Kapitola 3

Levanderova mysl však byla zmatená. Nedokázal pochopit, o čem to ten temný elf mluvil. On si události pamatoval trochu jinak... no tedy spíš to málo z toho. Ale i tak nedokázal velitel stráží Stříbrného města zvažovat tu možnost, že mu Eron lže. Ne, na to vypadal příliš zapáleně. Něco tu však bylo špatně. Nebylo možné, aby se vzpomínky jen tak vytratily. Jednu událost mohou vidět dva různě, ale ne protichůdně. Levanderovi to nedávalo smysl. I když se sebevíc snažil mučit své vzpomínky a vybavit si události před tolika staletími, když byl ještě chlapcem, stále mu většinu zahalovala temnota a ten zbytek byl podivně poskládán.
Když do jeho chýše vstoupil malý chlapec, nesoucí vodu a plátno na převázání ran, Levander začal tušit, že tu něco nehraje.
"Kde jsou mí druhové? Potřebuji s nimi před večeří mluvit."
"Jsou támhle v té menší chýši."
Levander si byl jist, že pravdě se na kloub dostane. Otec už je sice mrtev, toho už se nezeptá, ale byl tu někdo, kdo byl u toho, když se tenkrát z prokletého lesa vrátil. Liason, přítel Levanderova otce Lokara, bývalého velitele stráží. To on ho učil jak být válečníkem po otcově smrti. Měl v něj naprostou důvěru, takže doufal, že na přímou otázku dostane své odpovědi.

Levander tedy zamířil do vedlejší chýše a rovnou na svého starého přítele uhodil jasnou otázkou.
"Jaká je pravda, Liasone? Co se stalo s mými vzpomínkami po návratu z Reve-nskar, když jsem byl chlapec?"
Ve chvíli, kdy tázaný sklopil pohled k zemi, bylo Levanderovi jasné, že uhodil správně. Liason byl vždy hrdým elfem, nikdy neskláněl pohled. Vždy šel i do největšího nebezpečí se vztyčenou hlavou a i jeho jazyk byl rázný. Dnes však podivně mlčel.
"Jsem z toho zmatený... teď už vím, že ta bytost, kterou jsem zahlédl, byla skutečná. Už má i tvář a jméno. Ten mladý, temný bojovník, co nás sem přivedl... byl to on. Na ruce má můj náramek. Ale události té hrůzné noci mi líčil naprosto jinak, než si je pamatuju. To není možné."
"A co když ti lže, bratře? Nevíme, co od nich čekat."
"Ne, on nelže, ale někdo tady skrývá pravdu."
"Slíbil jsem vašemu otci, že to zůstane navždy tajemstvím. Nečekal jsem, že byste byl někdy konfrontován se skutečností. Tak, jako váš otec měl závazky ke Stříbrnému městu, jako jeho ochránce, já měl zase závazky k němu. Nesčetněkrát mi zachránil v boji život."
"Chápu tvou oddanost mému otci, Liasone a nesmírně si ji vážím, ale... ať se stalo cokoliv, jsem už dospělý. Zasloužím si znát pravdu."

"Když jste se tenkrát vrátil z toho lesa, básnil jste o bytosti, kterou jste tam potkal. O tom, jak vás ten chlapec s tmavou kůží a elfíma ušima zachránil ze spárů popínavé masožravky. O tom, že vám přinesl jídlo i vodu a přikrývku a zůstal si s vámi povídat celou noc. K ránu vás prý vyvedl z lesa. Také jste mluvil o slibu návratu a prosil otce, aby vám dovolil se vrátit, aby šel s vámi, poznat ty zvláštní bytosti, které žijí v prokletém lese. Byl jste k nezastavení. Váš otec měl obavy z toho, co ten les ukrývá, a proto se poradil s radou města, se staršími elfy. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že ty dětské strašidelné báchorky a pohádky jsou pravdivé. Že rada o těch temných elfech věděla celá staletí, ale prostý lid to bral jen jako fantazii. Rada však trvala na tom, aby tajemství o temných elfech bylo i dále uchováno. A tak nakázali vašemu otci vás umlčet. Ale to nebylo možné. I když vám zakázal o tom mluvit, vy jste nedokázal zapomenout na slib, který jste dal tomu chlapci. Proto rada rozhodla, že podstoupíte cestu k prameni Vios."
"Pramen zapomnění..."
"Ano, další z legend elfího národa, která je však pravdivou. Váš otec mi sice nedovolil vás doprovázet, ale vím, že ten pramen existuje. Odešel tam s vámi brzo ráno, z vašeho lože vás vytáhl rozespalého v příslibu výletu. Přiměl vás napít se z toho pramene a vaše vzpomínky měly zmizet. Ale byl jste ještě dítě, a tak magická moc pramene nepůsobila správně. Většina vzpomínek zmizela a zbytek se vám přeházel. Proto se vám ve městě ostatní děti smály. Vyprávěl jste o hýbajících se stínech a o stromech, které mluví..."

Teď už Levander konečně chápal, proč má ve vzpomínkách temné díry, které neodpovídají verzi Erona. Jeho vlastní otec... přesto to však elf chápal. Snažil se chránit město a jeho obyvatele, poslouchat radu starších, i když to mohlo znamenat, že jeho syn přijde o veškeré vzpomínky. Pramen Vios je velmi nebezpečný, lze z něj pít jen jednou za život a smaže vše. Nevybírá si. Levander měl štěstí, že byl příliš malý na to, aby pramen zafungoval jak měl. Liason mu to celou dobu tajil, nebyl důvod o tom mluvit a čas všechno postupně smazal... jak tvář mladého temného elfa, tak slib návratu. Teď už to Levander věděl a toužil se ospravedlnit i před Eronem. Teď je ovšem čekala večeře a na té to nebude možné. Musel však najít způsob, jak Eronovi vysvětlit, že ho nezradil.

Brzy po jejich rozhovoru se zjevila v chýši mladá temná elfka, která jim jasně naznačila, aby ji všichni tři cizinci následovali. Čas večeře nadešel. Slyšeli znít tiché bubny, které svolávaly celé město, uprostřed korun stromů, do velké síně. Všichni elfové si podle etikety a svého postavení našli vlastní stůl i své místo k sezení. Levander, jeho bratr i jeho dobrý přítel byli usazeni na čestná místa u královského stolu. Dokonce se Seles odvážil ochutnat i místní medovinu, která byla ale příliš silná, takže se, k pobavení ostatních temných elfů, hned po první doušku rozkašlal.
Bubny se však po krátké chvíli ozvaly znovu. V síni se z postranního vchodu zjevil mladý válečník elfského lidu a dědic trůnu, princ Eron, v doprovodu vědmy, kterou vedl k jejímu místu.
Levander se s ním snažil navázat oční kontakt, ale marně. Jak se zdálo, temný elf se mu záměrně vyhýbal. Po třetí bubny zněly, aby ohlásily posledního z příchozích, samotného krále Agoratha. Až teď ho mohl Levander pořádně spatřit. Byl to robustní elf, dost vysoký. Měl polodlouhé vlasy, které však nezářily bílou, ale spíše hrály odstíny šedi. Také ho trochu překvapily jeho zapletené vlasy, pomocí mnoha copánků. U elfů ze Stříbrného města se používal podobný způsob pletení vlasů. Proto i Levanderova družina zpozorněla. I oni měli mnoho otázek a doufali, že se dnešního večera dozví odpovědi. Večeře se však vlekla v oficiálním duchu a u královského stolu bylo hrobové ticho, na rozdíl od ostatních stolů v síni.
Až když král v klidu dojedl svou porci skromného jídla, bylo to znamení, že už je možné u stolu konverzovat.
"Rád bych znal několik odpovědí. I když je to ode mne možná neuctivé, pane králi... přesto...váš původ, vůbec vaše existence, byly pro nás elfy vždy jen pohádkami."
"Už nežije nikdo, kdo by souznění našich dvou ras pamatoval. Vše bylo vymazáno, aby neutrpěla vaše krásná hrdost a ctnost, kterou se rádi vaši elfové chlubí."
"Prosím... já bych rád znal skutečnost, rád bych poznal historii."
"A k čemu to bude prolhanému elfovi? Aby poslal svoji armádu do našeho lesa a vyhladil zbytky naší rasy?"
Ostrá Eronova slova způsobila u stolu rozruch, až musel král praštit do stolu dlaní.
"Pokud je tvůj jazyk jedovatý, drž ho raději za zuby a neplivej jed na naše hosty, neb budeš vykázán ze síně."
"To je v pořádku. Váš syn je mladý a plný hrdosti. Chápu, proč se na mě zlobí, ale mýlí se... nelhal jsem..."
Eron prudce vstal od stolu, nejspíš jeho trpělivost došla svému konci.
"Otče, jako dědic trůnu a princ Reve-nskar, žádám satisfakci za urážku a lži tvého hosta. Nemůžuš mi odmítnout právo Besta."
"Právo souboje cti? Žádáš něco takového po tolika letech?"
Levander byl překvapen, jak jsou jejich zvyky podobné. I oni ve Stříbrném městě měli toto právo cti. Kdykoliv urazil níže postavený elf výše postaveného, měl ten výše postavený právo na satisfakci - souboj, kdy mohla být uražená čest znovu získána. Ve svém postavení byl Levander níže postaveným pod princem Reve-nskaru, a také ho měl podle jeho slov urazit. Hned ho napadlo, že je to konečně šance, jak si s Eronem promluvit a přimět ho, aby poslouchal. Poražený v souboji musel vždy přijmout omluvu, nebo se omluvit.
"Přijímám tuto výzvu."
I když to byl velký risk, Levander se rozhodl poměřit své síly v boji s mladým temným elfem. Možná ve skrytu duše po tom jeho srdce prahlo. Možná to byla touha po vzrušení. Něco, co by Levandera jako velitele stráží nemělo ovládnout. Ale jakmile viděl Erona soptit, prostě se neubránil úsměvu.
Král Agorath je oba dva bedlivě pozoroval. Vědma měla pravdu. Jisté jiskření mezi nimi bylo. Ale znal svého syna. Byl až příliš paličatý a přesvědčený o své dokonalosti a neporazitelnosti. Někdo ho už konečně musel zkrotit. A ten elfský velitel vypadal, že na to má nejen odvahu a chytrost, ale i sílu. Proto si jen pro sebe, se spokojeným úsměvem, lehce pokýval hlavou. Souboj? Proč ne.
"Můj syn je velmi dobrým bojovníkem. Dobře si to rozmyslete. Nikdo ho ještě nedokázal porazit."
"Vše je jednou poprvé."

I když se snažili Levandera zastavit i jeho druhové. Varovali ho před takovým soubojem, který, ať skončí jakkoliv, by mohl vést v nějakou vzájemnou nevraživost mezi bílými a temnými elfy. Neposlechl je. Velitel stráží nějak vycítil, že král s tímto souhlasí a možná mu tak trochu fandí. Nemohl ani spustit oči z Erona, který za pomoci jednoho ze svých mužů, shodil obřadní roucho a odhalil tak své dokonalé pružné tělo. Už nebylo cesty zpět. Levander byl ztracen v záplavě svých myšlenek a představ.
Elfové vyklidili střed síně, stoly byly odsunuty a všichni netrpělivě čekali na souboj, který měl přinést spravedlnost. I velitel stráží odhodil svůj plášť přešívaný stříbrem a zůstal jen ve volné haleně a kalhotách. Výběr zbraně byl jasný. Oba dva si nesměli způsobit velká či smrtelná zranění. Takže jim měla být donesena hůl ze silného dřeva. Levander byl dobrý bojovník, ale spíše si věřil s mečem, jeho bratr zase velmi miloval luk. Ovšem to, že si Eron místo klasické jedné hole vybere dvě ho udivilo. Ano, viděl na jeho zádech hned dva meče, když je vedl do města. Ale neznal žádného elfa, který by bojoval takovou technikou. Bylo to příliš obtížné a únavné a nesmírně těžké takto útočit. Ale jak se zdálo, Eron si byl svým výběrem naprosto jist. Levanderovi poprvé přišlo na mysl, že by mohl tuhle příležitost využít k tomu, aby Eronovi srazil hřebínek. Takto však síly byly nevyrovnané. I když byl Levander dobrým bojovníkem, fyzické síle temného elfa se nemohl rovnat.
"Králi? Žádám férový boj. Nebo se snad temní elfové tolik bojí prohry, že musí bojovat se dvěma holemi?"
V sálu se ozvalo šumění hlasů, všichni uznale pokyvovali hlavami. Ano, nebylo to fér. Proti jinému temnému elfovi možná, ale tentokrát měl Eron stát proti cizinci, který byl hostem. Nebylo by dobré, aby někdo přišel k úrazu. Proto byl Eron nucen vzdát se své hole, což ho extrémně rozhněvalo. Levander však dobře věděl, co dělá. Jeho útok teď bude mnohem slabší. Jelikož temný elf jistě spoléhá na obranu dvou holí, s jednou se nebude umět tak rychle přizpůsobit. I jeho hněv ho oslaboval, aniž by si toho Eron byl vědom. A poslední výhodu měl Levander ještě v jedné věci, kterou však před začátkem souboje ani v nejmenším netušil.
"Nechť zápas započne."