Kapitola 16

O měsíc později:

Nastal první školní den. Tak jsem se těšil na novou školu, asi to zní dost divně, těšit se do školy. Ale měl jsem k tomu podstatné důvody. Celý ten měsíc jsem se plácal od ničeho k ničemu a pořád myslel jen na jednu věc...na Danyho. Nemohl jsem popřít jak mi chybí. Zvlášť ty osamělé noci byly hodně těžké. Občas, když jsem nemohl usnout představoval jsem si svůj starý pokoj a jeho blonďaté vlásky jak trčí z pod peřiny vedle na posteli. Brzo mi došlo, že jsem zůstal sám.

Proto jsem novou školu vítal jako spasení. Nabral jsem si dost přednášek, ale nemohl jsem si vzít všechny, které mě zajímaly, jelikož jsem musel ještě myslet na práci.
Ano za ten měsíc se toho hodně změnilo. Můj byt jsem si konečně dozařizoval a už vypadal útulně. Dokonce jsem dal inzerát i na spolubydlícího, ale ti dva co se přihlásili...no škoda mluvit. První byl podezřele vypadající kluk co smrděl trávou na dva kilometry, toho jsem odmítl hned. Druhý byl nějaký student na výměnném pobytu někde z Kambodži a neuměl ani slovo česky, natož anglicky.
Už jsem docela ztrácela naději, že se někdo normální, s kým by se dalo bydlet najde.
A navíc...před týdnem se mi povedlo splašit si bezvadnou práci. Zatahal jsem za všechny nitky a povedlo se mi vtírnout se do internetové kavárny kousek od školy. Bylo to vážně štěstí. Moc jsem se při té práci nenadřel, plat byl dobrý a pracovní doba mi vyhovovala. Takže palec nahoru.
Dalo by se říct, že jsem si postupně zařizoval klidný mládenecký život.

Procházel jsem po nádvoří školy a říkal si, že se zastavím doma. Mamka trvala na mých návštěvách aspoň dvakrát do týdne. Musel jsem poslechnout. Ale vždy jsem si vybral dopolední hodiny, kdy jsem věděl že je Dany ve škole. Ano přiznávám, sprostě jsem se mu vyhýbal. Nemohl jsem ho znovu vidět protože....protože...bych v tom lítal zase. Takhle to byla aspoň malá útěcha.
I když se to mamce moc nelíbilo, akceptovala moje rozhodnutí. Chytil jsem si tedy stonožku a vydal se domů pochlubit se s přednáškami. Ale na jedno jsem v tom zmatku se školou zapomněl...zavolat.
Proto mě nemohlo napadnout, že přijdu nevhod.

Pořád jsem měl klíče tak jsem se pustil domů sám. Zašel jsem do kuchyně, vyjedl ledničku, jak bylo mým zvykem, na ledničce nechal vzkaz že jsem zkonfiskoval jídlo. Ale mamka nikde. Kdybych předem zavolal zjistil bych, že první den je déle ve škole a seznamuje se s dětmi. Kdybych dřív zavolal zjistil bych i to, že Dany má teplotu a zůstal dnes doma. Kdybych raději zavolal...
Šramot v kuchyni ho asi probudil, protože vylezl rozcuchaný a s šátkem na krku celý rozpálený z pokoje a zůstal stát ve dveřích kuchyně. Když jsem zaregistroval čísi pohled s úsměvem jsem se otočil, ale hned mi ten úsměv zmrznul na rtech. Byl to opravdu měsíc co jsem ho neviděl? Vypadal tak...nemocně? Byl prostě sladký, naprosto k nakousnutí a já jen svíral pevně pěsti. Stáli jsme tam a koukali na sebe.
Začal jsem se proklínat, k tomuhle setkání nemělo nikdy dojít. Nevěděl jsem jak dlouho se mu budu muset ještě vyhýbat, ale jak vidno měsíc nestačil. I tak mi bušilo srdce a celé mé tělo křičelo, že ho chce obejmout. Nic neřekl, rozkašlal se a prošel kolem mě si udělat čaj. Ani to blbé ahoj?
No dobře co jsem taky čekal. Měsíc se mu záměrně vyhýbám.
Nastalo to příslovečné trapné ticho.
"Jsi nemocný"?
Kývl a upíjel si čaj, asi se rozhodl se mnou taky nekomunikovat. Celé to vyhýbání bylo zbytečné. Stačilo mi ho znovu vidět a ty veškeré city vyplavaly na povrch. Bylo marné se je snažit krotit, utíkat od nich nebo dělat, že neexistují.
"Už půjdu, vzkaž mamce že jsem tu byl a že...příště zavolám".
Když jsem se však obouval, ucítil jsem jeho paže jak se mi omotali kolem pasu. Nic neřekl, jen mě prostě objal a položil si hlavu na má záda. Překvapeně jsem sebou trhnul, ale neměl jsem sílu ho odehnat. Tohle mi nedělej prosím...
Stokrát jsem si mohl říct, že se vyškubnu a uteču, nebo že mu vynadám a odejdu, nic z toho jsem neudělal, přitáhl jsem si ho k sobě dopředu a vjel mu rukou do vlasů.
Vděčně na mě koukal jako malé štěňátko.
Nedokázal jsem odolat, nemohl jsem už vydržet, vzal jsem jeho tváře do dlaní, překvapilo mě jak jsou horké, no jo to ta teplota.
Jeho krásné kukadla na mě shlížely a já v nich viděl stále lásku. Proč Dany, proč ani odloučení nepomáhá?
Musel jsem ho políbit stůj co stůj. Chvíli byl trochu vyvedený z míry, ale nakonec mi polibek jemně opětoval. Znovu jsem ochutnával jeho rty chutnající po bylinném čaji. A byl to překrásný pocit.

Ani nevím jak se mi povedlo ten den odejít, ploužil jsem se ulicí zpět do města a stále si přejížděl po rtech. Stále jsem na něj musel myslet. Copak to bylo všechno zbytečné?
Vztekle jsem praštil do nějakých vrat, až mě zabolely klouby. Musel jsem si to přiznat, stále jsem ho miloval.
Domů jsem dorazil pozdě a musel jsem ještě do práce. Celý den jsem potom chodil jako tělo bez duše a stále mě pronásledovaly ty jeho oči, ty zvoucí rty, bylo to k zbláznění.
Když jsem se šoural ulicemi večer domů byla už tma. Konečně mi napadlo zapnout si mobil a zjistil jsem, že je po mě sháňka. Mamka mi volala snad čtyřikrát. Co se děje?
Rychle jsem vytočil číslo domů.
"Mami? Co se děje? Omlouvám se byl jsem v práci a měl vypnutý mobil".
"Flo jde o Danyho...neviděl jsi Danyho"?
Mlčel jsem, tak nějak mě to překvapilo.
"Já no...ráno byl jsem doma a...co se stalo"?
Mamka mi hned vysvětlila, že když přišla domů Dany byl pryč, prostě utekl. Nechápavě jsem koukal na mobil a vrtěl hlavou.
"Viktor ho jel hledat, nemůže se potulovat venku když má takové teploty, nevíš kam by mohl jít"?
"Já...já ti zavolám".
Rychle jsem běžel domů, měl jsem takové neblahé tušení. Vyběhnul jsem schody a vzdychnul si, no jistě, jako kdybych ho neznal. Seděl u mých dveří opřený o zeď, rozvalený na schodech a spal.
"Blázne jeden blbý".
Vzal jsem ho do náručí, vždyť skoro nic nevážil. Povedlo se mi i najít klíče a odnést ho do postele. Celý hořel. Musel jsem mu dát studený obklad. Až potom jsem zavolal mamce, že je Dany u mě a že je v pořádku. Měl jsem radost když si oddychla. Ale prohlásila, že se mám postarat o svého brášku. Zděsil jsem se.
"Počkej, ale to nejde, nemůže tu zůstat".
"Proč by nemohl Floriane"?
Zavěsila telefon a já zůstal stát jako opařený nad Danyho skoro mrtvolkou. Co si s tebou počnu?
Myslím že to udělala mamka úmyslně. Abych se mu přestal vyhýbat. Jak podlé.

 -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Asi jsem na něj měl vztek. Že mi ničí tak dokonalý svět, který jsem si stvořil. Že mi znovu zamotává život i přes to že jsem od něj odešel. Ale i přes ten vztek jsem byl šťastný, že můžu být s ním. I když celou noc prospal jako miminko. Ráno jsem mu udělal horkou polívku, vypadal už mnohem líp. Hlídal jsem ho celičkou noc jak se vrtěl a stále převracel. Bylo mi ho tak líto.
Když jsem do něj nalil polívku a našťouchal snad krabičku paralenu vypadal už komunikativně.
"Proč jsi utekl? Mamka měla strach".
Sklopil pohled kamsi pod peřinu a dělal, že neslyší. Neměl jsem rád tyhle jeho hry, nahnul jsem se nad ním a zkusil dlaní na jeho čele jestli teplota ustoupila.
Vlastně na mě ještě nepromluvil. Ani při té návštěvě doma, i teď mlčel jako zařezaný, což mi k jeho povaze nesedělo.
"Neposílej mě pryč".
Jen mírné zašeptání, dostal malej pohlavek za takové hloupé nápady.
"Jsi nemocný máš být v posteli, ne pobíhat bez bundy po městě"!
"Ale já jsem v posteli".
Zavrtal se hlouběji pod mojí peřinu a usmíval se jako sluníčko. Asi ho vážně přetrhnu.
"Já myslel ve svojí posteli".
Nijak to nekomentoval, jen zavřel oči a brzo byl zase mimo.
Napsal jsem mu vzkaz, že musím na přednášku a že mu přinesu oběd a přilepil jsem mu to zrádně na čelo s výhružkou, že jestli uteče tak ho vlastnoručně zabiju.

Popravdě z přednášky jsem neměl nic, pořád jsem se strachoval jestli je v pořádku a co mu donést k jídlu...nakonec jsem zvolil pizzu, tou jsem nic zkazit nemohl.
Mamka mi volala a informovala se, jak se náš marod má. Oznámil jsem ji, že úspěšně šíří bacily všude po mém bytě, což ji pobavilo. Na otázku kdy si pro něj tatínek dojede však bylo ticho.
"A nemohl by sis Danyho na pár dnů nechat? Myslím že by byl rád".
Ten její tón...znělo to jako dohazovačka nebo už jsem blbnul?
"Já no...". Přemýšlel jsem jak se vykroutit, ale nic mě nenapadlo... "asi jo".
"Výborně, taky se starej trochu".
Jo záhadné telefonní rozhovory, to byla mamčina specialita. Raději jsem se víc nevyptával. Tak nějak jsem na to už neměl sílu.
Došel jsem domů a Dany mě málem radostí povalil na zem, vážně blázínek.
"Smím zůstat? Viď že smím? Prostě zůstanu a basta".
Měl na sobě moji mikinu a já se raději nedomýšlel co má pod ní, jeho odůvodnění, že má všechno propocený jsem vzal celkem na vědomí a dokonce mu obětoval i jedny kalhoty, které mu byly sice velké, ale pořád lepší, než aby mi tam běhal polonahý.
Jakmile do něj zmizla půlka pizzy usoudil jsem, že je zázračně vyléčen.
I když se tomu bránil, hrál na smrt nemocného, což mě pobavilo.
"Vážně bys měl jít k divadlu". Zakroutil jsem nad tím hlavou a dostal polštářem.
Proč jsem měl pocit jako kdyby tenhle smutný prázdný byt tak nějak díky jeho přítomnosti pookřál? Nebo pookřálo jen mé srdce, když jsem ho zase slyšel se smát? Všechny události byly zapomenuty, ale stále ve vzduchu visel ten podivný otazník.
A ani jeden z nás nechtěl na něj myslet.
"Zítra vypadneš marode zase do svojí postele, ať se taky můžu vyspat".
"A musím"?

Kývl jsem. Nebylo dobré ho u sebe nechávat déle než bylo potřeba, zatím jsem se vcelku ovládal, ale nevěděl jsem jak ještě dlouho to zvládnu.
Chvíli bylo ticho, než si Dany zalezl po bradu pod peřinu.
"Zase uteču".
"To ani nezkoušej, víš jaký měli naši strach? Nauč se konečně myslet i na ostatní, ne jen na sebe".
Bylo to ode mě kruté, já vím. Neměl jsem právo mu kázat po tom všem. Sebral jsem věci.
"Musím do práce. Donesu ti zákusek tak buď hodný a nepodpal mi byt".
Nic na to neřekl tak jsem raději odešel. Čím jsem si tohle zasloužil, zrovna se mi dařilo tu zamilovanost zvládat a najednou ho mám zase u sebe. Jako by se mi bůh nebo osud či někdo podobný pokoušel něco říct. Nebo se mi vysmát do tváře?
A já nechtěl poslouchat, příliš jsem se bál toho, že už bych se ho neuměl znovu vzdát.

Dorazil jsem domů a byla už tma. Doufal jsem že spí, ale neměl jsem to štěstí, hladově postával u dveří a brousil si na mě zuby, nebo na ten zákusek? Dobře jak jsem slíbil kousek čokoládového dortu dostal. Jsem tak hodný brácha až to bolí. Dali jsme si ho napůl.
Po dortu jsem ho zahnal do postele, ale netušil jsem, že to bude tak těžké. Po sladkém se dost otrkal a usadil se na mém klíně obkročmo. Nevěděl jsem v tu chvíli co dělat, tak jsem na něj jen koukal.
"Dany počkej přestaň".
"Proč"?
Dělal mi to schválně, tím jsem si byl jistý, ještě se mi na klíně vrtěl a já jen skřípal zuby. Nebylo by tak těžké shodit ho dolů, ale z nějakého neznámého důvodu jsem nechtěl.
"Chci tu zůstat, s tebou".
"Zbláznil si se? To nejde, zítra se vracíš domů".
Jeho obličej posmutněl a vytasil svou nejstrašnější zbraň...štěněčí pohled. Věděl, že tomu nejsem schopný odolat. Nevěděl jsem co dělat a když se ještě přisál na mé rty v polibku...mohl jsem celý ten měsíc snahy a odříkání hodit do koše. Celý měsíc jsem se zbytečně na něj snažil zapomenout, aby on to v jednom malém okamžiku, v jednom malém polibku všechno zničil. Jak jsem ho za to nenáviděl, bořil mi další pracně vystavěný svět.
Ale přes to...jsem byl tolik šťastný, že tu je. Líbal jsem ho a něžně hladil, stáhnul z něj všechno oblečení, kterého nebylo tolik. Usmíval se tak kouzelně, až jsem skoro přestával dýchat.
"Lidské teplo je na nemoc nejlepší".
"J...jasně".

Nemusím říkat co se dělo dál. Ano miloval jsem se s ním. Něžně, nechtěl jsem mu ublížit, přeci jen byl tak křehký. A bylo nám spolu tak krásně, konečně sami bez rodičů, konečně jen spolu, bylo to jako ztroskotat na pustém ostrově. Možná se za to jednou budu opravdu nenávidět, ale nemohl jsem jinak.