Kapitola 2

Jejich louče byly zhasnuty a až tehdy, když nastala v lese úplná tma, ve které se Levander ani ostatní elfové neuměli zorientovat, pochopil. To, co před mnoha staletími viděl, nebyl přízrak. Viděl jednoho z NICH. Viděl, jak oči jeho věznitele svítí jasně zlatou barvou. Tyhle oči viděl před tolika staletími. To přece není možné, jen elfové žijí tak dlouho a Levandrovi bylo už skoro čtyři sta let. Celou cestu do středu lesa mlčeli. Ani jedna z bytostí nepromluvila. Jen sem tam vyhledali pohled se svým velitelem.
"Kam nás to vedete?"
"Vy elfové jste tak nenapravitelní. Stále se povyšujete nad ostatní a myslíte, že vám vše patří? Kdysi v tomto kraji vládl můj lid. Ale zahnali jste nás a štítili se nás pro náš původ. Byly jsme odsouzeni k životu ve tmě, jen díky vám."
"O tom opravdu nic nevím. Jak jsem již řekl, nejsme vaši nepřátelé."

Velitel temných bytostí si jen odfrkl. Levandr hádal, že bude možná dokonce mladší než je sám, což ho dost překvapilo. Pak si všiml jeho zápěstí a prudce zastavil. Ten náramek z ryzího stříbra, který ve tmě házel až křišťálové odlesky. Poznávací znamení Levadrova města. Ten náramek mu dala kdysi matka, ale tenkrát v tomto lese ho ztratil. I bytost, která ho vedla, zastavila a povšimla si jeho pohledu, jejich oči se na chvíli setkali. Levander nevěděl, co přesně mu jeho nitro napovídá, co se mu snaží říct. Ale měl podivný pocit. Instinktivně natáhl prsty k náramku, který mu dřív patřil. Mohla ho ta bytost jen v lese najít? Jemná rytina po jeho obvodu, sám viděl matku ta slova modlitby rýt ručně, poznal by ho kdekoliv. Proto věděl, že se nemýlí.
Ale jejich zastavení přitáhlo pozornost i ostatních temných bytostí. Sledovali, co se to mezi jejich velitelem a tím cizincem děje. Levander však neměl šanci se náramku ani dotknout, jeho ruka byla silně zkroucena za jeho zády a mladý temný elf se mu natlačil na záda.
"Pokračuj v chůzi, elfe a nesnaž se mě dotýkat těma prackama."
"Ne, počkejte... ten náramek, odkud ho máte?"
Levander musel ostře syknout, jak mu bytost lámala pravou ruku, jeho přátelé se okamžitě snažili ho osvobodit, ale uklidnil je zavrtěním hlavou. Nechtěl vidět jejich smrt. Ale ti tvorové, co je zajali, nevypadali, že touží po jejich smrti. Nejspíš je měli dovést do nějakého tábora živé.
"Nejsem povinen ti odpovídat na tvé hloupé otázky. A teď sebou hni!"

Nešli ani příliš dlouho, když zahlédli malá tlumená světýlka. Vypadalo to jako Korulští světlonoškové, uzavření do lamp, vydávali tlumené světlo, jelikož byli rozezleni ze svého zajetí. Osvětlovali tak pěšinu, která vedla kolem tří hlavních, velmi starých, košatých stromů a mezi nimi se rozléhalo menší město a pár dalších stavení v korunách stromů okolo. Vše svázané žebříky a mosty. Na Levandera zapůsobilo toto město opravdu zvláštním dojmem. Bylo krásné a přitom tak tajemné a nebezpečné, jako jeho obyvatelé. Viděl mnoho bytostí hledět z jejich obydlí, i malé děti, ovšem jen opravdu málo žen. Viděl něco jako veliký stan, který byl sešit s kožešin vlků a jiných zvířat, pak byl on a jeho dva muži strčeni dovnitř, kam je doprovodil velitel temných bytostí. Ostatní zůstali hlídat venku tu skupinku uprchlých elfů.
Mladý, temný elf poklekl před trůnem, který stál na podstavci až vzadu ve stanu. Nešlo však plně zahlédnout postavu na něm sedící, přes hustou síťovinu, která to místo kryla.
"Přivedl jsem je, otče, vetřelci vstoupili do lesa, tak jak Arsta předpověděla. Přivedli sebou skřety."
Ze závěsu se však vynořila jiná bytost. Štíhlá, postarší temná elfka, v podivném úboru, který toho více odhaloval než-li skrýval. Oči však měla převázané šátkem. Nejspíš byla slepá. Přešla ke klečícímu mladíkovi a podala mu ruku, aby vstal.
"Cítím ho, tu majestátnost a sílu, je to on, nemohu se mýlit. Nech mě se podívat, mladý Erane."
Levander polekaně couvl, protože žena se otočila přímo na něj a z pod šátku ji začaly vytékat pramínky temně rudé krve. Vyděsilo ho to, i ten podivný syčivý zvuk, který u toho ta žena vydávala.
"Dost, vědmo, to je už příliš."
V poslední chvíli ji stačil temný elf jménem Eran zachytit do náručí, než by se skácela k zemi.
"Vidím... vidím to. On, to on nás vyvede z temnoty. Vidím město barvy stříbra, vidím blankytně modrou řeku. Vidím spojení našich ras. Tento den byl předurčen už před staletími. On je tvůj osud, Erane."

Postava na trůnu se prudce zvedla. Král Agoran věděl, že tenhle den jednou přijde. Ale nečekal, že tak brzy. On ze svého místa viděl na cizince velmi dobře. Hrdí elfové ve válečné zbroji. Zahleděl se do modrých očí toho, jehož vědma určila. Byl krásný. Dokonalý zástupce svého rodu. Přesto se však král nemohl smířit s tím, že přijde o svého jediného syna. Byl ještě tak mladý, i když velmi schopný a obratný v boji.
Bylo jen na králi, zda bude věřit své vědmě a uvítá tyto zajatce jako hosty nebo je raději nechá popravit se strachem z nových změn, které měly dle předpovědi pro temné elfy nastat.
"Jak zní tvé jméno, bojovníku elfů a kdo jsou tví muži?"
Levander zaslechl tichý, ale autoritativní hlas za síťovou zástěnou, zahleděl se na postavu za ní. Předpokládal, že tohle bude nějaký jejich velící, nějaká šlechta, takže se rozhodl s ním jednat s úctou, i když byl jeho zajatcem.
"Jmenuji se Lavander, jsem velitel stráží Stříbrného města. Před pár dny do našeho města přiběhl posel a hlásal nebezpečí v podobě skřetů, prý napadli Javorovou vesnici, dál po proudu řeky, den cesty od vašeho lesa."
"Ano, znám tu ves."
"Vybral jsem nejschopnějších dvacet mužů a vydali jsme se chránit vesnici, ale přišli jsme příliš pozdě. Horda skřetů, kterou tohle údolí nevidělo již dlouhá staletí, vypálila vesnici do základů. Přišel jsem o většinu svých mužů a dokázal zachránit čtyřicet přeživších, žen a dětí. Ale skřeti nás pronásledovali. Neměli jsme jinou možnost než vstoupit do vašeho lesa. Nebyl to akt útoku, ani ničeho podobného, spíše akt zoufalství. Chtěl jsem je jen dostat do bezpečí."
"Odvážná volba, veliteli, vstoupit do neznáma, do temnoty..."
"Otče, to přece!"
"Mlč, ty nezdvořáku, nenaučil jsem tě slušnému vychování?"
"Jistě, otče."

Eran musel svírat pěsti. Nechápal proč je otec tak milý k tomu zajatci. Měli by ho popravit, zabít je všechny. Nesnášel elfy. Ale nebylo to kvůli rodinnému dědictví a odvěké nesnášenlivosti za příkoří před tisíci lety. Dávné křivdy byly zapomenuty. Jeho křivda však byla čerstvá jen pár století.

"Vrátím se, určitě se zase vrátím, a pak si budeme spolu hrát, ukážeš mi své město..."
"Nevěřím ti, jsi elf."
"Podívej, dám ti tohle, je to pro mě moc cenné, náramek po mé matce. Pro něj si určitě přijdu, slibuju."

Elfí chlapec, který té děsivé noci zabloudil do lesa a byl málem sežrán vlky. Elfí chlapec, který v temnotě zahlédl bytost, kterou neměl spatřit. Malého Erana, který ho zachránil a vyvedl z lesa. Elfí chlapec však slíbil svůj návrat. Celou noc si povídali a našli v sobě jisté zalíbení. Jejich pouto bylo jasně patrné. Byl osud, že se té noci setkali.
Ale i když malý elf sliboval, již se do Reve-nskar nikdy nevrátil. Jeho vzpomínky zmizely. Náramek však zůstal na Eranově ruce jako příslib, kterému už sám po těch staletích nevěřil.
Eran tedy nemohl poznat ve válečníkovi, kterého zajal, toho malého chlapce, jenž zradil jeho důvěru. Ani Levander si nebyl vědom ztracených vzpomínek. Jen ten stříbrný náramek je spojoval.

"Omlouvám se za chování svého syna. Je mladý a plný nevybouřených hormonů a pýchy. Jistě chápete, že váš příchod do našeho lesa působí trochu jako útok, takže jste byli považováni za nepřátele. Věřím, že máte mnoho otázek a i já jsem poměrně zvědavý starý muž. Budu tedy rád, když přijmete mé pozvání a stanete se našimi hosty na den nebo dva. Vaši lidé tu budou v bezpečí, to vám slibuji. Poté vás vyvedeme z lesa."
"Bude mi velkou ctí, pane."
Sám Levander cítil úctu k tomu králi neznámých bytostí, byl však stále vojákem, a tak udržoval i jistou nedůvěru a opatrnost. Neměl však jinou možnost než souhlasit s pobytem zde.
"Můj syn vám ukáže vaše lože, můžete se osvěžit a odpočinout si. Vy a vaši muži jste pak očekáváni na večeři. Vaši chráněnci dostanou také jídlo a vodu a teplé přikrývky."
"Vážím si vaší pohostinnosti."
Levander se mírně poklonil, pak se zahleděl na mladého Erana a očekával zpátky svůj meč. Ovšem marně. Zbraně jim zpět vydány nebyly, takže i tito temní elfové byli přeci jen k jejich přítomnosti opatrní.

"Víš dobře, co tvého syna čeká. Byl předurčen opustit Reve-nskar a odejít s tím cizím elfem. Byl jim předurčen společný život a spojení našich ras, znovu po tolika tisíciletích, záleží jen na nich. Tvůj syn je ale zahořklý a odmítavý. Vidí jen nenávist."
"Já vím vědmo, vím, co jsi předpověděla před lety. I když jsem tomu nechtěl věřit, dnes se to stalo pravdou."

Levander byl zaveden do malé chýše a konečně byl s tím mladým temným elfem o samotě. Měl opravdu mnoho otázek, ale na něj jen jednu, která mu drásala mysl.
"Naše první setkání nebylo příliš šťastné. Sice nevím, o čem ta vědma mluvila, ale v předpovědi nevěřím. I tak bych byl rád, kdybychom mezi sebou dále neměli spory, i když mnou opovrhujete, Erane."
"Nikdo ti nedovolil používat mé jméno".
Eran byl dnešního dne v opravdu špatném rozpoložení. Příchod těchto krásných elfů mu totiž připomněl jeho dávnou lásku k chlapci, který ho zradil. Nakonec však neměl jinou možnost než podat elfovi ruku, přeci jen je otec nazval hosty.
Jeho sevření bylo pevné, ale konečně měl Levander příležitost. Odmítl mladíkovu ruku propustit a přitáhl si jeho ruku naopak blíž.
"Prosím, odpovězte mi jen na jednu otázku. Kde jste získal ten náramek?"
"Dostal jsem ho z čisté lži a přetvářky."
"Ze lži? Ale... to není možné, určitě to není možné. Ten náramek je ze Stříbrného města, patřil mé matce, která mi ho sama dala a já ho před staletími ztratil v tomto lese."
Eran na něj vykulil své pronikavé šedé oči. Ztratil? Ne, to přece nemůže být on, to nemůže být ten chlapec. Prudce od elfa ucouvl a snažil se si vše přebrat v hlavě. Pro něj všichni elfové vypadali stejně a bylo to už více jak dvě stě let.
"Bylo mi sotva deset let, když jsem utíkal před vlky a zabloudil do Reve-nskar. Pamatuju si jen tu bytost, kterou jsem zahlédl. Pomohla mi z lesa... to... to jsi byl ty?"
"Tvá paměť je stejně skvělá jako tvůj prolhaný jazyk, elfe. Ten chlapec, co zabloudil v lese, strávil celou noc s temným elfem v družném rozhovoru. Jako příslib návratu a věčného přátelství mu předal náramek, ale již se nikdy poté nevrátil."
"Nemožné... to bych si pamatoval... to přece..."
Levander byl zmatený, nic takového se mu nevybavovalo, proč? Vzpomínal si jen na svůj návrat do města. Jak se mu elfové smáli, když mluvil o bytosti, kterou v lese potkal. Nakonec mu otec zakázal o tom mluvit, donutil ho zapomenout a zbylo jen pár útržků vzpomínek.
Eran však nehodlal čekat až si elf vzpomene. Bublala v něm zlost a vztek a teď ho konečně měl na koho obrátit, prudkým nápřahem vrazil Levanderovi pěstí do žeber, pak se otočil a odkráčel. Ukřivdění bylo potrestáno.