Eron ani nedbal faktu, že Levander a jeho věrní muži, jsou v tomto lesním království hosty a neměli by tudíž býti jakkoliv ohroženi na životě. Několikrát Levandera zahnal do kouta a chystal se zasadit poslední úder. Elf ze Stříbrného města mu ale vždy vyklouzl.
Levander doufal, že při takovém zběsilém tempu se Eron po chvíli unaví a začne dělat chyby. Sám už byl sice dost znaven neustálým uskakováním, ale snažil se vyčkat na vhodnou příležitost, jinak by o něj temný elf tu silnou hůl zlomil. Jistě by to způsobilo velmi bolestivé zranění a pokud by mířil na hlavu či záda, klidně i smrt nebo paralýzu.
Pár ran se Levanderovi ale podařilo zasadit. Při té poslední z ničeho nic zaznamenal něco zvláštního. Povedlo se mu zahákovat hůl mladého prince a natlačit se na jeho tělo, aby ji nemohl vyvléknout. Levander by v tu chvíli dal ruku do ohně za to, že princův útok se rozsypal jako listí na hromádku. Dokonce mu málem hůl vypadla a jeho tváře, byť to nešlo přímo poznat, dostaly podivný tmavší odstín šedi. Levander si ani neuvědomil, že při tom, jak je mu blízko, se princi rozeznělo srdce jako zvon v Bílé věži elfského chrámu.
Možná byl Eron silnějším bojovníkem, Levander měl však výhodu ve zkušenostech.
Ještě několikrát zkusil velitel Levander znovu podobně na mladého prince zaútočit a pokaždé to mělo silnou odezvu. Jak se zdálo, Eronovo tělo bylo ještě nezkušené. Při posledním útoku ho Levander narazil na zeď a znehybnil.
"Musím ti mnoho věcí vysvětlit, prosím, naslouchej mi jen chvíli."
"Nebudu... nebudu... a nemám důvod..."
I princův jedovatý jazyk jako by najednou obrousil svůj hrot.
"Nezapomněl jsem... tedy ne úmyslně. Můj otec mě odvedl k prameni zapomnění. Rada našeho města se příliš bála hrozby temných elfů, nesměli být zmiňováni. Chtěli dále tajit vaší existenci. Ale tohle... tohle zůstalo jako slib. A já ho dodržel, i když jsem přišel tak pozdě."
Levander odvážně pohladil Eronovo zápěstí se stříbrným náramkem. Cítil přitom jak se tělo temného elfa třese. Ale nebyl to strach, ne... tohle bylo něco jiného.
Přesto se mladý princ pokusil z této situace dostat. Bohužel si neuvědomil, že jejich těla jsou tak natěsnána na sebe, že místo toho, aby zranil Levandera, jeho hůl sjela po jeho vlastním stehnu. Pak už Levanderovi stačilo jen lehce princi podkopnout nohy a zakleknout ho s holí u jeho hrdla. Díky ráně ztratil rovnováhu.
Tohle byl konec zápasu. Levander i přese všechno vyhrál. Vyhrál nad Eronovým tělem, ale dokázal porazit i jeho nezdolného ducha?
"Teď chci slyšet tvou omluvu a pěkně nahlas. Je mi jedno, že jsi z královské rodiny. Nikdo mě obviňovat ze lži nebude, aniž by si vyslechl příběh a všechny okolnosti."
Eron se ještě snažil na zemi marně zmítat, ale věděl, že dnešního dne poprvé prohrál. Vzhlížel do blankytně modrých očí elfa nad sebou. Ano, kdyby nechyboval, nejspíš by teď byly role otočeny a na zemi by se válel Levander.
Sál ztichl a všichni čekali, zda princ bude natolik arogantní, že odmítne vyplnit právo Basta, či uzná svou chybu a omluví se. I král netrpělivě čekal a na rtech mu hrál pobavený úsměv. Konečně někdo, kdo jeho syna opravdu zkrotí, kdo se nezalekne jeho původu, ani jeho síly, tak jako bude obrněn proti jeho ostrým slovům.
Levander se k mladému elfovi sehnul ještě víc. Až několik pramenů jeho dlouhých vlasů spadalo na Eronovu hruď. Temný elf však nenacházel slova.
"Byl jsem ještě dítě, Erone... nemohl jsem se vzpírat svému otci ani městu. Vím, že jsem dal slib, ale nebylo v mých silách ho vyplnit. Přítel mého otce mi všechno řekl, jak to tenkrát bylo. Copak mě hodláš i přesto nenávidět?"
Elfové zvědavě pokukovali po tom páru na zemi. Nemohli tušit co si tam šeptají, ale vypadalo to velmi romanticky, kdyby jen Levander nedržel hůl u hrdla jejich prince.
"To by stačilo! Veliteli Levandere, propusť mého syna, sám dobře ví, že prohrál a pokud je čestný, uzná svou chybu a poskytne ti omluvu!"
Králova slova se rozlehla po síni zrovna v nevhodný okamžik. Levander nevěděl co ho to popadlo. Jak se tak skláněl nad Eronem, přemohla ho touha ochutnat jeho rty. Prostě ho políbit, ukrást si ten dotyk rtů od mladého prince. A byl si jist, že Eron to dobře věděl. Nijak se však nebránil. K polibku však nedošlo. Levander byl nucen vstát z těla temného elfa a podat mu ruku. Eron dlouho váhal, ale nakonec ji hrdě odmítl, což vyvolalo jistý úsměv na tvářích ostatních elfů.
"Přijměte mou omluvu, veliteli. Obvinil jsem vás ze lži, přemohla mě zlost a neznal jsem celou pravdu."
Z Erona to sice lezlo jako rouno z medvědího kožichu, ale svou hrdost na ten okamžik spolkl jako hořkou lžičku jitrocele. Královo další přání bylo, aby si oba podali ruce. Což Levander rád učinil. Princ prokletého lesa však zaváhal. Sledoval tu ruku cizího elfa a nevěděl co dělat. Další věc, ve které Eron nevynikal byla etiketa. Ale podařilo se mu pod otcovým dohledem podání ruky oplatit. Sál elfů propukl v jásot. Rozezněla se hudba a brzy se na volném prostoru, kde ještě před chvílí probíhal souboj, objevily tanečnice.
Levander se vrátil ke svému místu u stolu, kde ho jeho bratr i jeho přítel s radostí uvítali a pogratulovali mu k vítězství. Levander však jejich nadšené mumlání skoro nevnímal. Stále sledoval konec stolu a Eronovy oči, které se od souboje od něj neodtrhly. Oba dva se sledovali jako dvě šelmy. Bylo jasné, že mezi nimi probíhá jakési jiskření. Levander si jen přál, aby hostina co nejrychleji skončila a on mohl Erona vyhledat v soukromí jeho chýše.
Hostina byla opravdu po dlouhé hodině ukončena. Eron se demonstrativně zvedl od stolu a zamířil kamsi k východu. Přitom se ještě otočil na Levandera, jako by mu dával pokyn, aby ho v nejbližší době následoval. Možná i on si chtěl ještě pár věcí vyjasnit.
Levander už se také chystal k odchodu, ale král Agorath ho zastavil. Otcovsky si ho vzal kolem ramen a donutil tak velitele následovat ho do zahrad.
"Před mnoha sty lety naše vědma předpověděla, že naše rasa znovu zakusí světlo. Předpověděla, že přijde nějaký cizinec, elf a také bojovník a přinese našemu národu možnost znovu se volně pohybovat po zdejším údolí a nemuset se schovávat ve stínech. Také předpověď obsahovala pasáž o tom, že můj prvorozený a jediný syn s cizincem odejde, jako vyslanec našeho národa. Dá cizinci své srdce i svůj život a oba budou spojeni osudem."
"Já mám být tím cizincem?"
Levandera to velmi překvapilo, takže se jeho kroky zastavily v půlce cestičky do zahrad.
"Proč... proč mi to říkáte, králi?"
"Zítra ještě zůstanete. Ale pozítří, až vyjde slunce... propustím vás i ty, které vedete do bezpečí. Můj syn ale půjde s vámi do Stříbrného města. Musí opustit svůj domov, který tolik miluje a jít vstříc nezmámenému nebezpečí. Je silný a nebojácný, i když někdy trochu... horlivý a těžko ovladatelný. Ale věřím, že vaše rada starších ocení to, že jsme vám poskytli útočiště a budou ochotni vyjednávat s námi, poznat nás."
"Tají přeci vaší existenci už po staletí. Proč?"
"Kdysi na této planině žily dva druhy elfů. Oba se vyvinuli ze stejných předků. Zatímco jedni se rozhodli žít po vzoru lidí ve městech, obehnaných hradbami, druzí zůstali věrní hlubokým lesům.
Avšak zlo číhalo všude. Hradby měst byly silné, takže tamní elfové si žili v poklidu a bezpečí, farmařili, lovili. Lesní elfové se ale stali terčem útoků zla a temnoty - zlých nájezdníků z východu, kteří unášeli naše bratry a sestry, mrzačili je, mučili a znásilňovali. Tak vznikli první skřetové. Z bolesti, utrpení a nenávisti. Ovšem ani před skřety jsme nebyli v bezpečí. Jejich časté nájezdy lesní elfy skoro vyhubily. Byli jsme nuceni se stáhnout do těch nejhlubších a nejtemnějších lesů, kde jsme mohli být v bezpečí. Naše těla se tak postupně měnila. Přijímali jsme do našich řad i ty, jenž byly poskvrněny zlem. Ženy, které nosily pod srdcem nechtěné děti skřetů. A tak začala ta stará pohádka o temných elfech, kteří obcují se skřety a snaží se zničit ostatní rasu elfů. Vaši prapředci, Levandere, se obávali toho, jak by mohla existence elfů, jenž přijali temnotu do své duše, působit na ostatní a tak se nás rozhodli vymazat. Naše území prokleli pověrami a pokaždé, když jsme les opustili, byli jsme pronásledováni a zabíjeni, jelikož jsme byli označeni za stvořitele skřetů. Proto naše rasy dělila po celá staletí vzájemná nevraživost. Ale teď... přichází nová doba, kdy jsou obě rasy znovu připraveny dozvědět se o sobě více. Doba, kdy křivdy již odvál čas a byly zapomenuty. Nic jiného neočekávám, jen pravdu, Levandere. Doufám, že můj syn, znalý naší historie, dokáže vaší radě vše vysvětlit a dokáže jim, že nejsme jen historkou pro zlobivá elfátka."
Levander byl královou prosbou překvapen. Ale sám dobře chápal jeho úmysly a nemohl mu tedy odmítnout pomoci, když se snažil, aby jejich rasy spolu znovu zasedly k jednacímu stolci. Vzít Erona do Stříbrného města nejspíš nebude lehké, ale ochrání ho, tak jako velvyslance cizího národa. Až poté si to Levander uvědomil. Tok že mu byl osud příznivě nakloněn a dal mu další šanci poznat mladého prince blíže.
"Počkat! Vy věříte, že já a váš syn... ?"
Král Agorath se musel tomu šokovanému výrazu rozesmát. Přeci jen byl starý, ale ani ne slepý, ani ne hloupý.
"Jiskry, které mezi vámi poletují, by spálily celý les Reve-nskar. Je marné to popírat, všichni jsme toho byli na hostině svědky. Teď běžte... jistě vás už očekává. Myslím, že si toho máte ještě hodně co říci."
Levander poděkoval králi a zamířil k chýši, kterou mu ukázal. Byla mnohem dál od ostatních, vysoko v korunách stromů. Těžký přístup po žebřících, které místy neměly příčky. Zajímavá zkouška odvahy pro každého, kdo chtěl prince v jeho soukromí navštívit.
Levanderovi se i tuto zkoušku podařilo překonat a brzy stál znovu naproti princi temných elfů, který sledoval jeho snahu a vpustil ho do svého příbytku beze slova.
Žádné komentáře:
Okomentovat