Kapitola 19

Když jsem se přeci jen donutil se obléci, což šlo samo o sobě celkem špatně, jelikož jsem byl celý polámaný po Delasově nájezdu, rozhodl jsem se jednat.
Hodil jsem mu k nohám dva černé pergameny, ty na kterých bylo jak mé, tak Sirionovo jméno. Čekal jsem jak zareaguje. Nemusel je ani zvednout, věděl jaké jména na nich jsou, to mi stačilo. Možná jsem byl zklamaný? Doufal jsem snad, že bude lhát? Nebo naivně tvrdit, že o ničem nevěděl? Ale to by nebyl Delas, ten se s ničím nikdy nepáral.
"Tak proto jsi tady"?
"Čekal jsi snad, že jsem přijel jen kvůli sexu s tebou? Věděl jsi to"?
"Jsem v radě teprve krátce, to víš. Starší jednají občas nejednotně a proti vůli ostatních. Věděl jsem to a nesouhlasil".
Nevaroval mě? Proč? Chtěl snad mou smrt? Musím přestat být tak strašně sentimentální vůči němu.
"Říkal jsem ti ať se od toho ledového čaroděje držíš dál, proč jsi mě neposlechl"?
Tak takhle to bylo? Už to konečně chápu. Každý z nás jsme znali něco, co mělo být utajeno, co nemělo existovat. Když jsme byly spolu, byly jsme pro radu příliš nebezpeční.
"Chci aby jsi mě vzal na schůzi rady".
"Zbláznil jsi se Ethane? To tolik toužíš po smrti"?

Hlupáku, dovedeš mě tam buď po dobrém, nebo se tam vpustím sám násilím, na tom už nesejde. Chci vidět ty pohledy staříků. Musí vědět, že jejich vrah selhal.
"Nehodlám o tom s tebou diskutovat, prostě se drž dál".
Možná jsem ho toužil uchránit před hněvem černé magie, která se ve mě rozpínala. Namlouval jsem si že Delas k nim nepatří, není to nepřítel. Ale mohl jsem mu věřit?

"Zabijí tě jakmile vstoupíš do hlavní síně, to přeci víš, pokouším se je přesvědčit, že nejste ty a ten ledový čaroděj pro ně hrozbou, dej mi čas".
"Je mi líto". Zakroutil jsem hlavou. Už žádný čas Delasi. Čas aby poslali dalšího ze zabijáků? Nejsem tak hloupý. Nehodlám sloužit jako lovná zvěř, ani dál utíkat. Nejlepší obranou je přeci útok.
I když mi chůze činila problémy, vyrazil jsem ke knihovně čarodějů. Delas mě obezřetně následoval. Tušil jsem, že se chce na něco zeptat, ale nakonec jen mlčel.
Knihovna se hemžila učni a mladými čaroději. Některé tváře jsem znal, některé tváře znaly mě. Někteří se za mnou vyjeveně otáčeli. To že jsem byl označen za zrádce a vyhnán z Nasarenu věděli snad všichni čarodějové. Bylo to snad oblíbené téma drbů? Kdo ví. Pár jich dokonce z obavami uhnulo z cesty. Procházel jsem místnostmi knihovny až do té poslední, zapovězené. Velká knihovna rady starších. Zde se staříci rádi scházeli a klábosili, ostatní z čarodějů sem neměli přístup. A hlavně, z této knihovny vedla tajná chodba do hlavního poradního sálu, můj cíl.
Když jsem vstoupil do této místnosti, pochodně po stranách stěn se rozhořely. Dýchalo to tu dojmem starobylosti. Všude kolem magie, přes kterou se i špatně dýchalo, vědomosti, starší než celý lidský věk. Tak nějak to nutilo pokleknout a vzdát hold. Ale já tomuto nutkání odolal.
Pár starších pozvedlo své hlavy. Jakmile poznali kdo jsem, na jejich tváři jsem jasně četl zmatek. Žádné pompézní uvítání? Jsem zklamán. První kdo se odhodlal něco říci byl Samiel, mocný starší čaroděj, který se s ostatními příliš nestýkal.
"Jak si dovoluješ vstoupit do této knihovny, která je zakázána všem čarodějům"?
Kolem mě se prohnalo pár nevinných zastrašujících výbojů modré energie. Jen jsem se tomu rozesmál.

"Dovoluji? O ano, dovoluji si stejně tak, jako vaše rada, jenž se mě snaží odstranit".
Viděl jsem jak ostatní čarodějové vstávají od rozečtených knih a přesouvají se k Samielovi. Takže si na mě sám netroufne? Jak ubohé.
"Zkrátím to pánové. Chci audienci v sále rady a to hned".
"Žádost se zamítá, opusť knihovnu rady starších čaroději Ethane".
Další z části modré energie se zabořila ve formě blesku do dveří za mnou. Tohle mě má jako vyděsit?
"Asi jsme se nepochopili vážená rado, to neměla být žádost".
Přešel jsem blíž k nim. Podpálil jsem pár vzácných knih na stolech.
"Pokud nechcete aby knihovna lehla popelem".
Ucítil jsem v těle prudkou bolest, blesky mi přikovaly nohy k podlaze. Nebylo to příjemné, ale taková ubohá známka obrany mě nemohla zastavit. Snažil jsem se podpálit knihovnu celou, jako trest, ale chránilo ji podivné kouzlo, přes které se můj oheň nedostal.
"To by stačilo, opusť tohle místo, než přijdeš o svůj život Ethane".
Rozesmál jsem se. Tak jsem se smál až jsem přestal ovládat tu temnotu v sobě. Kolem mě se začal točit hrůzostrašně vypadající mrak temnoty a syčel na všechny klem.
"To by šlo opravdu těžko velký Samieli, já už totiž mrtvý jsem".
Prorazil jsem ochranné kouzlo knihovny a podpálil jsem vše v dosahu. Vysoké police vzplály velkým plamenem, ostatní starší se je snažili uhasit, ale marně, plameny brzo ztratili svou barvu a po knihovně se začal šířit plamen černý jako noc.
Je konec s vaší nadvládou staříci, je čas zemřít....

Dál už si toho příliš nepamatuji. Démon Josedor konečně dostal to co si přál, silné magické duše, ze kterých bude živ několik desetiletí. Viděl jsem jak se knihovna hroutí v základech, plameny přeskočili i na ostatní oddělení. Všichni se snažili černé plameny zaplašit, ale Josedor byl příliš mocný. Vzpomínám si na krev, zkrvavené ruce a starší, ležící na zemi mrtví. To všechno já? Zděsil jsem se jak velká moc ze mě sálá. Budova Nasarenské knihovny čarodějů se začala s rachotem bortit. Nebylo možné ji zachránit i když se Delas snažil sebevíc. Prošel jsem kolem něj do tajné chodby, tohle byl teprve začátek. Tři starší mi nestačí, chci krev všech.
Viděl jsem Delasův pohled. Varoval jsem tě příteli, nedokážu to ovládat, nepleť se mi do cesty. Nechal jsem ho žít. Sám měl dost starostí a tak nemohl zaútočit.
Chodba do poradního sálu byla dlouhá, zahltil ji hustý černý dým, ale to mi nijak nevadilo.
Když jsem konečně stanul na místě další ze starších už na mě čekali. Nemůžete mě zastavit, není to ve vaší moci. Nasaren se otřásl v základech. Pokusili se mě zastavit. Hlupáci. Snažili se mě zabít, ale černá magie mě chránila dokonale.

Nechal jsem je utahat. Vyplítvat jejich energii natolik, abych je pak mohl snáze zabít. Bylo to jako sedět před vodní hladinou a dívat se co se děje na dně. Nemohl jsem zasáhnout, ta věc jednala sama od sebe. Josedor měl vztek, velký vztek na radu starších. Démon tak mocný že zničí vše. Hledal nádobu, někoho, kdo dokáže snést jeho obrovskou moc, někdo kdo ho přivede zpět na tento svět. Proč tolik nenávidíš čaroděje Josedore? Proč chceš jejich smrt? Dá se rozumět vůli démona? Pravděpodobně nedá.

Toho dne se svět čarodějů převrátil naruby. Rada starších padla! Všichni ti velcí a mocní čarodějové zemřeli tak snadno. Všichni zemřeli mou rukou. Knihovna lehla popelem a s ní i půlka bohatého a krásného města Nasarenu, požár se velmi rozšířil a stravoval vše, co mu právě přišlo do cesty. Vypuštěná kouzla se potulovala městem a útočila bez ptaní. Zavládla panika a chaos, to co si Josedor tolik přál. Zničil radu, zničil velení a teď mohl klidně jít. Mé tělo sláblo. Věděl jsem že tohle je konec i pro mě.
Cítil jsem Nardinův pohled z velké dálky. Bavil se tím divadlem. Mohl si pogratulovat. Jeho démoní pán zvítězil. Pro mě už nebyla naděje. Učinil jsem úkol, který po mě žádal. Jako nádoba s černou magií, která se právě rozbila...

Vzpomínám si na řeku, voda byla ledová, jako náruč Sirionova. Tak takto vypadá smrt? Není tolik šeredná jak se říká. Ne, je tichá a klidná. Bohužel jsem však neměl štěstí. Probudil jsem se. Mé oči znovu spatřily oblohu. Mé tělo tu stále bylo. Mé zranění byla hluboká a vážná, démon už mě neléčil. Byl pryč. Zanechal svou schránku opuštěnou a napospas osudu. Zbyla po něm jen hořká příchuť a část zbytku černé magie, jenž mi proudila v žilách. Řeka mě vyplavila u lidské vesnice blízko Nasarenu. Viděl jsem kouř jak se točí nad městem čarodějů, stále můj požár doutnal. A rada? Mrtví, všichni...nebo ne?
Ne, přeci jen jsem uchránil Delase, možná ze starého přátelství, či nějakých jiných sentimentálních citů. Pomsta byla přeci jen sladká i když mě málem stála další život. Jsem jako kočka. Tiše jsem se rozesmál a vykuckal trochu krve. Nemůžu tu takhle ležet. Stmívá se. Kolem Nasarenu se vždy potulovaly smečky vlků, copak budu potravou? Po takové námaze? Vstaň, no tak musíš vstát! Přemlouval jsem vlastní tělo k nějaké činnosti. Ale výsledkem bylo jen slabé zachvění nohou.
Nevím jak dlouho jsem tam ležel, než mi výhled na nebe zastínila zrzavá kštice nějakého hošíka. Hm...takové jsem si dával vždycky před spaní. Roztomilý pihatý obličej. Píchnul do mě klackem, aby zjistil jestli jsem jen další mrtvola vyplavená řekou. Když jsem mu však klacík zapálil v rukou vyjekl a rychle odběhl kus dál. Chvíli trvalo než se vrátil pravděpodobně se svým otcem, podoba byla zřejmá.

"Žijete čaroději"?
Hm, bůh ví. Žiju? Nehýbu se, nemluvím...jen slyším a vnímám.
Cítil jsem jak mě silné mozolnaté paže zvedly z bláta u řeky. Byl jsem odnesen někam do stodoly, pravděpodobně seník. To je mi zacházení s čarodějem co vyhubil radu starších. Kde je postel?
Nakonec se kolem mě seběhla snad celá vesnice a dohadovali se, co se mnou udělají. Někteří mě chtěli hodit zpět do řeky, tak jsem silou vůle podpálil seno pod jejich nohama, abych dal jasně na srozuměnou svůj nesouhlas. Někteří mě chtěli odvést zpět do Nasarenu, s tím jsem taktéž nemohl souhlasit. Ale nakonec se rozhodli, že jsem asi oběť řádění šíleného démona. Zprávy se rozkřikly rychle.
Nechali mě ve stodole, nakrmili mě, napojili mě, připadal jsem si jako další hospodářské zvíře. Ale vyčerpal jsem příliš mé životní energie. Věděl jsem, že i kdyby se mi povedlo znovu ovládnout své tělo...nebudu mít více jak rok života, než se mé tělo stane hvězdným prachem. Na živu už mě dokázala držet jen zbytková černá magie.