále se mi v mysli vybavoval i ten chlapec se šedým pírkem. Ten jeho úsměv, ty přívětivé oči.
"Otče Pilasi? Ten prorok vaší víry, ten Solomon, řekl jste, že zemřel v mladém věku. Je nějaký jeho popis či kresba?"
Nejspíš má otázka kněze překvapila. Když jsem jim líčil to, co se stalo, mé podivné halucinace jsem raději vynechal. Otec Pilas chvíli prolistovával Solomonovu knihu, než se pousmál a donesl ji až ke mě. Až tehdy jsem pochopil. Na portrétu byl stejný obličej, který se mi zjevil před necelými dvěma hodinami. Portrén, který nakreslil jeden z mnichů. Prorok andělů... nejspíš by bez jeho zásahu setkání Michaelovi svity a Kamiela dopadlo tragicky.
"Není mrtvý… určitě není."
Otec Pilas na mě tázavě pohlédl a já se jen pousmál. Byl jsem si naprosto jistý.

Čekal jsem dlouho. Ručičky na starožitných hodinách nad dveřmi do sakristie však jako by se zastavily. I když jsem je pohledem popoháněl. Čekal jsem na něj, i když jsem netušil, kdy se vrátí. Jak moc se svět změní? Ale další tři hodiny nic. Tichá klidná noc, jako kterákoliv jiná. Pomalu jsem začal usínat jak mě námaha a starost z prožitků uvrhaly do krajiny snů. Stačil jsem však sotva zavřít oči, když se pode mnou lavice zatřásla. Když jsem však oči otevřel, zahlédl jsem, že se netřese jen lavice, ale celý kostel. Otes Pilas se držel jednoho ze sloupů, ale zemětřesení stále sílilo. Rychle jsem vyskočil na nohy a vyběhl z kostela. Ale otřesy a výpadky elektřiny se objevovaly po celé ulici. Takže to bylo v celém městě? Najednou všechna světla zhasla, celé město se ponořilo do tmy. Neuměl jsem si představit New York takhle potemnělý. Bylo to děsivé. Stejné zemětřesení se stalo v roce 2013, tehdy jak otec Pilas tvrdil, to bylo kvůli otevření Brány do podsvětí. Nyní se to opakovalo, opět byla otevřena Angel Gate. A Kamiel tam někde byl…tam v té temnotě…

--------------------------------------------------------------

O tři dny později

Stále jsem doufal, i když uběhly už tři dny. Kamiel se nevracel. Nevěřil jsem, že je mrtvý. Stále jsem bloumal po kostelu Archandělské spravedlnosti a snažil jsem se přesvědčit, že se vrátí. Odmítal jsem jeden hovor za druhým, můj redaktor si ze mě snad vyrval všechny vlasy. Článek o Pitvaři již neměl smysl, nedokázal jsem psát lži a pravdu nebylo možné zveřejnit. Při každém vrznutí dveří jsem nadskočil s touhou ho v nich spatřit. Otec Pilas mě zatím ubytoval ve svém domě, protože jsem se nechtěl vracet do svého prázdného bytu. Nedokázal bych odejít, ne teď.
Už od rána jsem sledoval malou televizi v otcově kuchyni. Neustále omílali výpadek elektřiny, který byl největší v historii Ameriky i několik přírodních katastrov, co se prohnaly za tři dny světem. Mnoho států se na několik hodin ocitlo bez elektřiny, teplé vody.
Byl jsem jeden z mála lidí na tomto světě, který opravdu věděl co se děje, jeden z mála, který se setkal s bytostmi z legend a pohádek.
Můj strach o Kamiela se však rozehnal jako mávnutím kouzelného proutku. Nevím co mě donutilo vstát a vyjít zadními dveřmi do zahrady. Koruny ovocných stromů se prohýbaly, zvedal se silný vítr. Pak nebe zastínil černý stín. Nebyl to mrak, pohybovalo se to příliš rychle. Jakmile jsem zahlédl obrysy křídel, po tváři se mi rozlil úsměv.
"Kamieli!"
Přistál těsně vedle mě, musel jsem dokonce uhnout jednomu jeho křídlu, aby mi s ním neurazil hlavu. Stačil mi jeden pohled do jeho očí a pár kroků, abych ho mohl pevně obejmout. Abych vyjádřil to, co bych slovy nedokázal popsat. Svou lásku a strach. Neptal jsem se, co se stalo, nyní na to nebyla vhodná doba. Cítil jsem však, že je v pořádku. Jeho černá křídla mě objala jako neprostupná zeď. Jako kdyby nás tím chtěl na chvíli schovat před světem.
Natiskl si mě tak těsněji ke svému tělu. Byl to jen okamžik, než se sklonil k mým rtům, aby mě ubezpečil, že je už zpátky. Ten polibek se z letmého dotyku rtů po pár sekundách změnil ve vášnivější projev vzájemných citů. Cítil jsem jak jeho srdce velmi rychle bije.

"Už je konec?"
"Ne, tohle byl jen začátek těžkých časů. Andělé odešli, navždy."
Zvedl jsem k němu překvapený pohled. V jeho očích se zračilo mnoho změn. A já tušil, že to co nemělo být nikdy probuzeno, vypustili na lidský svět. Napůl anděla, napůl démona, stvoření, jež vzniklo těmito sílami. Jaký bude jeho osud? Vybere si dobro či zlo? Nebo se stane nestranným? Jak to ovlivní životy lidí a náš svět?
Tolik otázek, na které jsem zatím neznal odpovědi, přesto se mi svět zdál stále stejný.
Jediné čím jsem si byl však jist, byl fakt, že touto cestou, ať bude jakákoliv, budu kráčet s Kamielem. Nemohl jsem se již vrátit do svého světa. Nyní bylo mé místo po Kamielovu boku. I když jsem nevěděl proč ani zda zvládnu jít stejnou cestou. Netušil jsem, zda tenhle podivný vztah s andělem bude možný, či jak se vyvine. Chtěl jsem ale věřit v naší budoucnost, v ten cit, který se mezi námi i přes vše zlé vytvořil.
Možná to byl osud, možná jsme se měli potkat. Vše bude ještě těžké a pro mě stále nové. Ale já jsem se toho chtěl účastnit. Nebyl jsem člověk, který by jen seděl s rukama v klíně. Ne po tom všem, co jsem zažil a co jsem viděl.
Nyní jsem byl i já součástí příběhu a padlém andělovi Kamielovi, který jen chrání spravedlnost a nás, lidstvo.

Ale i tak vždy zůstanu jen člověk, který se snaží dosáhnout na křídla anděla.

THE END