Kapitola 1

"Půjdeme přes Reve- nskar"
Ticho zavládlo toho rána, sotva se na východě objevily první paprsky slunce. Oba dva přátelé velitele stráží ze Stříbrného města zůstali zaraženě stát. Neměli mnoho času, nebezpečí bylo blízko. Museli však toho rána zastavit a nechat raněné, ženy a děti odpočinout. Šli už celý den a celou noc, aby dokázali poslední přeživší, z vesnice Javorových listů, zachránit. Bohužel však přišli příliš pozdě. Když dorazili na to místo, viděli jen smrt, krev a plameny. Skřeti většinu mladých elfů, žijících ve vesnici, pobili. Jen pár jich přežilo a stačilo se ukrýt v podzemních tunelech. Kapitán stráží ze Stříbrného města, Levander, byl zdrcen takovou ztrátou i svým pozdním příchodem. Za ten den i noc ztratil mnoho svých elfích bratrů, kteří se snažili chránit malý hlouček 40 přeživších a dopravit je do bezpečí, za brány věhlasného města elfů.
Skřetů bylo ale mnoho, příliš mnoho.
"To je šílenství, bratře, to přece nemůžeš myslet vážně. Reve-nskar je prokletý les, nemůžeš ním projít. Každý, kdo do něj vstoupil, navždy zmizel. Nikdo se z něj nevrátil. Elfové nevstoupili do prokletého lesa po mnoho stovek let."

Tohle všechno ale velitel stráží věděl. Byl si však jist, že se jeho mladší bratr mýlí. Jeden elf do tohoto lesa před lety vstoupil a vyšel z něj živ. Sám Levander. Jako malé dítě si často hrával a prozkoumával oblast daleko od města. Tento kraj byl vždy bezpečný. Ale překvapila ho noc a nestihl se vrátit za hradby. Vlci ucítili jeho stopu, a tak byl z lovce najednou kořistí. Utíkal o překot, ale vlci ho hnali přímo k lesu. Nic jiného mu nezbývalo, neměl se kde skrýt na pusté planině. Vběhl tedy do lesa, aniž by dbal na rizika a pověry. Vlci ho ale dále nepronásledovali. Ano, i tato děsivá stvoření se bála překročit práh Reve-nskaru. Malý Levander, kterému bylo sotva deset let, se však ztratil v temnotě. Obklopen kořeny stromů a popínavými rostlinami, které ho chtěly udusit. Věděl, že tam té noci zemře. Ale ve tmě najednou zahlédl světlo. Dvě malá zlatá světélka, která se na něj upírala. Chvíli mu trvalo než zjistil, že jsou to oči. Ale čí? Jaké bytosti mohou žít na takovém místě? Pamatoval si jen obrys té postavy. Malý chlapec, ne o moc starší než byl tenkrát Levander. Podobal se elfovi, avšak jeho pokožka byla tmavá, skoro šedočerná a vlasy bílé jako nejčistší sníh. Pak malý elf ztratil vědomí. Možná leknutím, děsem, či únavou, kdo ví. Pamatoval si jen to příjemné teplo a pak se probudil na kraji lesa. Vlci byli pryč. Přežil děsivou noc v prokletém lese. Za svítání se vrátil do města. A vyprávěl každému, co právě prožil. I o té bytosti, kterou v Reve-nskar zahlédl. Nikdo mu však nevěřil. Nebo spíše nechtěli poslouchat. Byl všem jen pro smích, syn mocného válečníka, který si vymýšlí pohádky.
Sám zapochyboval, co tehdy v noci v tom lese viděl a dál už o události nikdy nemluvil, jelikož mu to jeho otec zakázal.
"Nemáme jinou možnost, Selesi. Musíme to riskovat a zkusit projít tím lesem."
"Můj pane, se vší úctou, váš bratr má pravdu. To je zhola nemožné. Když se vydáme po Daidalově stezce, budeme ve Stříbrném městě za dva dny."
I jeho nejvěrnější muž a zástupce velitele Liason pochyboval o jeho rozhodnutí. Ale Levander se na něj nemohl zlobit. Chápal jejich strach z lesa před nimi. Po staletí to bylo místo zapovězené, děsivé, které se muselo obcházet. Ale dnes stáli všichni tři elfové na prahu těžkého rozhodnutí.
"Podívej se na ně, Liasone. Jsou znaveni prožitky z Javorové vesnice. Slyšeli ten masakr a přežili. Jsou unaveni z pochodu a většina neodrostla ani z chlapeckých opánků. Jsou to ženy, děti a zranění. Dobře víš, příteli, že dva další dny nezvládnou. A i kdyby ano, jsme příliš pomalí a skřetové naopak rychlí. Přišli jsme v boji o příliš mnoho mužů. Nedokážeme těch čtyřicet ochránit. Skřetové nás na Daidalově stezce doženou a zemřeme tam všichni. Nemáme se ani kde ukrýt nebo opevnit, kolem stezky je jen širá planina a kopce. Když však půjdeme přes Reve-nskar, budeme ve Stříbrném městě již zítřejšího rána."

Jak Levanderův bratr Seles, tak i jeho dobrý přítel Liason museli uznat, že má jejich velitel pravdu. Ta cesta po stezce... možná by ji zvládli, se čtyřiceti pohyblivými muži, či kdyby měli alespoň více koní nebo povozů. Ale většina žen a dětí šla pěšky: Byli opravdu hladoví a unavení, vysílení ze všeho. V jejich očích se zračila v posledních hodinách jen smrt a to oba muže děsilo. Nebyli schopni sami přemoci tak obrovskou hordu skřetů, která neměla v minulosti nikdy obdoby. Skřeti se sice na území objevovali, ale převážně v malých skupinkách.
Minulé dny a noci ale viděli něco děsivějšího než byl prokletý les. Obrovské tlupy skřetů se poskládaly do něčeho, co připomínalo armádu a vyrazili jako jeden proti všem elfským obydlím. Už padly vesnice na východě a skřeti postupovali stále dál do území elfů. Ale proč? Jak? Musel být někdo nebo něco, co je ponouklo k takovému jednání. Něco nebo někdo, kdo jim velel a kdo je organizoval. To bylo opravdu poprvé za celá staletí, co byli skřeti opravdovou, velkou hrozbou pro elfy.
Levander položil oběma mužům ruku na rameno. Sám by nemohl rozhodnout o osudu všech. Potřeboval jejich důvěru, aby ho podpořili v jeho rozhodnutí. Jeho pohled byl tvrdý a plný odhodlání nenechat zemřít už ani jediného elfa. Dopravit všechny do bezpečí svého města.
"Do Reve-nskar se bojí vstoupit i skřeti. Nebudou nás pronásledoval až do hlubin temnoty. Na to jsou příliš zbabělí."
"Pokud se tam bojí skřeti, musí k tomu mít nějaký důvod..."
Mladý Seles, který se pod svým starším bratrem teprve učil umění ochrany a boje se musel rozesmát. Měl rád bláznivé plány. I když nečekal, že takový vzejde právě od jeho bratra Levandera, který vždy dbal na správné postupy.
"Dáme jim ještě deset minut, pak vyrazíme."

Levander, dlouhá staletí elfského života, občas hleděl do dáli, na koruny tmavých stromu prokletého lesa. Kolikrát si jen přehrával tu událost tajně v mysli? Kolikrát se ptal sebe co tam vlastně viděl? Mohl to být skřet? Ale na něj to bylo moc vysoké a štíhlé. Ty zářící oči ve tmě... možná to ho v mládí dráždilo. Ta myšlenka, že v tom lese opravdu něco žije. Hledal informace o podobných tvorech, co by odpovídali popisu, u svého učitele zvěrovědy, ale nenašel nic, co by se byť jen vzdáleně podobalo té vzpomínce. Bylo i možné, že si to celé vybájil. Ale jak by se potom dostal ze sevření popínavých rostlin zpět na kraj lesa, když neznal cestu? Co se s ním dělo celou tu noc, kterou si nepamatoval? Dlouhá léta se mučil těmito otázkami než zapomněl. Dnešního rána, když stál u Reve-nskar, znovu se mu vše vybavilo. I přesto tuto trasu nevolil kvůli odpovědím na své otázky, nýbrž pro záchranu konvoje 40 elfů.
Všichni elfové v kraji ale znali prokletý les, a tak nevypadali moc důvěřivě, když je do něj Levander nahnal. Báli se toho, co tam je, nebo toho, co by tam být mohlo. Důvěřovali však veliteli stráží natolik, aby se vydali do temnoty. Neměli jinou možnost. Představa toho, že je skřeti zmrzačí, umučí a pak možná zabijí, nebyla lákavější než smrt v prokletém lese.
Louče zaplály a skupinka se vydala na dlouhý pochod. Levander je vedl, jeho bratr byl někde uprostřed skupinky a Liason jim zkušeně kryl záda vzadu. Slyšeli skřetí roh, brzy poté, co vstoupili do lesa. Slyšeli i skřetí výkřiky, které mrazily v zádech. Les jako by však utichl a skupinka se s hrůzou zastavila.
"Dál, musíme dál!"
Skřeti dlouho váhali. Sami by jistě do lesa nevkročili, ale příkaz zněl jasně, zabít všechny elfy, kteří byli svědky jejich řádění. Zabít? Ne, mohli si s nimi dělat i jiné věci, jaké zrovna chtěli. Elfské ženy a jejich maso bylo tak chutné.

Les byl hustý, ale nikde ani stopa po nějakém zvířeti. I obyčejná tráva tady řezala jako ostří meče, šlahouny popínavých rostlin jako by je sledovaly na každém kroku. A stromy, které snad zažily ještě samotného prvního elfa, se ohýbaly ve větru. Vypadalo to jako kdyby se les sám uzavíral a polykal procházející skupinku. Levander slyšel z dáli duté rány, jak se skřeti snažili prosekat hustým porostem. Dál však již nešlo jít. Před nimi ležela jakási bažina a jejich nohy se propadaly hluboko do smrdutého bahna. Tohle že měl být konec jejich cesty? S tím se Levander nehodlal smířit. Snažil se nalézt jinou cestu lesem, ale stále narážel na neprostupné oblasti. Brzy měl stehna ošklivě dořezaná od vysoké ostré trávy. Ale bolest jako by ani nevnímal.
Zahlédl totiž mezi stromy něco ostře bílého. Bylo to však příliš rychlé. I přesto si byl Levander jist, že v lese žije ještě něco...něco, co nevypadalo jako zvíře. Pak se ozval pískot, až jim uši zaléhaly. Byl to nesnesitelný zvuk. Po něm jako by slyšel nějaký nástroj podobný rohu. Svolávání? Ne, tohle bylo oznámení vetřelců, nebezpečí. Podobný tón používali i elfové a skřeti. Jen lidé měli trochu jiný.
"Selesi, Liasone, držte formaci, zraněné a ženy s dětmi do středu."
Na tak malém prostoru všichni zbylí elfové dokázali vytvořit jakousi improvizovanou formaci. Pak už zbývalo jen čekat.
Šustění trávy bylo sotva postřehnutelné, ale i přesto ani jeden z elfských bojovníků nezaznamenal to rychlé obklíčení. Jen Levander stihl tasit meč. Tohle nebyli skřeti, ti jsou hluční. Tohle bylo něco tichého, ukrývajícího se v lese. Než však stačil velitel stráží křiknout na své přátele, bylo již pozdě. Na krku ucítil chladivou čepel meče, který měl ve svém středu podivné znaky po celé délce. Nikdy nic podobného neviděl. Cítil za sebou přítomnost někoho. A jasně poznal, že ať za ním stojí kdokoliv, je tak o půl hlavy vyšší, což ho děsilo. Sám Levander byl považován za vysokého, dobře stavěného elfa, nebyl tak hubený a postavu zdědil po otci, velkém válečníkovi. Proto ve výzbroji vypadal majestátně. Viděl i tu ruku, jež svírala meč. Tmavě šedá kůže, dlouhé prsty a velmi pevný úchop. Levander se nemohl ani nadechnout, jak mu bytost za ním tlačila čepel ke krku. Všiml si, že i ostatní jeho přátelé jsou na tom podobně. A konečně spatřil ty bytosti. Jedna držela jeho bratra stejným způsobem pod krkem. Ale Seles se snažil ještě bránit, proto dostal ránu rukojetí meče, až se jeho tělo svezlo k zemi. Hlupák jeden nepoučitelný.
Bílé krátké vlasy, postava štíhlá, ale pevná, jako u elfů, nejspíš byli hodně hbití a rychlý. Silné paže i stehna a tmavá kůže. Ať ta bytost byla cokoliv, podobala se pohádkám o temných elfech. Těm, které Levandr slýchával jako malý chlapec. Nikdy však ani za mák nevěřil, že něco takového jako temný elf může existovat.
"Dost... nejsme vaši nepřátelé, přišli jsme v míru. Hledáme jen útočiště a průchod lesem."

Dlouhou dobu zůstala Levanderova prosba bez odezvy. Cítil dech toho za sebou. Ale nemohl otočit ani hlavou, aby ho blíže spatřil. Viděl však, jak ostatní temné bytosti na ně hledí, jako by čekali další příkazy. Je snad ten, co drží meč u jeho krku jejich velitelem. Stačil jen pokyn několika prstů. Selesovo tělo bylo zvednuto ze země, pak si ho jedna z bytostí přehodila lehce přes rameno, jako kdyby nic nevážil.
"Vstoupili jste na posvátné místo a navíc jste sem přivedli i skřety, vaše mysl je hloupá!"
Hlas byl hluboký, přesto však klidný. Jen ten kousavý tón jasně veliteli stráží napovídal, že vstoupili na území těchto bytostí neoprávněně. Měli tedy důvod se zlobit.
"Jsem velitel stráží Stříbrného města, Levander. Neměli jsme jinou možnost než zkusit projít vaším lesem. Jsme pronásledováni a tito elfové jsou neviní, jen se je snažím dostat do bezpečí. Doufal jsem, že skřeti nepůjdou do prokletého lesa za námi."
"Jste tedy mizerný velitel, váš předpoklad byl naprosto mylný."
To už Levandera opravdu rozzlobilo. Snažil se zachovávat klidnou hlavu, ale jednu věc opravdu nesnášel a to když se k němu někdo nechoval s úctou.
Proto Levander sevřel čepel meče, jenž mu ležela na krku. Věděl, že se pořeže a brzy po lesknoucím se kovu začala stékat jeho krev. Chtěl však vidět do tváře té bytosti, která s ním takto jednala. Podařilo se mu pak urychleně se vytočit z pevného sevření. Nejspíš to tu temnou bytost překvapilo, jen na malý okamžik viděl mihnout na jeho tváři překvapení. Pak ucítil, že se kolem srocují další. Neměl tedy šanci ani na rovnocenný souboj jeden na jednoho.
"Dost her! Půjdete s námi jako naši zajatci."
"A skřeti?"
Bytost se šeredně ušklíbla a nechala vyniknout bílé ostřejší špičáky.
"Jsou už teď mrtví."