Kapitola 2

Brzy ráno si Satomi zabalil do vaku nějaké jídlo a vodu a tiše se vykradl z domu. Bohužel se mu nepovedlo ujít zrakům svého dědy, který se hned dotazoval, kam se chlapec chystá. Satomi byl vždy čestný hoch a lhaní neměl rád, ale tentokrát nemohl Setsujimu říci kam se chystá ani proč... tedy mohl, jistým způsobem.

"Půjdu trénovat k měsíčnímu chrámu dědečku, vrátím se na večeři."

Nebyla to tak úplně lež, samozřejmě se chystal na to místo hluboko v horách, kam vedla skalní soutěska. Bylo to místo s největším výskytem magické síly, a právě v měsíčním chrámu se prováděl obřad vyvolání Ochranného ducha. Satomi tam nešel cvičit poprvé, proto to jeho dědovi nepřipadlo nijak zvláštní nebo podezřelé. Proto svolil. Byl rád, že Satomi tak poctivě trénuje a bere svůj budoucí úděl vymítače tak vážně.
Mladík tedy vyrazil na dlouhou cestu. Raní chlad ho zebal do nohou, ale přesto byl celý napjatý. Nevěděl, zda se mu povede s těmi kusými informace provést tajně vyvolání ducha, ale musel to alespoň zkusit. Dokázat dědovi, že už je připravený, také to že si Setsuji konečně může odpočinout a nechat to na Satomim. Vyvolání Ochranného ducha však nebylo nic jednoduchého a vyžadovalo to mnoho síly. Vždy musel u obřadu být alespoň jeden z vymítačů. Protože otevřením brány do magických světů hrozilo nebezpečí. Mnozí zlí duchové, kteří nepatřili na tento svět, měli tendenci se drát při každé příležitosti ven ze svého vězení. Proto bylo vyvolání tak nebezpečné, navíc pro tak nezkušeného mladíka jako Satomi to mohlo znamenat fatální následky. On však dědova varování nikdy nedbal. Se zlými duchy si poradí a povolá si nějakého silného a mocného ochránce, se kterým vymítí démony z Eda. A začne tím psem Riakasem.

Setsuji by možná na vnukovu lest býval nepřišel. Ale toho dne právě ve své pracovně hledal svitek o neklidných duších zemřelých, které se potloukaly kolem místního Edského hřbitova a večer děsili lidi, bydlící v blízkosti. Při hledání si povšiml, že něco na vrchní polici chybí, jen si zprvu nedovedl vybavit co. Než mu hlavou bleskla vzpomínka na jeho vyvolávací svitek se stříbrnými ornamenty, který se měl nacházet právě tady.

"Svitek... svitek je pryč!"

Hned si dal dohromady dvě a dvě. Vnukův nenadálý odchod do hor k měsíčnímu chrámu, jeho včerejší prosby. Pochopil, že za zmizení svitku jistě stojí Satomi. Ale co s ním chce dělat? Setsujiho napadla jen jediná možnost a přímo se zděsil. Ne, to by neudělal, nejednal by za jeho zády. Vždyť obřad je popsán jen hrubě, a ne do konce...

"Houko, Houko!"
"Nemusíš tak křičet, jsem tady."

Její tichý melodický hlas se rozezněl Setsujimu za zády, než se tam zjevila i zlatá bohyně, Setsujiho Ochranný duch.

"Satomi odnesl vyvolávací svitek, šel k měsíčnímu chrámu, nejspíš se chce pokusit vyvolat ducha."

Ale Houko nevypadala příliš překvapena touto zprávou. Jemně položila svou dlaň na Setsujiho rameno, aby ho uklidnila. Už se chystal k rychlému odchodu. Chtěl svému vnukovi tak nebezpečnou věc zatrhnout, vždyť by u toho mohl umřít, pokud to neudělá správně. Copak úplně ztratil rozum?

"Takže to ty? Dala jsi mu ten svitek?"
"Nezlob se milý Setsuji, jen jsem se postarala o to, aby ho našel. Nechtěl jsi poslechnout jeho srdce a zaměnil sis netrpělivost mládí se strachem, který Satomi má o tebe. Myslím, že Satomi byl obdařen velkou silou. A i když ještě není mužem, není plnoletý, věřím že nadešel jeho čas, kdy už déle nemůže čekat."
"Hloupý duchu, copak nevíš, jak je tohle nebezpečné? Musíme ho zastavit."
"Jeho srdce nezastavíš můj drahý Setsuji. A navíc, je stejně paličatý jako jeho děd."
"Jednal jsem tak špatně Houko, řekni? Možná jsem ho měl... více poslouchat, pochopit proč tolik tlačí, tolik chce už být vymítačem. Jsem starý blázen."
"Nejsi blázen, jen... už asi skončila ta doba, kdy ho musíš chránit. Chce se postavit na vlastní nohy. Tolik jsi ho toho naučil, copak mu ani trochu nedůvěřuješ? Pokud je po tobě, a já vím že ano, dokáže to."

Mladík dorazil k poslednímu schodu, vytesaném hluboko do skalního masivu. Před ním stáli dva ochránci chrámu, dvě velké mohutné sochy podivuhodných tvorů, které už jako malý Satomi obdivoval a trochu ho děsily. Ty jejich vypoulené oči a nebezpečně otevřené tlamy. Mírně se jim poklonil a každému musel obětovat větvičku sakury, aby strážci chrámu byli klidní. Pak mezi sochami prošel na rozlehlé prostranství, jemuž vévodil velký kamenný kruh na zemi, schován pod pískem a trávou, prostranství pak uzavírala velká jeskyně. Přešel až ke kruhu a jemně přejel jeho obrysy dlaní. Naštěstí si sebou vzal metličku a zeminu postupně z kamenného podstavce odmetl. Byl to magický kruh, ve kterém bude vyvolávat ducha. Když dokončil úklid tohoto posvátného místa, připravil si vše potřebné. Tak jak ho děda učil, nachystal si pergameny s ochranou mantrou, které budou fungovat jako bariéra, kdyby se něco nepodařilo. Všechny je rozmístil kolem kamenného podstavce a lehkým kouzlem se pergameny napnuly a vylétly do vzduchu. Pak si na krk pověsil ochranné amulety, aby duch věděl, kdo ho vyvolal a proč. Většinou se při vyvolání používalo obřadní roucho, ale to měl dědeček někde poctivě schované.
Přípravy na samotné vyvolání trvaly sotva patnáct minut. Satomi si dal pozor, aby nic nezanedbal. Věděl, že až se brána otevře, budou skrz ni proudit různí duchové. Najít toho dobrého ochranného bude těžké. Pak si mladík na kamenném podstavci kousek od kruhu rozprostřel svitek. Celou noc se učil vyvolání nazpaměť, aspoň tu část, která byla uvedena na svitku.

"Dokážu to dědečku, uvidíš..."

Naposled se Satomi přesvědčil o správnosti všech svých bezpečnostních kouzel a pustil se pomalým hlasem do vyvolávání. Každou slabiku musel pečlivě vyslovit, tak jak to stálo na svitku. Neudělat chybu a stále dokola a rychleji, rychleji...

Po čtvrtém odříkání kouzla se konečně kruh před ním rozsvítil a Satomi cítil ten obrovský tlak na hrudi. Bolelo to, pálilo, ale přesto vytrval, dokud se brána neotevřela. Vítr se prohnal kolem jeho tváře a jeho dlouhé vlasy, svázané stuhou zavlály. Vítr se začal točit v kamenném kruhu a vytvářet tak něco děsivého, podobajícího se tornádu. Pergameny ve vzduchu se začaly pomalu trhat a Satomi věděl, že nemá moc času. Proto odříkal ještě dvě řádky kouzla.
Ale co dál? Jak se volá Ochranný duch? Viděl mezi ostrým větrem točícím se dokola probleskovat děsivé tváře, někdy k němu až natahovali ruce ti duchové, které otevření brány přilákalo a chtěli ven. Satomi mohl jen doufat, že se jim nepovede prolomit jeho ochrannou bariéru. Musel však spěchat.

"Volám tě duchu dobrý, volám tě na svou ochranu. Poroučím ti přijď, zjev se!"

Ostrý poryv větru se do Satomiho opřel tak náhle, že ho dokonce odtlačil až k jeskyni. Skoro nic přes písek a hlínu v očích neviděl, ale bojoval s živlem dál.

"Tak už vyjdi ven Ochranný duchu, tvůj nový pán tě volá!"

Hlas se mu pomalu lámal a vítr ho odnášel pryč. Duch však stále nepřicházel.
Satomi nad hlavou zahlédl stahovat se mračna a záblesky v nich. To nebylo dobré znamení, takhle to být nemá. Pak se potrhaly naráz všechny pergameny, které měly za úkol držet vše co nemělo přijít na tento svět uvnitř. Snažil se rychle vybavit tu poslední frázi. Věděl, že ji už slyšel... určitě ano. Ale vzpomenout si nebylo lehké. Blesky začaly křižovat oblohu. Satomi už svou silou nedokázal držet bránu, začala sílit a rozrůstat se.

"To néé!"

Satomi se snažil bránu rychle zavřít, ale už bylo pozdě. Zlý duchové ji z druhé strany otevírali stále více. Jistě by to znamenalo obrovskou katastrofu, někteří duchové už se dostávali ven a kolem chlapce to začalo svištět. Viděl ty deformované tváře, děsivý pohled. Cítil, jak ho stahují k sobě a nedokázal tomu zabránit. Byl vtažen proti své vůli až do kruhu, kde z něj zlý duchové začali strhávat oblečení. Malé řezné ranky hluboko pronikaly do jeho kůže i masa. Věděl, že tohle už nezvládne zastavit. Ale díky té bolesti si konečně vzpomněl na poslední dvousloví kouzla, a i když mu hrdlo svíralo sevření, přesto ho byl schopen z posledních sil vykřiknout. Pak už zahlédl jen to ostré světlo blesku, které bránu zavřelo. Houko i Setsuji mu přišli na pomoc včas. Brána byla uzavřena násilím a Satomi zůstal ležet v kruhu naprosto vyčerpán. Ale přesto cítil to příjemné teplo a hebkost kožíšku.

Když se chlapci povedlo trochu pootevřít jedno oko, uviděl tu tvář. Ty zeleno žluté podivné oči, které na něj zíraly. Tak nějak nastalo trapné ticho než bytost, na které si Satomi nechtěně ustlal při zavření brány, promluvila.

"Ležíš mi na ocase, spratku."

Vzápětí byl Satomi shozen z příjemně hřejícího těla a nevítaný host se konečně posbíral a postavil. Mladík jen okouzleně hleděl na toho tvora, protože nikdy nic takového neviděl. Kolem těla se mu míhal světle hnědý dlouhý ocas, hodně podobný tomu kočičímu a ve světle hnědých rozcuchaných vlasech trčely dvě stejně hnědá a nejspíš i stejně hebká ouška, která teď šteloval každé jiným směrem, aby vypozoroval, kde se to ocitl. Štíhlá postava a podivný oděv, sestávající jen s pár pruhů širší kůže spojený jakýmisi sponami ještě dodával tomuto tvorovi na exotičnosti, jako jeho tmavá, bronzová pokožka.

"Svobodááá."

Houko zůstávala v pozoru a měřila si toho nevítaného návštěvníka. Setsuji se rychle vrhnul ke svému vnukovi, aby se přesvědčil, jestli je v pořádku. Měl na něj nesmírný vztek, protože se mu celé vyvolání vymklo z rukou. Ale byl i nesmírně šťastný, že to Satomi přežil.

"Jsi v pořádku? Satomi... no tak Satomi!"

Chlapec se ještě vzpamatovával ze šoku, který utrpěl, než byl na dědova slova schopen aspoň přikývnout.
Setsuji a jeho zlatá bohyně opravdu přišli v pravý čas. Starý vymítač dobře věděl, co by se stalo, kdyby nezasáhli. Brána by se vymkla kontrole a plně otevřela a pak by do Eda proudily stovky zlých duchů a jiných bytostí, které měly navždy zůstat uvězněni. Satomi nebyl připraven na něco takového. Nakonec se i Setsuji zahleděl na to směšné stvoření, podobající se kočičím démonům. Nebyl si jistý, co je zač, jestli je nějak nebezpečný.
Nejspíš je to jeden z démonů, kteří se prodrali ven, když brána byla otevřena. Ale Setsuji se mýlil.
Když se ouška konečně natočili na Ochranného ducha Houko a bytost, která byla přivedena na tento svět, jsi s ironickým úsměvem nabrala do plic svěží jarní vzduch své svobody, místem se rozezněl pobavený smích. Aniž by věnoval příliš pozornosti lidem na zemi, či chlapci jenž ho vyvolal, zamířil přímo k Houko.

"Vypadáš pořád stejně, zlatá bohyně. Je to už hodně staletí."

Chvíli ji trvalo, než poznala nezvaného návštěvníka. To ty uši a ocas ji zmátly.

"Kayo? Ne, to přece...
"Konečně nějaký mamlas co mě pustil ven. Čekal jsem tak dlouho na tuhle chvíli."

Setsuji opatrně pozoroval jejich rozhovor. Bylo zřejmé, že ho Houko zná, ale ani tak z toho návštěvníka neměl dobrý pocit. Proto se rozhodl pro riskantní krok, v rychlosti kývl na svou bohyni a doufal, že pochopí, pak společně vyřkli rychlou svazovací mantru. Kayo, který byl Satomiho nedůsledností a nepřipraveností vyvolán, se skácel k zemi. Na krku se mu objevil zlatý silný obojek s velkou rolničkou. To mělo zapečetit prozatím jeho síly, aby nebyl nebezpečný.
Vztekal se, nadával, snažil se obojek sundat, rozbít ho či odklít, ale nic nezabíralo. Věděl, že něco takového může sundat jen vymítač.
Byla to Setsujiho pojistka, protože zatím nevěděl, co je tohle stvoření zač a ani jaké má úmysly. Jedno však bylo nadmíru jasné, Ať už Satomi vyvolal z brány cokoliv, jako Ochranný duch to nevypadalo. A vrátit to zpět bude asi velmi těžký úkol.