Kapitola 17

Semi
Cesta trvala velmi dlouho, viděl jak nad obzorem začíná znovu svítat. Den se opět hlásil o slovo. Takže je to tu znovu, znovu uvíznou přes den v nějakém upírském sídle? Snad tihle budou přívětivější, nerad by si zopakoval mučení. Upír byl ležérně zapřený do sedačky a také sledoval východ slunce. Za ty roky se mu jen párkrát podařilo ho vidět tak, aby nepřišel k popáleninám. Ale moderní doba a technologie šly stále dopředu. Věděl že v tomto autě jsou v bezpečí, i když je o tom řidič ještě raději ubezpečil.
"Auto má speciálně upravená skla, nemusíte mít strach, za hodinu budeme na místě".
I chlapec sledoval východ slunce. Přemýšlel o svém příteli, o tom co zjistili v jejich bytě. Také uvažoval, zda ho ještě někdy vůbec uvidí. Celý jeho svět se obrátil naruby, jeho život najednou dostal naprosto jiný směr. A i když by ho to nejspíš mělo děsit, z nějakého důvodu změny přijímal klidně, skoro až flegmaticky. Teď si připadal jako postava z nějakého fantasy románu, ale přitom, byl stejně skutečný jako před několika dny. Stále se cítil jako člověk.
Autem se do ticha po chvíli ozvaly podivné pazvuky, jak Semimu zakručelo v břiše. Jako kdyby týden nejedl, žaludek mu udělal pár kotrmelců. Také si všiml, že řidič má vedle sebe na sedadle zbraň. Ale vypadala zvláštně, trochu jako ty zbraně co používají v Zoo na uspávání zvířat. Což ho zrovna klidným nenechávalo.
"Mám hlad...strašný hlad".

Po hodině jízdy konečně Semi spatřil tu velkou ocelovou bránu, štěrkovou dlouho cestičku. Věděl že už nejsou ve městě,
bylo tady moc zeleně a prapodivné ticho. Ani ptáci nezpívali. Pak zahlédl to sídlo, bylo mnohem větší než těch nečistokrevných. Vypadalo jako nějaký francouzský zámeček, které vídal na fotkách. Dost honosné. Uvažoval jestli všichni upíři mají tak honosná sídla. Zajeli do podzemní garáže, kde je nechal řidič konečně vystoupit. Pak byli oba zavedeni do haly.
Chlapec se nervózně rozhlížel, ale bylo tu pusto, žádná banda upírů, žádné řetězy, ale i přesto byl nervózní. Neděsil ho tenhle dům, ale spíš ta podivná atmosféra a to ticho. Prázdná hala kde se každý zvuk rozléhal. Než se chlapec stačil vzpamatovat, upír si ho stáhnul na svůj klín do křesla. Semiho to vcelku překvapilo a mírně i zrudnul.
"Teď mě dobře poslouchej. Žádné přeměňování rozuměl si? Ani žádné vrčení, snaž se vypadat jako člověk".
Upírův hlas zněl chladně a trochu příkře, což chlapce moc neuklidnilo. Chovat se jako člověk? Ale vždyť je...ne, už vlastně není.
"Teprve až ti řeknu jménem...teprve pak".
Chlapec nechápal tohle upírovo chování, ale vycítil že je taky nesvůj, takže kývl. Slíbil že bude užitečný a hodlal to dodržet.

Darius
Upír totiž tušil, že toto setkání po letech nemusí být zrovna příjemné. Fabian byl velmi mocný upír a jeho moc sice nebyla silová, ale i tak budila i v Dariusovi respekt. Ne nadarmo se stal vládce nejsilnějšího upírského klanu Kraftů. Fabian byl dobrým vůdcem. Dokázal se usmívat a přitom škvařit mozek svým podřízeným. Byl jako had, Darius mu nikdy nerozuměl, nikdy nedokázal odhadnout co udělá. Ta jeho manipulace mysli bylo něco odporného. Kolikrát to využil na něm? Kolikrát musel Darius ustoupit této síle? Kolikrát byl donucen se mu podvolit. Ale tentokrát měl Darius tajné eso v rukávu. Měl Semiho. Na lykany manipulace mysli nefungovala. Navíc Semiho ani nevycítí, dokud se sám neprozradí přeměnou, nebo vrčením.Pokud se Fabianovi znovu povede ho nějak...ponížit, nebo se bude snažit ho ovládnout...pošle na něj toho vlčka a bude klid. Alespoň k něčemu může být užitečný.

Dveře nahoře se otevřely, ta vůně která se snesla až do haly byla velmi opojná. První vyklusal sluha a začal na stolek nosit jídlo. Křišťálové poháry posázené zlatem, naplněné krví, něco malého k zakousnutí, francouzský sýr a olivy. Dobře věděl, že je Darius miluje. Znal upíra dokonale. Ale o tom mladíkovi, kterého si sebou přivedl nevěděl nic. Proto nechal nachystat normální lidské jídlo, protože z něj upíra necítil.
Semi se okamžitě na jídlo vrhl a vybílil celý talíř s pečeným kuřetem a jinými dobrotami, i přes Dariusovo varování. Stále byl ale ve střehu.
Po schodech dolů do haly sešla prazvláštní bytost. Až Semimu málem uvízla kost v krku.
Polodlouhé, plavé vlasy, které zářili jako slunce, štíhlá, skoro chlapecká postava, na sobě měl jen něco, co připomínalo velký zlatavý šátek, omotaný kolem beder. Kolem něj se nesla aura nebezpečí ale také chtíče.

Darius samovolně odvrátil pohled, neměl rád tohle představení. Sám dobře věděl, že ho tohle krásné tělo velmi vzrušovalo. Proto se vyhýbal pohledu na upíra, jenž sešel schody. Musel se ovládat, je tu pracovně a vlastně i nechtěně. Doufal že Fabian má nějaké informace, většinou věděl vše, co se kolem šustlo. Měl skvělou výzvědnou síť. To jediné co Darius musel zvládnout bylo zůstat v klidu. Nenechat se vyprovokovat, či něco horšího. Naštěstí jeho touhu po sexu Semi v noci značně uspokojil.
"Vítám tě příteli, v mém domě. Je to už velmi dlouhou co jsme se naposled setkali. Nějakých padesát let možná...".
"Ne dost dlouhá doba. Zkrať to Fabiane, mám ještě práci".
Odměřený tón však druhého upíra nijak nepřekvapil, elegantně se složil do křesla a začal si jazykem pohrávat s olivou.
"Protivný jako vždy. Měl bys ses naučit troše zdvořilosti. Já vím že umíš být i okouzlující".
"Přejdi k věci, proč si mě povolal"?

Semi
Semi na ně zůstal nechápavě hledět. Ten upír byl nádherný...ale měl z něj husí kůži. Nelíbilo se mu jak jedná s Dariusem, ani jak ho okatě svádí, proto zatnul pěst. Tím však na sebe upoutal pozornost. Opřel se do něj pohled zelených kočičích očí, které ho zkoumaly až do morku kostí, takže se mladík jen otřásl.
"Kdo je tohle? Tvůj nový maskot? Nebo si sebou vodíš svačinku? To se ti nepodobá Dariusi".
Semi se tomu označení zamračil, proto přišel k upírovi. Možná to bylo odvážné, nebo drzé, či neuvážené. Ale jasně pochopil, že tenhle podivný upír si dělá na Dariuse nárok. Takže to chtěl zatrhnout. Nechápal proč tak strašně žárlí. Ale usadil se upírovi na stehno.
Dariuse tohle pobavilo, takže chlapci omotal ruku kolem pasu. Tohle asi Fabiana dost naštve.
Nastalo hrobové ticho, miska oliv se začala nepatrně třást, ale Darius se tím velmi bavil. Jednu olivu si uzobl a vzpomněl si na setkání s chlapcem. Takže mu jen přejel olivou po rtech, jako tenkrát v baru.
Semi se tomu svůdně usmál. Teď měl pocit vítězství. Ale nemělo trvat dlouho.
Užíval si upírovu pozornost, i když tušil, že to Darius dělá na truc tomu druhému.

"Slyšel jsem, že si byl odvolaný z akce příteli".
"Máš v tom snad prsty"?
"To mě trochu přeceňuješ...co takhle mi půjčit svojí hračku? Užijeme si trochu zábavy".
"Je mi líto, ani mě nenapadne".
"Vždy si byl strašně lakomý".
Fabiana už takhle hra nebavila. Věděl že dostat se Dariusovi do mysli je obtížné a vysilující, ale po chvíli se mu to povedlo, aniž by si upír něčeho všiml. Přinutil ho aby Semiho shodil na zem.
A tak se i stalo. Mladík zaúpěl, když dopadl na své pochroumané pozadí a zůstal na Dariuse nechápavě hledět.
"Nemám rád když mě někdo ignoruje. A ty už to děláš moc dlouho".
Bylo jasné, že se pán domu zlobí, ale stále mu na rtech zářil nebezpečný úsměv.
Semi jasně viděl že se Darius snaží bránit, jeho čelo se krabatilo stále víc. Stačila mu jen chvíle...maličká chvíle a konečně prudce sáhl na katanu a vytasil ji s tím, že uskočil od svého bývalého milence.
Chlapec se zatím držel dál, stále seděl na zemi a snažil se být neviditelný, tady šlo do tuhého. V hale jako kdyby se ochladilo o několik desítek stupňů během krátkého okamžiku.
Ale vybavoval si slova upíra. Dokud mu neřekne jménem nesmí se prozradit. Nesmí ukázat, že je lykanem.
"Tak ty mě hodláš v mém domě ohrožovat mečem"?

Ostrý tón upíra, sedícího stále v křesle mrazil. Vypadal spíš jako drahá prostitutka. Nohu přes nohu, šátek toho příliš nezahaloval a podepíral si tvář dlaní v znuděném gestu. Bylo snad jasné, že se Darius bude bránit vpádům do své mysli. Dokonce i tyto vpády očekával, proto si sebou vzal Semiho.

"Nemám chuť si s tebou hrát. Takže znovu Fabiane, proč si mě chtěl vidět"?
"Ze starého přátelství? Bylo mi tak smutno když si tenkrát odešel. Žádný jiný milenec mě nedokázal ukojit tak jako ty. Co se vrátit ke starým časům? Vzdej se pozice Hlídače a navrať se ke mě. Do mé náruče".
"Na to zapomeň, to je dávná minulost. Mrtvá minulost".
Vůdce klanu Krftů toto prohlášení rozlítilo. Jen sebou nespokojeně trhl a jeho tvář na chvíli opanoval opravdu nehezký děsivý výraz. Pak se zahleděly ty kočičí oči na Semiho.
"Můj otec tě sebral na ulici polomrtvého, dal ti domov a vychování...a ty takto znevažuješ jeho památku"?
"Neznevažuji jeho památku, byl to výjimečný upír a skvělý vládce. Ale do jeho kvalit máš stále daleko...příteli".

Darius
Tušil že si hraje s ohněm, že proti Fabianovi nemůže bojovat. Ale hodlal se bránit proti manipulování mysli. Za ty roky s ním se to již trochu naučil, i přesto, vždy podlehl. Proto odešel. Svoboda a touha po vlastním životě ho hnala dopředu. S Fabianem vyrostly jako bratři, jeho otce považoval za vlastního. Měl se stát Fabianovou pravou rukou a ochráncem. Ale brzy pochopil jak se věci mají. Když starý vládce umřel, říkalo se že právě Fabian v tom měl prsty, aby se dostal na trůn klanu Kraftů. A to mu Darius nikdy neodpustil, i když to v upířích i lykanských dějinách bylo běžné. I když už tehdy byly dlouhou dobu milenci, odešel. Odešel a stal se Hlídačem. To bylo někdy před
dvě stě lety. Od té doby se Fabianovi vyhýbal jak jen to šlo.
Cítil že se dostal do obtížné situace. Fabian se rozčílil. A to byl konec se zábavou a přátelstvím.
"Pojď ke mě maličký".
Darius věděl o co mu jde. Chtěl ovládnout Semiho, který stále seděl tak trochu mezi nimi a třel si pozadí. Rád dokazoval svou nadvládu, svou moc. Miloval to jak si může s každým dělat co chce.
"Pojď ke mě...pohrajeme si spolu".
Ale jak se zdálo mladík se ani nehnul. Jen na něj koukal.
"Ani mě nehne násosko".
Tohle označení se Semi naučil od Edvina, ale použití tak hanlivého výrazu nebylo na místě, zvlášť při komunikaci s vůdcem upírského klanu. I když...Dariuse to tak pobavilo, že se rozesmál.
Fabiana to totiž viditelně vyvedlo z míry, protože na chlapce nefungovala jeho moc, což bylo nemožné. Nemohl tušit, že Semi je ve skutečnosti lykan. Nemohl ho cítit.
"Na něj ty tvoje hokusy pokusy nefungují. To je zklamání co"?
Výsměch v Dariusově hlase byl patrný. A i když se Fabián snažil ovládnout Semiho mysl bylo to marné.
"Nemožné...ty si...přivedl do mého sídla lykana"?

Darius však zapomněl sám na sebe. Neměl obranu proti manipulaci mysli. Ale hodlal to riskovat. Doufal, že by mu Fabian neublížil, protože ho chce pro sebe, nesmí si hračku poškodit. Bohužel se Darius pletl. Ta bolest, která mu projela hlavou a poté i celým tělem, ho málem srazila na kolena. Odolával tomu pohledu zelených očí, které svítily tak děsivě. Odolával a bojoval s tím jak dlouho to šlo.
"Poklekni přede mnou ty drzí upíre. Poklekni před svým vládcem. Víš že mi nemůžeš vzdorovat. Donutím tě se mi plazit u nohou"!
Darius odolával příliš dlouho, věděl že nejspíš nedokáže takový tlak vydržet. Příšerná bolest, ta tíha co ho nutila pokleknout. Byl však příliš hrdý na to, aby si před Fabianem klekl. Rychle vytasil druhou katanu a zapřel se o ní, přesto však už nevydržel a jednou nohou poklekl. Byl to boj...boj kdo z koho se poddá, kdo vyhraje.

Semi
Viděl v Dariusově tváři bolest, chtěl mu pomoci, ale upír jen zavtěl hlavou. Mladík to nechápal, proč se nechá takto mučit, stačí...zavolat jeho jméno, jak se domluvili. Cítil jak se jeho ruce začínají měnit a z jeho hrudi vychází výhružné vrčení, směřující k Fabianovi Kraftovi.
"Uděláme obchod pse. Uděláš co řeknu...a já Dariusovi neuvařím mozek. Protože až s ním skončím, bude na úrovni mentálně postiženého pětiletého dítěte. A to přece nechceš ne"?
"Neposlouchej ho...".
Ale Semi kývl. Nedokázal se dívat jak Dariuse mučí.
"Pojď ke mě...no tak...k noze".
Semi znovu zavrčel popudlivě, ale přešel k tomu hnusnému upírovi. Neměl na výběr.
"Ty budeš určitě jeden z Enisei...když jsem tě necítil, myslím že si tě nechám na hraní.Jen tak se nepoštěstí hrát si s královskou smečkou. Kalhoty dolů, hned"!
Byl to jasný rozkaz, ale Semimu se nechtělo poslechnout, nejradši by na upíra skočil a rozkousl mu hrdlo. A proč vlastně ne...bylo by to tak snadné.
"Nezkoušej to...nepodařilo by se ti projít mým štítem. A pokud to zkusíš...Darius skončí bez mozkových vln v komatu. Chceš se na to dívat z první řady"?
Semi na sucho polknul. Co dělat? Poslechnout? Ale mohl věřit že nechá Dariuse být? Jako kdyby znal jeho každý krok, ohnal se po něm již přeměněnou tlapou, ale Fabian se smíchem uhnul. S Dáriusova hrdla se ozvalo bolestné zasyčení. Jeho ruce se třásly a katany ho už dlouho nemohly udržet.
Potřeboval tak pár sekund, kdyby ho Fabian nemučil. Pár sekund na vytvoření modrého plamene a dokázal by si pomoci sám. Ale Fabian byl příliš chytrý, nedal mu ani jednu sekundu na vydechnutí.
"Je to na tobě lykane...buď si sundáš kalhoty a budeš poslušný, nebo Darius zemře v obrovských bolestech".