Doufal, že ten let do Prahy stihne, sehnat taxíka v téhle vánici mu trvalo víc jak dvacet minut. A to ho ještě ten proradný taxikář obral skoro o všechny peníze. Nesnášel tohle město. Lidem tu jde jen a jen o peníze.
Díky bohu že ten let byl zpožděn, přál si být na vánoce doma. I když to byl první rok co je bude trávit sám. Ta představa se mu moc nelíbila. Moc rád by zase viděl matku, ale neodvažoval se celých těch šest měsíců ji ani zavolat. Bál se. Kdyby se to dozvěděl otec....
Ne dnes na něj nechci myslet. Nechci vzpomínat na to co bylo. Chci jen zpátky domů. Snad se mu podaří najít si po novém roce v Praze nějakou práci, ale co do té doby?
Uvažoval u kterého kamaráda by se mohl na chvíli ubytovat, pár ho sice napadlo, ale i tak si nebyl jistý. K rodičům se už vrátit nemůže po tom co se stalo.
Sklonil trochu hlavu a zabral se do svých vzpomínek.
Petera napadlo že ten mladík vypadá unaveně, jako kdyby ho něco trápilo.
Navíc ten jeho přízvuk, věděl že je to ruský přízvuk, který slyšel a to ho mátlo ještě víc.
" Také čekáte na letadlo"?
Jak vidno chlapec chtěl v konverzaci pokračovat.
"Ano, do Prahy. Bohužel ten let už byl dvakrát odložen".
Mladík prudce zvedl hlavu, kterou si doteď opíral o kolena. Asi ho ta informace překvapila.
Znovu se jejich oči setkali. Peter cítil znovu podivné zachvění, které ho rozčilovalo.
I Michail cítil něco podivného ve vzduchu. Ale nerozuměl co to znamená. Ten muž kolem sebe šířil takovou podivnou auru. To asi Michaila zaujalo. Navíc byl velmi pohledný, o tom nemohl být pochyb.
" Taky letím do Prahy."
To už Michail pronesl hezky česky, aby ozkoušel toho cizince.
Petera to opravdu překvapilo. Takže ten mladík bude asi z České republiky. Jeho čeština byla výborná a ani v ní nešel poznat ten ruský přízvuk.
"Opravdu"?
Peter také přešel na češtinu, moc rád se vracel ke svému rodnému jazyku, i když v poslední době k tomu měl stále méně příležitostí.
Jakmile mladík uslyšel češtinu vytřeštil na Petera oči, jako kdyby měl právě slyšiny.
A já si myslel že to bude nějaký americký úředníček.
Peter neodolala a musel se chtě nechtě usmát. Ten chlapec vypadal jako kdyby právě viděl ducha. Pobavilo ho to. Měl rád lidi, kterým se jejich pocity odráželi ve tváři. Bylo to jednoduší s nimi jednat. A Peter měl přeci jen stále raději jednoduší věci.
" Myslíte že to dneska ještě poletí"?
Mladík však nevypadal že by ho odpověď nějak zajímala. Raději studoval své tkaničky u bot.
Nechtěl se na toho muže znovu dívat. Nevěděl proč, ale ty jeho kaštanové oči ho uhranuly už když je viděl poprvé. Proto se rozhodl vyhnout se očnímu kontaktu.
"Hm, to opravdu nevím. Snad ano".
Peter chtěl aby v jeho hlase zněla aspoň trocha naděje. Přál si aby mladík naproti němu zvednul hlavu a opět se na něj podíval. Přál si vidět jeho oči, ty modré hloubky ve kterých by se mohl klidně topit celý den. Už začínám být poeta, pomyslel si ironicky.
Nastalo hrobové ticho. Oba dva vyčkávali. Ale na co? Ani jeden z nich to nevěděl. Třeba na zásah z hůry? Jak směšné.
A pak to Peter uslyšel. Ten podivný zvuk škrouchaní. Pozvedl jedno obočí a podíval se na mladíka. Seděl dost blízko takže se nemohl mýlit.
Michail zrudnul jako rajče, tak tohle byla rána pod pás. Takový trapas. Jeho žaludek se ozval. Kdy naposledy jedl? Pravděpodobně to bylo včera. Ale až teď si krutě uvědomil jaký má vlastně hlad. Podíval se provinile na muže naproti sobě.
Peterův výraz se změnil z překvapeného na rozesmátý, když konečně identifikoval co to bylo za zvuk. Nevěděl proč ale dokonce se trochu pozasmál nahlas.
" Pardon" , ozvalo se tak provinile jak to jen šlo.
A to byl poslední hřebíček do Peterovi rakve. Nahlas se rozesmál a i když se snažil přestat nešlo to. Ten mladík byl kouzelný. Jak se krásně červenal a ten provinilý úsměv, to bylo i na chladného a ušněrovaného právníka až moc.
Ale Michailovi to moc k smíchu nebylo. Jeho trochu dětský obličej se začal krabatit v zamračenou až bolestivou grimasu. To však Petera pobavilo ještě víc, takže salva smíchu z jeho strany neutichala.
Michail chvíli přemýšlel. Moc hezky se směje, má hluboký svůdný hlas, ze kterého by každá žena padla na zadek. Ale on nebyl žena a navíc to jak se mu smál urazilo jeho ješitnost.
" Nevím co je tady tak k smíchu".
Pronesl Michail trochu kousavě, při tom se tvářil nechutně naštvaně.
Petrova tvář trochu zvážněla, ale i přes to na ni pohrával svůdný úsměv.
"Vy".
"Není hezké smát se cizímu neštěstí, to vás doma neučili"?
Konečně Peter docílil toho aby se na něj chlapec podíval. Ten pohled byl celkem mrazivý, ale bylo jasné že není rozzlobený na Petera, spíš sám na sebe.
Petera překvapilo jak je chlapec řekl by až drzý, nebo spíše prostořeký? Takhle mluvit s ním? Kolik mu může být? Vždyť mu ještě mlíko teče po bradě....( tady se jeho mysl na chvíli zastavila a před očima mu bleskl celkem vzrušující obraz, okamžitě ho však zapudil ostrým zatřepáním hlavy ) .
Sám si za tu představu nadával, ale ona mu ne a ne dát pokoj.
Michail si povšiml že jeho pohled se změnil. Už nebyl tak pobavený, spíše zastřený. Zajímalo by mě na co asi myslí. A proč se na mě tak divně kouká?
"Proč se na mě tak díváte"?
Peter sebou trhl. Ten kluk snad umí číst myšlenky? To už je podruhé kdy mě nachytal při...ehm no, takových myšlenkách.
"Jak"?
Michail neodpověděl, co by měl taky říct? Že mu připadá jako kdyby ho svlékal očima? Hloupost, to přece...Nebo snad ano? Ta nejistota ho mučila. Mohl by snad on být taky... To je ale nepravděpodobné snažil si namluvit
Jak vidno chlapec chtěl v konverzaci pokračovat.
"Ano, do Prahy. Bohužel ten let už byl dvakrát odložen".
Mladík prudce zvedl hlavu, kterou si doteď opíral o kolena. Asi ho ta informace překvapila.
Znovu se jejich oči setkali. Peter cítil znovu podivné zachvění, které ho rozčilovalo.
I Michail cítil něco podivného ve vzduchu. Ale nerozuměl co to znamená. Ten muž kolem sebe šířil takovou podivnou auru. To asi Michaila zaujalo. Navíc byl velmi pohledný, o tom nemohl být pochyb.
" Taky letím do Prahy."
To už Michail pronesl hezky česky, aby ozkoušel toho cizince.
Petera to opravdu překvapilo. Takže ten mladík bude asi z České republiky. Jeho čeština byla výborná a ani v ní nešel poznat ten ruský přízvuk.
"Opravdu"?
Peter také přešel na češtinu, moc rád se vracel ke svému rodnému jazyku, i když v poslední době k tomu měl stále méně příležitostí.
Jakmile mladík uslyšel češtinu vytřeštil na Petera oči, jako kdyby měl právě slyšiny.
A já si myslel že to bude nějaký americký úředníček.
Peter neodolala a musel se chtě nechtě usmát. Ten chlapec vypadal jako kdyby právě viděl ducha. Pobavilo ho to. Měl rád lidi, kterým se jejich pocity odráželi ve tváři. Bylo to jednoduší s nimi jednat. A Peter měl přeci jen stále raději jednoduší věci.
" Myslíte že to dneska ještě poletí"?
Mladík však nevypadal že by ho odpověď nějak zajímala. Raději studoval své tkaničky u bot.
Nechtěl se na toho muže znovu dívat. Nevěděl proč, ale ty jeho kaštanové oči ho uhranuly už když je viděl poprvé. Proto se rozhodl vyhnout se očnímu kontaktu.
"Hm, to opravdu nevím. Snad ano".
Peter chtěl aby v jeho hlase zněla aspoň trocha naděje. Přál si aby mladík naproti němu zvednul hlavu a opět se na něj podíval. Přál si vidět jeho oči, ty modré hloubky ve kterých by se mohl klidně topit celý den. Už začínám být poeta, pomyslel si ironicky.
Nastalo hrobové ticho. Oba dva vyčkávali. Ale na co? Ani jeden z nich to nevěděl. Třeba na zásah z hůry? Jak směšné.
A pak to Peter uslyšel. Ten podivný zvuk škrouchaní. Pozvedl jedno obočí a podíval se na mladíka. Seděl dost blízko takže se nemohl mýlit.
Michail zrudnul jako rajče, tak tohle byla rána pod pás. Takový trapas. Jeho žaludek se ozval. Kdy naposledy jedl? Pravděpodobně to bylo včera. Ale až teď si krutě uvědomil jaký má vlastně hlad. Podíval se provinile na muže naproti sobě.
Peterův výraz se změnil z překvapeného na rozesmátý, když konečně identifikoval co to bylo za zvuk. Nevěděl proč ale dokonce se trochu pozasmál nahlas.
" Pardon" , ozvalo se tak provinile jak to jen šlo.
A to byl poslední hřebíček do Peterovi rakve. Nahlas se rozesmál a i když se snažil přestat nešlo to. Ten mladík byl kouzelný. Jak se krásně červenal a ten provinilý úsměv, to bylo i na chladného a ušněrovaného právníka až moc.
Ale Michailovi to moc k smíchu nebylo. Jeho trochu dětský obličej se začal krabatit v zamračenou až bolestivou grimasu. To však Petera pobavilo ještě víc, takže salva smíchu z jeho strany neutichala.
Michail chvíli přemýšlel. Moc hezky se směje, má hluboký svůdný hlas, ze kterého by každá žena padla na zadek. Ale on nebyl žena a navíc to jak se mu smál urazilo jeho ješitnost.
" Nevím co je tady tak k smíchu".
Pronesl Michail trochu kousavě, při tom se tvářil nechutně naštvaně.
Petrova tvář trochu zvážněla, ale i přes to na ni pohrával svůdný úsměv.
"Vy".
"Není hezké smát se cizímu neštěstí, to vás doma neučili"?
Konečně Peter docílil toho aby se na něj chlapec podíval. Ten pohled byl celkem mrazivý, ale bylo jasné že není rozzlobený na Petera, spíš sám na sebe.
Petera překvapilo jak je chlapec řekl by až drzý, nebo spíše prostořeký? Takhle mluvit s ním? Kolik mu může být? Vždyť mu ještě mlíko teče po bradě....( tady se jeho mysl na chvíli zastavila a před očima mu bleskl celkem vzrušující obraz, okamžitě ho však zapudil ostrým zatřepáním hlavy ) .
Sám si za tu představu nadával, ale ona mu ne a ne dát pokoj.
Michail si povšiml že jeho pohled se změnil. Už nebyl tak pobavený, spíše zastřený. Zajímalo by mě na co asi myslí. A proč se na mě tak divně kouká?
"Proč se na mě tak díváte"?
Peter sebou trhl. Ten kluk snad umí číst myšlenky? To už je podruhé kdy mě nachytal při...ehm no, takových myšlenkách.
"Jak"?
Michail neodpověděl, co by měl taky říct? Že mu připadá jako kdyby ho svlékal očima? Hloupost, to přece...Nebo snad ano? Ta nejistota ho mučila. Mohl by snad on být taky... To je ale nepravděpodobné snažil si namluvit
Žádné komentáře:
Okomentovat