Kapitola 17

Ráno se schválně oblékal co nejpomaleji a snažil se svůj návrat zdržet. Tvářil se kyseleji, než celá várka zavařovaček. Bavilo mě sledovat to. Byl tolik roztomilý. Konečně už neměl teploty, i když ještě trochu pokašlával.

Hned po ránu na mě zkoušel znovu svůj trik s umíráním na chřipku, ale tentokrát marně. Když nezabral jeden kalibr, vytáhl mocnější a snažil se mě ráno v posteli svůdně ohmatávat, abych si dal říct. Ale i tomu jsem se zaťatými zuby odolal. Musel jsem se tomu jen usmívat. Už od včerejšího večera jsem věděl co musím udělat. Vlastně jsem celou noc nespal a přemýšlel o tom. Cítil jsem jak jeho tělo přímo sálá horkostí a říkal si, že chci aby to takhle už bylo napořád. Včera v noci jsem se rozhodl. Udělat ten poslední krok do pekla a být ten největší sobec pod sluncem.
"Chceš se mě zbavit co"?
Jeho ostrý a ukřivděný tón bolel, ale vlastně to nebyla tak pravda. Když jsem se ráno vyhrabal z postele a od jeho nenechavých rukou, které věčně šahaly tam kam by neměly, hned jsem volal domů.
A jelikož byl pátek a já měl jen dvě přednášky, rozhodl jsem se je oželet. Řekl jsem mamce, že bych chtěl mluvit s ní i Viktorem, v telefonu bylo sice chvíli ticho, ale nakonec souhlasila trochu se strachem. Vlastně to všechno spískala mamka, když mi sem nastěhovala toho maroda.
"Oblíkej se a nemel".
Uvažoval jsem jestli se sníží až k pláči, ale vypadalo to, že takové tragedie mě ušetří. Tvářil se nanejvýš ukřivděně a naštvaně. Nemohl jsem mu říct co chystám, to bych ho domů nedostal, proto jsem zachovával ledový odstup.

Když se konečně dooblékal...a že to bylo nejdelší oblékání v dějinách lidstva, tak jsem mu ho vzal kolem ramen a přitáhl k sobě. Prsty jsem mapoval jeho tvářičku a usmíval jsem se. Jaké to je vědět, že umřete a nemoci se tomu postavit? Jaké to je vědět, že v příští hodině vám nezbude nic? Nevěděl jsem to, ale nutilo mě to usmívat se.
Trochu překvapeně na mě koukal, než mě objal.
"Nechci jít domů, nechceš si to rozmyslet? Budu hodnej a taky tichej a čistotnej a ..."
Další příval slov jsem zastavil až svým polibkem. Prostě mi musíš důvěřovat ty tele malý.
"Ty a hodnej? To dřív v pekle bude sněžit".
"Parchante! Ale na sex sem ti byl dobrej co"?
Jeho slova mě pálila jako rozžhavený pohrabáč. Vážně si tohle myslel?
Přeci jen mě následoval až k tramvaji, samozřejmě zase přeplněná jako každý pátek. Povedlo se mi chytit dobré místo na sezení a nevím jak mě to napadlo, prostě jsem si ho posadil na klín. Bylo to divné gesto, takhle před mnoha lidmi. Dany zrudnul jak požární hydrant a radši koukal z okna. No co přece je ještě nemocný po horečkách, nenechám ho stát celou půlhodinu ne?
Někteří lidi na nás sice divně koukali, ale nijak jsem to neřešil. Já se za to nestydím a když se to někomu nelíbí tak ať nám ***** políbí.

Když jsme vystoupili táhl jsem ho schválně parkem, kde už jsem to nevydržel, otočil jsem ho k sobě a začal líbat. Chvíli jen překvapeně držel, než se vložil do odpovědi. A teda ta byla. Jen jsem si tiše povzdychnul. Jak moc jsem po něm toužil. Ale nebyla to touha jenom těla, ale i srdce.
Nakonec se mi povedlo dotáhnout ho až domů, ale ten boj, který jsem uvnitř sebe sváděl, byl nepopsatelný.
Mamka a Viktor už čekali v kuchyni a o něčem debatovali když jsme přišli. Mamka hned Danyho začal mačkat v obětí a ptala se, jestli už je v pořádku a jestli jsem se o něj dobře staral.
"Nedal mi najíst, trápil mě zimou, nutil mě dělat otroka v uhelném dole a bil mě".
Mamka se jen rozesmála.
"I ty kecko jeden"
Jo tak trápil hladem? Podstrojoval jsem mu, že to hezký nebylo, měl jsem chuť mu dát pořádný pohlavek.
"Lhát se nemá prcku, když budeš lhát něco ti upadne". Šibalský úsměv jasně dával najevo co mu upadne, jestli ještě jednou zalže, takže radši záhadně zmlknul.
"Chtěl si s námi mluvit Floriane"?
Nadechl jsem se a jen kývl. Jo to teda chtěl. Objal jsem mamku znenadání a zašeptal ji do ucha ať mi odpustí. Vykulila vyděšeně oči. Pak jsem se podíval na Viktora, který mě v příštích minutách asi zabije tím nejohavnějším způsobem. Ale byl čas s tímhle divadlem skončit.
Vzal jsem Danyho za ruku a přitáhl ke stolu, koukal stejně vyjukaně jako mamka, ale nic nenamítal.
"Já...já vám chci říct že...že...že Danyho miluju a chci s ním být...ne jako bratr, ale jako...jako jeho přítel"!

To ticho, které se rozhostilo bylo až strašidelné. Viktorovi upadly noviny na zem. Nevěděl jsem kolik mu mamka řekla o mém vztahu s Danym, takže jsem nevěděl do čeho jdu. Jen ať mě roztrhne rychle, ať to tolik nebolí. Přiznat to sám sobě nebylo tak těžký, jako přiznat to rodině. Ticho však setrvávalo. Viktor těkal pohledem z mamky na mě, pak na Danyho. Mamčiny oči sledovaly stejnou pouť. A ta malá zrůdička? Čekal jsem podraz typu "já tebe ne" a útěk do pokoje, nebo smích a jeho tvrzení že si dělám srandu.
Ale nic z toho. Dany se jen usmál jako sluníčko a objal mě kolem pasu.
"Já taky chci ...no to".
Mamka si musela taky sednout ke stolu, asi se ji udělalo nevolno, kdo ví. Ale věděl jsem, že to byla ona, kdo mi otevřel oči. Nikdo nepromluvil, jen jsme na sebe koukali, ozvalo se pár vzdychnutí a Danyho kašel, takže jsem ho přitulil blíž. Jen se spokojeně usmíval.
Mamka o mé orientaci věděla, i o tom že mezi mnou a Danym něco bylo. I Viktor to musel vědět, možná jen dělal, že tenhle problém sám zmizí. Ale já ho s tímhle problémem konfrontoval přímo. Jo spím s jeho synem a miluju ho.
Tak už proboha někdo něco řekněte, nebo z toho zešílím. Cokoliv....

 -------------------------------------------------------------------------------------------------------

Myslím, že právě těchto pár minut byly nejhorší okamžiky mého života. Křečovitě jsem Danymu mačkal ruku a on se jen usmíval, jako kdyby si něčeho šlehnul. Mamka se rozplakala, což mě vyděsilo. Viktor se tvářil neutrálně, ale vsadil bych se, že krve by se v něm nedořezalo.
"Takže vy dva..."
"My se milujeme". Od Danyho to znělo celkem dospělácky, což mě překvapilo. Jeho lišácký úsměv mě mrazil v morku kostí, bože snad toho nebudu jednou litovat.
"Už jsem vám nechtěl lhát, snažil jsem se aby to přestalo...ale nejde to".
Koukal jsem na ně dost vyplašeně, nečekal jsem nějaké oslavy, no vlastně ani nevím co jsem čekal. Co by jste čekali vy, říct rodičům že chcete chodit s nevlastním bráškou?
Mamka se přeci odhodlala a otřela si oči, pak se mírně usmála a oba nás objala. Dany se tvářil jako kdyby ho zavřeli do svěráku a snažil se vykroutit. Ale proti mamce neměl šanci. Musel jsem se hlídat, abych se nerozesmál.

Nakonec jsme si všichni sedli ke stolu a promluvili jsme si o našem vztahu, o tom co to znamená pro tuhle novou rodinu. Viktor toho příliš nenamluvil a mě to dost trápilo. Řekli jsme jim všechno, celou historii tohohle šíleného vztahu, který snad byl proti přírodě, nebo proti lidským konvencím...bylo to snad nechutné? Odsoudili byste mě za mou lásku tak snadno? Ano, miloval jsem, celým svým srdcem. A láska si nikdy nevybírá koho popadne a začne s ním mávat.
Stíral jsem mamce slzy, které se ji kutálely po tváři. Nechtěl jsem ji stát ve štěstí. Proč jsem si připadal jako ten nejhorší padouch? Ale za svým rozhodnutím jsem si plně stál.
Už jsem nevěděl co dělat. Možná jsem měl odjet někam pryč, daleko od všeho, od Danyho. Přetrhat pouto s rodinou bych však nedokázal.
Rodina nebo láska? Má věčná otázka, na kterou jsem neznal odpověď. Nemohl jsem mít oboje, to jsem věděl.

Došel jsem hodně daleko. Vzpomínal jsem si jak jsem Danyho poprvé uviděl, když mi málem vyrazil zuby dveřmi. Byl to osud? Možná si někdo tam nahoře řekl, že je na světě nuda a poslal mi do cesty toho ďáblíka. Přímo jsem viděl jak mu z těch světlých vlásků koukají rudé růžky.
"Vím že tenhle vztah je proti všemu, ale...".
Viktor mě však ostře přerušil svým povzdychnutím. A pak jsem viděl něco neuvěřitelného. Zvedl ruku a vrazil Danymu takový pohlavek div mu hlava neulétla. To mě instinktivně katapultovalo ze židle, abych ho chránil. Dany se krčil na židličce a zavrtěl hlavou, že nemám zasahovat.
"Takže jak dlouho už spolu..."
Nějak to nemohl přenést přes srdce, natož to vyslovit. Jak dlouho už spolu spíme? No určitě to bude už měsíc. Vysvětlil jsem mu všechno, to celé dilema, i můj odchod...tak jako jsem to vysvětloval mamce. Jen tiše poslouchal moje vyjádření. Pak Dany dostal další pohlavek, tentokrát už menší.
"Svrběla mě ruka..."
Nakonec se jen hurónsky rozesmál. Nechápavě jsem na něj hleděl...co když mu přeskočilo. Nakonec tedy jen kývl a zapřel se více do židle.
"Takže jaké máš dál plány s mým synem Floriane"?
No brát si ho nehodlám. Kouknul jsem na Danyho.
"Zaškrtit ho"?
Danyho nevraživý pohled byl spíš k smíchu, vypadal jak rozzuřený plyšák.
"Špatně...zkus to znovu".
"Chci být prostě s ním, milovat ho.."
Nevěděl jsem jak to mám vyjádřit. Popsat lásku je příliš těžké, k tomu slova nestačí, prostě ho chci tisknout v náručí, milovat se s ním, chodit společně do kina a cpát se popcornem, hladit tu jeho medovou tvářičku, škádlit ho a máchat ve studené vodě...to všechno jsem chtěl.
"Tvoje matka Floriane mi už říkala o vašem vztahu. Hodně dlouho jsme o tom mluvili. Snažili jsme se najít správné řešení téhle zamotané situace. A nakonec jsme ho našli. Dohodli jsme se, pokud budete mít dost odvahy přiznat váš vztah".
Nerozuměl jsem tomu, oni dva se na nás domluvili? Ale o co šlo? I Dany nechápavě koukal.
"Na čem jste se domluvili"?

Byla ve mě malinkatá dušička a cítil jsem jak se mi třesou kolena. Prosím, neposílejte Danyho pryč. Věděl jsem že Danyho matka si našla milence ve Francii a usídlila se tam. Ale o syna nejevila přílišný zájem.

Mamka mi sevřela ruku a usmála se.
"Nakonec jsme se dohodli Flo, že svatbu zrušíme, pokud budete mít odvahu váš vztah přiznat. To znamená, že nebudete bratři. Vlastně jsem to navrhla já. Už jsem trochu stará na další svatbu, je to přeci jen papír. Viktor s tím plně souhlasil".
"Takže to znamená....že já a Dany nebudeme oficiální bratři"?
"Správně".
Viktor to také odkýval. Budeme tedy jen každý syn svého rodiče, kteří žijí momentálně spolu. Žádný příbuzenský vztah nevznikne, Viktor mě nevezme za svého...takže budeme oba volní. Dany začal jásat a já se jen díval na mamku. Kvůli nám se obětovali? Proč?
Bylo to takhle správné?
Moje pochybnosti se mi zračily v očích. Mamka se jen usmála a objal mě.
"Je to v pořádku, s Viktorem můžeme žít spolu i tak, bez svatby. A vy dva můžete být spolu".

Nakonec Viktor vytáhl flašku červeného vína a všichni jsme to zapili...tedy kromě Danyho, ten neměl na alkohol nárok a tvářil se jako velký nafouklý balon.
"Ale mám podmínku, už žádné útěky vy dva a žádné lhaní. Dany zůstane bydlet tady u nás, dokud nebude plnoletý. Dál si domluvíme smluvně jeho využívání, jsem ochoten ti obětovat pátek...všední dny se bude učit až se z něho bude dýmit. Možná mu dám volnou i sobotu. V neděli tak jako doteď rodinná večeře, omluvenku přijímám jen od pohřebního ústavu. Ještě na něco jsem zapomněl"?
Všichni se rozesmáli, jen Dany se ještě víc nafoukl, protože s ním bylo jednáno jako z kusem neživé věci, kterou jsme si měli půjčovat.
"To není fér...chci telefon do pokoje a taky televizi a chci víc volného času...".
A určitě by v tom "Já chci" pokračoval ještě dobrou půlhodinu, ale já už to nedokázal vydržet. Natáhl jsem se přes stůl a letmo mu přejel přes rty těmi svými. A hned bylo ticho. Nakonec jsme se přeci jen domluvili na vzájemném užívání Danyho. Slíbil jsem, že mu budu pomáhat s učením (neboli se s ním milovat) a pokud bude mít Dany dobré známky ve škole dostane i volnou neděli a možná i čas po škole, kdy budeme moci být spolu. Byl jsem tolik šťastný. To bylo to, co jsem si nejvíc přál.
Láhev červeného vína se vyprázdnila rychlostí blesku. Nakonec si směla cucnout i ta moje zrůdička, což si skoro vydupal.
Tak přeci jen jsme rodina...