Kapitola 14

Nevím kam jsem se to snažil doběhnout. Prostě jsem běžel pryč od všeho. Ulice ubíhaly ani neví jak. Najednou jsem se ocitl neznámo kde a zastavil jsem se až v prázdné uličce, kde jsem se vydýchal. Nevěděl jsem co budu dělat, vlastně jsem nevěděl nic. Můj mozek nechtěl to celé zpracovat. Jen jsem stále viděl ten Danyho pohled a tu zradu. Bodl mi dýku do zad. Mohl jsem tomu zabránit? Byla to snad jeho pomsta za mé stěhování? Proč Dany? Proč si tak lhal? Teď je ze mě znásilňovač bratra. Pošlou na mě policii? Děsil jsem se toho, to že mu mamka věřila víc než mě. Takovou hloupost pronést.. jak mu mohla věřit?

Dál mi tekly slzy. Moje nervy už sotva držely pohromadě. Všechno se provalilo. Ano spal jsem s ním. Ale nelitoval jsem toho, nechci toho litovat.
Moje nohy se samy vydaly dál. Kam to jdu? Měl jsem zůstat a říct jim pravdu. Ale to by diskreditovalo i Danyho. Možná na to čekal, že se budu bránit proti té lži a přiznám náš vztah. Ale to se ve mě spletl.
Tenhle dům já znám, už jsem tu snad byl? Matně jsem si snažil vybavit kam jsem instinktivně zamířil.
Až ten výtah...ano ten si přece dobře pamatuju. Ploužil jsem se raději po schodech než jsem zazvonil na jedny z dveří. Doufal jsem že je doma. Proč vlastně? Měl celou dobu pravdu.
Dveře se otevřely a v nich rozespalá kštice vlasů, asi byl překvapen, že mě vidí.
"Floriane? Co tu...děláš"?
Můj pohled asi říkal vše.
"Můžu dál? Já ...prosím".
Nechal otevřené dveře a ještě si oblíkal tričko. Proč jsem šel sem? Mohl jsem jít k nějakým kamarádům, třeba k Lauře. Ale mě nohy nesly sem. Možná jsem doufal, že mi pomůže, poradí, nebo pochopí.
"Vypadáš hrozně, dáš si čaj"?
Kývl jsem, bylo mi to celkem jedno, dal bych si spíš rychlou smrt.
Ben mě s obavami sledoval. Měl otázku v očích, ale nezeptal se. Jen přede mě postavil horký čaj a čekal.

Když jsem se ani po deseti minutách neměl k odpovědi, vzdychnul si.
"Takže už to prasklo co"?
"Tím nejhorším způsobem".
"Poslouchám".
Usadil se v takovém tom sedícím pytli, který ho málem spolknul a zvědavě pokukoval.
"Spal jsem s ním".
Mlčel a jen pokýval hlavou. Asi to čekal, no jo jsem průhledný.
"Neříkej že vás načapali? Nebo něco jinýho"?
"Měl jsem se dneska stěhovat do města, do bytu. A pak...se to nějak...posralo. Řekl mé matce, že jsem ho znásilnil".
Ani nehnul brvou, jen mě dál sledoval. Asi jsem nevypadal nejlíp.
"A"?
"To nestačí? Prostě mu uvěřili a tak jsem nějak no utekl".
"Proč si jim neřekl pravdu"?
Vážně se zbláznil, copak jsem mohl? Mami Viktore, jsem zabouchnutej do Danyho a spíme spolu, chci s ním chodit a mít s ním děti...už vidím jak bych je křísil z bezvědomí. Proč osude proč? Proč si mi ho poslal do cesty? Proč nemůžu žít v klidu?
Slyšel jsem povzdechnutí a ruku na mém koleni, to mě trochu probralo z letargie. Ben klečel u mě a koukal mi do očí.
"Jsi hňup".
No fakt dík, jako kdybych to už nevěděl, ještě ty do mě rej. Zvedl jsem se k odchodu, tohle byl blbý nápad.
"Můžeš zůstat jestli chceš, řekl bych že nemáš kam jinam jít. A neměj strach, ovládnu svůj chtíč a budu se chovat slušně".

Jeho hřejivý úsměv bylo to co jsem potřeboval. Znovu jsem cítil, jak mě pálí oči, ale před Benem jsem chtěl být statečný a tak jsem je zatlačil slzu a dopil si svůj čaj.
"Moc tu společnost nemívám, takže omluv ten bordel".
Začal odhazovat ze země nějaké papíry až vypadlo několik velkých fotografií, na kterých byl jen ve spodním prádle, zaujalo mě to, byly to profesionální fotky.
Tak tímhle se živil? Některé byly umělecké, jiné spíše pornografické.
"Líbí"?
"Hm..." . A pak pod nimi jsem našel jiné fotky, naprosto jiné, melancholická lavička, na které seděla stará babička s malou holčičkou. Byla nádherná, tak uchvacující. Ben na to nic neřekl, nechal mě ať si je prohlížím. Na dalších byl nějaký sprejer jak vytváří grafity. Všechny tyhle fotky byly vážně fascinující, i ta zrzka ve spadaném listí, tak nádherné barvy. Právě tuhle fotku jsem otočil. Ročníková práce?
A až teď mi to začalo pomalu docházet.
"To si fotil ty"? Zamával jsem na něj fotkou a on kývl. Takže přeci jenom studuje?
"Jsou krásný, chodíš na uměleckou školu? Nebo na novinařinu"?
"Ani na jedno".
To mě trochu překvapilo, ale nechtěl jsem se vyptávat. I když zvědavost byla velmi silné lákadlo. Chtěl jsem se rozptýlit něčím jiným než obrazem Danyho v mysli.
"Ze školy mě vylili, kazil jsem moc morálku a stejně mě to moc nebavilo".
Kazil morálku? No to si umím živě představit.
"Co teď budeš dělat? Měl bys asi rodičům vysvětlit jak to celé bylo".
Jo to bych asi měl. Ale pochybuju, že mi budou věřit. Zatím budu dělat uprchlíka.
"Nevím, musím si to promyslet".

 ------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ten den jsem zůstal u Bena. Byl dobrý společník. Snažil se mě celou dobu přivést na jiné myšlenky a povídal mi historky s baru, tam kde jsme se potkali. Ale já stále myslel jen a jen na Danyho. Nevěděl jsem co bude dál. Jak se k tomu postaví Viktor, až mu to mamka řekne. Děsil jsem se toho. Večer jsme si objednali pizzu, byla obrovská a tak jsme si ji dali napůl, nepopírám, byla to legrace. I když byl Ben úplně jiný jak Dany, v něčem si přeci jen byly podobní. Uměli mi na tváři vykouzlit úsměv.
Když se chudák pokecal omáčkou, myslel jsem že umřu smíchy a svalil jsem se na zem.
Ben si odběhnul do koupelny, ale vrátil se už bez košile.
"No nějak mám zbytek oblečení v prádelně dole".
Nijak jsem to neřešil. Jeho mini byteček o jednom pokoji měl sotva vařič se dvěma plotýnkami a malé rádio, to byly všehovšudy všechny dostupné spotřebiče. Nedokázal jsem si takový život představit, ale jak se zdálo, Ben si nestěžoval. Tak nějak to k němu všechno patřilo.
Smích mě však záhy přešel, když se Ben místo ve svém černém sedícím pytli usadil na moje stehna a koukal mi do očí. Krve by se ve mě nedořezalo. Křečovitý úsměv pomalu mizel. Nechápal jsem co dělá.
"Víš jak jsem slíbil, že se budu krotit"?
"Jo..a"?
"Lhal jsem".
Pousmál se a mě to hned došlo. Dřív než jsem stačil cokoliv namítat mě políbil. A i když jsem mu polibek neopětoval nijak mu to nevadilo a líbal mě dál. Postupně si vymohl aspoň mou vlažnou odpověď.
"Co...co děláš"?
Znělo to asi trochu vyplašeně a zmateně, protože mě Ben pohladil po tváři. Bylo mi to příjemné, nebudu lhát.
"Líbám tě".
To mi asi už došlo. No dobře tak jinak.
"Proč"?
"Protože chci? A protože se mi líbíš. A taky protože chci, aby si se trochu uvolnil".
Koukal jsem na něj jako vyoraná myš. Uvolnit se? Ale to já nemůžu, čeká mě veřejné lynčování, znásilnil jsem nevlastního bratra, moje rodina mě nenávidí a toho mizeru miluju pořád i přes to všechno co mi udělal. Asi jsem blázen.
"Promiň ale...já nemůžu".
Sklopil jsem hlavu a z nějakého důvodu jsem se cítil vůči Benovi provinile. Proč jsem ho nepoznal dřív? Možná...možná by jsme teď byly spolu. Je to hloupá představa když vím co dělá? Že spí s muži pro peníze?
"V pohodě, jen jsem to zkoušel".
Přeci jen se usmál, ale nevstal ze mě. Začal se mi hrabat v kapse, než našel můj mobil a zapnul ho.
"Hej to ne"!
Začali jsme se o něj prát, nechci být nalezen.
"Ale jo...".

Nevím jak to dokázal, ale povedlo se mu ho ukořistit. Vzdal jsem to. Prohlížel si seznam nepřijatých hovorů a jen obdivně zíral.
"Koukej, asi třicet hovorů a sedm SMS. Vaši tě asi hledají. Měl bys jim zavolat".
Díval jsem se na něj a zrovna mě napadlo, že mu ze zad čouhají bílá křídla andělů. Hloupá představa, ale slušela by mu.
"Proč jim neřekneš pravdu? To si necháš sypat popel na hlavu od toho mrňouse"?
"To nemůžeš pochopit..."
Asi jsem ho tím urazil. Zvedl se a dostal jsem pěknej kopanec do stehna až jsem vyjekl.
"Jsi vůl. Lepší je být znásilňovač než ten co miluje"?

Jeho slova mi létala hlavou. Myslím, že to chápal dobře. To já jsem tady byl ten hlupák.
"Hups, já to zmáčknul, asi omylem".
Začal se smát a hodil po mě mobil, který vytáčel mamčino číslo. Já ho asi zaškrtím. Je mi jasný, že to udělal schválně, protože já neměl odvahu.
Když se v telefonu ozval její uplakaný hlas, ještě chvíli jsem uvažoval, že to položím, že budu dělat jak tu nejsem. Ale Benův pohled mě propaloval až na kost. Pěkně děsivé.
"Buď chlap Floriane, jsi už dospělej, řeš své problémy a nezdrhej před nimi".
Ben se odšoural do koupelny, aby mi dal soukromí. A já konečně ten proklatý mobil zvedl.
"Mami...".
Slyšel jsem jak pláče, ale slyšel jsem i radost. Nerozuměl jsem tomu.
"Flo, kde...kde jsi proboha? Máme o tebe strašný strach. Prosím vrať se domů všechno se vyřeší, prosím".
Vyřeší? A jak?
"Neudělal jsem to, takhle to nebylo mami, nikdy bych..."
I já se rozbrečel, prostě mi vyhrkly slzy a zlomil se mi hlas.
"Já vím Flo. Dany nám řekl pravdu, Viktor ho donutil, nevěřil mu tu historku a tak..."
"Pravdu"?
Otřel jsem si slzy. Jakou část pravdy? Nebo jakou pokřivenou lež, kterou vydával za pravdu?
"Odpusť mi, že jsem...já...měla jsem ti věřit, jsi můj syn".
"Co všechno vám řekl"?

Nastalo mučivé ticho, slyšel jsem v telefonu kroky a pak šustot. Najednou si telefon asi přebral Viktor, až jsem se leknul.
"Floriane kde jsi? Přijedu pro tebe, musíme si promluvit a ujasnit si to. Všichni".

No popravdě až mi mráz přejel po zádech. Viktor zněl velmi chladně a tvrdě. Takže jsem se zdráhal. Nevěděl jsem co dělat. Ben zrovna vylezl a utíral si umytou hlavu ručníkem. Očima jsem ho žádal o pomoc, ale jen pokrčil rameny. Dál se nestaral. Jo hold tohle je můj boj, už jsem dospělý a neměl bych utíkat.
Problémy si musím řešit sám, už se nemůžu spoléhat, že je někdo vyřeší za mě nebo že prostě zmizí.
Nadiktoval jsem Viktorovi teda adresu. Hned poté zavěsil.