Kapitola 1

Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas?
Kašpárek maličký nebo děda Mráz?
Rolničky, rolničky, co to zvoní v nich?
Maminčiny písničky, Vánoce a sníh.

Ale ne. Už je to tu zase. Tuhle píseň vážně nesnáším. V tuhle dobu je snad všude. Ozývá se z obchodních center, z krámků, z kaváren, z taxíku a ani tady v letištní hale, jsem ji nebyl ušetřen. To už hraničí s vymýváním mozku.
Postava na sedadle v letištní hale se znechuceně odvrátí od tabule hlásící odlety. Už tu čeká víc jak hodinu.

Sláva, už je sníh, jedem na saních,
kluci křičí, zvonek zní, jenom táta ztich.

" Proboha už dost, tohle vážně umí zkazit vánoce".
Začínám přemýšlet co jsem komu kdy udělal. Vánoce nijak neodsuzuji, mám je docela rád...ale existují určité meze.
I když trávit vánoce zase sám....není to zrovna příjemné. Asi na mě padá zimní deprese nebo jak se tomu říká. Čím starší jsem tím jsem sentimentálnější, říká si když pozoruje venku rychle poletovat vločky.

Kouká na syna, uši napíná...
Co to slyší v rolničkách?
Na co vzpomíná?

Peter bolestně zaúpí. Ta píseň ho dnes mučí celý den. A nejen ta píseň, ale i to počasí. Vyhlédne přes prosklené dveře letištní haly ven. Bílá tma...to se ani jinak nazvat nedá. Celý den chumelí jako o závod a teď k večeru se to mění až ve sněhovou vánici. Už pár tvrdých New Yorských zim zažil, ale tentokrát to bylo jiné. Už odložili dvakrát jeho let do Prahy a on začínal být netrpělivý. Ale proč? Kam tak pospíchá? Práci dokončil a v Praze na něj stejně nikdo nečeká, kromě studeného pochmurného bytu a další práce.

Všichni v tomhle městě spěchají. Tak proč ne on?
Hm, protože....ale jeho dumání přerušila znovu tabule odletů, která se rozsvítila u některých letových linek červeně, což znamenalo že dnes už neodletí. Peter se tomu ani nedivil. V tomhle počasí to raději aerolinky neriskují. Snad se to během večera zklidní.
Peter byl rád, protože jeho let zůstával nepozměněn a tak měl šanci odletět ještě dnes v noci.
Bohužel nějací japonští turisté stojící kousek od něj neměli takové štěstí a bylo jasné že tu dnes budou nocovat.
Nocovat na letišti? To není hezký zážitek. Už se mu to jednou povedlo....bylo to ta chaotická doba po 11 září, kdy byl každý cizinec tmavé pleti s arabsky znějícím jménem podezřelí. Tenkrát celý let zrušili, kvůli hrozbě teroristického útoku a on musel své staré kosti a oblek za čtyři tisíce zanechat na lavičce letiště. Nebylo to příjemné, nechtěl by to zažít znovu. Proto musí doufat.

Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas?
Kašpárek maličký nebo děda Mráz?
Rolničky, rolničky, co to zvoní v nich?
Maminčiny písničky, Vánoce a sníh.

Píseň se znovu ozvala z reproduktoru, ale Peter už ji nevnímal, protože sledoval jak Bílá tma venku houstne čím dál víc. Zmocňovalo se ho podivné chvění po celém těle.
"Tak do toho nečasu bych nevyhnal ani ledního medvěda ", zabručel si polohlasně pro sebe.
Zrovna když mu ta myšlenka uvízla v hlavě, letištní dveře se otevřeli a dovnitř vešla postava od hlavy až k patě zasněžená.
To snad ne, někdo v té sněhové vánici přeci jen přežil?
Že by mu někdo četl myšlenky, uvažoval Peter? Ale tohle nevypadalo jako lední medvěd, spíš jako sněžný muž...nebo spíš....
Zbytek uvažování nedokončil, protože se mu zatajil dech. Postava naproti němu ze sebe setřepala sníh a vybalila se z poměrně tenkého kabátu a něčeho jen velmi těžce připomínajícího šálu , bylo jasné že je to nějaký mladík.
Byl asi celý promrzlý, protože se třásl jako osika v jarním vánku. Zamířil si to rovnou k ženě sedící za odbavovací přepážkou a snažil se lámanou angličtinou s ní domluvit. Bohužel Peter seděl příliš daleko než aby zaslechl jejich rozhovor.
Ale nemohl popřít že ho ten mladík zaujal. Nevěděl proč.
Jasně ale pochopil, že ať ten mladík chtěl cokoliv asi nepochodil. Ta žena u přepážky nebyla zrovna nejpříjemnější, na to už Peter přišel asi před hodinou když s ni musel taky jednat.
Nemohl si pomoct a tak mladíka dál sledoval, bylo to alespoň nějaké rozptýlení při tomhle nekonečném čekání. Povšimnul si jeho blonďaté zacuchané kštice, ve které se třpytili krystalky ledu. Také jeho pohublé postavy a příliš tenkého kabátu do takové třeskuté arktické zimy, která venku panovala. Jeho obličej byl ještě trochu dětský, ale brada prozrazovala jeho paličatou povahu. Zvláštní kombinace.

Když si povšimnul že se on posadil kousek naproti němu a snažil si zahřát ruce třením o sebe, Peterovi se najednou zachtělo jít ho zahřát těmi svými.... Bože na co to k sakru zase myslím? A navíc jsem slíbil že už klít nebudu....promiň Nano, prostě mi to vyklouzlo. Dost s tím!
Jako kdyby Peterovi myšlenky mladík vytušil a upřeně se na něj podíval. Jejich pohledy se na okamžik setkaly. Byl to zvláštní pocit. Mladík měl velmi krásné modré oči, které si ho se zájmem prohlíželi. Ale bylo v nich i něco smutného. A proto ten pohled Peter nevydržel a raději se začal věnovat New York Times, které měl dosud položené na klíně.
I přes to však cítil na sobě mladíkův pohled dál. Proč se na mě dívá? Ty jeho ledově modré oči Peterovi nešli z hlavy. Snažil se začíst do novin, ale jeho soustředění bylo pryč. Ano ty noviny byla jen záminka, pokradmu toho mladíka dál pozoroval.
Kolik mu asi tak může být? Vypadá mladě. Možná je i hezký. Možná? Hm, určitě je hezký a taky pěkně zmrzlý.
Co ho vyhnalo do takového počasí v tak nedostatečném oblečení? Že by také let? Ale kam? Většinu letů už zrušili, to by tu dál nečekal.
Proč o něm vůbec přemýšlím? Líbí se mi snad? Ale hloupost, je moc mladý, vždyť je to ještě dítě a já moc znuděný, pomyslel si Peter, nic víc v tom není.

A pak mu jeho vnitřní hlas, jeho svědomí či jak tomu chcete říkat začalo našeptávat:
Jak dlouho už jsi sám? Tři, nebo snad už čtyři měsíce, ne vlastně už je to půl roku! To je dlouhá doba a ten mladík je opravdu hezký. Proč bys ho nemohl oslovit?
Blbost! Proč bych ho měl oslovovat, vždyť ho ani neznám. Nejsem ten typ co balí mladý zajíce na potkání. Jsem sám protože to tak chci.
Protože chceš? Nebo protože nemáš na vztahy čas? To jsou tvoje výmluvy. Jsi sám, protože tě tvůj bývalý podvedl. Protože jsi na něj neměl čas. Protože je pro tebe práce důležitější než soukromý život.
Jsi vorkoholik.

Mám rád svoji práci, co je na tom špatného? Nic. To že to ostatní nechápou je jejich věc. Nenutil jsem Erika aby zůstával, prostě to vyšumělo, tak to prostě někdy chodí. Je mi jedno že spal s jinými muži, nedělal jsem si iluze že bych byl jediný. Jen pár společných nocí, jen sex, nic víc v tom nebylo. Věděl jsem to už od začátku a s tím jsem do toho vztahu šel. Neměl trvat věky. Nic netrvá navěky.
Ano z touhle odpovědí byl už Peter spokojen. Proto si sám pro sebe pokýval hlavou a tím své svědomí umlčel.
Mladík naproti němu ho přejel pohledem od hlavy až k patě a jemně se pro sebe usmál. Tohle vypadalo na pěknou hru.

" Ty noviny musí být ale zajímavé, že"?

Ozvalo se ještě trochu rozklepaným pobaveným hlasem s podivným tvrdým přízvukem. Peter sebou trhnul.
Podíval se na chlapce před sebou a viděl jak mu v očích hrají jiskřičky pobavení. Vůbec nic nechápal. Ale ten hlas ho okouzlil. Jemný a přitom dráždivě hravý. To měl rád.

"Prosím?" Pronesl Peter tázavě na chlapcovu otázku.
" Já jen že čtete jednu stránku už půl hodiny, z toho jsem usoudil, že ty noviny budou asi velmi zajímavé".

Peterovi málem spadla čelist na podlahu. Jeho zastírací trik s novinami byl odhalen. Připadal si jako školák, který byl přistižen při kouření v areálu školy. Proč zapomněl otočit stránku, aby to vypadalo že opravdu ty noviny čte? Ten tě dostal co... stačilo ještě zakřičet Peterovo svědomí.
Chlapec se usmíval čím dál tím víc a tím Petera uváděl do větších rozpaků. Má moc krásný úsměv....vzdechnul si z posledních sil.
Asi mi venku opravdu něco namrzlo, pravděpodobně to byl mozek místo jiných částí těla, které byly nyní více než aktivní.
Peter se snažil najít nějaké rozumné vysvětlení, něco čím by toho drzého mladíka usadil.

" Možná jen čtu pomalu, nic víc".

Mladík vypadal, že se trochu zamyslel. Ale Peterovi bylo jasné, že to zamyšlení je jen nahrané. Věděl, že mu tuhle opravdu hloupou výmluvu nezbaštil. - Bude asi inteligentní, pomyslel si v duchu a musel se za to poté i okřiknout.

" Aha, to mě nenapadlo".

Mladík však jevil známky toho, jako kdyby viděl Peterovi až do žaludku a to nebyla
to zrovna příjemná věc. A pak to pochopil. Byla to výzva? Výzva ke hře?
Oba na sebe upřeli pátravé pohledy. V tu ránu jim oběma bylo jasné o co tomu druhému jde. Bez zbytečných řečí a zdržování. Peter věděl, že ten chlapec ho pozval ke hře, nevěděl sice proč, ale hodlal pozvání přijmout. Co jiného se tu taky dalo dělat a tohle vypadalo na dobrou zábavu.