Kapitola 15

Postával jsem už půl hodiny venku před barákem. Jak se zdálo Viktor to tady nemohl najít, tady ani navigace asi nepomůže. Ale věděl jsem, že nezůstanu skryt věky, když jsem zahlédl přijíždět jeho koráb pouště.
Musel jsem raději od Bena pryč, tak nějak s obavami, že mi bude i dál mluvit do života, navíc začal být nějak moc přítulný. Ben se tomu jenom smál a přál mi hodně štěstí a odvahy, kterou teď budu potřebovat jako sůl.

Danyho otec zastavil na příjezdovce a neobtěžoval se vystoupit. Asi se zděsil kde mě to našel, ve čtvrti feťáků a zlodějů. Co tady dělám se raději ani nedomýšlel.
Doplahočil jsem se k autu a věděl, že jestli do něj nastoupím, bude to jako nastoupit na popraviště a čekat kdy spadne gilotina, proto jsem u dveří zaváhal.
Buď chlap Flo, co horšího se mže stát? Nastoupil jsem tedy na místo spolujezdce a zapnul si pás.
A Viktor mlčel. Schválně nezamířil tou nejkratší cestou domů, jak jsem předpokládal, ale pustili se do objezdu celého města. Viktorova tvář však byla kamenná, nedával najevo žádné pocity, což mě děsilo, nevěděl jsem co čekat. Nervózně jsem posedával na sedačce a čekal, až začne mluvit. Ale bylo ticho. Až při snad druhém objezdu města se Viktor uráčil něco říct.
"Tvá matka o tebe měla strach a já také".
Sklopil jsem pohled do palubní desky. "Omlouvám se"
Slyšel jsem Viktorovo povzdechnutí a pak zamířili na odstavné parkoviště. No skvělé, tady mě někde zabodne a odtáhne do nedalekého lesíka.
"Floriane já...rád bych slyšel i tvoji verzi, bez lží a bez zatajování, uděláš to pro mě"?
Jeho hlas zněl klidně a dalo by se říct i přívětivě.
"Nenávidíte mě"?
"Takhle nemluv, měli jsme si všimnout dřív že něco není v pořádku".
Nadechl jsem se a ani nevěděl jak začít. Co všechno Viktor unese slyšet? Díval jsem se mu do očí a doufal, že mě za tohle všechno nepůjdu do pekla. A tak jsem začal vyprávět. Díval jsem se před sebe, jak se vlnily stromy ve větru a řekl jsem mu úplně všechno tak jak jsem to viděl já. O Danyho věčném svádění, o jeho útocích, o tom že jsem na kluky a on to zjistil a pak mě balil. Prostě se to ze mě sypalo. Své vypravování jsem skončil až u té noci. Nemusel jsem Viktorovi říkat co jsme spolu dělali, myslím že to věděl. Prostě jsme spolu spali.
"Nebylo to znásilnění, musíš mi věřit, chtěli jsme to oba i když to bylo šílené. Já ho asi....miluju".
Pak jsem zmlknul a přikrčil jsem se. Čekal jsem co bude dál. Viktor pevně svíral volant až mu zbělaly klouby rukou. Chvíli mlčel, než se na mě znovu podíval. Ten pohled jako by říkal, že jsem mu pošpinil syna. Chtělo se mi zvracet.

"To proto si tak trval na tom stěhování"?
Snadná otázka, s ještě snaží odpovědí.
"Jo, chtěl jsem od něho pryč, prostě co nejdál, aby mě to nepokoušelo".
Usmál se? Nevěřím. Viktor se vážně mírně usmál a rozcuchal mi vlasy. Naprosto konsternovaně jsem seděl a koukal na něj.
"Děkuju že si mi řekl celou pravdu, z Danyho to bylo těžší páčit. Samozřejmě ti věřím, ale měl si nám to říct. I když nevím co by jsme ...no s tím dělali. Tvoje matka se málem zhroutila když si utekl. A když to Dany viděl, tak se přiznal, že si to znásilnění vymyslel, aby ti ublížil. Ale nechtěl nám říct proč. Teď už to všechno chápu".
Byl to nádherný pocit. Něco jako by vám z prsou spadnul obrovský balvan a vy jste mohli zase dýchat jako dřív. Cítil jsem jak mi po tvářích tečou slzy štěstí. Viktor zase auto nastartoval a zamířil domů. A já brečel. Celou cestu. Prostě to muselo ven. Nijak to nekomentoval, myslím že mě chtěl nechat vybrečet. Když jsme zaparkovali před domem strčil mi kapesníčky.
"Co...co vám Dany všechno řekl"?
"Řekl nám veskrze to co ty. Bránil tě jako lev, že za nic nemůžeš, že tě obtěžoval a sváděl. Myslím že se bál že už se nevrátíš".
"Hňup".
Zlobil jsem se ještě vůbec na něj? No možná trochu. Ale už jsem k tomu neměl důvod. Byl jsem lehký jako pírko. Celé to velké tajemství bylo venku.
Mamka na mě skočila už ve dveřích a začala mě objímat a mačkat. Smál jsem se tomu a snažil ji uklidnit. Ano jsem doma, zase. Vynadala mi za útěk a pak se omluvila za všechno.
"Odpustíš mi to Flo"?
"Já odpouštět tobě nic nemusím, to ty mi to musíš odpustit, že jsem takhle rozvrátil rodinu".
"Nerozčiluj mě nebo dostaneš další facku".
Znovu se rozplakala a já ji posadil raději na židli a pevně ji objal.
"Odpusť mi to maminkou, nechtěl jsem nikomu ublížit".
Kývla že to ví. Nešlo se tomu bránit, snažil jsem se. Ale Dany se mi prostě dostal pod kůži a pak si se mnou manipuloval jak chtěl.
"Slibuju že odejdu do nového bytu a už se s ním nebudu vídat já...".
Mohl jsem tohle vůbec slíbit? Bolelo mě z toho srdce. Ale věděl jsem, že ani když to rodiče ví, náš vztah nebude nikdy možný.
Mamka mi až bolestně sevřela ruku. Její pohled zračil souhlas, ale s čím, to jsem vyčíst nedokázal.
"S tím stěhováním ti pomůžu, ale necháme to na zítra Flo, teď bys si měl promluvit ještě s někým".
To ano, je na čase si to všechno vyjasnit.
Vstal jsem od stolu a ještě očima vyhledal mamku, než jsem zamířil k našemu pokoji. Viktor mi cestou řekl, že se tam Dany po jeho odchodu zamknul.
Zaklepal jsem na dveře.

"Otevři ty malej hňupe to jsem já".
Slyšel jsem popotahování a najednou ticho. "Nedělej že tam nejsi a odemkni".
Ani dále se nic nedělo. Viktor raději odešel, tohle jsme si museli vyříkat v soukromí.
"Dany no tak, to mám mluvit do dveří? To chceš"?
No sice jsem si to představoval jinak, ale dobře no.
"Zlobím se za to co si udělal. Neměl si právo našim lhát o takové věci. Ale chápu proč si to udělal. Tím se ale nic nevyřeší. Pusť mě dovnitř promluvíme si".
Zabušil jsem ještě víc. Tak rád bych ho chtěl sevřít v náručí a políbit ho. Omluvit se za svou neomalenost, za to jak jsem přehlížel jeho city.
Po chvíli se dveře přeci jen pootevřely a v nich se objevila rozcuchaná tvář se zarudlýma očima.
"Co chceš"?
Naštval mě, jeho tón zněl povýšeně, a tak jsem silou ty dveře odstrčil až skončil na zemi a rychle zmizel vevnitř než jsem zamknul, aby mi nikam neutekl. Zvedl jsem ho ze země a i když se bránil a bušil do mě vzteky pěstičkama jsem ho objal.
"Hňupe blbej, proč to všechno"?
"Nenávidím tě, nenávidím". Jeho křik se stával tiší, než se úplně uklidnil a nechal se objímat.
"Já vím, taky tě miluju".
Jeho oči na mě koukaly a nic nechápaly. Tolik bolesti jsem mu způsobil. Než stačil protestovat přitiskl jsem se mu na rty a začal ho chtivě líbat. Nebyla v tom vášeň, nebo chtíč po sexu, ne byl to zoufalý polibek. Opětoval ho stejně divoce a mě najednou bylo tak krásně.
"Odpusť mi to Dany". Šeptal jsem mu tuhle prosbu do ucha, když si položil svůj obličej na mé rameno. Proč jsem tě stále bral jako dítě? Dávno už jim nejsi, jen já to nechtěl vidět a připouštět si to.

 ----------------------------------------------------------------------------------------------------

Ani nevím jak dlouho jsme tam stáli. Ale nakonec si Dany utřel oči od slz a podíval se na mě. Myslím, že tím pohledem zavraždil mé srdce nadobro. Chytil mě za mikinu a stáhl na postel, dřív než jsem stačil protestovat. Nechápal jsem co dělá, než se mi přitiskl na rty a začal mě dravě líbat. Až pak mi to došlo a zděsil jsem se.
"Dany počkej...to ne..".
Ale nedal se zastavit. Jeho ruce se třásly, ale přeci jen mi přejel rukou po rozkroku. Zoufalý pokus si mě udržet aspoň sexem. Vystavil své tělo na odiv a já měl opravdu značný problém. Věděl jsem, že nesmím znovu spadnout do toho kolotoče, do té nezdravé fanatické touhy po něm. A tak jsem udělal to první co mě napadlo, i když to zrovna nejlepší volba nebyla. Ruka mi sama vystartovala a Dany dostal pořádnou facku.
Jak se zdálo mělo to však úspěch. Přestal se snažit mě osahávat a chytil se za zarudlou tvář.
Vstal jsem z postele a upravil se. Díval jsem se na ten jeho ublížený, nešťastný pohled. Chápej já nemůžu, to prostě nejde. Zamířil jsem k odchodu. Viděl jsem jak se znovu rozplakal a přetáhl si peřinu přes hlavu. Mě to taky bolelo Dany, stejně tak jako tebe.
Rozhodl jsem se, že raději tu noc přespím v obýváku. Mamka nic nenamítala, jen se na mě se strachem dívala. Když dům ztichl a všichni šli spát, dovolil jsem si i já popustit uzdu všem těm citům a bolesti. Ani nevím jak dlouho jsem brečel a snažil se to marně zastavil. Nad ránem jsem ale tvrdě usnul, až mě musel Viktor budit.

Stěhování bylo sice náročné, protože ruku k dílu přiložila i mamka, ale nakonec jsem odpoledne stanul ve svém novém bytě, v mém poklidném útočišti. Viktor a mamka se rozloučili před chvílí a odjeli domů. A já zůstal sám v prázdném bytě. To ticho bylo až strašidelné. Tohle jsem celou tu dobu chtěl? Zakázal jsem si myslet na Danyho. Myslet na nás. Ale nevěděl jsem jestli ten zákaz dokážu neporušit. Díval jsem se z okna na město a to první co se mi vždy vybavilo byla jeho rozesmátá tvář. Moje malé, sladké sluníčko. Tak to byl nejdelší zákaz na světě, trval snad pět minut? Měl jsem chuť mlátit hlavou o zeď. Dokážeme to vůbec Dany? Zvládnu být bez tebe?
Nenávidíš mě za tu facku? Za můj odchod?

Dalšího dne jsem se pustil do velkého úklidu a zkulturňování mého bytečku. Stejně jsem potřeboval něco dělat, ne jen sedět na zadku a myslet na něj. Rozhodl jsem se večer uspořádat malou párty pro přátelé, jako kolaudaci nového bydlení a nového života. Laura i její přítel souhlasili. Další mí kamarádi taky. A pak mě napadlo pozvat i Bena, jelikož mi tolik pomohl.
Smál se mi do telefonu dobrých pár minut, než tedy slíbil že dorazí.

Večer to byl opravdu perfektní, každý něco donesl. Kluci dotáhli bečku s pivem, holky zase jednohubky a tyčinky...každý přispěl troškou do mlýna, aby se zábava rozjela naplno. A Ben? Ben donesl sám sebe. Oslnivý jako vždy se ujal role hlavního baviče. I když Laura na počátku nebyla moc nadšená, že jsem ho pozval, že s ním udržuju vůbec jakékoliv styky, hned poznala že Ben je úžasný kluk a smála se na plné kolo. Měl jsem radost, zůstával jsem v ústraní a sledoval je. Zábava se protáhla až do pozdních nočních hodin. Postupně se všichni omlouvali a mizeli zpátky do svých kutlochů. Byt se jim všem líbil a já měl radost. Po půlnoci už jsem zůstali jen my dva s Benem. Trochu mě to znervózňovalo. Dost jsem pil, ale on se tvářil pořád čile.
"Pomůžu ti ten bordel uklidit".
Byl jsem mu vděčný za pomoc, dokonce mi i pomohl umýt nádobí a prohlásil se za hospodyňku roku. Tak nějak mi dokázal zvednout náladu jen svou přítomností.
"Jsem rád, že si přišel".
"Takové pozvání se neodmítá".
Věděl jsem jak se na mě dívá a moc dobře jsem pochopil. Netajil se tím nikdy, že o mě má zájem, ale když jsem ucítil jeho ruku na stehně, z nějakého důvodu mě to vylekalo.
"Moc fajn hnízdečko lásky. Můžeš si sem takat milence".
"Vážně vtipné".

Raději jsem se mu nenápadně vykroutil. Ne že by mi to bylo nepříjemné, ale momentálně to bylo to poslední co jsem chtěl. Usadil se na pohovce, kde se roztáhnul a svlékal mě pohledem.
"Někteří chlapi mi platí aby zapomněli. Na bývalé lásky, na stávající lásky, na manželství, či jiné trable".
Věděl jsem kam tím míří, ale pobouřilo mě to. Hodil jsem utěrku na stůl a přešel k němu.
"Kolik"?
Možná ho ta otázka udivila, ale nedal to znát. Jen pokrčil rameny.
"To je u každého jiné. Každému si řeknu jen o to co mže postrádat. Bankéři o tisíc, dělníkovi o dvě stovky..."
"A studenti mají nějaké slevy"?
"Jak kteří".
Strašně mě to iritovalo. To že...prodával své tělo. Proč? Je to bezvadnej hezkej kluk, má tohle zapotřebí? Přešel jsem ke své bundě a hodil mu padesátku na pohovku, měl jsem sice víc, ale schválně jsem vzal tu nejmenší bankovku.
Ben na to pozvednul obočí.
"Proč to vlastně děláš? Jen kvůli penězům? Můžeš si přece najít práci a seknout s tím".
No dobře, přiznávám, morální kázání nebyl můj obor.
"Ale já práci mám...více prací sem tam".
"Tak proč Bene? Nechápu to".
"Proč? Protože mě to baví".
Rozesmál se a mě ho bylo najednou líto. Ani nevím proč. I když se vždy usmíval, jeho oči byly smutné, byla v nich bolest. To mě na něm tolik upoutalo.
"Ale za tu pajsku ti ho leda vykouřím a to budu ještě hodně hodnej".
No dobře, asi se mu povedl mistrovský kousek. Zhnusil se mi tímhle. Nedokážu to nijak vysvětlit.
"Ne díky, nemám zájem".
Zvedl se z pohovky a přešel ke mě. Couvnul jsem impulzivně a neuvědomil si, že za mnou je zeď.
"Zajímalo by mě co si teď o mě asi myslíš hm? Klidně to řekni, jsem děvka a nestydím se za to. Nemáš právo mi tu kázat a zrovna ty. Dělám jen věci co mě baví, který člověk tohle může říct hm? Zato ty děláš jen to co je nutné, to co ostatní očekávají a neřídíš se srdcem".
Rukou mi přejel po hrudi a pak mě dlouze políbil. Neopětoval jsem polibek, ale nevadilo mu to. Nakonec se odtáhnul a vzal si bundu.
"Půjdu, je pozdě. Nechám tě v té tvojí vynucené samotě. Moje číslo máš kdyby sis to rozmyslel. Ale Floriane....příště to už nebude zadarmo".
Trochu ostrý smích a Ben odešel. Urazil jsem ho a zůstal zase sám.